12 C 50/2025

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Karin Vrchovou, MBA, v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 152 457,95 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 48 254 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. pokud se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 104 203,95 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 747,63 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 341,25 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 711,88 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 106 749 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 69,09 % ročně z částky 96 494,97 Kč od 30. 4. 2024 do 22. 5. 2024 ve výši 4 088,25 Kč a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 96 494,97 Kč od 23. 5. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30. 4. 2024 dosáhne částky 355 852 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně podala návrh na vydání platebního rozkazu, jímž se domáhala vydání platebního rozkazu, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku (za poskytnutý úvěr) ve výši 152 457,95 Kč se specifikovaným příslušenstvím s odůvodněním, že dne 29. 6. 2023 žalobkyně uzavřela s žalovaným dálkovým způsobem smlouvu o úvěru č. , hodnota, , v rámci, níž byla žalovanému téhož dne poskytnuta převodem na účet částka 100 000 Kč. Ve smlouvě se pak žalovaný zavázal uhradit částku 100 000 Kč (jistinu) společně s úrokem ve výši 69,09 % ročně, a to ve 48měsíčních splátkách po 6 178 Kč od 22. 7. 2023. Dle bodu 6.1. smlouvy vzniká v případě prodlení žalovaného delším než 30 dnů nárok na smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, dle bodu 6.2. smlouvy pak v případě prodlení žalovaného vzniká právo na náhradu nákladů vzniklých s prodlením ve výši 200 Kč, a dle bodu 6.5. smlouvy vzniká nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení. Dle tvrzení žalobkyně byla majetková situace ověřena z dokladů o příjmech žalovaného, prohlášení žalovaného, v databázích SOLUS, NRKI. Žalovaný uhradil do data zesplatnění celkem 43 246 Kč v 7měsíčních splátkách po 6 178 Kč, a to dne 21. 7. 2023, 29. 8. 2023, 26. 9. 2023, 9. 11. 2023, 12. 12. 2023, 9. 1. 2014 a 8. 2. 2024, kdy tato částka byla započtena na úplnou úhradu 1.- 7.- splátky úvěru; po zesplatnění uhradil celkem 8 500 Kč, a to dne 27. 6. 2024 částku 5 000 Kč, dne 10. 9. 2024 částku 2 000 Kč a dne 11. 11. 2024 částku 1 500 Kč, kdy částka 8 500 Kč byla započtena na částečnou úhradu tzv. nové jistiny. V důsledku prodlení došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to k 28. 4. 2024. Žalobkyně pak požaduje zaplacení částky 104 551,98 Kč ( nová jistina) s příslušenstvím, smluvní pokuta dle bodu 6.1. smlouvy ve výši 998 Kč + náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy ve výši 1 200 Kč, smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z částky 113 051,98 Kč od 30. 4. 2024 do 27. 6. 2024, ve výši 6 669,95 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 108 051,98 Kč od 28. 6. 2024 do 10. 9. 2024 ve výši 8 103,75 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 106 051,98 Kč od 11. 9. 2024 do 11. 11. 2024 ve výši 6 575,10 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 104 551,98 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení, úrok ve výši 69,09 % ročně z dlužné jistiny ve výši 96 494,97 Kč od 30. 4. 2024 do 22. 5. 2024 ve výši 4 088,25 Kč a úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 96 494,97 Kč od 23. 5. 2024 do zaplacení. Schopnost žalovaného úvěr splácet byla dle tvrzení žalobkyně řádně zkoumána, jak vyplývá z hodnocení zákazníka, a k čemuž se vyjádřila i ve svém doplnění návrhu ze dne 12. 8. 2025, s odůvodněním, že byly prověřovány doklady o příjmech, databáze NRKI a SOLUS, hodnocení a prohlášení klienta. Jeho měsíční volné zdroje činily 20 608 Kč (měsíční příjem 33 000 Kč – měsíční náklady 11 392 Kč). Žalovaný ani po předžalobní výzvě ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud při jednání dne 21. 10. 2025 provedl dokazování a zjistil následující skutečnosti:4. [Skutková zjištění] Dne 29. 6. 2023 uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě, které se se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit částku 100 000 Kč (jistinu), kdy celková částka k úhradě činila 296 544 Kč, (úroková sazba ve výši 69,09 % ročně dle části A/smlouvy), a to v 48měsíčních splátkách po 6 178 Kč, a to od 22. 7. 2023 do 22. 6. 2027. Žalovaný ve smlouvě uvedl číslo svého bankovního účtu k vyplacení úvěru. Dle čl. 6.1 smlouvy v případě prodlení s úhradou splátky déle než 30 dnů má žalobkyně nárok na smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, dle čl. 6.2. smlouvy vzniká žalobkyni právo na úhradu nákladů vzniklých s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku, a dle čl. 6.5. v případě zesplatnění úvěru vzniká žalobkyni nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru (zjištěno ze smlouvy o úvěru včetně podmínek na č. l. 17-19 včetně dodatku č. 1, předsmluvního formuláře, oznámení o schválení úvěru ze dne 30. 6. 2023 a splátkového kalendáře ke smlouvě na č. l. 28).

5. Z karty klienta bylo zjištěno, že částka ve výši 100 000 Kč byla vyplacena dne 29. 6. 2023 a splaceno bylo 51 746 Kč.

6. Z dokladu o vyplacení úvěru , právnická osoba, ., že dne 29. 6. 2023 byla na účet žalovaného č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, zaslána částka ve výši 100 000 Kč.

7. Ze sdělení Airbank a.s. o provedení platby na účet žalovaného za období červen 2023 bylo zjištěno, že na účet žalovaného vedený u Airbank a.s. č. , č. účtu, byla evidována od žalobkyně platba ve výši 100 000 Kč.

8. Z výpisu z registru SOLUS nebyl zjištěn žádný údaj k žalovanému.

9. Z výpisu z NRKI bylo zjištěno, že žalovaný si žádal v minulosti u 5 finančních institucí odlišných od žalobkyně o úvěr.

10. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 28. 4. 2024, že žalobkyně sděluje žalovanému, že se ocitl v prodlení s úhradou splátky úvěru ze smlouvy č. , hodnota, a tím došlo v souladu s uzavřenou smlouvou k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy, a proto je vyzván k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru, běžných úroků přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 115 249 Kč. Součástí oznámení je specifikace dlužné částky ke dni zesplatnění úvěru (zbývající dlužné původní jistiny ve výši 96 494,97 Kč, neuhrazeného úroku ke dni zesplatnění ve výši 16 557,01 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 998 Kč a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 1 200 Kč).

11. Z výpisu z účtu žalovaného č. , č. účtu, vedeného u Airbank a.s., za období od 1. 3. 2023 do 28. 6. 2023 bylo zjištěno, že žalovaný pobírá mzdu od svého zaměstnavatele , právnická osoba, ( březen 2023 – 27 624,07 Kč, duben 2023 – 33 331,17 Kč, květen 2023 – 27 298,25 Kč, červen 2023- 29 827,62 Kč), žalovaný pravidelně prováděl z tohoto účtu sázky u společnosti , Anonymizováno, ., Anonymizováno, – v březnu 2023 vsadil celkem 4 200 Kč, dubnu 2024 celkem 5 100 Kč, v květnu 2023 celkem 19 900 Kč a v červnu 2023 celkem 7 700 Kč. Na účet žalovaného byla zasílána úhrada z jiné úvěrové společnosti, a to v květnu 2023 (od společnosti , právnická osoba, – 15. 5. – 40 000 Kč) v červnu 2023 (od společnosti , právnická osoba, - 19. 6. – 20 000 Kč).

12. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný ke dni podání žaloby uhradil celkem 51 746 Kč.

13. Předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 13. 6. 2025 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných částek a výzva mu byla zaslána na adresu jeho trvalého bydliště (zjištěno z kopie poštovního podacího archu ze dne 13. 6. 2025 na č. l. 40).

14. Ze soudní evidence bylo zjištěno, že ke dni uzavření předmětné smlouvy měl žalovaný uzavřeny další 2 úvěrové smlouvy, a to 1) s , právnická osoba, . – úvěrová smlouva ze dne 21. 1. 2023 na částku 25 000 Kč, měsíční splátka činila 1 615 Kč (zjištěno ze sp. zn. , právnická osoba, 133/2025), a s 2) , právnická osoba, (úvěrová smlouva ze dne 15. 5. 2023 na částku 60 000 Kč (zjištěno ze sp. zn. 7 C 314/2024).15. [Závěr o skutkovém stavu] Z dokazování shora soud zjistil, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 29. 6. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , v rámci, níž byla žalovanému poskytnuta převodem na účet částka 100 000 Kč. Ve smlouvě se pak žalovaný zavázal uhradit částku 100 000 Kč (jistinu) společně s částkou 196 544 Kč, která představuje kapitalizovaný úrok z úvěru, (úroková sazba činí výši 69,09 % ročně dle části A/ smlouvy), a to v 48měsíčních splátkách po 6 178 Kč, kdy poslední splátka byla určena dnem 22. 6. 2027. Žalovaný ke dni podání žaloby uhradil celkem 51 746 Kč.16. [Právní posouzení věci] Závazkový vztah, vzniklý shora uvedeným uzavřeným spotřebitelským úvěrem mezi žalobkyní a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

17. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

18. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

19. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ 1841 an. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

20. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalované splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka – spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění: „… součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění: „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C–679/18 ze dne 5. 3. 2020.

22. Ve vztahu k žalované pohledávce ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu.

23. Soud má za to, že žalovaný zažádal žalobkyni o poskytnutí úvěru. Žalovaný v té době pobíral mzdu, která byla jeho jediným příjmem a měl několik závazků z uzavřených úvěrových smluv a sázel opakovaně u sázkařské společnosti, tj. prováděl rizikovou činnost.

24. V této věci se nepochybně ve všech případech jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelské úvěry ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývané „rychlé“ úvěry poskytované nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka.

25. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů.

26. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

27. Žalobkyně v návrhu uvedla pouze obecná tvrzení a citaci právních předpisů a dotčených smluv, jakým způsobem plnila svoji zákonnou povinnost s tvrzením žalovaným uvedeného příjmu v hodnocení klienta a bankovními výpisy o vyplacené mzdě. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalovaném vyžadovala a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřila, jaké konkrétní informace byly žalovaným sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaný je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovaného v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaný, kterou konkrétní databází prošel, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaný dostatečně solventní. Rovněž výdajová stránka žalovaného nezohledňuje další splátky z úvěrových smluv.

28. Žalobkyni muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020).

29. Žalobkyně sama netvrdila, jakým způsobem uvažovala, pokud vyhodnotila žalovaného jako osobu dostatečně solventní.

30. Soud proto posoudil údaje uvedené v předsmluvním formuláři, které sdělil a svým podpisem stvrdil žalovaný, v souvislostech poskytnutého úvěru, a dospěl k závěru, že v tomto případě žalobkyně nedostála zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytla předmětný spotřebitelský úvěr, když v tomto případě bylo nepochybné, že žalovaný je dlouhodobě osobou, která není schopna splácet sjednané peněžní závazky.

31. Soud opětovně zdůrazňuje, že dokazováním bylo zjištěno, že žalovaný v době uzavření úvěrové smlouvy pobíral mzdu jako svůj jediný příjem, v době poskytnutí úvěru – červen 2023 – měl žalovaný uzavřeny další 2 smlouvy o úvěru a splácel splátky z dalších uzavřených spotřebitelských úvěrů a pravidelně měsíčně sázel celkem několikatisícové sázky u sázkové společnosti; tyto údaje si žalobkyně rovněž nikterak neověřila, a vycházela pouze z informací uvedených žalovaným.

32. Podle názoru soudu bylo v možnostech a tedy i povinností žalobkyně zákonu odpovídajícím způsobem posoudit úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele, neboť při důsledném zkoumání majetkových poměrů žalovaného nebylo možné dospět k závěru, že žalovaný je objektivně schopen řádně a včas splácet předmětný spotřebitelský úvěr, jakkoliv samotnému žalovanému musela být tato okolnost více než zřejmá a lze vyslovit názor, že žalovaný jednal vůči žalobkyni lehkovážně až účelově, pakliže přistoupila k uzavření uvedeného spotřebitelského úvěru, ač si musel být vědom toho, že není v jeho možnostech sjednané splátky žalobkyni řádně hradit a že je zde nebezpečí, že se ocitne v dluhové spirále.

33. Lze proto uzavřít, že spotřebitelský úvěr, který žalovaný uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., absolutně neplatný, když důsledek absolutní neplatnosti při naplnění předpokladů pro aplikaci § 87 cit. zák. vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

34. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. je spotřebitel (v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

35. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti ( buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka(spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 č.j. 33 Cdo 3675/2021-262).

36. V daném případě splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalovaného podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, proto žalobkyni zatím nárok na zákonné úroky z prodlení nevznikl.

37. Jestliže žalovaný na spotřebitelský úvěr, který mu byl poskytnut žalobkyní ve výši 100 000 Kč uhradil 51 746 Kč a je-li tato smlouva absolutně neplatná, je žalobkyni povinen vrátit dlužnou jistinu ve výši 48 254 Kč.

38. Jelikož se žalobkyně nedůvodně domáhala zaplacení další částky 104 203,95 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 747,63 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 341,25 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 711,88 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 106 749 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 69,09 % ročně z částky 96 494,97 Kč od 30. 4. 2024 do 22. 5. 2024 ve výši 4 088,25 Kč a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 96 494,97 Kč od 23. 5. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30. 4. 2024 dosáhne částky 355 852 Kč, byla v této (podstatné) části žaloba zamítnuta.

39. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalobkyně požadovala zaplacení částky 152 457,95 Kč se zákonným a smluvním příslušenstvím, úspěšná byla do co částky 48 254 Kč, kdy žalovaný byl převážně úspěšný, avšak žádné náklady mu v tomto řízení nevznikly, nebyla žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení.