12 C 45/2021

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Karin Vrchovou, MBA, v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 11.440 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2.560 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. pokud se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8.880 Kč s příslušenstvím, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2.252 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně [titul] [jméno] [příjmení], [titul], sídlem [adresa].

1. Žalobkyně podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž se domáhala uložení ve výroku označených platebních povinností po žalovaném. Žalobkyně přitom v návrhu, respektive v žalobě doplněné podáním ze dne 2. 6. 2021) skutkově a právně tvrdila následující:

2. Dne 18. 8. 2016 [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále též„ předchůdce žalobkyně“) uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce (dále též„ smlouva“) [číslo] v rámci níž byla žalovanému poskytnuta v hotovosti při podpisu smlouvy částka 12.000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly i smluvní podmínky. Ve smlouvě se pak žalovaný zavázal uhradit částku 12.000 Kč (jistinu) společně s částkou 8.880 Kč, která je složena z kapitalizovaného úroku za zápůjčku ve výši 1.680 Kč (úroková sazba ve výši 23,72 % ročně dle smlouvy), a z odměny za administrativní činnost ve výši 2.400 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.800 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 360 Kč a poslední splátku do 28. 9. 2017. Žalovaný celkem uhradil částku 9.440 Kč, poslední splátka byla uhrazena dne 26. 2. 2017 Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Právní předchůdce žalobkyně započetl finanční prostředky zaplacené žalovaným ve výši 3.189,85 Kč na jistinu, 1.680 Kč na úrok, 2.400 Kč na poplatek za administrativní činnost, 2.170,15 Kč na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Žalobkyně pak požaduje zaplacení částky 11.440 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 8.810,15 Kč a dlužné částky poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2.629,58 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 4.597,49 Kč (úrok ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny 8.810,15 Kč od 29. 9. 2017 do 29. 11. 2019), kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 1.546,49 Kč (zákonný úrok ve výši 8,05 % ročně z jistiny ve výši 8.810,15 Kč od 6. 10. 2017 do 29. 11. 2019), úroků ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny ve výši 8.810,15 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny ve výši 8.810,15 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Žalovaný ani po předžalobní výzvě ničeho neuhradil.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

4. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky předvídané v ustanovení § 115a o.s.ř., soud k projednání této věci nenařizoval jednání, vycházel pouze z listinných důkazů předložených žalobkyní, jimiž (v níže rozvedeném rozsahu) provedl dokazování a zjistil následující skutečnosti: 5. (Skutková zjištění) Dne 18. 8. 2016 uzavřel [právnická osoba] s žalovaným smlouvu o půjčce [číslo] na základě které se se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 12.000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit částku 12.000 Kč (jistinu) společně s částkou 8.880 Kč, která je složena z kapitalizovaného úroku za půjčku ve výši 1.680 Kč (ú roková sazba ve výši 23,72 % ročně dle čl. 1 smluvních podmínek), poplatku za administrativní činnost ve výši 2.400 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.800 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 360 Kč, kdy poslední splátka byla určena dnem 28. 9. 2017. Žalovaný svým podpisem smlouvy o půjčce potvrdil, že částku 12.000 Kč převzal v hotovosti při podpisu smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy o půjčce jsou i Smluvní podmínky. Dle smlouvy činí roční úroková sazba 23,72 % ročně. Dle čl. 8 má žalobkyně v případě nesplnění povinnosti žalovaného uhradit příslušnou splátku celkové dlužné částky právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Dle čl. 9 podmínek v případě prodlení žalovaného se účinnost smlouvy prodlužuje do doby řádného uhrazení celkové dlužné částky (zjištěno ze smlouvy o půjčce včetně podmínek na č.l. 21-22).

6. Z karty zákazníka ze dne 18. 8. 2016 bylo zjištěno, že příjmy žalovaného činily 20.000 Kč, výdaje 16.000 Kč z toho na nájem – 7.000 Kč a na výdaje domácnosti – 9.000 Kč), použitelný příjem byl vyčíslen částkou 4.000 Kč. Žalovaný je svobodný, bydlí v nájmu s partnerkou a má dvě nezaopatřené děti.

7. Dle přehledu plateb ke smlouvě [číslo] bylo zjištěno, že žalovaný splácel nepravidelně, celkem uhradil 9.440 Kč, a to dne 25. 8. 2016 – 1.080 Kč, 17. 9. 2016 – 1.800 Kč, 21. 10. 2016 – 1.800 Kč, 1. 12. 2016 – 2.160 Kč, 26. 2. 2017 – 2.600 Kč. Na jistině tak zbývá k úhradě 8.810,15 Kč a poplatku 2.629,85 Kč.

8. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy bylo zjištěno, že na žalobkyni byly postoupeny pohledávky za žalovaným.

9. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem předchůdcem žalobkyně ze dne 29. 11. 2019. Z poštovního podacího lístku ze dne 13. 12. 2019 bylo zjištěno, že oznámení bylo zasláno žalovanému.

10. Předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 3. 9. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných částek a výzva mu byla zaslána na adresu [adresa] (zjištěno z kopie poštovního podacího lístku ze dne 4. 9. 2020 na č.l. 32). 11. (Závěr o skutkovém stavu) Z dokazování shora soud zjistil, že žalovaný uzavřel s [právnická osoba] dne 18. 8. 2016 smlouvu o zápůjčce [číslo] v rámci níž byla žalovanému poskytnuta v hotovosti při podpisu smlouvy částka 12.000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly i smluvní podmínky. Ve smlouvě se pak žalovaný zavázal uhradit částku 12.000 Kč (jistinu) společně s částkou 8.880 Kč, která je složena z kapitalizovaného úroku za půjčku ve výši 1.680 Kč (úroková sazba ve výši 23,72 % ročně dle čl. 1 podmínek), poplatku za administrativní činnost ve výši 2.400 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.800 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 360 Kč, kdy poslední splátka byla určena dnem 28. 9. 2017. Žalovaný celkem uhradil částku 9.440 Kč, poslední splátka byla uhrazena dne 26. 2. 2017.

12. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] byly pohledávky postoupeny na žalobkyni. Právní předchůdce žalobkyně započetl finanční prostředky zaplacené ve výši 3.189,85 Kč na jistinu, 1.680 Kč na úrok, 2.400 Kč na poplatek za administrativní činnost a ve výši 2.170,15 Kč na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Žalovaný ani po předžalobní výzvě ničeho neuhradil. 13. (Právní posouzení věci) Závazkový vztah, vzniklý shora uvedenými uzavřenými spotřebitelskými úvěry mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále„ o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

14. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

15. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

16. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ 1841 an. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

17. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

19. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. je spotřebitel (v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

21. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil platně pohledávky za žalovaným na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno. Ve vztahu k žalované pohledávce ze smlouvy o zápůjčce [číslo] dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu.

22. Soud má za to, že žalovaný zažádal právního předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], o poskytnutí zápůjčky. Výdělkové a majetkové poměry žalovaného se přitom pohybovaly v průměrné výši (v srpnu 2016 uvedl příjem 20 000 Kč), navíc bydlel v nájmu, kdy náklady na domácnost uvedl ve výši 16.000 Kč, v nichž má být zahrnut i nájem ve výši 7.000 Kč, včetně inkasa a energií, což soud považuje za nereálné vzhledem k situaci na trhu s nájmy. Další náklady na telefon, jídlo, léky, dopravu a oblečení vyčíslil částkou 9.000 Kč za situace, kdy má 2 nezletilé děti.

23. V této věci se nepochybně ve všech případech jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelské úvěry ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývané„ rychlé“ úvěry poskytované nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka.

24. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů.

25. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

26. Žalobkyně k výzvě soudu s poučením o následcích neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, žalobu doplnila toliko o obecná tvrzení a citaci právních předpisů a dotčených smluv, jakým způsobem její právní předchůdce plnil svoji zákonnou povinnost s tvrzením žalovaným uvedeného příjmu v zákaznické kartě. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalovaném vyžadoval a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřil, jaké konkrétní informace byly žalovaným sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaný je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovaného v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaný kterou konkrétní databází prošel, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaný dostatečně solventní.

27. Právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020).

28. Žalobkyně sama netvrdila, jakým způsobem uvažovala (resp. její právní předchůdce), pokud vyhodnotila žalovaného jako osobu dostatečně solventní.

29. Soud proto posoudil údaje uvedené v zákaznické kartě, které sdělil a svým podpisem stvrdil žalovaný, v souvislostech poskytnutých úvěrů, a dospěl k závěru, že v tomto případě právní předchůdce žalobkyně nedostál zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytl předmětný spotřebitelský úvěr, když v tomto případě bylo nepochybné, že žalovaný je dlouhodobě osobou, která není schopná splácet sjednané peněžní závazky. Splátky po 360 Kč týdně nebyly s ohledem na příjmy a výdaje žalovaného reálné; v době poskytnutí úvěru – srpen 2016, činila výše životního minima částku 3.410 Kč měsíčně na osobu, při 4 splátkách v měsíci po 360 Kč by se tak jednalo o částku splátek v celkové výši 1.440 Kč, žalovanému by tak zbyla měsíčně částka 1.970 Kč představující jeho životní minimum, za situace, kdy má 2 nezletilé děti.

30. Soud opětovně zdůrazňuje, že dokazováním bylo zjištěno, že žalovaný v době uzavření úvěrové smlouvy pobíral mzdu z pracovního poměru, celkový měsíční příjem činil 20.000 Kč. Výdaje na domácnost činily celkem 16.000 Kč, kdy na bydlení tvořily minimálně částku uvedenou žalovaným v kartě zákazníka 7.000 Kč, přičemž předchůdkyně žalobkyně si tento údaje nikterak neověřila. V době uzavření smlouvy měl žalovaný vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem, tyto údaje si předchůdkyně žalobkyně rovněž nikterak neověřila, ačkoliv tuto informaci žalovaný uvedl v kartě zákazníka.

31. Podle názoru soudu bylo v možnostech a tedy i povinností právní předchůdkyně žalobkyně zákonu odpovídajícím způsobem posoudit úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele, neboť při důsledném zkoumání majetkových poměrů žalovaného nebylo možné dospět k závěru, že žalovaný je objektivně schopen řádně a včas splácet předmětný spotřebitelský úvěr, jakkoliv samotnému žalovanému muselo být tato okolnost více než zřejmá a lze vyslovit názor, že žalovaný jednal vůči právní předchůdkyni žalobkyně lehkovážně až účelově, pakliže přistoupil k uzavření uvedeného spotřebitelského úvěru, ač si musel být vědom toho, že není v jeho možnostech sjednané splátky právní předchůdkyni žalobkyně řádně hradit a že je zde nebezpečí, že se ocitne v dluhové spirále.

32. Lze proto uzavřít, že spotřebitelský úvěr, které žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., absolutně neplatný, když důsledek absolutní neplatnosti při naplnění předpokladů pro aplikaci § 87 cit. zák. vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

33. Jestliže žalovaný na spotřebitelský úvěr, který mu byl poskytnut právní předchůdkyní žalobkyně ve výši 12.000 Kč, zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 9.440 Kč, a je-li tato smlouva absolutně neplatná, je žalobkyni povinen vydat – zaplatit z titulu vydání bezdůvodného obohacení částku 2.560 Kč.

34. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že žalovaný je povinen z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru - zaplatit žalobkyni celkovou částku (12.000 Kč – 9.440 Kč = 2.560 Kč) ve výši 2.560 Kč (zbylou neuhrazenou část jistiny spotřebitelského úvěru). <b>35. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. je spotřebitel (v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</b> 36. Jelikož se žalobkyně nedůvodně domáhala zaplacení další částky 8.880 Kč se specifikovaným příslušenstvím, byla v této (podstatné) části žaloby zamítnuta.

37. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 os.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalobkyně požadovala zaplacení částky 11.440 Kč s příslušenstvím, úspěšná byla do co částky 2.650 Kč, kdy žalovaný byl úspěšný v rozsahu 53,67 %, avšak žádné náklady mu v tomto řízení nevznikly, nebyla žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení.