12 C 100/2025

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Karin Vrchovou, MBA, v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa žalobkyně zastoupené advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení částky 24.602,01 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 813,59 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 377,22 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8.300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve zbytku, tj. pokud se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 16.302,01 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 619,13 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 372,15 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10.807,41 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 8 % ročně z částky 10.353,30 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doplněného podáním ze dne 4. 12. 2025, domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku (za poskytnutý úvěr) ve výši 24.602,01 Kč se specifikovaným příslušenstvím s odůvodněním, že dne 9. 7. 2023 předchůdce žalobkyně , právnická osoba, ., uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, , v rámci níž byla žalované poskytnuta v hotovosti částka 12.000 Kč. Ve smlouvě se pak žalovaná zavázala uhradit částku 12.000 Kč (jistinu) společně s úrokem ve výši 609 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5.880 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 1.653 Kč a poplatku za splátky v hotovosti ve výši 2.160 Kč, celkem tedy částku 22.302 Kč, a to ve 14měsíčních splátkách po 1.593 Kč od 9. 7. 2023 do 9. 9. 2024. Dle tvrzení žalobkyně byla majetková situace ověřena ze žádosti žalované, z potvrzení zaměstnavatele a výpisy z bankovních účtů žalované, v databázích NRKI, BRKI, SOLUS a insolvenčního rejstříku. Žalovaná uhradila dne 10.7.2023 částku 1.600 Kč, dne 28. 8. 2023 uhradila částku 500 Kč a dne 15. 9. 2023 částku 1.600 Kč. Dne 12. 3. 2025 byla pohledávka postoupena smlouvou na žalobkyni. Žalobkyně pak požaduje zaplacení částky 24.602,01 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 10.353,30 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 454,11 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4.620 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1.323,17 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti ve výši 1.851,43 Kč a smluvní pokuty ve výši 6.000 Kč, úroku vyčísleného od 10. 9. 2024 do 20. 2. 2025 z dlužné jistiny ve výši 749,37 Kč, zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 20. 2. 2025 ve výši 1.432,72 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10.353,30 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a zákonného úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10.807,41 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení. Žalovaná ani po předžalobní výzvě ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Žalobkyně podáním ze dne 4. 12. 2025 vzala žalobu zpět co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 813,59 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 377,22 Kč s odůvodněním, že kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z dlužné částky ve výši 10.807,41 Kč za období od 10.9.2024 do 20.2.2025 činí 619,13 Kč a kapitalizovaný úrok ve výši 8 % ročně z jistiny ve výši 10.353,30 Kč činí za období od 10. 9. 2024 do 20. 2. 2025 činí 372,15 Kč a žádá, aby bylo v řízení pokračováno pro dlužnou částku a zbývající úrok a zákonný úrok z prodlení.

4. Vzhledem k dispozitivnímu úkonu žalobkyně soud výrokem ad. I. řízení co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 813,59 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 377,22 Kč zastavil.

5. Soud při jednání dne 21. 4. 2026 provedl dokazování a zjistil následující skutečnosti:[Skutková zjištění] Dne 9. 7. 2023 uzavřela předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, ., se žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které se se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky v hotovosti při podpisu smlouvy ve výši 120.000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit částku 12.000 Kč (jistinu), dále 10.302 Kč (úrok za úvěr ve výši 609 Kč, poplatek za úvěr ve výši 5.880 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši 1.653 Kč a inkasní poplatek ve výši 2.160 Kč), kdy celková částka k úhradě činila 22.302 Kč, (úroková sazba ve výši 8 % ročně dle smlouvy), a to ve 14 měsíčních splátkách po 1.593 Kč, a to od 9. 7. 2023 do 9. 9. 2024. Dle smlouvy v případě prodlení s úhradou splátky má žalobkyně nárok na smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každou splátku, a zároveň vzniká žalobkyni nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z příslušné dlužné částky, s níž je dlužník v prodlení (zjištěno ze smlouvy o úvěru na č. l. 16-17).

6. Z žádosti o úvěr ze dne 9. 7. 2023 bylo zjištěno, že žalovaná v době uzavření smlouvy uvedla, že pobírala měsíční čistý příjem (mzdu od zaměstnavatele , právnická osoba, se sídlem v , adresa, ) ve výši 17.500 Kč, výdaje na bydlení činily 4.000 Kč, na dopravu a jídlo 1.000 Kč, celkové výdaje tvořily 5.000 Kč. Volné zdroje byly vyčísleny částkou 12.500 Kč. Žalovaná byla svobodná, bydlela u rodičů, neměla žádnou vyživovací povinnost.

7. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 7. 7. 2023, že žalovaná pracovala u fy , právnická osoba, se sídlem v , adresa, jako uklízečka od 1. 1. 2023, její průměrný čistý příjem za poslední tři měsíce činil 17.500 Kč.

8. Z transakční historie žalované bylo zjištěno, že dne 10. 7. 2023 uhradila částku ve výši 1.600 Kč, dne 28. 8. 2023 částku 500 Kč a dne 15. 9. 2023 částku 1.600 Kč.

9. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 3. 2025 včetně přílohy bylo zjištěno, že na žalobkyni byly postoupeny pohledávky za žalovanou.

10. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem žalobkyně ze dne 2. 4. 2025.

11. Dle tvrzení žalobkyně žalovaná ke dni podání žaloby již dále ničeho neuhradila.

12. Předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 17. 7. 2025 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužných částek a výzva jí byla zaslána na adresu jejího trvalého bydliště (zjištěno z kopie poštovního podacího lístku ze dne 17. 7. 2025 na č. l. 29).

13. Z rejstříku zahájených exekucí bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy byly na majetek žalované vedeny 2 exekuční řízení, a to pod sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, .

14. Z centrální evidence obyvatel bylo zjištěno, že žalovaná je matkou dítěte narozeného v roce , Anonymizováno, a dítěte narozeného v květnu , Anonymizováno, .[Závěr o skutkovém stavu] Z dokazování shora soud zjistil, že žalovaná uzavřela s předchůdkyní žalobkyně dne 9. 7. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , v rámci níž byla žalované poskytnuta v hotovosti při podpisu smlouvy částka 12.000 Kč. Ve smlouvě se pak žalovaná zavázala uhradit částku 12.000 Kč (jistinu) společně s částkou 10.302 Kč (zahrnující úrok z úvěru ve výši 609 Kč, poplatek za úvěr ve výši 5.880 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši 1.653 Kč a inkasní poplatek ve výši 2.160 Kč), a to ve 14 měsíčních splátkách po 1.593 Kč, kdy poslední splátka byla určena dnem 9. 9. 2024. Žalovaná ke dni podání žaloby uhradila pouze 3.700 Kč.[Právní posouzení věci] Závazkový vztah, vzniklý shora uvedeným uzavřeným spotřebitelským úvěrem mezi žalobkyní a žalovanou se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

15. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

16. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

17. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle § 1841 an. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

18. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalované splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v č. l. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění: „… součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění: „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020.

20. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

21. Ve vztahu k žalované pohledávce ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu.

22. Soud má za to, že žalovaná zažádala předchůdkyni žalobkyně o poskytnutí úvěru. Žalovaná v té době pobírala mzdu, která byla jejím jediným příjmem a měla na svůj majetek vedeny dvě exekuce. Skutečnost, že je matkou dvou nezletilých dětí, neuvedla.

23. V této věci se nepochybně ve všech případech jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelské úvěry ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývané „rychlé“ úvěry poskytované nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka.

24. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů.

25. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

26. Žalobkyně v návrhu uvedla pouze obecná tvrzení a citaci právních předpisů a dotčených smluv, jakým způsobem plnila svoji zákonnou povinnost s tvrzením žalovanou uvedeného příjmu v žádosti o úvěr a potvrzením zaměstnavatele o vyplacené mzdě. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalované vyžadoval a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřil, jaké konkrétní informace byly žalovanou sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaná je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovanou v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaná, kterou konkrétní databází prošla, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaná dostatečně solventní. Rovněž výdajová stránka žalované nezohledňuje další exekuční řízení vedená na majetek žalované a rovněž výdaje na cestu do práce a zpět, když zaměstnavatel má sídlo v , adresa, a měsíční částka ve výši 1.000 Kč zahrnující výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady je ve skutečnosti podhodnocená.

27. Žalobkyni (resp. její předchůdkyni) muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020).

28. Žalobkyně (resp. její předchůdkyně) sama netvrdila, jakým způsobem uvažovala, pokud vyhodnotila žalovanou jako osobu dostatečně solventní.

29. Soud proto posoudil údaje uvedené v žádosti o úvěr, které sdělila a svým podpisem stvrdila žalovaná, v souvislostech poskytnutého úvěru, a dospěl k závěru, že v tomto případě žalobkyně nedostála zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytla předmětný spotřebitelský úvěr, když v tomto případě bylo nepochybné, že žalovaná je dlouhodobě osobou, která není schopna splácet sjednané peněžní závazky.

30. Soud opětovně zdůrazňuje, že dokazováním bylo zjištěno, že žalovaná v době uzavření úvěrové smlouvy pobírala mzdu jako svůj jediný příjem, v době poskytnutí úvěru – červenec 2023 – byla na majetek žalované vedena 2 exekuční řízení, byla tehdy matkou dvou nezletilých dětí narozených v roce 2022 a v květnu 2023; tyto údaje si žalobkyně (resp. její předchůdkyně) rovněž nikterak neověřila, a vycházela pouze z informací uvedených žalovanou v žádosti o úvěr.

31. Podle názoru soudu bylo v možnostech a tedy i povinností žalobkyně (resp. její předchůdkyně) zákonu odpovídajícím způsobem posoudit úvěruschopnost žalované coby spotřebitele, neboť při důsledném zkoumání majetkových poměrů žalované nebylo možné dospět k závěru, že žalovaná je objektivně schopna řádně a včas splácet předmětný spotřebitelský úvěr, jakkoliv samotné žalované musela být tato okolnost více než zřejmá a lze vyslovit názor, že žalovaná jednala vůči žalobkyni lehkovážně až účelově, pakliže přistoupila k uzavření uvedeného spotřebitelského úvěru, ač si musela být vědoma toho, že není v jejích možnostech sjednané splátky žalobkyni řádně hradit a že je zde nebezpečí, že se ocitne v dluhové spirále.

32. Lze proto uzavřít, že spotřebitelský úvěr, který žalovaná uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., absolutně neplatný, když důsledek absolutní neplatnosti při naplnění předpokladů pro aplikaci § 87 cit. zák. vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

33. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. je spotřebitel (v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

34. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka(spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

35. V daném případě splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, proto žalobkyni zatím nárok na zákonné úroky z prodlení nevznikl.

36. Jestliže žalovaná na spotřebitelský úvěr, který jí byl poskytnut žalobkyní ve výši 12.000 Kč uhradila pouze 3.700 Kč a je-li tato smlouva absolutně neplatná, je žalobkyni povinna vrátit zbylou jistinu ve výši 8.300 Kč (12.000 Kč – 3.700 Kč).

37. Jelikož se žalobkyně nedůvodně domáhala zaplacení další částky 16.302,01 Kč se specifikovaným příslušenstvím, byla v této (podstatné) části žaloba zamítnuta.

38. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalobkyně požadovala zaplacení částky 24.602,01 Kč s příslušenstvím, úspěšná byla do co částky 8.300 Kč, kdy žalovaná byla úspěšná v rozsahu 32,53 %, avšak žádné náklady jí v tomto řízení nevznikly, nebyla žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení.