12 C 68/2021

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Karin Vrchovou, MBA, v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa žalované o zaplacení částky 18.000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10.000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. pokud se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 8.000 Kč s příslušenstvím, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 252 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., sídlem [adresa].

1. Žalobkyně podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu (doplněný podáním ze dne 4. 8. 2021), jímž se domáhala vydání platebního rozkazu, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku (za poskytnutý úvěr) ve výši 18 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím s odůvodněním, že dne 25. 9. 2018 [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále též„ předchůdce žalobkyně“) uzavřel s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru (dále též„ smlouva“) [číslo] v rámci níž byla žalované poskytnuta v hotovosti při podpisu smlouvy částka 10.000 Kč. Ve smlouvě se pak žalovaná zavázala uhradit částku 10.000 Kč (jistinu) společně s částkou 8.000 Kč, která je složena z kapitalizovaného úroku za úvěr ve výši 2.000 Kč (úroková sazba ve výši 19,40 % ročně dle smlouvy), z odměny za administrativní činnost ve výši 2.000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.000 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 300 Kč od 2. 10. 2018, poslední splátku do 19. 11. 2019. Žalovaná ničeho neuhradila. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. 1. 2021 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalobkyně pak požaduje zaplacení částky 18.000 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 10.000 Kč, dlužné částky úhrad za služby ve výši 8.000 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 2.279,50 Kč (úrok ve výši 19,40 % ročně z dlužné jistiny 10.000 Kč od 20. 11. 2019 do 15. 1. 2021), kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 1.175 Kč (zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z jistiny ve výši 10.000 Kč od 20. 11. 2019 do 15. 1. 2021), úroků ve výši 19,40 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení. Schopnost žalované úvěr splácet byla dle tvrzení žalobkyně předchůdkyní žalobkyně řádně zkoumána, jak vyplývá z karty zákazníka. Žalovaná ani po předžalobní výzvě ze dne 13. 5. 2021 ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky předvídané v ustanovení § 115a o.s.ř., soud k projednání této věci nenařizoval jednání, vycházel pouze z listinných důkazů předložených žalobkyní, jimiž (v níže rozvedeném rozsahu) provedl dokazování a zjistil následující skutečnosti: 4. (Skutková zjištění) Dne 25. 9. 2018 uzavřel [právnická osoba] se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které se se zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit částku 10.000 Kč (jistinu) společně s částkou 8.000 Kč, která je složena z kapitalizovaného úroku za půjčku ve výši 2.000 Kč (úroková sazba ve výši 32,15 % ročně dle čl. 1 smluvních podmínek), poplatku za administrativní činnost ve výši 2.000 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.000 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 300 Kč, kdy poslední splátka byla určena dnem 19. 11. 2019. Žalovaná svým podpisem smlouvy o úvěru potvrdila, že částku 10.000 Kč převzala v hotovosti při podpisu smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy o půjčce jsou i Smluvní podmínky. Dle smlouvy činí roční úroková sazba 32,15 % ročně. Dle čl. 5 má žalobkyně v případě nesplnění povinnosti žalovaného uhradit příslušnou splátku celkové dlužné částky právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Dle čl. 2 podmínek v případě prodlení žalovaného se účinnost smlouvy prodlužuje do doby řádného uhrazení celkové dlužné částky (zjištěno ze smlouvy o úvěru včetně podmínek na č.l. 17-18).

5. Z karty zákazníka ze dne 25. 9. 2018 bylo zjištěno, že žalovaná byl v době uzavření smlouvy zaměstnána jako [název pracovní pozice] u [název] [zaměstnavatele], příjmy žalované činily 12.437 Kč, výdaje na bydlení 6.000 Kč, osobní výdaje 4.000 Kč, použitelný příjem byl vyčíslen částkou 2.437 Kč. Žalovaná doložila smlouvu o podnájmu bytu v [obec], pracovní smlouvu, výplatní pásky za měsíce květen, červenec a srpen roku 2018.

6. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 včetně přílohy bylo zjištěno, že na žalobkyni byly postoupeny pohledávky za žalovaným.

7. Žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem předchůdce žalobkyně ze dne 19. 2. 2021. Z poštovního podacího lístku ze dne 22. 2. 2021 bylo zjištěno, že oznámení bylo zasláno žalované.

8. Předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 13. 5. 2021 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužných částek a výzva jí byla zaslána na adresu jejího trvalého bydliště (zjištěno z kopie poštovního podacího lístku ze dne 14. 5. 2021 na č.l. 21).

9. Z informačního soudního systému bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy o úvěru byla na majetek žalované vedena u zdejšího soudu 4 exekuční řízení, mj. i pro pohledávku u další úvěrové společnosti.

10. Z rejstříku zahájených exekucí bylo zjištěno, že v době uzavření úvěrové smlouvy kromě 4 exekučních řízení vedených u zdejšího soudu bylo vedeno i další exekuční řízení u [název soudu]. 11. (Závěr o skutkovém stavu) Z dokazování shora soud zjistil, že žalovaná uzavřela s [právnická osoba] dne 25. 9. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] v rámci níž byla žalované poskytnuta v hotovosti při podpisu smlouvy částka 10.000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly i smluvní podmínky. Ve smlouvě se pak žalovaná zavázala uhradit částku 10.000 Kč (jistinu) společně s částkou 8.000 Kč, která je složena z kapitalizovaného úroku za půjčku ve výši 2.000 Kč (úroková sazba oproti tvrzení žalobkyně v žalobě však činí výši 32,15 % ročně dle čl. 1 smlouvy), poplatku za administrativní činnost ve výši 2.000 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.000 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 300 Kč, kdy poslední splátka byla určena dnem 19. 11. 2019. Žalovaná ničeho neuhradila.

12. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 1. 2021 byly pohledávky postoupeny na žalobkyni. Žalovaná ani po předžalobní výzvě ničeho neuhradila. 13. (Právní posouzení věci) Závazkový vztah, vzniklý shora uvedenými uzavřenými spotřebitelskými úvěry mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovanou se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále„ o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

14. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

15. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

16. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ 1841 an. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

17. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalované splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

19. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

20. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil platně pohledávky za žalovaným na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno. Ve vztahu k žalované pohledávce ze smlouvy o úvěru [číslo] dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu.

21. Soud má za to, že žalovaný zažádal právního předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], o poskytnutí úvěru. Výdělkové a majetkové poměry žalovaného se přitom pohybovaly v průměrné výši (v prosinci 2016 uvedl příjem 15 000 Kč), navíc bydlel v nájmu, kdy náklady na bydlení uvedl ve výši 4.300 Kč, v nichž má být zahrnut nájem, i inkaso a energie, což soud považuje za nereálné vzhledem k situaci na trhu s nájmy.

22. V této věci se nepochybně ve všech případech jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelské úvěry ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývané„ rychlé“ úvěry poskytované nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka.

23. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů.

24. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

25. Žalobkyně k výzvě soudu žalobu doplnila toliko o obecná tvrzení a citaci právních předpisů a dotčených smluv, jakým způsobem její právní předchůdce plnil svoji zákonnou povinnost s tvrzením žalovaným uvedeného příjmu v zákaznické kartě. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalovaném vyžadoval a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřil, jaké konkrétní informace byly žalovaným sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaný je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovaného v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaný kterou konkrétní databází prošel, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaný dostatečně solventní.

26. Právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020).

27. Žalobkyně sama nedotvrdila, jakým způsobem uvažovala (resp. její právní předchůdce), pokud vyhodnotila žalovanou jako osobu dostatečně solventní.

28. Soud proto posoudil údaje uvedené v zákaznické kartě, které sdělila a svým podpisem stvrdila žalovaná, v souvislostech poskytnutých úvěrů, a dospěl k závěru, že v tomto případě právní předchůdce žalobkyně nedostál zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytl předmětné spotřebitelské úvěry, když v tomto případě bylo nepochybné, že žalovaná je dlouhodobě osobou, která není schopna splácet sjednané peněžní závazky.

29. Soud opětovně zdůrazňuje, že dokazováním bylo zjištěno, že žalovaná v době uzavření úvěrové smlouvy pobírala mzdu z pracovního poměru, celkový měsíční příjem činil 12.437 Kč. Výdaje na bydlení tvořily minimálně částku uvedenou žalovanou v kartě zákazníka 6.000 Kč, přičemž předchůdkyně žalobkyně si tento údaje nikterak neověřila. V době uzavření smlouvy bylo na žalovanou vedeno 5 exekučních řízené. Tyto údaje si předchůdkyně žalobkyně rovněž nikterak neověřila, vycházela pouze z tvrzení žalované, že nesplácí žádné další úvěry.

30. Podle názoru soudu bylo v možnostech a tedy i povinností právní předchůdkyně žalobkyně zákonu odpovídajícím způsobem posoudit úvěruschopnost žalované coby spotřebitele, neboť při důsledném zkoumání majetkových poměrů žalované nebylo možné dospět k závěru, že žalovaná je objektivně schopen řádně a včas splácet předmětný spotřebitelský úvěr, jakkoliv samotnému žalované muselo být tato okolnost více než zřejmá a lze vyslovit názor, že žalovaná jednala vůči právní předchůdkyni žalobkyně lehkovážně až účelově, pakliže přistoupila k uzavření uvedeného spotřebitelského úvěru, ač si musel být vědoma toho, že není v jejích možnostech sjednané splátky právní předchůdkyni žalobkyně řádně hradit a že je zde nebezpečí, že se ocitne v dluhové spirále.

31. Lze proto uzavřít, že spotřebitelský úvěr, který žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., absolutně neplatný, když důsledek absolutní neplatnosti při naplnění předpokladů pro aplikaci § 87 cit. zák. vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). <b>32. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. je spotřebitel (v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</b> 33. Jelikož se žalobkyně nedůvodně domáhala zaplacení další částky 8.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím, byla v této (podstatné) části žaloby zamítnuta.

34. Částečný úspěch žalobkyně se promítl i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Protože ale žalobkyně měla v tomto řízení jen částečný úspěch, a to v rozsahu 11,1 % (55,55 % – 44,45 %), pak účelně vynaložené náklady žalobkyně představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč dle položky 2 bodu 1. písm. b/ sazebníku soudních poplatků, odměna za 3 úkony po 300 Kč za úkon dle § 14b a a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava, předžalobní výzva a sepis návrhu, kdy úkon žalobce - doplnění žaloby ze dne 4. 8. 2021 soud za účelně vynaložený výdaj nepovažuje, neboť uvedená skutková tvrzení měla být uvedena již v podaném návrhu), tj. 900 Kč, paušální náhrada za 3 úkony po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy 300 Kč a DPH 21 % ve výši 252 KKč. Celková výše účelně vynaložených nákladů žalobce činí 2.252 Kč, a poměrná část těchto nákladů ve výši 11,1 % pak představuje částku 250 Kč (po zaokrouhlení); tyto náklady ve výši 250 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.).