3 C 145/2024

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl soudkyní Mgr. Andreou Růžovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 10 022,07 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, na poplatcích, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a smluvní pokutu ve výši , částka, , se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku ve výši , částka, k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Předmětem žaloby je spor účastníků řízení o zaplacení částky , částka, s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši , částka, , a to jako dluhu žalovaného vzniklého na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“) ze dne , datum, , na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši , částka, . Úvěr byl ve prospěch žalovaného vyplacen ve prospěch účtu , č. účtu, . Smlouva byla sjednána elektronicky prostřednictvím klientského profilu. Úvěruschopnost žalovaného byla prověřena podle interní metodiky schválené ČNB, zejména na základě informací poskytnutých žalovaným, dále žalobkyně nahlédla do databází registrů NRKI/BRKI, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí a dále informace žadatele o úvěr ověřila náhledem na bankovní účet dlužníka a dále předložením výpisu z účtu a výplatních pásek, prokazujících jeho pravidelný příjem ve výši , částka, , dále lustrací dokladu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši , částka, a poplatkem za službu „Presto“ ve výši , částka, do dne , datum, . Žalovaný však neuhradil ničeho. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu dne , datum, . V souladu s čl. 6.

4. Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně a čl. 3 sazebníku žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny, a to pouze za prvních 90 dnů prodlení, od , datum, do , datum, , v celkové výši , částka, .

2. Žalovaný se ve věci přes výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela procesně nečinný. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním soud zjistil, že tato smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku dne , datum, mezi žalobkyní a žalovaným. Žalovaný coby spotřebitel je ve smlouvě označen jménem, příjmením, rodným číslem, adresou trvalého pobytu, bankovním spojením , č. účtu, , tel. , Anonymizováno, a e-mailovou adresou , e-mail, . Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše , částka, . Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni k datu splatnosti dne , datum, . Poplatek za poskytnutí úvěru byl sjednán ve výši , částka, , dále byla sjednána služba „Presto“ - expresního vyplacení úvěru - zpoplatněná částkou ve výši , částka, . Na předložené listině není podpis žalovaného. Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně upravují obecná pravidla poskytování úvěru, která nejsou výslovně upravena ve smlouvě. Dle souhlasu se zpracováním osobních údajů udělil žadatel souhlas žalobkyni ke zpracování osobních údajů v souladu s Nařízením , právnická osoba, GDPR, ani tato listina však není podepsána žalovaným.

4. Z listiny „Obecné principy posuzování a filozofie společnosti“ vyplývají obecné postupy při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ze strany žalobkyně.

5. Dle listiny autorizace ověření totožnosti byla totožnost žalovaného ověřena prostřednictvím služby BankID dne , datum, s protiúčtem žalovaného , č. účtu, .

6. Z listiny označené jako identifikované příjmy soud zjistil, že žalobkyně ověřila příjem žadatele ve výši , částka, .

7. Z listiny přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli soud zjistil, že dne , datum, byla na účet , č. účtu, vyplacena částka , částka, s poznámkou „, Anonymizováno, Vaše FlexiFin půjčka“.

8. Dne , datum, byla žalovanému zaslána výzva k úhradě před podáním žaloby, a to doporučenou poštou, dle podacího lístku ze dne , datum, .

9. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období , datum, – , datum, soud zjistil, že souhrn příjmů žalovaného v tomto období tvořil částku , částka, , souhrn výdajů žalovaného tvořil částku , částka, , kdy jeho původní zůstatek účtu byl , částka, , konečný zůstatek tak byl v částce , částka, . Příjmy v sobě nezahrnují žádný opakovaný příjem ze zaměstnání, avšak je tvořen půjčkami od společností , právnická osoba, , , Jméno žalobkyně, . a různými vratkami za zboží a blíže nespecifikovanými platbami od různých osob v řádech stokorun. Výdaje zahrnují herní kupóny a další blíže nespecifikované platby.

10. Žalobkyně žádné výplatní pásky žalovaného nepředložila.

11. Závazkový vztah, který vznikl na základě smlouvy o úvěru mezi žalobkyní a žalovaným dne , datum, , se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smluvním ujednáním a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

12. Dle ustanovení § 419 občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

13. Dle ustanovení § 1810 občanského zákoníku, ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Dle ustanovení § 1812 občanského zákoníku, lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Dle ustanovení § 1813 občanského zákoníku (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru) se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle ustanovení § 1815 občanského zákoníku (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru) k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

14. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle ustanovení § 2399 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

15. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 daného ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Dle ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho úvěruschopnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V bodě 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ V bodě 19 odůvodněn se podává: „(…) součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. (…) Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“20. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že vnitrostátní soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb. Účinná ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly z úřední povinnosti splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (k tomu viz rozsudek SD EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C- 679/18).

21. Soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému částku , částka, , a to vyplacením na účet žalovaného. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba poskytující spotřebitelský úvěr a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelský úvěr, komerčně nazývaný „rychlý“ úvěr, poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s jejich osobou.

22. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývalo, že nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom žalobkyně měla vycházet nejen ze sdělených příjmů a výdajů žalovaného, ale i z toho, jakým způsobem žalovaný plnil své případné dosavadní dluhy. Ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak bylo uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost úvěrovaného poskytnutý úvěr splácet nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Jedná se o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (a to s ohledem na shora uvedenou judikaturu).

23. Soud v tomto řízení dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti, když poskytla žalovanému úvěr ve výši , částka, , aniž by si jakýmkoli způsobem ověřila příjmy a výdaje žalovaného. Z výpisu z účtu žalovaného za období 01/2023-03/2023 nevyplývá, že by měl žalovaný čistý měsíční příjem ve výši , částka, . Naopak z tohoto výpisu vyplývá, že žalovaný opakovaně čerpá různé úvěry u nebankovních společností. Tyto skutečnosti žalobkyně nezahrnula do posuzování úvěruschopnosti žalovaného, nikterak se nezabývala tím, kde žalovaný bydlí, jaká je výše výdajů souvisejících s bydlením, energiemi, jídlem apod. S ohledem na uvedené nemohla žalobkyně dospět k nepochybnému závěru, že se jedná o dostatečně solventní osobu schopnou úvěr splatit do 1 měsíce.

24. Žalobkyni muselo být známo, jaký typ klientů si půjčuje peníze od nebankovních poskytovatelů úvěrů, kdy se většinově jedná o klienty, kteří by úvěr od banky nedostali pro jisté riziko spojené s jejich osobou. V takovém případě je nutné zjišťovat více informací dokládajících skutečnou majetkovou situaci úvěrovaného. Z přístupu žalobkyně je pochybné, jakou snahu vyvinula ke skutečnému splnění povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a zda se nejednalo pouze o formální plnění této povinnosti. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovaným skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud v daném případě nemůže poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru č. , hodnota, .

25. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle předmětné smlouvy o úvěru. Porušením povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. Žalovanému byla poskytnuta částka , částka, . Žalovaný ničeho neuhradil. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení v částce , částka, , a to v době přiměřené možnostem žalovaného. Ve zbytku je žaloba nedůvodná. Soud ji zamítl pro žalovanou částku poplatků v celkové výši , částka, , pro kapitalizovanou smluvní pokutu za prodlení ve výši , částka, i pro zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.

26. Výrok o náhradě nákladů řízení je dále odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 2717/08). Ke dni vydání rozhodnutí tak byla žalovaná částka , částka, na jistině, , částka, na poplatcích, , částka, na smluvní pokutě a , částka, na úrocích z prodlení z částky , částka, od , datum, , celkově , částka, . Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně co do částky , částka, , tedy v rozsahu 54,59 %, a neúspěšná co do částky , částka, , tedy v rozsahu 45,41 %. Žalobkyni tak přísluší 9,18 % z plné náhrady jí účelně vynaložených nákladů řízení, které se skládají ze soudního poplatku ve výši , částka, , odměny právního zástupce žalobkyně za 3 úkony (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, výzva k plnění); pokud jde o náklady zastoupení, soud při jejich výpočtu vycházel z vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), konkrétně ustanovení § 14b odst. 1, když žalobkyně podala žalobu na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), kdy po žalovaných vymáhá v různých řízeních vedených u zdejšího soudu (například sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, ) úhradu dlužné částky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a tyto žaloby se liší pouze v osobě žalovaného, výši pohledávky a době splatnosti; sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí částku ve výši , částka, , tedy celkem , částka, , 3x režijní paušál po , částka, a DPH ve výši 21 % , částka, , celkem tedy z částky , částka, . Proto soud vyslovil, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku , částka, .

27. Uložené platební povinnosti je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobkyně (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

28. V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které stanovuje limity pro vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v případě neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka (v době „přiměřené možnostem“ spotřebitele), stanovil soud splatnost dlužné částky v obecné lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, a to vzhledem k nečinnosti žalovaného, který nesdělil, že by nebylo v jeho možnostech uvedenou částku v této lhůtě vrátit.