3 C 27/2023

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Andreou Růžovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem titul jméno příjmení jméno . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 76.021 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 36.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36.000 Kč od 22.6.2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 40.021 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3.864,78 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36.000 Kč od 29.1.2022 do 21.6.2022 a úroku ve výši 25,26 % ročně z částky 36.000 Kč od 29.1.2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 1.11.2022 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 76.021 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7.560 Kč (jedná se o zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné jistiny 36.000 Kč od 4.1.2020 do 28.1.2022), s kapitalizovaným úrokem ve výši 3.864,78 Kč (jedná se o úrok ve výši 25,26 % ročně z dlužné jistiny 36.000 Kč od 29.8.2021 do 28.1.2022), se zákonným úrokem z prodlení ve výši ve výši 10 % ročně z částky 36.000 Kč od 29.1.2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 25,26 % ročně z částky 36.000 Kč od 29.1.2022 do zaplacení, jakožto dlužné částky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [právnická osoba]“ nebo„ právní předchůdce žalobce“) a žalovaným dne [datum]. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta v hotovosti částka 40.000 Kč, přičemž tuto se žalovaný zavázal vrátit společně s poplatkem 41.569 Kč (součet kapitalizovaných úroků ve výši 20.336 Kč, částky za zpracování a další péči o zákazníka ve výši 18.524 Kč a pojistného) v 21 měsíčních splátkách po 3.885 Kč. Žalovaný na tuto pohledávku právního předchůdce žalobce do uzavření smlouvy o postoupení pohledávek uhradil celkem 4.000 Kč, za období od podpisu smlouvy o postoupení pohledávek do dne vyhotovení žaloby žalovaný již ničeho neuhradil. Na jistině tak dle žalobce dluží 36.000 Kč a na poplatku 40.021 Kč. Dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce. K výzvě soudu žalobce sdělil, jakým způsobem ověřil úvěruschopnost žalovaného, když vycházel z informací získaných od žalovaného, zaznamenaných v zákaznické kartě, které byly žalovaným doloženy (výměr o důchodu), a dále z lustrace v insolvenčním rejstříku.

2. Žalovaný se ve věci přes výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným soud zjistil, že společnost [právnická osoba] se zavázala žalovanému poskytnout částku 40.000 Kč za poplatek 38.860 Kč, který sestává z úroku 20.336 Kč a poplatku za zpracování, garance celkové ceny a péče o zákazníka, splátkové prázdniny, garance neuplatnění pohledávky v případě úmrtí zákazníka 18.524 Kč. Celková částka pojistného činí za sjednanou dobu pojištění 2.709 Kč. Úroková sazba činí 49 % a je pevná po celou dobu trvání smlouvy. Částku 81.569 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 21 měsíčních hotovostních splátkách, výše první až předposlední splátky je 3.885 Kč, výše poslední splátky je 3.869 Kč. Žalovaný převzal celou částku spotřebitelského úvěru v hotovosti při uzavření smlouvy, což potvrdil podpisem na smlouvě o úvěru. Smlouva o úvěru se řídí dle výslovného ujednání zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podpis žalovaného je obsažen na straně 2 smlouvy, na straně 3 a 4 jsou smluvní podmínky tvořené 10 články.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], kterou uzavřela společnost [právnická osoba] a žalobce, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce (v příloze smlouvy na straně 6 je na řádku 583 uvedena tato pohledávka, označená číslem původní smlouvy a žalovaným), postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum] (žalobce doložil podací lístek prokazující jeho odeslání).

5. Ze zákaznické karty ke smlouvě o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že při žádosti o spotřebitelský úvěr dne [datum] žalovaný uvedl, že požaduje 10.000 Kč na neočekávané výdaje, druh bydlení je„ vlastník“, je vdovec, zdroje příjmů„ starobní důchod“, jeho čistý měsíční příjem je 8.540 Kč, ostatní příjmy 0 Kč a další příjmy domácnosti 42.100 Kč. Odhadované měsíční výdaje jsou 1.700 Kč, interně nesplácí [právnická osoba] [název] žádnou částku a externí splátky činí 500 Kč. K žádosti byl doložen výměr 2019, z něhož bylo zjištěno, že žalovaný pobírá starobní důchod, jehož výše od ledna 2019 činí [částka] měsíčně. Dále žalovaný podpisem zákaznické karty stvrdil předtištěné údaje, tedy že v souvislosti s jeho osobou nebylo zahájeno insolvenční řízení ani nepodal návrh na jeho zahájení, není v exekuci a disponuje uvedeným příjmem.

6. Dle tabulky umoření k spotřebitelskému úvěru žalovaný uhradil celkem 4.000 Kč dne [datum].

7. Z výzvy k plnění ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl vyzván právním zástupcem žalobce k úhradě dlužné částky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a byl upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání (žalobce doložil podací lístek prokazující odeslání výzvy).

8. Žalobce byl soudem s poučením o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního vyzván k doplnění, jakým způsobem byla v případě žalované smlouvy ověřena a posouzena úvěruschopnost žalovaného. Podáním ze dne [datum] žalobce toliko citoval právní úpravu a uváděl, jak by měla být vykládána, dále uvedl informace obsažené v zákaznické kartě, přičemž sdělil, že má k dispozici výměr o důchodu žalovaného, který mu byl před uzavřením smlouvy o úvěru předložen. Ničeho dalšího žalobce nedoložil.

9. Závazkový vztah, vzniklý dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále„ o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. <i>10. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.</i> <i>11. Dle § 420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.</i> <i>12. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru), ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 o. z. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru) k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.</i> <i>13. Dle § 2395 o. z. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.</i> <i>14. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>15. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 16. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobce splnil povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 17. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C- 679/18. <i>18. Dle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>19. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881 odst. 1, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.</i> 20. Co do aktivní legitimace žalobce v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobce postoupil platně pohledávku za žalovaným na žalobce (§ 1879 an. o. z.), přičemž postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno.

21. Ve vztahu k žalované pohledávce dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu. Soud má za to, že žalovaný zažádal právního předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], o poskytnutí peněžních prostředků. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 40.000 Kč v hotovosti. Závazek, k jehož úhradě se žalovaný zavázal v 21 měsíčních splátkách, činil celkem částku 81.569 Kč. Informace o výdělkových a majetkových poměrech žalovaného závisely toliko na jeho osobě. Žalobce co do zkoumání úvěruschopnosti žalovaného doložila pouze výměr o starobním důchodu žalovaného, podle něhož starobní důchod žalovaného činil od ledna 2019 částku 8.540 Kč měsíčně. Otázkou je, do jaké míry uvedl žalovaný pravdivé údaje, co se týče jeho měsíčních výdajů (1.700 Kč + 500 Kč), avšak mnohem zásadnější je, do jaké míry bylo skutečným záměrem věřitele posoudit opravdovou situaci žalovaného z pohledu jeho solventnosti. V této věci se nepochybně jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 an. o. z., komerčně nazývaný„ rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka.

22. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobce posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobce mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Existuje několik informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele, které jsou poskytovateli nebankovních úvěrů využívány k prověření úvěruschopnosti žadatele o úvěr, resp. zápůjčku. Ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

23. Žalobce k výzvě soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s poučením o následcích neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene žalobu doplnil pouze o obecná tvrzení a citaci právních předpisů a předmětné smlouvy a předložil výměr o starobním důchodu žalovaného. Povinností žalobce je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalovaném vyžadoval a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřil, jaké konkrétní informace byly žalovaným sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaný je dostatečně solventní. Právnímu předchůdci žalobce muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí finančních produktů u nebankovních společností (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci), proto by měl standardně lustrovat žalovaného v rejstřících či databázích (insolvenční rejstřík, rejstřík zahájených exekucí, SOLUS, NRKI, apod.), a uvedené zohlednit při posouzení úvěruschopnosti klienta. Dle tvrzení žalobce jeho právní předchůdce provedl lustraci klienta pouze v insolvenčním rejstříku, kdy ve zbytku bylo spoléháno jen na skutečnosti sdělené klientem nebo jím podepsané (předtištěné) v zákaznické kartě. Není však možné vycházet pouze z objektivně nepodloženého tvrzení klienta, resp. prohlášení klienta o jeho poměrech. Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020).

24. Soud dospěl k závěru, že v tomto případě právní předchůdce žalobce nedostál zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by na základě získaných informací vyžadoval doložení dalších tvrzení žalovaného k jeho majetkové situaci, a to zvláště v situaci, kdy příjem žalovaného ze starobního důchodu činil necelých 9.000 Kč měsíčně. Právní předchůdce žalobce se měl dále zabývat doložením výdajů žalovaného, minimálně co do základních životních potřeb a výše závazků, dále i zkoumáním způsobu splácení dosavadních závazků. Skutečnost, že tak neučinil, vzbuzuje pochybnosti o tom, jakým způsobem právní předchůdce žalobce přistupoval k plnění své zákonné povinnosti ohledně úvěruschopnosti klienta, a zda se nejednalo o její plnění pouze„ pro formu“. Pochybnosti z hlediska ověření solventnosti vzbuzuje také to, že právní předchůdce žalobce nevyžadoval k ověření tvrzených měsíčních výdajů např. doklad o nákladech bydlení. Nebankovní poskytovatel úvěrů musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovaným skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobci, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva.

25. Ze shora uvedeného je zcela zřejmé, že právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru neposoudil úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Žalobce posoudil úvěruschopnost žalovaného víceméně formálně, bez dostatečných podkladů, s cílem vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost žalovaného zkoumána (a s kladným výsledkem) byla.

26. Smlouva o úvěru uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným je pro rozpor se zákonem podle § 588 o.z. absolutně neplatná, neboť právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nepostupoval s odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, čímž porušil povinnost pro něj vyplývající z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

27. S ohledem na uvedený závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru v části, ve které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 40.000 Kč, posuzoval soud platnost zbývající části smlouvy ve vztahu k úroku ve výši 20.336 Kč, poplatku ve výši 18.524 Kč a pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 2.709 Kč. Podle § 576 o.z. platí, že neplatná část právního jednání je oddělitelná od zbývající části, pokud tato zbývající část může sama o sobě obstát, tj. pokud sama splňuje předpoklady nezbytné pro vznik a platnost právního jednání. V daném případě se jedná o nároky, které odvozují svůj vznik a existenci od nároku hlavního. V případě absolutní neplatnosti hlavního nároku na plnění pak i příslušenství sdílí jeho osud. V případě poplatku a pojištění schopnosti splácet úvěr soud dospěl k závěru, že i v této části je smlouva neplatná, když je zřejmé, že smluvní strana, která nezpůsobila její neplatnost (v tomto případě žalovaný), by takovéto právní jednání neučinila i bez jeho neplatné části.

28. Soud má zá prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 40.000 Kč. Žalovaný zaplatil z titulu předmětné smlouvy o úvěru celkem 4.000 Kč. Právní jednání, které je absolutně neplatné, je neplatné již od počátku a smluvní strany jsou si povinny vrátit poskytnuté plnění. S ohledem na vyslovenou absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru tak plnění, které si právní předchůdce žalobce a žalovaný mezi sebou poskytli, představuje plnění z neplatného právního jednání, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením, které jsou si povinni vzájemně vydat. Konkrétně se tedy jedná o povinnost žalovaného vydat žalobci jistinu úvěru 40.000 Kč oproti povinnosti žalobce vydat žalovanému jím poskytnuté platby v celkové výši 4.000 Kč. Soud proto výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 36.000 Kč (40.000 Kč mínus 4.000 Kč), a to včetně úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36.000 Kč od 22.6.2022, tj. ode dne následujícího po dni, který žalobce stanovil jako poslední den lhůty k zaplacení dluhu v předžalobní výzvě ze dne 6.6.2022, neboť tato výzva se dle předložených listinných důkazů prokazatelně dostala (nebo se dostat mohla) do sféry dispozice žalovaného (když byla doručována na adresu, kterou žalovaný ve smlouvě o úvěru, byť neplatné, sám uvedl), do zaplacení. Ve zbývající části, jak je podrobně specifikováno ve výroku II. tohoto rozsudku, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

29. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce po žalovaném požadoval zaplacení částky v celkové výši 76.021 Kč s příslušenstvím, přičemž úspěšný byl pouze ohledně částky 36.000 Kč s příslušenstvím, tedy v rozsahu 47 %. Naopak žalovaný byl úspěšný v rozsahu 53 %. Žalovanému by tak proti žalobci příslušela náhrada nákladů řízení v rozsahu 6 % (čistý úspěch). Jelikož však žalovaný na nákladech řízení výslovně ničeho nepožadoval, bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení nárok.

30. Dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. jsou povinnosti v rozsudku uložené splatné do 3 dnů od právní moci rozsudku.