12 C 37/2024

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Karin Vrchovou, MBA, v právní věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátkou Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 46.229 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28.000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. pokud se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 5.722 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 33.722 Kč od 25. 4. 2023 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 12.507,84 Kč, úroku ve výši 62,09 % ročně z částky 28.000 Kč od 25. 4. 2023 do 18. 5. 2023 ve výši 1.115,52 Kč a úroku ve výši 15 % ročně z částky 28.000 Kč od 19. 5. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 4. 2023 dosáhne částky 91.584 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně podala návrh na vydání platebního rozkazu, jímž se domáhala vydání platebního rozkazu, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku (za poskytnutý úvěr) ve výši 33.722 Kč se specifikovaným příslušenstvím s odůvodněním, že dne 29. 12. 2022 žalobkyně uzavřela s žalovaným dálkovým způsobem smlouvu o úvěru č. , hodnota, , v rámci, níž byla žalovanému poskytnuta převodem na účet částka 28.000 Kč. Ve smlouvě se pak žalovaný zavázal uhradit částku 28.000 Kč (jistinu) společně s úrokem ve výši 62,09 % ročně, a to ve 48měsíčních splátkách po 1.590 Kč od 17. 2. 2023. Dle bodu 6.1. smlouvy vzniká v případě prodlení žalovaného delším než 30 dnů nárok na smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, dle bodu 6.2. smlouvy pak v případě prodlení žalovaného vzniká právo na náhradu nákladů vzniklých s prodlením ve výši 400 Kč, a dle bodu 6.5. smlouvy vzniká nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení. Dle tvrzení žalobkyně byla majetková situace ověřena z dokladů o příjmech žalovaného, prohlášení žalovaného, v databázích SOLUS, NRKI. Žalovaný ničeho neuhradil. V důsledku prodlení došlo automatiky k zesplatnění celého úvěru, a to k 23. 4. 2023. Žalobkyně pak požaduje zaplacení částky 33.722 Kč (původní jistina 28.000 Kč + dlužné úroky ke dni zesplatnění ve výši 4.324,23 Kč + smluvní pokuta dle bodu 6.1. smlouvy ve výši 998 Kč + náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy ve výši 400 Kč), úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 33.722 Kč od 25. 4. 2023 do zaplacení dlužné smluvní pokuty ve výši 12.507,84 Kč, úroků ve výši 62,09 % ročně z dlužné jistiny ve výši 28.000 Kč od 25. 4. 2023 do 18. 5. 2023 ve výši 1.115,52 Kč a úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28.000 Kč od 19. 5. 2023 do zaplacení. Schopnost žalovaného úvěr splácet byla dle tvrzení žalobkyně řádně zkoumána, jak vyplývá z hodnocení zákazníka, a k čemuž se vyjádřila i ve svém doplnění návrhu ze dne 10. 6. 2024. Žalovaný ani po předžalobní výzvě ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud při jednání dne 30.9. 2024 provedl dokazování a zjistil následující skutečnosti:4. [Skutková zjištění] Dne 29. 12. 2022 uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě, které se se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 28.000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit částku 28.000 Kč (jistinu), kdy celková částka k úhradě činila 76.320 Kč, (úroková sazba ve výši 62,10 % ročně dle části A/ smlouvy), a to v 48měsíčních splátkách po 1.590 Kč, a to od 17. 2. 2023 do 17. 1. 2027. Žalovaný ve smlouvě uvedl číslo svého bankovního účtu k vyplacení úvěru. Dle čl. 6.1 smlouvy v případě prodlení s úhradou splátky déle než 30 dnů má žalobkyně nárok na smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, dle čl. 6.2. smlouvy vzniká žalobkyni právo na úhradu nákladů vzniklých s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku, a dle čl. 6.5. v případě zesplatnění úvěru vzniká žalobkyni nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru. (Zjištěno ze smlouvy o úvěru včetně podmínek na č.l. 8-11 a předsmluvního formuláře, oznámení o schválení úvěru ze dne 29. 12. 2022 a splátkového kalendáře ke smlouvě na č.l. 34v).

5. Z karty klienta bylo zjištěno, že částka ve výši 28.000 Kč byla vyplacena dne 29. 12. 2022 a k doplacení zůstala nominální výše úvěru 32.324,23 Kč, smluvní odměna úvěru činila 48.320 Kč. Žalovaný ničeho nehradil.

6. Z dokladu o vyplacení úvěru , Anonymizováno, , že dne 29.12.2022 byla na účet žalovaného č. , č. účtu, zaslána částka ve výši 28.000 Kč.

7. Ze sdělení , Anonymizováno, o provedení platby na účet žalovaného za období prosinec 2022 bylo zjištěno, že na účet žalovaného vedený u , Anonymizováno, . č. , č. účtu, byla přijata dne 29. 12. 2022 od společnosti , právnická osoba, , částka 28.000 Kč.

8. Z výpisu z registru SOLUS nebyl zjištěn žádný údaj k žalovanému.

9. Z výpisu z NRKI bylo zjištěno příznak 14, což představuje, že klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti.

10. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 23. 4. 2023, že žalobkyně sděluje žalovanému, že se ocitl v prodlení s úhradou splátky úvěru ze smlouvy č. , hodnota, a tím došlo v souladu s uzavřenou smlouvou k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy, a proto je vyzván k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru, běžných úroků přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 33.722 Kč. Součástí oznámení je specifikace dlužné částky ke dni zesplatnění úvěru (zbývající dlužné původní jistiny ve výši 28.000 Kč, neuhrazeného úroku ke dni zesplatnění ve výši 4.324 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 998 Kč a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč).

11. Z výpisu z účtu žalovaného č. , č. účtu, vedeného u , Anonymizováno, ., za období od srpna do listopadu 2022 bylo zjištěno, že pobíral mzdu od svého zaměstnavatele , anonymizováno, . (listopad 2022 – 24.668 Kč, říjen 2022 – 29.698 Kč, září 2022 – 28.636 Kč, srpen 2022- 26.425 Kč), žalovaný prováděl z tohoto účtu úhradu dalších splátek – v listopadu 2022 (5.11. – 1.968,66 Kč, 8.11 – 989,34 Kč, 9.11.- 1.933,66 Kč, 11.11. – 750 Kč, 12.11.- 1.973,66 Kč, 15.11. – 1.803,66 Kč, a 1.372 Kč, 19.11 – 555 Kč + 508 Kč + 1.011 Kč, 20.11. – 498 Kč, 21.11. – 990,66 Kč,)- v říjnu 2022 (6.10.- 1.772,52 Kč, 15.10. – 1.372 Kč, 17.10. – 1.098,22 Kč, 19.10.- 1.011 Kč+ 555 Kč + 508 Kč, 20.10. -278,78 Kč, 21.10.-219,24 Kč, 24.10. – 40 Kč, 24.10.- 1.860,24 Kč, 28.10. – 1.973,04 Kč, 31.10.-17,75 Kč), v září 2022 ( 15.9.- 1.262,14 Kč a 1.372 Kč, 19.9.- 555 Kč + 508 Kč + 1.011 Kč + 498 Kč), 25.9.- 1.918,94 Kč, 30.9.- 3,88 Kč), v srpnu 2022 ( 1.8. – 2.017,73 Kč, 15.8. – 1.372 Kč, 19.8. – 1.011 Kč + 555 Kč + 508 Kč, 20.8. – 498 Kč, 27.8.-974,28 Kč, 31.8. – 1,56 Kč). Na účet žalovaného byly zasílány úhrady z jiných úvěrových společností, a to v listopadu 2022 ( od společnosti , anonymizováno, – 5.11. – 4.000 Kč, 6.11.- 9.11.- 2.000 Kč, 11.11. – 1.000 Kč, 12.11.- 5.000 Kč, 17.11. – 2.540 Kč, 27.11.- 9.000 Kč, od společnosti , právnická osoba, - -21.11. – 50.000 Kč, od společnosti , právnická osoba, . – 24.11.- 29.000 Kč, od společnosti , právnická osoba, . – 27.11. – 16.000 Kč), v říjnu 2022 ( od společnosti , právnická osoba, – 6.10. -2000 Kč + , právnická osoba, Kč, 17.10. – 4.000 Kč, 21.10. -5.000 Kč, od společnosti , právnická osoba, . – 24.10.-3.000 Kč, od společnosti , anonymizováno, . – 28.10. – 5.000 Kč), v září 2022 (od společnosti , právnická osoba, . – 4.9.- 21.600 Kč, od společnosti , právnická osoba, – 25.9.- 16.000 Kč), v srpnu 2022 ( od společnosti , právnická osoba, . – 11.8. – 15.000 Kč, od společnosti , právnická osoba, – 27.8. – 18.000 Kč).

12. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný ke dni podání žaloby již dále ničeho neuhradil.

13. Předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 8. 12. 2023 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných částek a výzva mu byla zaslána na adresu jeho trvalého bydliště (zjištěno z kopie poštovního podacího archu ze dne 8. 12. 2023 na č.l. 39).

14. Ze soudní evidence bylo zjištěno, že ke dni uzavření předmětné smlouvy měl žalovaný uzavřeno dalších 6 úvěrových smluv, a to s , Anonymizováno, . – 1) úvěrová smlouva ze dne , datum, na částku 29.000 Kč, měsíční splátka činila 500 Kč (zjištěno ze sp. zn. , spisová značka, ), 2) úvěrová smlouva ze dne , datum, na částku 80.000 Kč, měsíční splátka činila 1.372 Kč (zjištěno ze sp. zn. , spisová značka, ), 3) úvěrová smlouva ze dne , datum, na částku 60.000 Kč, měsíční splátka činila 600 Kč (zjištěno ze sp. zn. , spisová značka, ), 4) úvěrová smlouva ze dne , datum, na částku 20.000 Kč, měsíční splátka činila 300 Kč (zjištěno ze sp. zn. , spisová značka, ), 5) úvěrová smlouva ze dne , datum, na částku 24.000 Kč, měsíční splátka činila 200 Kč (zjištěno ze sp. zn. , spisová značka, ) a 6) úvěrová smlouva uzavřená s žalobkyní ze dne , datum, na částku 100.000 Kč, měsíční splátka činila 5.883 Kč (zjištěno ze sp. zn. , spisová značka, ).15. [Závěr o skutkovém stavu] Z dokazování shora soud zjistil, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 29. 12. 2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , v rámci, níž byla žalovanému poskytnuta převodem na účet částka 28.000 Kč. Ve smlouvě se pak žalovaný zavázal uhradit částku 28.000 Kč (jistinu) společně s částkou 48.320 Kč, která představuje kapitalizovaný úrok z úvěru, (úroková sazba činí výši 62,10 % ročně dle části A/ smlouvy), a to v 48měsíčních splátkách po 1.590 Kč, kdy poslední splátka byla určena dnem 17. 1. 2027. Žalovaný ke dni podání žaloby ničeho neuhradil.16. [Právní posouzení věci] Závazkový vztah, vzniklý shora uvedeným uzavřeným spotřebitelským úvěrem mezi žalobkyní a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

17. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

18. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

19. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ 1841 an. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

20. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalované splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka – spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění: „… součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění: „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C–679/18 ze dne 5. 3. 2020.

22. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

23. Ve vztahu k žalované pohledávce ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu.

24. Soud má za to, že žalovaný zažádal žalobkyni o poskytnutí úvěru. Žalovaný v té době pobíral mzdu, která byla jeho jediným příjmem a měl několik závazků z uzavřených úvěrových smluv.

25. V této věci se nepochybně ve všech případech jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelské úvěry ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývané „rychlé“ úvěry poskytované nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka.

26. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů.

27. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

28. Žalobkyně v návrhu uvedla pouze obecná tvrzení a citaci právních předpisů a dotčených smluv, jakým způsobem plnila svoji zákonnou povinnost s tvrzením žalovaným uvedeného příjmu v hodnocení klienta a bankovními výpisy o vyplacené mzdě. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalovaném vyžadovala a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřila, jaké konkrétní informace byly žalovaným sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaný je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovaného v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaný, kterou konkrétní databází prošel, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaný dostatečně solventní. Rovněž výdajová stránka žalovaného nezohledňuje další splátky z úvěrových smluv.

29. Žalobkyni muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020).

30. Žalobkyně sama netvrdila, jakým způsobem uvažovala, pokud vyhodnotila žalovaného jako osobu dostatečně solventní.

31. Soud proto posoudil údaje uvedené v předsmluvním formuláři, které sdělil a svým podpisem stvrdil žalovaný, v souvislostech poskytnutého úvěru, a dospěl k závěru, že v tomto případě žalobkyně nedostála zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytla předmětný spotřebitelský úvěr, když v tomto případě bylo nepochybné, že žalovaný je dlouhodobě osobou, která není schopen splácet sjednané peněžní závazky.

32. Soud opětovně zdůrazňuje, že dokazováním bylo zjištěno, že žalovaný v době uzavření úvěrové smlouvy pobíral mzdu jako svůj jediný příjem, v době poskytnutí úvěru – prosinec 2022 – měl žalovaný uzavřených dalších 6 smluv o úvěru a splácel splátky z dalších uzavřených spotřebitelských úvěrů cca 14.400 Kč měsíčně (v listopadu 2022) ; tyto údaje si žalobkyně rovněž nikterak neověřila, a vycházela pouze z informací uvedených žalovaným.

33. Podle názoru soudu bylo v možnostech a tedy i povinností žalobkyně zákonu odpovídajícím způsobem posoudit úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele, neboť při důsledném zkoumání majetkových poměrů žalovaného nebylo možné dospět k závěru, že žalovaný je objektivně schopen řádně a včas splácet předmětný spotřebitelský úvěr, jakkoliv samotnému žalovanému musela být tato okolnost více než zřejmá a lze vyslovit názor, že žalovaný jednal vůči žalobkyni lehkovážně až účelově, pakliže přistoupila k uzavření uvedeného spotřebitelského úvěru, ač si musel být vědom toho, že není v jeho možnostech sjednané splátky žalobkyni řádně hradit a že je zde nebezpečí, že se ocitne v dluhové spirále.

34. Lze proto uzavřít, že spotřebitelský úvěr, který žalovaný uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., absolutně neplatný, když důsledek absolutní neplatnosti při naplnění předpokladů pro aplikaci § 87 cit. zák. vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

35. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. je spotřebitel (v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

36. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti ( buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka(spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 č.j. 33 Cdo 3675/2021-262).

37. V daném případě splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalovaného podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, proto žalobkyni zatím nárok na zákonné úroky z prodlení nevznikl.

38. Jestliže žalovaný na spotřebitelský úvěr, který mu byl poskytnut žalobkyní ve výši 28.000 Kč ničeho neuhradil a je-li tato smlouva absolutně neplatná, je žalobkyni povinen vrátit dlužnou jistinu ve výši 28.000 Kč.

39. Jelikož se žalobkyně nedůvodně domáhala zaplacení další částky 32.577,33 Kč (5.722 Kč + 12.507,84 Kč + 1.115,52 Kč včetně kapitalizovaného příslušenství k 7. 10. 2024, tj. 15 % p.a. z částky 33.722 Kč od 25.4.2023 do 7.10.2024 ve výši 7.386,50 Kč, a 15 % p.a. z částky 28.000 Kč od 19. 5. 2023 do 7. 10. 2024 ve výši 5.845,47 Kč) byla v této (podstatné) části žaloby zamítnuta.

40. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 os.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalobkyně požadovala zaplacení částky 60.577,33 Kč se zákonným a smluvním příslušenstvím, úspěšná byla do co částky 28.000 Kč, kdy žalovaný byl převážně úspěšný, avšak žádné náklady mu v tomto řízení nevznikly, nebyla žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení.