3 C 54/2023

Plný text

Okresní soud ve obec rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Andreou Růžovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátkou titul jméno příjmení jméno . sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 19.510 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 10.000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 3.600 Kč, částky 2.500 Kč, částky 3.410 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13.600 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhá se žalobce po žalované zaplacení částky 13.600 Kč s příslušenstvím, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2.500 Kč, smluvní pokuty ve výši 3.410 Kč a náhrady nákladů řízení. Učinil tak s odůvodněním, že dne [datum] byla mezi účastníky řízení uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě byla téhož dne žalované poskytnuta částka ve výši 10.000 Kč na účet č. [bankovní účet] Smlouva o zápůjčce byla uzavřena prostřednictvím webové stránky žalobce [webová adresa]. Žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek 3.600 Kč. Jistina a poplatek byly splatné ve 3 měsíčních splátkách s datem poslední splátky dne [datum]. Žalovaná žalobci ničeho nezaplatila. Před uzavřením smlouvy si žalobce od žalované vyžádal informace o jejích rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřil na základě dokumentů vyžádaných od žalované, příp. nahlédnutím do příslušných databází. Poskytnuté informace byly žalobcem vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalované. Úvěruschopnost žalované byla prověřena řádně. Účelně vynaložené náklady dle čl. 2 smlouvy v celkové výši 2.500 Kč žalobci vznikly v souvislosti s písemnými výzvami odeslanými žalované dne [datum], [datum], [datum] a [datum]. Žalobce má nárok na smluvní pokutu dle čl. 2 smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 10.000 Kč od [datum] (den následující po splatnosti zápůjčky) do [datum] (den vyhotovení žaloby). Žalobce zaslal žalované předžalobní výzvu.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, zůstala v řízení nečinná.

3. Žalobce byl ve smyslu ustanovení § 114 a) o.s.ř. v rámci přípravy jednání soudem vyzván usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], aby specifikoval, jakým konkrétním způsobem byla prověřena schopnost žalované splácet úvěr před uzavřením smlouvy, a aby předložil všechny listiny, na jejichž základě (po zhodnocení jejich obsahu) žalobce prověřil schopnost žalované splácet úvěr před uzavřením smlouvy. Žalobce byl poučen, že je ve smyslu ust. § 101 odst. 1 písm. a) a písm. b) o.s.ř. povinen vylíčit pro rozhodnutí významné skutečnosti a plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 o.s.ř.), tj. na podporu všech svých tvrzení je povinen označit a předložit soudu důkazy, jejichž nerespektování může vést též k zamítnutí žaloby, popřípadě její části pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Na výzvu soudu žalobce reagoval podáním ze dne [datum], v němž uvedl, že k prověření úvěruschopnosti nebude doplňovat žádná skutková tvrzení. Navrhl, aby v případě závěru soudu o neplatnosti smlouvy o zápůjčce byla žalovaná zavázána vrátit žalobci vše, co podle smlouvy o zápůjčce dostala, tj. vrátit mu bezdůvodné obohacení.

4. Soud provedl dokazování níže uvedenými listinami, z nichž byly zjištěny následující skutečnosti:

5. Ze Smlouvy o zápůjčce ze dne [datum], Všeobecných obchodních podmínek společnosti [právnická osoba], potvrzení o provedené platbě ze dne [datum], detailu pohybu – okamžitá příchozí platba, dopisu [právnická osoba] ze dne [datum] a výpisu z účtu č. [bankovní účet] (dříve kód banky [číslo]) bylo zjištěno, že mezi žalobcem a žalovanou byla dne [datum] prostřednictvím webové stránky žalobce [webová adresa] uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě žalobce poskytl na účet žalované č. [bankovní účet] (nyní kód banky [číslo]) dne [datum] částku 10.000 Kč. Žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek 3.600 Kč. Jistina a poplatek byly splatné ve 3 měsíčních splátkách s datem poslední splátky dne [datum] Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky společnosti [právnická osoba], které žalovaná dne [datum] podepsala.

6. Z upomínek a výzev ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] bylo zjištěno, že žalobce žalovanou o zaplacení dlužné částky opakovaně vyzýval.

7. Předžalobní upomínkou ze dne [datum], danou k poštovní přepravě téhož dne, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do 3 dnů, přičemž byla upozorněna na její možné soudní vymáhání.

8. Z provedeného dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

9. Mezi žalobcem a žalovanou byla dne [datum] prostřednictvím komunikace na dálku uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě žalobce poskytl žalované na její účet dne [datum] částku 10.000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku 10.000 Kč plus poplatek ve výši 3.600 Kč žalobci vrátit nejpozději dne [datum]. Schopnost žalované splácet zápůjčku nebyla žalobcem před uzavřením smlouvy prověřována. <i>10. Podle ust. § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.</i> <i>11. Podle ust. § 420 odst. 1, občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.</i> <i>12. Podle ust. § 1810, občanského zákoníku, ustanovení tohoto oddílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.</i> <i>13. Podle ust. § 1841 a 1842 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji. Ustanovení tohoto pododdílu se použijí na smlouvu o finanční službě a na práva a povinnosti z ní vzniklé, pokud byl k uzavření smlouvy použit výhradně prostředek komunikace na dálku. Uzavřou-li se však na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 další smlouvy stejné nebo obdobné povahy, které na sebe v čase navazují, použijí se ustanovení tohoto pododdílu jen na první smlouvu; to neplatí, pokud od uzavření poslední smlouvy uplynul více než jeden rok. Dojde-li na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 k jinému projevu vůle stejné nebo obdobné povahy, postupuje se obdobně.</i> <i>14. Dle ust. § 652 odst. 1, 2 občanského zákoníku, písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.</i> <i>15. Dle ust. § 2390 občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>16. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>17. Podle ust. § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.</i> <i>18. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>19. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>20. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>21. Podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.</i> <i>22. Podle ustanovení § 1968 věta první občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.</i> <i>23. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.</i> 24. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobce splnil povinnost zkoumat schopnost žalované zápůjčku splácet, tedy její solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 25. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C- 679/18.

26. Jak vyplývá z uvedených zákonných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a citovaných judikatorních závěrů, je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru ještě před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to získáváním nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací od spotřebitele, z databáze či jiných zdrojů. V případě negativního výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nesmí poskytovatel úvěr poskytnout. Jestliže poskytovatel úvěru svoji povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele nesplní a následně dojde k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, stává se takto uzavřená smlouva smlouvou neplatnou, a to absolutně, dle ust. § 588 občanského zákoníku.

27. V daném případě se jedná se o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 občanského zákoníku), a na straně druhé žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku). Povinností žalobce bylo posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací od žalované, a bylo-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobce mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru představuje pro spotřebitele záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8, čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jak již bylo uvedeno shora. Nesplnění povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

28. Žalobce nepředložil soudu žádné listiny, z nichž by vyplývalo, že úvěruschopnost žalované byla před uzavřením smlouvy o úvěru vůbec zkoumána. Žalobce netvrdil, že by měl k dispozici doklady o pravidelných příjmech a výdajích žalované či bankovní výpisy z účtu žalované, z nichž by byly patrny pohyby za určitý časový úsek předcházející poskytnutí úvěru (alespoň za období 3 měsíců) a z nichž by mohl být činěn úsudek stran disponibilních peněžních prostředků žalované.

29. Soud si je vědom, že ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat.

30. Žalobce neprokázal, že před uzavřením smlouvy o zápůjčce posoudil úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Soud tak dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce uzavřená mezi účastníky řízení dne [datum] je pro rozpor se zákonem podle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná, neboť žalobce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru nepostupoval s odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti žalované, čímž porušil povinnost pro něj vyplývající z ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

31. S ohledem na uvedený závěr o neplatnosti smlouvy o zápůjčce v části, ve které žalobce poskytl žalované prostředky ve výši 10.000 Kč, posuzoval soud platnost zbývající části smlouvy ve vztahu k nároku žalobce na zaplacení poplatku a účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením žalované. Podle ust. § 576 občanského zákoníku platí, že neplatná část právního jednání je oddělitelná od zbývající části, pokud tato zbývající část může sama o sobě obstát, tj. pokud sama splňuje předpoklady nezbytné pro vznik a platnost právního jednání. V daném případě se jedná o nároky na zaplacení příslušenství dluhu v širším slova smyslu, které odvozují svůj vznik a existenci od samotného nároku na zaplacení zápůjčky. V případě absolutní neplatnosti hlavního nároku na plnění pak i příslušenství v podobě poplatku za poskytnutí zápůjčky sdílí jeho osud. V případě náhrady účelně vynaložených nákladů soud dospěl k závěru, že i v této části je smlouva neplatná, když je zřejmé, že smluvní strana, která nezpůsobila její neplatnost (v tomto případě žalovaná), by takovéto právní jednání neučinila i bez jeho neplatné části.

32. Soud má zá prokázané, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč. Žalovaná nezaplatila žalobci z titulu předmětné smlouvy o zápůjčce ke dni podání žaloby ničeho. Právní jednání, které je absolutně neplatné, je neplatné již od počátku a smluvní strany jsou si povinny vrátit poskytnuté plnění. S ohledem na vyslovenou absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce tak plnění, které si žalobce a žalovaná mezi sebou poskytli, představuje plnění z neplatného právního jednání, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením, které jsou si smluvní strany povinny vzájemně vydat. Konkrétně se tedy jedná o povinnost žalované vydat žalobci poskytnutou zápůjčku ve výši 10.000 Kč. Soud proto výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci částku 10.000 Kč, a to ve lhůtě přiměřené možnostem žalované, tj. v obecné lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve zbývající části byla žaloba výrokem II. jako nedůvodná zamítnuta. Žalobci nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z přiznané částky 10.000 Kč, jelikož nárok žalobce na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.“ 33. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. Žalobce po žalované požadoval zaplacení částky v celkové výši 19.500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13.600 Kč od [datum] do zaplacení. Zákonné příslušenství činí ke dni vyhlášení rozsudku 2.268 Kč. Žalobce tak byl neúspěšný ohledně částky 11.768 Kč, zatímco žalovaná byla úspěšná ohledně částky 10.000 Kč. Žalované by tak proti žalobci příslušela náhrada nákladů řízení v rozsahu 8 % (úspěch žalované 54 % mínus úspěch žalobce 46 %). Jelikož však žalované v průběhu řízení žádné náklady nevznikly, resp. z obsahu spisu se jejich vznik nepodává, bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení nárok.

34. Dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. jsou povinnosti v rozsudku uložené splatné do 3 dnů od právní moci rozsudku.