12 C 59/2022

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Karin Vrchovou, MBA, v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa žalované o zaplacení částky 10.731 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6.000 Kč od 24. 9. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. pokud se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 2.229 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2.229 Kč od 24. 9. 2019 do zaplacení, pohledávky ve výši 2.502 Kč a úroku ve výši 89,31 % ročně z částky 6.000 Kč od 24. 9. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 20.865 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně podala návrh na vydání platebního rozkazu (doplněný podáním ze dne 13. 7. 2022), jímž se domáhala vydání platebního rozkazu, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku (za poskytnutý úvěr) ve výši 10.731 Kč se specifikovaným příslušenstvím s odůvodněním, že dne 7. 6. 2019 žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] v rámci níž byla žalované poskytnuta převodem na účet částka 6.000 Kč. Ve smlouvě se pak žalovaná zavázala uhradit částku 6.000 Kč (jistinu) společně s úrokem ve výši 136,66 % ročně a to v 36 měsíčních splátkách po 483 Kč od 18. 7. 2019. Dle tvrzení žalobkyně byla majetková situace ověřena z odkladů o příjmech žalované (rodičovském příspěvku), v databázích SOLUS, NRKI, v insolvenčním rejstříku a z ověření bankovního účtu žalované. Žalovaná ničeho neuhradila. V důsledku prodlení došlo automatiky k zesplatnění celého úvěru, a to k 22. 9. 2019. Žalobkyně pak požaduje zaplacení částky 10.731 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 6.000 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1.331,34 Kč (úrok ke dni zesplatnění úvěru), smluvní pokutu ve výši 498 Kč (dle bodu 6.1. smlouvy 2 x 249 Kč), náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč (dle bodu 6.2. smlouvy 2 x 200 Kč), smluvní pokutu ve výši 2.502 Kč (dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % denně z částky 7.331,34 Kč od 24. 9. 2019 do 21.6.2022), úrok ve výši 89,31 % ročně z částky 6.000 Kč od 24. 9. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 20.865 Kč, a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8.229 Kč od 24.9.2019 do zaplacení. Schopnost žalované úvěr splácet byla dle tvrzení žalobkyně řádně zkoumána, jak vyplývá z karty zákazníka. Žalovaná ani po předžalobní výzvě ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky předvídané v ustanovení § 115a o.s.ř., soud k projednání této věci nenařizoval jednání, vycházel pouze z listinných důkazů předložených žalobkyní, jimiž (v níže rozvedeném rozsahu) provedl dokazování a zjistil následující skutečnosti: 4. (Skutková zjištění) Dne 7. 6. 2019 uzavřela žalobkyně se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 6.000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit částku 6.000 Kč (jistinu) společně s částkou 11.388 Kč, která je složena z kapitalizovaného úroku za úvěr (úroková sazba ve výši 136,66 % ročně dle části A/ smlouvy), a to v 36 měsíčních splátkách po 483 Kč, a to od 18. 7. 2019 do 18. 6. 2022. Žalovaná ve smlouvě uvedla číslo svého bankovního účtu k vyplacení úvěru. Dle čl. 6 smlouvy v případě prodlení s úhradou splátky déle než 30 dnů má žalobkyně nárok na smluvní pokutu ve výši 249 Kč za každou splátku, v případě prodlení více jak 15 dnů vzniká žalobkyni nárok na náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za každou splátku, a dle čl. 6 v případě zesplatnění úvěru vzniká žalobkyni nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru, (zjištěno ze smlouvy o úvěru včetně podmínek na č. l. 13-16, oznámení o schválení úvěru ze dne 10. 6. 2019 a splátkového kalendáře ke smlouvě na č. l. 29).

5. Z karty zákazníka ze dne 7. 6. 2018 bylo zjištěno, že žalovaná v době uzavření smlouvy pobírala rodičovský příspěvek, a to ve výši 8.100 Kč, výdaje na bydlení činily 1.000 Kč, životní minimum činilo 3.410 Kč, rezerva byly vyčíslena částkou 1.000 Kč, celkové výdaje tvořily 6.410 Kč. Volné zdroje byly vyčísleny částkou 690 Kč. Žalovaná bydlela u rodičů, byla svobodná a měla 1 vyživovací povinnost.

6. Ze smlouvy o bankovních službách uzavřené mezi [právnická osoba] a žalovanou bylo zjištěno, že žalované byl zřízen běžný účet č. [bankovní účet].

7. Z oznámení Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky v [obec], kontaktního pracoviště [obec], ze dne [datum], bylo zjištěno, že žalovaná pobírá rodičovský příspěvek ve výši 8.100 Kč na nezl. dceru.

8. Z výpisu z registru SOLUS nebyl zjištěn žádný údaj k žalované.

9. Z výpisu z BRKI/NRKI bylo zjištěno skóre 16, což představuje negativní příznak, kdy smlouva o úvěru je hodnocena jako špatná.

10. Z dokladu o vyplacení úvěru, že se jedná o tisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu vedeného [právnická osoba], číslo účtu [bankovní účet], z něhož byla dne 7. 6. 2019 odeslána částka 6.000 Kč na číslo účtu [anonymizováno] [bankovní účet], který souhlasí s číslem účtu uvedeným žalovanou ve smlouvě o úvěru [číslo].

11. Z karty klienta bylo zjištěno, že částka ve výši 6.000 Kč byla vyplacena dne 7. 6. 2019 a k doplacení zůstala nominální výše úvěru 17.388 Kč, smluvní odměna úvěru činila 11.388 Kč. Žalovaná ničeho nehradila.

12. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 22. 9. 2019, že žalobkyně sděluje žalované, že se ocitla v prodlení s úhradou splátky úvěru ze smlouvy [číslo] tím došlo v souladu s uzavřenou smlouvou k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy, a proto je vyzvána k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru, běžných úroků přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 8.229 Kč. Součástí oznámení je specifikace dlužné částky ke dni zesplatnění úvěru (zbývající dlužné původní jistiny ve výši 6.000 Kč, neuhrazeného úroku ke dni zesplatnění ve výši 1.331.34 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 498 Kč a neuhrazených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč).

13. Dle tvrzení žalobkyně žalovaná ke dni podání žaloby ničeho neuhradila.

14. Předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 2. 6. 2022 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužných částek a výzva jí byla zaslána na adresu jejího trvalého bydliště (zjištěno z kopie poštovního podacího archu ze dne 2. 6. 2022 na č.l. 36).

15. Z insolvenčního rejstříku bylo zjištěno, že usnesením [název soudu] č.j. [insolvenční spisová značka] ze dne [datum] bylo rozhodnuto o úpadku žalované a povoleno jeho řešení oddlužením. Usnesením ze dne [datum] č.j. [insolvenční spisová značka] bylo oddlužení plněním splátkového kalendáře žalované zrušeno a insolvenční řízení zastaveno, a to z důvodu nemajetnosti žalované.

16. Ze seznamu přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení bylo zjištěno, že žalovaná měla v době uzavření úvěrové smlouvy s žalobkyní uzavřeny další úvěrové smlouvy, a to s [právnická osoba] ze dne [datum] na částku 30.000 Kč a ze dne [datum] na částku 19.000 Kč, s [právnická osoba] ze dne [datum] na částku 40.000 Kč, s [právnická osoba] ze dne [datum] na částku 470.000 Kč, a dále dlužila i na zdravotním pojištění za období od [datum] do [datum]. 17. (Závěr o skutkovém stavu) Z dokazování shora soud zjistil, že žalovaná uzavřela s žalobkyní dne 7. 6. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] v rámci níž byla žalované poskytnuta převodem na účet částka 6.000 Kč. Ve smlouvě se pak žalovaná zavázala uhradit částku 6.000 Kč (jistinu) společně s částkou 11.388 Kč, která představuje kapitalizovaný úrok z úvěru, (úroková sazba činí výši 136,66 % ročně dle části A/ smlouvy), a to v 36 měsíčních splátkách po 483 Kč, kdy poslední splátka byla určena dnem 18. 6. 2022. Žalovaná ke dni podání žaloby ničeho neuhradila. 18. (Právní posouzení věci) Závazkový vztah, vzniklý shora uvedeným uzavřeným spotřebitelským úvěrem mezi žalobkyní a žalovanou se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále„ o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

19. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

20. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

21. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ 1841 an. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

22. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalované splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

24. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

25. Ve vztahu k žalované pohledávce ze smlouvy o úvěru [číslo] dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu.

26. Soud má za to, že žalovaná zažádala žalobkyni o poskytnutí úvěru. Žalovaná v té době pobírala rodičovský příspěvek, který byl jejím jediným příjmem.

27. V této věci se nepochybně ve všech případech jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelské úvěry ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývané„ rychlé“ úvěry poskytované nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka.

28. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů.

29. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

30. Žalobkyně k výzvě soudu žalobu doplnila toliko o obecná tvrzení a citaci právních předpisů a dotčených smluv, jakým způsobem její právní předchůdce plnil svoji zákonnou povinnost s tvrzením žalované uvedeného příjmu v zákaznické kartě. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalované vyžadovala a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřila, jaké konkrétní informace byly žalovanou sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaná je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovanou v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaná kterou konkrétní databází prošla, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaná dostatečně solventní.

31. Žalobkyni muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020).

32. Žalobkyně sama netvrdila, jakým způsobem uvažovala, pokud vyhodnotila žalovanou jako osobu dostatečně solventní.

33. Soud proto posoudil údaje uvedené v zákaznické kartě, které sdělila a svým podpisem stvrdila žalovaná, v souvislostech poskytnutého úvěru, a dospěl k závěru, že v tomto případě žalobkyně nedostála zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytla předmětný spotřebitelský úvěr, když v tomto případě bylo nepochybné, že žalovaná je dlouhodobě osobou, která není schopna splácet sjednané peněžní závazky.

34. Soud opětovně zdůrazňuje, že dokazováním bylo zjištěno, že žalovaná v době uzavření úvěrové smlouvy pobírala rodičovský příspěvek jako svůj jediný příjem, v době poskytnutí úvěru – červen 2019 – měla žalovaná uzavřené další 4 smlouvy o úvěru; tyto údaje si žalobkyně rovněž nikterak neověřila, a vycházela pouze z informací uvedených žalovanou v kartě zákazníka. Soud dále upozorňuje na skutečnost, že smlouva byly vyhodnocena jako špatná (skóre 16) i dle výpisu z BRKI/NRKI.

35. Podle názoru soudu bylo v možnostech a tedy i povinností žalobkyně zákonu odpovídajícím způsobem posoudit úvěruschopnost žalované coby spotřebitele, neboť při důsledném zkoumání majetkových poměrů žalované nebylo možné dospět k závěru, že žalovaná je objektivně schopna řádně a včas splácet předmětný spotřebitelský úvěr, jakkoliv samotnému žalované muselo být tato okolnost více než zřejmá a lze vyslovit názor, že žalovaná jednala vůči žalobkyni lehkovážně až účelově, pakliže přistoupila k uzavření uvedeného spotřebitelského úvěru, ač si musel být vědoma toho, že není v jejích možnostech sjednané splátky žalobkyni řádně hradit a že je zde nebezpečí, že se ocitne v dluhové spirále.

36. Lze proto uzavřít, že spotřebitelský úvěr, který žalovaná uzavřela s žalobkyní, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., absolutně neplatný, když důsledek absolutní neplatnosti při naplnění předpokladů pro aplikaci § 87 cit. zák. vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). <b>37. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. je spotřebitel (v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</b> 38. Jestliže žalovaná na spotřebitelský úvěr, který jí byl poskytnut žalobkyní ve výši 6.000 Kč ničeho neuhradila a je-li tato smlouva absolutně neplatná, je žalobkyni povinna vrátit jistinu ve výši 6.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (§ 1970 o.z.).

39. Jelikož se žalobkyně nedůvodně domáhala zaplacení další částky 4.731 Kč se specifikovaným příslušenstvím, byla v této (podstatné) části žaloby zamítnuta.

40. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 os.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalobkyně požadovala zaplacení částky 10.731 Kč se zákonným a smluvním příslušenstvím, úspěšná byla do co částky 6.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, kdy žalovaná byla převážně úspěšná, avšak žádné náklady jí v tomto řízení nevznikly, nebyla žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení.