12 C 17/2023

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Karin Vrchovou, MBA v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa žalované o 18.519,78 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13.000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 1.008,91 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1.050,48 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 13.732,87 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 14.008,91 Kč od 29. 7. 2022 do zaplacení, a smluvní pokuty ve výši 4.510,87 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž se domáhala uložení ve výroku označených platebních povinností po žalované. Žalobkyně přitom v návrhu, respektive v žalobě (doplněné podáním ze dne 6. 3. 2023) skutkově a právně tvrdila následující:

2. Dne 25. 6. 2020 [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále též„ předchůdce žalobkyně“) uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru (dále též„ smlouva“) [číslo] na částku 15.000 Kč, v rámci, níž byla žalované poskytnuta v hotovosti částka 15.000 Kč. Ve smlouvě se pak žalovaná zavázala uhradit částku 15.000 Kč (jistinu) společně s částkou 12.888 Kč, která je složena z kapitalizovaného úroku za úvěr ve výši 1.444 Kč (úroková sazba ve výši 15 % ročně dle smlouvy), z odměny za poskytnutí úvěru ve výši 7.350 Kč, poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 1.394 Kč (dále jen„ poplatek) a inkasní poplatek ve výši 2.700 Kč, tedy celkem 27.888 Kč, a to v 14měsíčních splátkách po 1.992 Kč a poslední splátku do 25. 8. 2021. Žalovaná celkem uhradila do dne podpisu smlouvy o postoupení pohledávky částku 2.000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. 4. 2022 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Po postoupení pohledávky žalovaná již ničeho neuhradila. Právní předchůdce žalobkyně započetl finanční prostředky zaplacené žalovanou ke dni postoupení pohledávky ve výši 991,09 Kč na jistinu a ve výši 1.008,91 Kč na příslušenství. Žalobkyně pak požaduje zaplacení částky 18.519,78 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 14.008,91 Kč, nesplaceného kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1.255,87 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6.822,89 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 1.293,96 Kč, nesplaceného inkasního poplatku ve výši 2.506,37 Kč, postoupeného smluvního úroku ve výši 1.853,78 Kč (15 % ročně z jistiny 14.008,91 Kč od 26.8.2021 do 14.7.2022), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.050,48 Kč (od 26.8.2021 do 14.7.2022 z částky 14.008,91 Kč, a smluvní pokuty ve výši 4.510,87 Kč (0,1 % z částky 14.008,91 Kč denně od 26.8.2021 do 14.7.2022). Úvěruschopnost žalované byla ověřena dle údajů uvedených v žádosti o úvěr. Žalovaná ani po předžalobní výzvě ničeho neuhradila.

3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

4. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky předvídané v ustanovení § 115a o.s.ř., soud k projednání této věci nenařizoval jednání, vycházel pouze z listinných důkazů předložených žalobkyní, jimiž (v níže rozvedeném rozsahu) provedl dokazování a zjistil následující skutečnosti:

5. Dne 25. 6. 2020 uzavřel [právnická osoba] s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se se zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit částku 15.000 Kč (jistinu) společně s částkou 12.888 Kč, která je složena z kapitalizovaného úroku za úvěr ve výši 1.444 Kč (úroková sazba ve výši 15 % ročně dle strany 2 smlouvy), odměny za poskytnutí úvěru ve výši 7.350 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 1.394 Kč a inkasního poplatku ve výši 2.700 Kč, a to v 14 měsíčních splátkách po 1.992 Kč, kdy poslední splátka byla určena dnem 25 8. 2021. Žalovaná svým podpisem smlouvy o úvěru potvrdila, že částku 15.000 Kč převzala v hotovosti při podpisu smlouvy. Dle smlouvy má žalobkyně v případě nesplnění povinnosti žalovaného uhradit příslušnou právo požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky, ohledně níž je dlužník v prodlení, a to za každý den prodlení (zjištěno ze smlouvy o úvěru na č.l. 14).

6. Ze žádosti o úvěr ze dne 25. 6. 2020 bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že je [osobní stav], nemá žádnou vyživovací povinnost, pracuje u [právnická osoba] se sídlem v [obec], její čistý příjem činí 11.824 Kč (jediný zdroj příjmů), její měsíční výdaje činí 4.860 Kč (1.000 Kč na bydlení a 3.860 Kč na dopravu a jídlo), tyto údaje byly předchůdcem žalobkyně ověřeny z pracovní smlouvy a 3 výplatních pásek za období od března do května 2020. V měsíci březnu 2020 činil příjem žalované 11.117 Kč, na exekuci byla deponována částka ve výši 3.411 Kč (zjištěno z výplatní pásky na č.l. 43), v měsíci dubnu 2020 činil příjem žalované 12.755 Kč, na exekuci byla deponována částka ve výši 2.391 Kč (zjištěno z výplatní pásky na č.l. 43v), v měsíci květnu 2020 činil příjem žalované 11.600 Kč, na exekuci byla deponována částka ve výši 3.198 Kč (zjištěno z výplatní pásky na č.l. 44). Z dodatku k pracovní smlouvě ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná pracovala u [právnická osoba] jako [anonymizováno 6 slov], ve [anonymizována dvě slova] (zjištěno z dodatku k pracovní smlouvě na č.l. 44v).

7. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 4. 2022 včetně přílohy bylo zjištěno, že na žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovanou.

8. Žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem předchůdcem žalobkyně ze dne 4. 8. 2022. Z poštovního podacího lístku ze dne 8. 8. 2022 bylo zjištěno, že oznámení bylo zasláno žalované.

9. Předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 21. 11. 2022 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužných částek a výzva jí byla zaslána na adresu [obec a číslo] (zjištěno z kopie poštovního podacího lístku ze dne 23. 11. 2022 na č. l. 33).

10. Z rejstříku zahájených exekucí bylo zjištěno, že ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru bylo na žalovanou vedeno 6 exekučních řízení, mj. i dle úvěrových smluv. Ze soudní evidence bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu ve [obec] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací], že žalované byla uložena povinnost uhradit žalobkyni [právnická osoba] částku 313.101,12 Kč s úrokem ve výši 6,3 % ročně z částky 300.000 Kč od 1.7.2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1.7.2020 a uhradit náklady řízení. Platební povinnost vyplynula žalované ze smlouvy o poskytnutí úvěru ze stavebního spoření uzavřené dne 27.8.2019 se společností [právnická osoba], dle které se žalovaná zavázala splácet poskytnutý úvěr ve výši 300.000 Kč i s úroky částkou 2.655 Kč měsíčně od 1.5.2020.

11. Z dokazování shora soud zjistil, že žalovaná uzavřela s [právnická osoba] smlouvu o úvěru, a to dne 25. 6. 2020 smlouvu [číslo] v rámci, níž byla žalované poskytnuta částka 15.000 Kč. Ve smlouvě se pak žalovaná zavázala uhradit částku 15.000 Kč (jistinu) společně s částkou 12.888 Kč, která je složena z kapitalizovaného úroku za úvěr ve výši 1.444 Kč (úroková sazba ve výši 15 % ročně), a odměny za poskytnutí úvěru ve výši 7.350 Kč, nákladů za vyhodnocení úvěru výši 1394 Kč a inkasní poplatek ve výši 2.700 Kč, a to v 14 měsíčních splátkách po 1.992 Kč do 25. 8. 2021. Žalovaná celkem uhradila částku 2.000 Kč do dne postoupení pohledávky. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. 4. 2022 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Právní předchůdce žalobkyně započetl finanční prostředky zaplacené žalovanou do dni postoupení pohledávky ve výši 991,09 Kč na jistinu a ve výši 1.008,91 Kč na souhrnný poplatek.

12. Žalovaná ani po předžalobní výzvě ničeho neuhradila. 13. (Právní posouzení věci) Závazkový vztah, vzniklý shora uvedenými uzavřenými spotřebitelskými úvěry mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovanou se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále„ o. z.“). Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

14. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

15. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

16. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ [číslo] an. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

17. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka – spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C –679/18 ze dne 5. 3. 2020.

19. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

22. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil platně pohledávky za žalovanou na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž postoupení bylo žalované řádně oznámeno. Ve vztahu k žalované pohledávce ze smlouvy o úvěru [číslo] dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu.

23. Soud má za to, že žalovaná zažádala právního předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], o poskytnutí úvěru. Výdělkové a majetkové poměry žalované se přitom pohybovaly v průměrné výši (v březnu 2020 měla žalovaná příjem 11 117 Kč, z něhož byla deponována částka 3.411 Kč na exekuce), navíc její měsíční výdaje ve výši 4.860 Kč soud považuje s ohledem na životní potřeby dospělé osoby za podhodnocené. V době uzavření smlouvy žalovaná měla na svůj majetek vedeno 6 exekučních řízení, a ještě splácela svůj závazek z předchozí úvěrové smlouvy ze stavebního spoření uzavřené dne 27. 8. 2019 s [právnická osoba] výši 2.655 Kč měsíčně.

24. V této věci se nepochybně ve všech případech jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelské úvěry ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývané„ rychlé“ úvěry poskytované nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka.

25. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů.

26. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

27. Žalobkyně k výzvě soudu žalobu doplnila toliko o obecná tvrzení a citaci právních předpisů a dotčených smluv, jakým způsobem její právní předchůdce plnil svoji zákonnou povinnost s tvrzením žalovanou uvedeného příjmu v žádosti o úvěr. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalované vyžadovala a jakých se jí dostalo, čím a jak si je ověřila, jaké konkrétní informace byly žalovanou sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaná je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovanou v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaná, kterou konkrétní databází prošla, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaná dostatečně solventní.

28. Právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020).

29. Žalobkyně sama nedotvrdila, jakým způsobem uvažovala (resp. její právní předchůdce), pokud vyhodnotila žalovanou jako osobu dostatečně solventní.

30. Soud proto posoudil údaje uvedené v žádosti o úvěr, které sdělila a svým podpisem stvrdila žalovaná, v souvislostech poskytnutých úvěrů, a dospěl k závěru, že v tomto případě právní předchůdce žalobkyně nedostál zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytl předmětný spotřebitelský úvěr, když v tomto případě bylo nepochybné, že žalovaná je dlouhodobě osobou, která není schopná splácet sjednané peněžní závazky.

31. Soud opětovně zdůrazňuje, že dokazováním bylo zjištěno, že žalovaná v době uzavření úvěrové smlouvy již splácela předchozí úvěr u společnosti [právnická osoba] ve výši 2.655 Kč měsíčně, v době uzavření úvěrové smlouvy pobírala mzdu ve výši 11.824 Kč, náklady měla měsíčně ve výši 4.860 Kč (dle názoru soudu je tento údaj podhodnocený), na její majetek bylo vedeno 6 exekučních řízení.

32. Podle názoru soudu bylo v možnostech a tedy i povinností právní předchůdkyně žalobkyně zákonu odpovídajícím způsobem posoudit úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele, neboť při důsledném zkoumání majetkových poměrů žalované nebylo možné dospět k závěru, že žalovaná je objektivně schopna řádně a včas splácet předmětný spotřebitelský úvěr, jakkoliv samotné žalované musela být tato okolnost více než zřejmá a lze vyslovit názor, že žalovaná jednala vůči právní předchůdkyni žalobkyně lehkovážně až účelově, pakliže přistoupila k uzavření uvedeného spotřebitelského úvěru, ač si musela být vědoma toho, že není v jejích možnostech sjednané splátky právní předchůdkyni žalobkyně řádně hradit a že je zde nebezpečí, že se ocitne v dluhové spirále.

33. Lze proto uzavřít, že spotřebitelský úvěr, který žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., absolutně neplatný, když důsledek absolutní neplatnosti při naplnění předpokladů pro aplikaci § 87 cit. zák. vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

34. Jestliže žalovaná na spotřebitelský úvěr, který jí byl poskytnut právní předchůdkyní žalobkyně ve výši 15.000 Kč, zaplatila právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 2.000 Kč, a je-li tato smlouva absolutně neplatná, je žalobkyni povinen vydat – zaplatit z titulu vydání bezdůvodného obohacení částku 13.000 Kč. <b>35. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb, je spotřebitel (v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</b> <b>36. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 č.j. 33 Cdo 3675/2021-262).</b> 37. V daném případě splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, proto žalobkyni zatím nárok na zákonné úroky z prodlení nevznikl.

38. Jelikož se žalobkyně nedůvodně domáhala zaplacení další částky 20.303,13 Kč se specifikovaným příslušenstvím, byla v této (podstatné) části žaloby zamítnuta.

39. Pro úplnost soud připomíná, že i podle judikatury Nejvyššího smyslem ustanovení § 115a o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení v případě, že všechna potřebná skutková zjištění lze zjistit přímo z účastníky předložených listinných důkazů, a že ustanovení § 115a o. s. ř. přitom nestanoví nic o tom, že by soud v takovémto případě měl (musel) žalobě vyhovět (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Z této judikatury tedy plyne, že i v režimu § 115a o. s. ř. lze žalobu zamítnout.

40. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalobkyně požadovala zaplacení částky 33.303.13 Kč s příslušenstvím, úspěšná byla do co částky 13.000 Kč, kdy žalovaná byla úspěšná v rozsahu 21,93 %, avšak žádné náklady jí v tomto řízení nevznikly, nebyla žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení.