12 C 47/2024

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Karin Vrchovou, MBA, v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO Anonymizováno sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení částky 15.617 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6.700 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 8.917 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1.514,74 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1.883,42 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8.802,39 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 18,34 % ročně z částky 8.802,39 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž se domáhala uložení ve výroku označených platebních povinností po žalované. Žalobkyně přitom v návrhu, respektive v žalobě (doplněné podáním ze dne 12. 7. 2024) skutkově a právně tvrdila následující:

2. Dne 4. 8. 2021 , právnická osoba, (dále též „předchůdce žalobkyně“) uzavřel s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru (dále též „smlouva“) č. , hodnota, na částku 10.000 Kč, v rámci, níž byla žalované poskytnuta v hotovosti částka 10.000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly i smluvní podmínky. Ve smlouvě se pak žalovaná zavázala uhradit částku 10.000 Kč (jistinu) společně s částkou 8.917 Kč, která je složena z kapitalizovaného úroku za úvěr ve výši 5.101 Kč (úroková sazba ve výši 18,34 % ročně dle smlouvy), z odměny za zpracování úvěru ve výši 1.500 Kč a poplatku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2.316 Kč (dále jen „poplatek), tedy celkem 8.917 Kč, a to v 52týdenních splátkách po 364 Kč a poslední splátku do 3. 8. 2022. Žalovaná celkem uhradila do dne podpisu smlouvy o postoupení pohledávky částku 3.300 Kč, poslední splátka byla uhrazena dne 13. 6. 2022. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 9. 2023 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Po postoupení pohledávky žalovaná již ničeho neuhradila. Právní předchůdce žalobkyně započetl finanční prostředky zaplacené žalovanou ke dni postoupení pohledávky ve výši 1.197,61 Kč na jistinu a ve výši 2.102,39 Kč na poplatek. Žalobkyně pak požaduje zaplacení částky 15.617 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 8.802,39 Kč, poplatku ve výši 6.814,61 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1.883,42 Kč (úrok ve výši 18,34 % ročně z dlužné jistiny 8.802,39 Kč od 4. 8. 2022 do 27. 9. 2023), kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 1.514,74 Kč (zákonný úrok ve výši 15 % ročně z jistiny ve výši 8.802,39 Kč od 11. 8. 2022 do 27. 9. 2023), úroků ve výši 18,34 % ročně z dlužné jistiny ve výši 8.802,39 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 8.802,39 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Úvěruschopnost žalované byla ověřena dle údajů v kartě zákazníka. Žalovaná ani po předžalobní výzvě ničeho neuhradila.

3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

4. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky předvídané v ustanovení § 115a o.s.ř., soud k projednání této věci nenařizoval jednání, vycházel pouze z listinných důkazů předložených žalobkyní, jimiž (v níže rozvedeném rozsahu) provedl dokazování a zjistil následující skutečnosti:

5. Dne 4. 8. 2021 uzavřel , právnická osoba, s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se se zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit částku 10.000 Kč (jistinu) společně s částkou 8.917 Kč, která je složena z kapitalizovaného úroku za úvěru ve výši 5.101 Kč (úroková sazba ve výši 18,34 % ročně dle sedmého odstavce strany 1 smluvních podmínek a zápůjční úroková sazba je sjednána jako pevná po celou dobu trvání smlouvy), odměny za zpracování úvěru ve výši 1.500 Kč a nákladů za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2.316 Kč, a to v 52 týdenních splátkách po 364 Kč, kdy poslední splátka byla určena dnem 3. 2. 2023 ve výši 353 Kč. Žalovaná svým podpisem smlouvy o úvěru potvrdila, že částku 10.000 Kč převzala v hotovosti při podpisu smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru jsou i Smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. Dle smlouvy činí roční úroková sazba 88 % ročně. Dle čl. 6 má žalobkyně v případě nesplnění povinnosti žalované uhradit příslušnou splátku celkové dlužné částky právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky (zjištěno ze smlouvy o úvěru včetně podmínek na č.l. 16-17).

6. Ze zákaznické karty ze dne 4. 8. 2021 bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že je svobodná, žije s rodiči, má základní vzdělání, má jednu vyživovací povinnost, je na mateřské dovolené, její čistý příjem činí 8.100 Kč (jediný zdroj příjmů), další čisté příjmy domácnosti jsou uvedeny v částce 25.000 Kč, celkové příjmy byly vyčísleny ve výši 33.100 Kč, výdaje 3.000 Kč, tyto údaje měly být předchůdcem žalobkyně ověřeny z 2 výpisů z bankovního účtu.

7. Dle tabulky umoření ke smlouvě č. , hodnota, bylo zjištěno, že žalovaná splácela nepravidelně, dne 16. 8. 2021 uhradila 400 Kč, dne 13. 9. 2021 – 1.400 Kč, dne 10. 1. 2022 – 500 Kč, dne 2. 5. 2022 - 500 Kč, dne 13. 6. 2022 – 500 Kč. Z toho částka ve výši 1.197,61 Kč byla použita na částečnou úhradu jistiny a částka 2.102,39 Kč byla započtena na částečnou úhradu poplatku. Na jistině tak zbývalo k úhradě 8.802,39 Kč a poplatku 6.814,61 Kč.

8. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 včetně přílohy bylo zjištěno, že na žalobkyni byly postoupeny pohledávky za žalovanou.

9. Žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem předchůdcem žalobkyně ze dne 29. 9. 2023. Z poštovního podacího lístku ze dne 27. 10. 2023 bylo zjištěno, že oznámení bylo zasláno žalované.

10. Předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 15. 2. 2024 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužných částek a výzva jí byla zaslána na adresu , adresa, (zjištěno z kopie poštovního podacího lístku ze dne 15. 2. 2024 na č. l. 32).

11. Z výpisu z centrální evidence obyvatel bylo zjištěno, že žalovaná, které bylo v době uzavření smlouvy 18 let, měla vyživovací povinnost k dítěti , jméno FO, , narozenému , datum, . V současné době má další vyživovací povinnost k , jméno FO, , narozenému dne , datum, .

12. Z dokazování shora soud zjistil, že žalovaná uzavřela s , právnická osoba, smlouvu o úvěru, a to dne 4. 8. 2021 smlouvu č. , hodnota, , v rámci, níž byla žalované poskytnuta částka 10.000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly i smluvní podmínky. Ve smlouvě se pak žalovaná zavázala uhradit částku 10.000 Kč (jistinu) společně s částkou 8.917 Kč, která je složena z kapitalizovaného úroku za půjčku ve výši 5.101 Kč (úroková sazba ve výši 18,34 % ročně), a odměny za zpracování půjčky ve výši 1.500 Kč a nákladů za splácení výši 2.316 Kč, a to v 52týdenních splátkách po 364 Kč do 3. 8. 2022. Žalovaná celkem uhradila částku 3.300 Kč do dne postoupení pohledávky (poslední splátku dne 13. 6. 2022). Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 9. 2023 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Právní předchůdce žalobkyně započetl finanční prostředky zaplacené žalovanou do dni postoupení pohledávky ve výši 1.197,61 Kč na jistinu a ve výši 2.102,39 Kč na souhrnný poplatek.

13. Žalovaná ani po předžalobní výzvě ničeho neuhradila.14. [Právní posouzení věci] Závazkový vztah, vzniklý shora uvedenými uzavřenými spotřebitelskými úvěry mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, a žalovanou se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

15. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

16. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

17. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ 1841 an. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

18. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka – spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění: „… součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění: „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C–679/18 ze dne 5. 3. 2020.

20. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

22. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

23. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil platně pohledávky za žalovanou na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž postoupení bylo žalované řádně oznámeno. Ve vztahu k žalované pohledávce ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu.

24. Soud má za to, že žalovaná zažádala právního předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, o poskytnutí úvěru. Výdělkové a majetkové poměry žalované se přitom pohybovaly hluboce v podprůměrné výši (v srpnu 2021 uvedla žalovaná příjem 8 100 Kč, kdy soud další příjem domácnosti uvedený v srpnu 2021 v částce 25.000 Kč nezohlednil, neboť tento příjem nebyl nijak doložen a žalovaná uvedla pouze jediný zdroj příjmu v době mateřské dovolené), navíc po odečtení jejích výdajů ve výši 3.000 Kč ( dle soudu se jedná o značně podhodnocený údaj) zbyla žalované pouze částka 5.100 Kč, která nedosahovala ani výše životního minima, které v době podání žádosti o úvěr činilo 3.860 Kč na osobu a na další osobu (nezletilé dítě) 3.550 Kč. V době uzavření smlouvy bylo žalované 18 let, byla na mateřské dovolené a příjem činily pouze dávky ve výši 8.100 Kč.

25. V této věci se nepochybně ve všech případech jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelské úvěry ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývané „rychlé“ úvěry poskytované nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka.

26. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů.

27. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

28. Žalobkyně k výzvě soudu žalobu doplnila toliko o obecná tvrzení a citaci právních předpisů a dotčených smluv, jakým způsobem její právní předchůdce plnil svoji zákonnou povinnost s tvrzením žalované uvedeného příjmu v zákaznické kartě. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalované vyžadoval a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřil, jaké konkrétní informace byly žalovanou sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaná je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovanou v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaná, kterou konkrétní databází prošla, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaná dostatečně solventní.

29. Právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020).

30. Žalobkyně sama nedotvrdila, jakým způsobem uvažovala (resp. její právní předchůdce), pokud vyhodnotila žalovanou jako osobu dostatečně solventní.

31. Soud proto posoudil údaje uvedené v zákaznické kartě, které sdělila a svým podpisem stvrdila žalovaná, v souvislostech poskytnutých úvěrů, a dospěl k závěru, že v tomto případě právní předchůdce žalobkyně nedostál zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytl předmětný spotřebitelský úvěr, když v tomto případě bylo nepochybné, že žalovaná je matkou na mateřské dovolené pečující o nezletilé dítě a mající pouze příjem – rodičovské dávky, když další příjem domácnosti ve výši 25.000 Kč nebyl nijak doložen a rovněž údaj ohledně výše měsíčních výdajů 3.000 Kč byl značně podhodnocen.

32. Soud opětovně zdůrazňuje, že dokazováním bylo zjištěno, že žalovaná v době uzavření úvěrové smlouvy pobírala rodičovské dávky ve výši 8.100 Kč, náklady měla mít měsíčně ve výši 3.000 Kč, bydlela rodičů a její příjem nedosahoval ani výše životního minima, které v době uzavření smlouvy činilo 3.860 Kč měsíčně na osobu a na další osobu v domácnosti ve výši 3.550 Kč (viz nařízení vlády č. 61/2020 Sb.).

33. Podle názoru soudu bylo v možnostech a tedy i povinností právní předchůdkyně žalobkyně zákonu odpovídajícím způsobem posoudit úvěruschopnost žalované coby spotřebitele, neboť při důsledném zkoumání majetkových poměrů žalované nebylo možné dospět k závěru, že žalovaná je objektivně schopna řádně a včas splácet předmětný spotřebitelský úvěr, jakkoliv samotné žalované muselo být tato okolnost více než zřejmá a lze vyslovit názor, že žalovaná jednala vůči právní předchůdkyni žalobkyně lehkovážně až účelově, pakliže přistoupila k uzavření uvedeného spotřebitelského úvěru, ač si musela být vědoma toho, že není v jejích možnostech sjednané splátky právní předchůdkyni žalobkyně řádně hradit a že je zde nebezpečí, že se ocitne v dluhové spirále.

34. Lze proto uzavřít, že spotřebitelský úvěr, který žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., absolutně neplatný, když důsledek absolutní neplatnosti při naplnění předpokladů pro aplikaci § 87 cit. zák. vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

35. Jestliže žalovaná na spotřebitelský úvěr, který jí byl poskytnut právní předchůdkyní žalobkyně ve výši 10.000 Kč, zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 3.300 Kč, a je-li tato smlouva absolutně neplatná, je žalobkyni povinna vydat – zaplatit z titulu vydání bezdůvodného obohacení částku 6.700 Kč.

36. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb., je spotřebitel (v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

37. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti ( buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka(spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 č.j. 33 Cdo 3675/2021-262).

38. V daném případě splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, proto žalobkyni zatím nárok na zákonné úroky z prodlení nevznikl.

39. Jelikož se žalobkyně nedůvodně domáhala zaplacení další částky 8.917 Kč se specifikovaným příslušenstvím, byla v této (podstatné) části žaloby zamítnuta.

40. Pro úplnost soud připomíná, že i podle judikatury Nejvyššího smyslem ustanovení § 115a o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení v případě, že všechna potřebná skutková zjištění lze zjistit přímo z účastníky předložených listinných důkazů, a že ustanovení § 115a o. s. ř. přitom nestanoví nic o tom, že by soud v takovémto případě měl (musel) žalobě vyhovět (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Z této judikatury tedy plyne, že i v režimu § 115a o. s. ř. lze žalobu zamítnout.

41. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalobkyně požadovala zaplacení částky 15.617 Kč s příslušenstvím, úspěšná byla do co částky 6.700 Kč, kdy žalovaná byl úspěšná v rozsahu 14,2 %, avšak žádné náklady jí v tomto řízení nevznikly, nebyla žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení.