3 C 41/2024

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Andreou Růžovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Anonymizováno státní příslušnost Anonymizováno bytem Anonymizováno o zaplacení částky 12.409,20 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje ohledně částky , částka, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku , částka, , a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se v části, v níž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky , částka, a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, domáhá se žalobce po žalovaném zaplacení částky , částka, s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Učinil tak s odůvodněním, že dne , datum, byla mezi původním věřitelem , právnická osoba, . a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byla dne , datum, žalovanému poskytnuta částka ve výši , částka, na účet č. , č. účtu, . Smlouva o úvěru byla uzavřena prostřednictvím webové stránky původního věřitele www., Anonymizováno, .cz. Žalovaný se zavázal za poskytnutí úvěru uhradit poplatek , částka, a úvěr spolu s poplatkem splatit nejpozději do , datum, . Žalovaný žalobci ničeho nezaplatil. Úvěruschopnost žalovaného byla před uzavřením smlouvy řádně prověřena. Dne , datum, byla mezi původním věřitelem , právnická osoba, . a žalobcem uzavřena Smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž základě byla pohledávka ze smlouvy postoupena na žalobce. Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu.

2. Vzhledem k tomu, že žalovaný je státním příslušníkem Slovenska, musel se soud nejprve zabývat tím, zda je k projednání a rozhodnutí věci dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů a pokud ano, právo kterého státu je třeba aplikovat (rozhodné právo). Česká republika i Slovensko jsou členy Evropské unie, je tak nutné aplikovat na otázky pravomoci a příslušnosti Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále také jen „Nařízení“). Podle článku 4 odst. 1 a 2 Nařízení, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. Vzhledem k tomu, že žalovaný trvale pobývá v obvodu Okresního soudu ve Vyškově, dovozuje podepsaný soud svou pravomoc a příslušnost předmětný soudní spor projednat a rozhodnout. Právem rozhodným je dle článku 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, české právo.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, zůstal v řízení nečinný.

4. Žalobce byl ve smyslu ustanovení § 114 a) o.s.ř. v rámci přípravy jednání soudem vyzván usnesením ze dne 2.5.2024, č.j. 3 C 41/2024-47 a posléze usnesením ze dne 17.6.2024, č.j. 3 C 41/2024-91, aby mimo jiné specifikoval, jakým konkrétním způsobem byla prověřena schopnost žalovaného splácet úvěr před uzavřením smlouvy, a aby předložil všechny listiny, na jejichž základě (po zhodnocení jejich obsahu) právní předchůdce žalobce prověřil schopnost žalovaného splácet úvěr před uzavřením smlouvy. Žalobce byl poučen, že je ve smyslu ust. § 101 odst. 1 písm. a) a písm. b) o.s.ř. povinen vylíčit pro rozhodnutí významné skutečnosti a plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 o.s.ř.), tj. na podporu všech svých tvrzení je povinen označit a předložit soudu důkazy, jejichž nerespektování může vést též k zamítnutí žaloby, popřípadě její části pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Na výzvu soudu žalobce reagoval podáním ze dne 9.7.2024, v němž ve vztahu k prověření úvěruschopnosti žalovaného uvedl, že žalovaný byl lustrován původním věřitelem z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Dle sdělení původního věřitele v rámci procesu postupování pohledávky původní věřitel dostatečným způsobem prověřoval úvěruschopnost, a to formou elektronického dálkového přístupu prostým nahlédnutím do přístupných rejstříků a databází, zejména těch veřejných, bez dalšího výstupu. Žalobce je v dobré víře, že původní věřitel dostatečným způsobem a v souladu se zákonem prověřil úvěruschopnost. Původní věřitel vycházel z dokladů poskytnutých žalovaným. Žalobce již nedisponuje žádnými dalšími listinnými doklady, které žalovaný předkládal původnímu věřiteli k prokázání úvěruschopnosti.

5. Podáním ze dne 9.7.2024 vzal žalobce žalobu zpět ohledně částky 1.059,89 Kč s příslušenstvím z této částky od 18.11.2021 do zaplacení bez jakéhokoliv zdůvodnění.

6. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby před vydáním rozhodnutí ve věci soud řízení ve zpětvzaté části výrokem I. ve smyslu ust. § 96 o.s.ř. bez dalšího zastavil.

7. Soud provedl dokazování níže uvedenými listinami, z nichž byly zjištěny následující skutečnosti:

8. Z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , Smlouvy o úvěru číslo , Anonymizováno, ze dne , datum, , potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady ze dne , datum, , dopisu , právnická osoba, . ze dne , datum, a výpisu z běžného účtu žalovaného u právního předchůdce , právnická osoba, ., a to , právnická osoba, ., za období srpen až říjen 2021 bylo zjištěno, že mezi , právnická osoba, . jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla dne , datum, prostřednictvím webové stránky www., Anonymizováno, .cz uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě původní věřitel poskytl na účet žalovaného č. , č. účtu, (vedený tehdy u , právnická osoba, .) dne , datum, částku , částka, . Žalovaný se zavázal za poskytnutí úvěru uhradit poplatek , částka, . Jistina a poplatek byly splatné nejpozději dne , datum, .

9. Z Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , Přílohy 1 – seznam pohledávek v elektronické formě v souladu s ustanovením Rámcové smlouvy a Oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, bylo zjištěno, že dne , datum, byla z původního věřitele , právnická osoba, . na žalobce postoupena pohledávka za žalovaným uplatněná v tomto řízení ve výši , částka, . Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne , datum, .

10. Předžalobní upomínkou ze dne , datum, , danou k poštovní přepravě téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 3 dnů, přičemž byl upozorněn na její možné soudní vymáhání.

11. Z provedeného dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

12. Mezi právním předchůdcem žalobce , právnická osoba, . a žalovaným byla dne , datum, prostřednictvím komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému na jeho účet dne , datum, částku , částka, . Žalovaný se zavázal poskytnutou částku , částka, plus poplatek ve výši , částka, vrátit nejpozději dne , datum, . Schopnost žalovaného splácet úvěr nebyla právním předchůdcem žalobce před uzavřením smlouvy prověřována. Pohledávka uplatněná v tomto řízení ve výši , částka, byla postoupena na žalobce, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka.

13. Závazkový vztah vzniklý dne , datum, mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1.1.2014, smluvním ujednáním a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinným od 1.12.2016).

14. Podle ust. § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

15. Podle ust. § 420 odst. 1 občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

16. Podle ust. § 1810 občanského zákoníku, ustanovení tohoto oddílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.

17. Podle ust. § 1812 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.

18. Podle ust. § 1813 občanského zákoníku, má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

19. Podle ust. § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřeným ujednáním nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

20. Podle ust. § 1841 a 1842 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji. Ustanovení tohoto pododdílu se použijí na smlouvu o finanční službě a na práva a povinnosti z ní vzniklé, pokud byl k uzavření smlouvy použit výhradně prostředek komunikace na dálku. Uzavřou-li se však na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 další smlouvy stejné nebo obdobné povahy, které na sebe v čase navazují, použijí se ustanovení tohoto pododdílu jen na první smlouvu; to neplatí, pokud od uzavření poslední smlouvy uplynul více než jeden rok. Dojde-li na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 k jinému projevu vůle stejné nebo obdobné povahy, postupuje se obdobně.

21. Podle ust. § 2395 a § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

22. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

23. Podle ust. § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

24. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

25. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

26. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

29. Podle ust. § 1968 věta první občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

30. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

31. Podle ust. § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

32. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda právní předchůdce žalobce splnil povinnost zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v, Anonymizováno, rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění: „… součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění: „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“33. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C- 679/18.

34. Po provedeném dokazování, z něj zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba žalobce je důvodná pouze částečně.

35. Soud má ve vztahu k uplatněnému nároku za prokázané, že právní předchůdce žalobce , právnická osoba, . jako poskytovatel úvěru uzavřel se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému dne , datum, poskytnut bezhotovostní úvěr ve výši , částka, . Žalovaný na pohledávku ze smlouvy o úvěru nezaplatil ničeho. Žalobce je v tomto sporu aktivně legitimován, neboť pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru plynoucí byla na něj platně postoupena.

36. Jak vyplývá z uvedených zákonných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a citovaných judikatorních závěrů, je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru ještě před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to získáváním nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací od spotřebitele, z databáze či jiných zdrojů. V případě negativního výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nesmí poskytovatel úvěr poskytnout. Jestliže poskytovatel úvěru svoji povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele nesplní a následně dojde k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, stává se takto uzavřená smlouva smlouvou neplatnou, a to absolutně, dle ust. § 588 občanského zákoníku.

37. V daném případě se jedná se o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 občanského zákoníku), a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku). Povinností právního předchůdce žalobce bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací od žalovaného, a bylo-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobce mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru představuje pro spotřebitele záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8, čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , jak již bylo uvedeno shora. Nesplnění povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

38. Žalobce ani k výzvě soudu nepředložil soudu žádné listiny, z nichž by vyplývalo, že úvěruschopnost žalovaného byla před uzavřením smlouvy o úvěru vůbec zkoumána (s odůvodněním, že žádnými listinami v tomto ohledu nedisponuje). Žalobce netvrdil, že by měl k dispozici doklady o pravidelných příjmech a výdajích žalovaného či bankovní výpisy z účtu žalovaného, z nichž by byly patrny pohyby za určitý časový úsek předcházející poskytnutí úvěru (alespoň za období 3 měsíců) a z nichž by mohl být činěn úsudek stran disponibilních peněžních prostředků žalovaného.

39. Soud si je vědom, že ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat.

40. Žalobce neprokázal, že před uzavřením smlouvy o úvěru jeho právní předchůdce posoudil úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Soud tak dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je pro rozpor se zákonem podle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná, neboť právní předchůdce žalobce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru nepostupoval s odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, čímž porušil povinnost pro něj vyplývající z ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

41. S ohledem na uvedený závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru v části, ve které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému prostředky ve výši , částka, , posuzoval soud platnost zbývající části smlouvy ve vztahu k nároku žalobce na zaplacení poplatku. Podle ust. § 576 občanského zákoníku platí, že neplatná část právního jednání je oddělitelná od zbývající části, pokud tato zbývající část může sama o sobě obstát, tj. pokud sama splňuje předpoklady nezbytné pro vznik a platnost právního jednání. V daném případě se jedná o nárok, který odvozuje svůj vznik a existenci od samotného nároku na zaplacení úvěru, v důsledku čehož je i v této části smlouva neplatná, když je zřejmé, že smluvní strana, která nezpůsobila její neplatnost (v tomto případě žalovaný), by takovéto právní jednání neučinila i bez jeho neplatné části.

42. Soud má zá prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému na jeho účet peněžní prostředky ve výši , částka, . Žalovaný nezaplatil z titulu předmětné smlouvy ke dni podání žaloby ničeho (břemeno tvrzení a důkazní v tomto směru tížilo žalovaného). Právní jednání, které je absolutně neplatné, je neplatné již od počátku a smluvní strany jsou si povinny vrátit poskytnuté plnění. S ohledem na vyslovenou absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru tak plnění, které si právní předchůdce žalobce a žalovaný mezi sebou poskytli, představuje plnění z neplatného právního jednání, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením, které jsou si smluvní strany povinny vzájemně vydat. Konkrétně se tedy jedná o povinnost žalovaného vydat žalobci, na kterého byla pohledávka ze smlouvy plynoucí postoupena, jistinu úvěru , částka, . Soud proto výrokem II. uložil žalovanému zaplatit žalobci částku , částka, , a to ve lhůtě přiměřené možnostem žalovaného, tj. s ohledem na výši dluhu v obecné lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve zbývající části byla žaloba výrokem III. jako nedůvodná zamítnuta. Žalobci nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z přiznané částky , částka, , jelikož nárok žalobce na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle kterého „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.“43. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. Žalobce po žalovaném požadoval zaplacení částky v celkové výši , částka, s příslušenstvím. Žalobce byl úspěšný ohledně částky , částka, (v rozsahu 48 %) a neúspěšný ohledně částky , částka, s příslušenstvím (částečné zpětvzetí žaloby bez zavinění žalovaného) plus , částka, s příslušenstvím (částečné zamítnutí žaloby), tj. v rozsahu 52 %. Žalovanému by tak proti žalobci příslušela náhrada nákladů řízení v rozsahu 4 % (úspěch žalovaného 52 % mínus úspěch žalobce 48 %). Jelikož však žalovanému v průběhu řízení žádné náklady nevznikly, resp. z obsahu spisu se jejich vznik nepodává, bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení nárok.

44. Dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. jsou povinnosti v rozsudku uložené splatné do 3 dnů od právní moci rozsudku.