12 C 64/2026

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Karin Vrchovou, MBA, ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupené advokátkou Jméno advokátky se sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 17 996,98 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 967,87 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 9 936,92 Kč s 11,5% úrokem z prodlení ročně z částky 8 345,83 Kč od 29. 8. 2025 do zaplacení, a pro smluvní pokutu ve výši 92,19 Kč zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit jí částku 17 904,79 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu žalovaného ze smlouvy o úvěru č. hodnota, kterou žalovaný s žalobkyní uzavřel dne 21. 2. 2025 (dále také jen „smlouva o úvěru“). Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému na jeho účet č. č. účtu dne 21. 2. 2025 částku ve výši 8 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za službu „Klidné spaní“ ve výši 263,52 Kč, a dalším poplatkem za službu „Presto“ celkem ve výši 165 Kč, dále s poplatkem za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše, tedy 140,06 Kč, poplatek za službu Informační SMS servis ve výši 19,20 Kč a smluvního úroku ve výši 1,02 % denně z nesplacené jistiny a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Celkovou částku se žalovaný zavázal vrátit do dne splatnosti 15. 8. 2026. Žalovaný však na svůj dluh uhradil pouze 32,13 Kč a dostal se do prodlení dne 29. 8. 2025. Žalobkyně požaduje po žalovaném částku 17 904,79 Kč (což představuje jistinu ve výši 7 967,87 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 140,06 Kč, smluvní úrok ve výši 9 558,96 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 73,20 Kč, poplatek za službu „Presto“ ve výši 145,50 Kč a poplatek za službu Informační SMS servis ve výši 19,20 Kč), zákonný úrok z prodlení z částky 8 345,83 Kč od 29. 8. 2025 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 92,19 Kč (tj. 0,1 % denně z dlužné částky od 29. 5. 2025 do 27. 8. 2025). Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla prověřována z informací poskytnutých žalovaným (počet členů domácnosti, pravidelné výdaje, čisté měsíční příjmy), dále ověřila měsíční příjmy a žalovaného vyhledávala v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, registru neplatných dokladů a dalších registrech. Žalobkyně došla k závěru, že žalovaný byl a je schopen své závazky splácet. Žalobkyně emailem dne 28. 8. 2025 smlouvu vypověděla, žalovaný se tak dostal do prodlení dne 29. 8. 2025.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

3. Soud učinil následující dílčí skutková zjištění. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru „Anonymizováno Anonymizováno“ č. hodnota ze dne 21. 5. 2025 (na č. l. 11-13 spisu) soud zjistil, že tuto uzavřela žalobkyně s žalovaným, kdy žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému v jeho prospěch částku až do výše 76 200 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku společně s poplatkem ve výši 1,99 % z čerpané částky vrátit nejpozději do 15. 8. 2025. Žalovaný se zavázal k úhradě poplatku za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše, poplatku za službu „Klidné spaní“ ve výši 3,66 Kč denně, poplatku za službu „Presto“ ve výši 165 Kč, poplatku za informační SMS servis ve výši 0,96 Kč denně a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky. Z všeobecných obchodních podmínek žalobkyně platných od 27. 5. 2024 (na č. l. 14 spisu) soud zjistil, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou dlužné splátky, má žalobkyně nárok na úrok z prodlení v zákonné výši, na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v důsledku prodlení žalovaného a na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do zaplacení. Z dokumentu nazvaného „Autorizace ověření totožnosti“ (na č. l. 39 spisu) soud zjistil, že dle skutečností v tomto dokumentu uvedených bylo ověření totožnosti žalovaného autorizováno prostřednictvím zaslání autorizační platby z bankovního účtu. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u žalobkyně (na č. l. 40 spisu) soud zjistil, že výše měsíčních výdajů uvedených žalovaným je 21 592 Kč, výše ověřeného čistého měsíčního příjmu je 349 163 Kč, výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem je 50 000 Kč. Vypočítané minimální výdaje činí 21 592 Kč, disponibilní příjem žalovaného pak je 23 350 Kč, pravidelné měsíční výdaje na půjčky činí 11 000 Kč, výdaje na bydlení 15 000 Kč, ostatní zbytné výdaje 14 000 Kč. Z identifikovaných příjmů (č. l. 38) dle tvrzení žalobkyně získaných prostřednictvím bankovního výpisu bylo zjištěno, že proběhly na účtu žalovaného příjmové transakce, a to dne 18. 2. 2025 částka ve výši 250 000 Kč, dne 20. 2. 2025 částky ve výši 8 000 Kč, 10 000 Kč, 2 000 Kč, 12 000 Kč, 18 000 Kč, 27 000 Kč, 1 000 Kč, 30 000 Kč, 30 000 Kč a 30 000 Kč. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli (na č. l. 41 spisu) soud zjistil, že žalovanému byla na účet č. č. účtu vyplacena žalobkyní celkem částka 8 000 Kč, a to dne 21. 2. 2025 (tato skutečnost, že se jedná o účet žalovaného a částka mu byla skutečně vyplacena, ověřil soud dotazem na společnost právnická osoba.). Z výpisu z účtu povinného vedeného u právnická osoba, za období od září 2024 do února 2025 bylo zjištěno, že žalovaný měl nahodilé nepravidelné příchozí platby nejasného původu (leden 2025 – 10 000 Kč – jméno FO, 300 Kč – jméno FO, 5 000 Kč – jméno FO, 15 000 Kč – jméno FO,a.s., 5 000 Kč – jméno FO, 1 000 Kč a 200 Kč – jméno FO, 96 477 Kč – právnická osoba 10 000 Kč – právnická osoba, únor 2025 – 21. 2. 2025 – 8 000 Kč od právnická osoba). Z výpisu z účtu žalovaného nazvaného jako Anonymizováno účet za období února 2025 bylo zjištěno, že na tento účet byly zasílány žalovanému neidentifikovatelné příchozí a odchozí platby a dne 18. 2. 2025 mu byla vyplacena půjčka od právnická osoba ve výši 250 000 Kč.

4. Z předžalobní výzvy žalobkyně adresované žalovanému ze dne 14. 12. 2025, vyplývá, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky a výzva mu byla zaslána na adresu jeho bydliště (viz kopie potvrzení o podání doporučené zásilky na č. l. 45).

5. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření ujednání, dle kterého se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku až do výše 76 200 Kč a žalovaný fakticky vyčerpal částku 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit společně s poplatky za sjednané služby a za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše, přičemž celková dlužná částka byla splatná dne 15. 8. 2026. Žalovaný uhradil pouze částku ve výši 32,13 Kč.

6. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části (jak bude dále vyloženo).

7. Právní vztah vzniklý mezi žalobkyní a žalovaným dne 17. 5. 2024 se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

9. Dle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Dle § 1746 odst. 2 o. z., strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.

11. Dle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění: „… součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění: „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 15. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020.

16. V dané věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 o. z.), a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Smlouva jako taková spadá pod režim zákona č. 257/2016 Sb. V souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele, tedy žalované, úvěr splácet. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet nebo poskytnutí úvěru dlužníku i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy, kdy se s ohledem na shora uvedenou judikaturu jedná o neplatnost absolutní.

17. Žalobkyně ke splnění zákonné povinnosti zabývat se schopností žalovaného splácet uvedla pouze obecné informace a doložila dokument „výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti právnická osoba“, kdy v tomto dokumentu je uvedena např. výše ověřeného čistého měsíčního příjmu 349 163 Kč, vypočítané minimální výdaje 21 592 Kč a disponibilní příjem 23 350 Kč. Žalobkyně nepředložila žádné dokumenty dokládající zkoumání úvěruschopnosti, co se týče výše příjmů (jejich původ, zda jsou z podnikání nebo jeho zaměstnání) a výše výdajů žalovaného, který tyto uvedl ve výši 40 000 Kč měsíčně. Nebylo zkoumáno např. zda žalovaný bydlí v nájmu, kolik činí měsíční nájemné, jakým způsobem je hrazeno atd. Žalobkyně nedoložila, že by nahlížela do jednotlivých registrů vypovídajících o dosavadním splácení závazků žalovaného v situaci, kdy z výpisu o posouzení úvěruschopnosti je patrné, že před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru již jiné závazky měl (měsíční výdaje na půjčky ve výši 11 000 Kč). Ke svým tvrzením ohledně nahlížení do registrů žalobkyně ničeho nedoložila. Žalobkyní tvrzené příjmy žalovaného za únor 2025 neodpovídají údajům uvedeným v bankovním výpise žalovaného za období únor 2025. Soud je dle judikaturního vývoje povinen z úřední povinnosti zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zabývat se úvěruschopností žalovaného. Obezřetný poskytovatel nebankovních úvěrů by si v situaci, kdy má k dispozici informaci od žalovaného o výši pravidelných měsíčních půjček, vyžádal od žalovaného více informací ohledně jeho příjmů a výdajů (např. výpis z účtu žalovaného, pokud jej má, doložení nájemní smlouvy, bydlí-li v nájmu, výplatní pásky, daňové přiznání atd.), a zejména by provedl lustraci žalovaného v databázích umožňujících posouzení úvěruschopnosti klienta (např. SOLUS, NRKI, BRKI, aj.). V daném případě je tedy třeba uzavřít, že žalobkyně dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti žalobkyně zkoumat a řádně vyhodnotit úvěruschopnost žalovaného.

18. Soud má s ohledem na uvedené za to, že předmětná smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy. Žalovanému tak bylo poskytnuto plnění na základě neplatné smlouvy a je povinen toto bezdůvodné obohacení vydat. Žalovaný coby spotřebitel je tedy dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. povinen vrátit žalobkyni pouze částku 7967,87 Kč. Ve zbytku je žaloba nedůvodná, a proto byla zamítnuta. Žalobkyni nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z dlužné částky, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.

19. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, které žalobkyně požadovala k okamžiku podání žaloby. S ohledem na to, že v řízení byl zjevně úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

20. Lhůta k placení byla stanovena dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání, které lze podat do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu ve Vyškově. Nebude-li dobrovolně ve lhůtě splněna povinnost uložená vykonatelným rozhodnutím, může být podán návrh na výkon rozhodnutí.