12 C 31/2025

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Karin Vrchovou, MBA, v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení částky 30 247,53 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 798 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. pokud se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 25 449,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 22 900 Kč od 11. 2. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž se domáhala uložení ve výroku označených platebních povinností po žalované. Žalobkyně přitom v návrhu, respektive v žalobě skutkově a právně tvrdila následující:

2. Dne 30. 5. 2023 žalobkyně uzavřela prostřednictvím komunikace na dálku s žalovanou smlouvu o zápůjčce (dále též „smlouva“) č. , hodnota, , v rámci, níž byla žalované vyplacena dne 30. 5. 2023 částka 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni částku 49 725 Kč, tedy zapůjčenou jistinu ve výši 20 000 Kč, obchodní úrok ve výši 11 761 Kč a administrativní poplatek ve výši 17 964 Kč, a to v 35měsíčních splátkách po 1 382 Kč a 36. splátku ve výši 1 355 Kč, splatnost první splátky byla dohodnuta dnem 14. 7. 2023. Z důvodu prodlení žalované žalobkyně ke dni 15. 12. 2024 úvěr zesplatnila. Žalovaná uhradila celkem 15 202 Kč, a to částku 4 206 Kč na jistině, 5 507 Kč na obchodním úroku, 5 489 Kč na poplatcích. Žalobkyně eviduje za žalovanou dluh v celkové výši 30 247,53 Kč, který se skládá z neuhrazené jistiny zápůjčky ve výši 15 794 Kč, neuhrazených obchodních úroků ve výši 3 114 Kč, neuhrazených administrativních poplatků ve výši 3 992 Kč, úroku z prodlení do data 10. 2. 2025 ve výši 859,13 Kč, smluvní pokuty ve výši 4 288,40 Kč (3006 Kč za dobu do zesplatnění a 1 282,40 Kč za dobu od zesplatnění do data vyčíslení pohledávky) a poplatků za upomínání ve výši 2 200 Kč. Žalovaná ani po předžalobní výzvě ničeho neuhradila.

3. V doplnění k žalobě ze dne 6. 5. 2025 k posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že nahlédla do insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, výpisu z účtu žalované a výplatních pásek žalované a provedla lustraci dokladu předloženého žalovanou v databázi neplatných dokladů. Příjmy žalované vyhodnotila žalobkyně na částku 18 670,33 Kč s ohledem na čerpání tzv. pay-day úvěrů a vkladů v hotovosti. Měsíční výdaje vyhodnotila žalobkyně na částku 14 635,65 Kč, rozdíl mezi příjmy a výdaji činil částku ve výši 4 034,68 Kč. Při započtení nové splátky ve výši 1 447,62 Kč tak rozdíl činil 2 587,06 Kč, který je dle názoru žalobkyně dostatečným pro pokrytí zbývajících nutných a běžných výdajů žalované (domácnost, strava, doprava apod.), zejména když částka životního minima (v roce sjednání půjčky činila 4 860 Kč) byla již jedenkrát zohledněna ve výdajové rešerši.

4. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

5. Soud při jednání dne 12. 8. 2025 provedl dokazování a zjistil následující skutečnosti:6. [Skutková zjištění] Ze smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dálkovým přístupem dne 30. 5. 2023 bylo zjištěno, že na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč na účet č. , č. účtu, , a to na dobu určitou s pevně stanoveným úrokem ve výši 33 % ročně , administrativním poplatkem ve výši 499 Kč x 36, kdy celkové náklady zápůjčky ( tj. úrok ve výši 11 761 Kč a administrativní poplatek ve výši 17 964 Kč ) činí částku 29 725 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni částku 49 725 Kč ve 36měsíčních splátkách, a to ve 35 splátkách po 1 382 Kč od 14. 7. 2023, 36. splátka po 1 355 Kč. Dle čl. 6. žalovaná prohlásila, že byla seznámena s obsahem sazebníku žalobkyně. Dle čl. 13 je žalobkyně v případě prodlení žalované oprávněna účtovat smluvní pokutu podle sazebníku a dle čl. 10. smlouvy odeslat žalované písemnou upomínku, která je zpoplatněna dle sazebníku (zjištěno ze smlouvy o zápůjčce včetně podmínek na č. l. 12-15).

7. Ze Sazebníku úroků, poplatků a smluvních pokut žalobkyně bylo zjištěno, že administrativní poplatek činí 499 Kč měsíčně, úrok za poskytnutí zápůjčky činí 33 % ročně, smluvní pokuta za prodlení s jednotlivými splátkami činí 0,1 % - 0,5 % denně v závislosti na délce prodlení, kdy smluvní pokuta po zesplatnění činí 0,5 % denně z aktuální výše neuhrazené dlužné splátky zápůjčky, za poslední upomínku před zesplatněním činí poplatek 750 Kč.

8. Z výpisu účtu žalobkyně vedeného u , právnická osoba, ., bylo zjištěno, že dne 30. 5. 2023 byla vyplacena žalované na účet číslo , č. účtu, částka ve výši 20 000 Kč.

9. Ze sdělení , právnická osoba, . ze dne 26. 5. 2025 bylo zjištěno, že majitelem účtu č. , č. účtu, je žalovaná a na tento účet jí byla dne 30. 5. 2023 vyplacena žalobkyní částka 20 000 Kč dle smlouvy č. , hodnota, .

10. Z čestného prohlášení žalované o příjmech a výdajích ze dne 28. 5. 2023 bylo zjištěno, že žalovaná uvedla výši měsíčního příjmu částkou 19 000 Kč, který je jí vyplácen na účet, měsíční výdaje uvedla ve výši 500 Kč jako pravidelnou splátku půjčky a průměrné výdaje ve výši 4 000 Kč (léky, tel. služby, internet), a dále náklady na nájemné včetně energií a vodného/stočného ve výši 9 000 Kč. Dále uvedla, že je rozvedená a nemá žádnou vyživovací povinnost.

11. Z potvrzení o mzdě za březen 2023 bylo zjištěno, že žalovaná měla za tento měsíc čistý příjem ve výši 21 517 Kč.

12. Z výpisu z běžného účtu žalované č. , č. účtu, vedeného u , právnická osoba, . za období od 1. 2. 2023 do 30. 4. 2023 bylo zjištěno, že příjem žalované od zaměstnavatele , právnická osoba, . činil 18 657 Kč (15. 2. 2023), 17 711 Kč (15. 3. 203) a 20 830 Kč (17. 4. 2023). Dále bylo zjištěno, že na účet žalované byla dne 1. 3. 2033 zaslána půjčka od , právnická osoba, ve výši 10 000 Kč, dne 27. 3. 2023 platba od , právnická osoba, . ve výši 13 000 Kč, a dne 25. 4. 2023 částka ve výši 11 000 Kč z úvěrové smlouvy u , právnická osoba, Dále z výpisu vyplývají další běžné bankovní transakce týkající se plateb a výběrů z bankomatu.

13. Z vyčíslení pohledávky ze smlouvy č. , hodnota, ke dni 10. 2. 2025 bylo zjištěno, že žalovaná uhradila na jistině částku 4 206 Kč, na obchodním úroku 5 507 Kč a na poplatcích 5 489 Kč; k úhradě tak zbývá jistina ve výši 15 794 Kč, obchodní úrok činil 3 114 Kč, na administrativních poplatcích k úhradě zbývá částka 3 992 Kč, neuhrazený zákonný úrok z prodlení od 16.12.2024 do 10. 2. 2025 byl vyčíslen ve výši 859,13 Kč, smluvní pokuta byla vyčíslena částkou 4 288,40 Kč (3 006 Kč za dobu od 2.3.2017 do zesplatnění dne 15. 12. 2024, 1 282,40 Kč od 16. 12. 2024 do 10. 2. 2025), na poplatku za upomínku ve výši 2 200 Kč nebylo uhrazeno ničeho.

14. Z výpisu splátkového kalendáře bylo zjištěno, že žalovaná uhradila v 11 splátkách celkem 15 202 Kč, od 14. 6. 2024 již ničeho neuhradila.

15. Z výzvy k úhradě dlužné částky a informace o zesplatnění ze dne 30. 10. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky do 14. 12. 2024, v případě, že k úhradě nedojde, bude dlužná jistina zesplatněna ke dni 14. 12. 2024.

16. Z oznámení ze dne 17. 12. 2024 o zesplatnění zápůjčky podle smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, , že ke dni 15. 12. 2024 došlo k zesplatnění neuhrazené jistiny zápůjčky.

17. Předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 9. 1. 2025 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužných částek.18. [Závěr o skutkovém stavu] Z dokazování shora soud zjistil, že žalovaná uzavřela s žalobkyní smlouvu o zápůjčce, a to dne 30. 5. 2023 pod č. , hodnota, , v rámci, níž byla žalované poskytnuta převodem na účet uvedený ve smlouvě částka 20 000 Kč. Ve smlouvě se pak žalovaná zavázala uhradit částku 20 000 Kč (jistinu) společně s částkou 29 725 Kč představující celkové náklady zápůjčky (částka je složena z kapitalizovaného úroku za zápůjčku ve výši 11 761 Kč a administrativního poplatku ve výši 17 964 Kč, a to v 36měsíčních splátkách po 1 382 Kč od 14. 7. 2023 do 14. 12. 2025, výše 36. splátky činila 1 355 Kč. Žalovaná uhradila v 11 splátkách celkem 15 202 Kč, dále již ničeho nehradila, a to ani po předžalobní výzvě.19. [Právní posouzení věci] Podle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“). přenechá-li zapůjčitel zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

20. Z ustanovení § 1970 o. z. vyplývá, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

22. Dle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

23. Dle ustanovení § 168 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dostal-li se spotřebitel do prodlení s plněním povinností vyplývajících ze smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo ze smlouvy o zprostředkování spotřebitelského úvěru po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, použijí se namísto příslušných ustanovení smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo smlouvy o zprostředkování spotřebitelského úvěru, pokud jsou s tímto zákonem v rozporu, ustanovení § 122 až 124 a § 132, i když byla smlouva uzavřena přede dnem nabytí jeho účinnosti.

24. Dle ustanovení § 122 odst. 1,2,3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení se podle věty první neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž došlo nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3.000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200.000 Kč.

25. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

26. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalované splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka – spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění: „… součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění: „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C–679/18 ze dne 5. 3. 2020.

28. Ve vztahu k žalované pohledávce ze smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, , dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu.

29. Soud má za to, že žalovaná zažádala žalobkyni o poskytnutí zápůjčky. Žalovaná v té době pobírala mzdu, která byla jejím jediným příjmem a měla několik závazků z uzavřených úvěrových smluv (zjištěno z bankovního účtu žalobkyně v oddíle platby).

30. V této věci se nepochybně ve všech případech jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaná v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelské úvěry ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývané „rychlé“ úvěry poskytované nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka.

31. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů.

32. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

33. Žalobkyně v návrhu uvedla pouze obecná tvrzení a citaci právních předpisů a dotčených smluv, jakým způsobem plnila svoji zákonnou povinnost s tvrzením žalovanou uvedeného příjmu a bankovními výpisy. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace jako poskytovatel úvěru po žalované vyžadovala a jakých se jí dostalo, čím a jak si je ověřila, jaké konkrétní informace byly žalovanou sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaná je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovanou v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaná, kterou konkrétní databází prošla, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaná dostatečně solventní. Rovněž výdajová stránka žalované nezohledňuje další splátky z úvěrových smluv a rovněž výdaje na cestu do práce a zpět, když zaměstnavatel má své sídlo v , adresa, a 455 maloobchodních prodejen po celé republice.

34. Žalobkyni (resp. její předchůdkyni) muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020).

35. Žalobkyně (resp. její předchůdkyně) sama netvrdila, jakým způsobem uvažovala, pokud vyhodnotila žalovanou jako osobu dostatečně solventní, když při své analýze výdajů nezohlednila náklady žalované na splátky dalších úvěrů, bydlení a příp. dopravu do zaměstnání.

36. Soud proto posoudil údaje uvedené v hodnocení klienta, které sdělila a svým podpisem stvrdila žalovaná, v souvislostech poskytnutého úvěru, a dospěl k závěru, že v tomto případě žalobkyně nedostála zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytla předmětný spotřebitelský úvěr, když v tomto případě bylo nepochybné, že žalovaná je dlouhodobě osobou, která není schopna splácet sjednané peněžní závazky.

37. Soud opětovně zdůrazňuje, že dokazováním bylo zjištěno, že žalovaná v době uzavření úvěrové smlouvy pobírala mzdu jako svůj jediný příjem, v době před poskytnutím úvěru – únor až duben 2023 – měla žalovaná uzavřené další 3 smlouvy o úvěru; tyto údaje si žalobkyně (resp. její předchůdkyně) rovněž nikterak neověřila, a vycházela pouze z informací uvedených žalovanou v čestném prohlášení.

38. Podle názoru soudu bylo v možnostech a tedy i povinností žalobkyně zákonu odpovídajícím způsobem posoudit úvěruschopnost žalované coby spotřebitele, neboť při důsledném zkoumání majetkových poměrů žalované nebylo možné dospět k závěru, že žalovaná je objektivně schopna řádně a včas splácet předmětný spotřebitelský úvěr, jakkoliv samotné žalované musela být tato okolnost více než zřejmá a lze vyslovit názor, že žalovaná jednala vůči žalobkyni lehkovážně až účelově, pakliže přistoupila k uzavření uvedeného spotřebitelského úvěru, ač si musela být vědoma toho, že není v jejích možnostech sjednané splátky žalobkyni řádně hradit a že je zde nebezpečí, že se ocitne v dluhové spirále.

39. Lze proto uzavřít, že spotřebitelský úvěr, který žalovaná uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., absolutně neplatný, když důsledek absolutní neplatnosti při naplnění předpokladů pro aplikaci § 87 cit. zák. vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

40. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. je spotřebitel (v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

41. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti ( buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 č.j. 33 Cdo 3675/2021-262).

42. V daném případě splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, proto žalobkyni zatím nárok na zákonné úroky z prodlení nevznikl.

43. Jestliže žalovaná na spotřebitelský úvěr, který jí byl poskytnut žalobkyní ve výši 20 000 Kč uhradila pouze 15 202 Kč a je-li tato smlouva absolutně neplatná, je žalobkyni povinna vrátit zbylou jistinu ve výši 4 798 Kč (20 000 Kč – 15 202 Kč).

44. Jelikož se žalobkyně nedůvodně domáhala zaplacení další částky 25 449,53 Kč se specifikovaným příslušenstvím, byla v této (podstatné) části žaloby zamítnuta.

45. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalobkyně požadovala zaplacení částky 30 247,53 Kč s příslušenstvím, úspěšná byla do co částky 4 798 Kč, kdy žalovaná byla úspěšná v převážném rozsahu, avšak žádné náklady jí v tomto řízení nevznikly, nebyla žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení.