12 C 7/2023

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Karin Vrchovou, MBA, v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného o 10.160 Kč s příslušenstvím,

I. Řízení se co do kapitalizovaného úroku ve výši 2.758 Kč a smluvní pokuty ve výši 160 Kč zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10.000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 51,51 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10.000 Kč od 10. 3. 2022 do zaplacení, a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč, se žaloba zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1.060,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a to k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

1. Žalobkyně podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž se domáhala uložení ve výroku označených platebních povinností po žalovaném. Žalobkyně přitom v návrhu, respektive v žalobě (doplněné podáním ze dne 8. 2. 2023) skutkově a právně tvrdila následující:

2. Dne 18. 10. 2021 [právnická osoba], [IČO], (dále též„ předchůdce žalobkyně“) uzavřel s žalovaným elektronickým způsobem smlouvu o úvěru (dále též„ smlouva“) [číslo] na částku 10.000 Kč, v rámci, níž byla žalovanému poskytnuta na účet částka 10.000 Kč. Ve smlouvě se pak žalovaný zavázal uhradit částku 10.000 Kč (jistinu) společně se smluvním kapitalizovaným úrokem ve výši 3.097,94 Kč, a to v 6měsíčních splátkách po 2.182,99 Kč a poslední splátku do 18. 4. 2022. Žalovaný ničeho neuhradil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 8. 12. 2021 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalobkyně pak požaduje zaplacení jistiny ve výši 10.000 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 51,51 Kč) úrok ve výši 11,75 % ročně z 10.000 Kč od 19.2.2022 do 7.3.2022), zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10.000 Kč od 10.3.2022 do zaplacení, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2.758 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč (odchozí dopis – 39 Kč, odchozí dopis doporučeně - 50 Kč, odchozí telefonický hovor - 72 Kč a osobní návštěva - 217 Kč), a smluvní pokuty ve výši 160 Kč (0,1 % z částky 10.000 Kč denně od 19.2.2022 do 7.3.2022). Úvěruschopnost žalovaného byla ověřena dle údajů uvedených v žádosti o úvěr. Žalovaný ani po předžalobní výzvě ničeho neuhradil.

3. Žalobce na základě výzvy soudu doplnil žalobu dne 8. 2. 2023 s tím, že žalovaný ničeho neuhradil a že nedisponuje důkazy o posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy, a proto vzal žalobu co do částky 2.758 Kč představující kapitalizovaný úrok a smluvní pokutu ve výši 160 Kč zpět a požaduje uhradit pouze částku 10.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a náklady spojené s vymáháním pohledávky ve výši 256 Kč. Výrokem ad I. proto soud řízení částečně zastavil.

4. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

5. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky předvídané v ustanovení § 115a o.s.ř., soud k projednání této věci nenařizoval jednání, vycházel pouze z listinných důkazů předložených žalobkyní, jimiž (v níže rozvedeném rozsahu) provedl dokazování a zjistil následující skutečnosti:

6. Dne 18. 10. 2021 uzavřel [právnická osoba] s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit částku 10.000 Kč (jistinu) společně s částkou 3.097,94 Kč představující kapitalizovaný úrok za úvěr (úroková sazba ve výši 99,62 % ročně dle strany 1 smlouvy),, a to v 6 měsíčních splátkách po 2.182,99 Kč, kdy poslední splátka byla určena dnem 18. 4. 2022. Žalovaná svým podpisem smlouvy o úvěru potvrdila, že částku 15.000 Kč převzala v hotovosti při podpisu smlouvy. Dle smlouvy má žalobkyně v případě nesplnění povinnosti žalovaného uhradit příslušnou splátku právo požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky, ohledně níž je dlužník v prodlení, a to za každý den prodlení, a dále poplatek za každou písemnou upomínku ve výši 50 Kč (zjištěno ze smlouvy o úvěru na č. l. 15).

7. Z výpisu z účtu předchůdce žalobkyně bylo zjištěno, že žalovaný zaslal dne 6. 10. 2021 z účtu [bankovní účet] částku 0,01 Kč na účet č. [bankovní účet].

8. Z výpisu z účtu předchůdce žalobkyně č. [bankovní účet] ze dne 18. 1. 2021 bylo zjištěno, že na účet žalovaného č. [bankovní účet] byla zaslána částka 10.000 Kč.

9. Z upomínek předchůdce žalobkyně ze dne 19. 12. 2021, 18. 1. 2022 a 21.3.2022 bylo zjištěno, že žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dluhu.

10. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021 včetně přílohy bylo zjištěno, že na žalobkyni byly postoupeny pohledávky za žalovaným.

11. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem předchůdcem žalobkyně ze dne 21. 3. 2022.

12. Předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 28. 7. 2022 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných částek a výzva mu byla zaslána na adresu [adresa žalovaného] (zjištěno z kopie poštovního podacího lístku ze dne 29. 7. 2022 na č. l. 52).

13. Z dokazování shora soud zjistil, že žalovaný uzavřel se [právnická osoba] smlouvu o úvěru, a to dne 18. 10. 2021 smlouvu [číslo] v rámci, níž byla žalovanému poskytnuta částka 10.000 Kč. Ve smlouvě se pak žalovaný zavázal uhradit částku 10.000 Kč (jistinu) společně s částkou 3.097,94 Kč představující smluvní úrok z úvěru. Žalovaný ničeho neuhradil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 8. 12. 2021 byla pohledávka postoupena na žalobkyni.

14. Žalovaný ani po předžalobní výzvě ničeho neuhradil. 15. (Právní posouzení věci) Závazkový vztah, vzniklý shora uvedenými uzavřenými spotřebitelskými úvěry mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále„ o. z.“). Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

16. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

17. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

18. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ 1841 an. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

19. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka – spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C –679/18 ze dne 5. 3. 2020.

21. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

23. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

24. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil platně pohledávky za žalovaným na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno. Ve vztahu k žalované pohledávce ze smlouvy o úvěru [číslo] dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu.

25. Soud má za to, že žalovaný zažádal právního předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] o poskytnutí úvěru. Úvěruschopnost žalovaného však nebyla předchůdcem žalobkyně řádně posouzena.

26. V této věci se nepochybně ve všech případech jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelské úvěry ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývané„ rychlé“ úvěry poskytované nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka.

27. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů.

28. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

29. Žalobkyně k výzvě soudu sdělila, že důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr nedisponuje. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalovaném vyžadoval a jakých se jí dostalo, čím a jak si je ověřila, jaké konkrétní informace byly žalovaným sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaný je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovaného v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaný, kterou konkrétní databází prošel, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaný dostatečně solventní.

30. Právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020).

31. Žalobkyně sama nedotvrdila, jakým způsobem uvažovala (resp. její právní předchůdce), pokud vyhodnotila žalovaného jako osobu dostatečně solventní.

32. Soud v tomto případě dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného.

33. Podle názoru soudu bylo v možnostech, a tedy i povinností právního předchůdce žalobkyně zákonu odpovídajícím způsobem posoudit úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele.

34. Lze proto uzavřít, že spotřebitelský úvěr, který žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., absolutně neplatný, když důsledek absolutní neplatnosti při naplnění předpokladů pro aplikaci § 87 cit. zák. vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

35. Jestliže žalovaný na spotřebitelský úvěr, který mu byl poskytnut právním předchůdcem žalobkyně ve výši 10.000 Kč, ničeho ničeho neuhradil a je-li tato smlouva absolutně neplatná, je žalobkyni povinen vydat – zaplatit z titulu vydání bezdůvodného obohacení částku 10.000 Kč. <b>36. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb, je spotřebitel (v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</b> 37. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 č.j. 33 Cdo 3675/2021-262). V daném případě splatnost jistiny na základě dohody stran (možností žalovaného podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, proto žalobkyni zatím nárok na zákonné úroky z prodlení nevznikl.

38. Jelikož se žalobkyně nedůvodně domáhala zaplacení dalšího kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 51,51 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10.000 Kč od 10. 3. 2022 do zaplacení, a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč, byla v této části žaloby zamítnuta.

39. Pro úplnost soud připomíná, že i podle judikatury Nejvyššího soudu smyslem ustanovení § 115a o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení v případě, že všechna potřebná skutková zjištění lze zjistit přímo z účastníky předložených listinných důkazů, a že ustanovení § 115a o. s. ř. přitom nestanoví nic o tom, že by soud v takovémto případě měl (musel) žalobě vyhovět (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Z této judikatury tedy plyne, že i v režimu § 115a o. s. ř. lze žalobu zamítnout.

40. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud při výpočtu nákladů řízení vycházel z §14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. Náhrada nákladů řízení, které v daném případě tvoří zaplacený soudní poplatek dle pol. bodu 2. písm. b/ sazebníku soudních poplatků ve výši 800 Kč, odměna dle § 14b a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., 1 úkon á 300 Kč, celkem za 2,5 úkony (příprava, převzetí, sepis žaloby, výzva k plnění -1/2) ve výši 750 Kč, 3x režijní paušál po 100 Kč za úkon dle v § 14b odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., ve výši 220,50 Kč, celkem tedy 2.070,50 Kč. Žalobkyně však byla úspěšná pouze do částky 10.000 Kč (75,61 %), žalovaný byl úspěšný co do částky 3.225,51 Kč (24,39 %), žalobce byl tak úspěšný z 51,22 % a náleží mu tedy náhrada nákladů řízení ve výši 1.060,50 Kč.