3 C 70/2024

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Andreou Růžovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení 111.114 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 50.000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky ve výši 61.114 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 9.514,24 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4.020,50 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 50.000 Kč od 28.9.2023 do zaplacení a úroku ve výši 22,44 % ročně z částky 50.000 Kč od 28.9.2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 4.4.2024, ve znění jejího doplnění ze dne 16.7.2024, domáhá se žalobce po žalovaném zaplacení částky 111.114 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Učinil tak s odůvodněním, že právní předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , uzavřel se žalovaným dne 21.8.2021 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl žalovanému v tentýž den v hotovosti peněžní prostředky ve výši 50.000 Kč. Tyto se žalovaný zavázal vrátit společně s poplatkem ve výši 66.918 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 49.514 Kč, částky za zpracování zápůjčky ve výši 1.500 Kč a částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 13.195 Kč, v 21 měsíčních splátkách po 5.568 Kč se splatností první splátky dne 21.9.2021 a poslední splátky ve výši 5.558 Kč dne 21.5.2023. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením zápůjčky již dne 22.9.2021, když nezaplatil řádně a včas ani první splátku. Od 22.5.2023 se úročí neuhrazená jistina ve výši 50.000 Kč úrokem ve výši 22,44 % ročně dle ujednání ve smlouvě. Pohledávka za žalovaným byla ze strany původního věřitele postoupena na žalobce na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023 s účinností ke dni 27.9.2023, což bylo žalovanému oznámeno doporučeným dopisem. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka. K výzvě soudu žalobce uvedl, že původní věřitel s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalovaný byl dotazován na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného, kterými žalobce ani původní věřitel nedisponuje. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného ze dne 21.8.2021. Dále bylo ověřeno, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Žalobce po žalovaném požaduje dlužnou jistinu 50.000 Kč a část poplatku ve výši 61.114 Kč, sestávajícího z dlužného úroku ve výši 49.514 Kč, z částky za zpracování úvěru ve výši 1.500 Kč, z částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7.391 Kč a z částky za doplňkové pojištění ve výši 2.709 Kč. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, zůstal v řízení nečinný.

3. Soud ve věci provedl dokazování níže uvedenými listinami, z nichž byly zjištěny následující skutečnosti:

4. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 21.8.2021 mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným a Smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že společnost , právnická osoba, se zavázala žalovanému poskytnout částku 50.000 Kč za poplatek 64.209 Kč skládající se z úroku ve výši 49.514 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1.500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 13.195 Kč. Dále bylo sjednáno doplňkové pojištění s pojistným ve výši 2.709 Kč. Úroková sazba činí 88 % a je pevná po celou dobu trvání smlouvy. Částku v celkové výši 116.918 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 21 měsíčních hotovostních splátkách, výše první až předposlední splátky je 5.568 Kč, výše poslední splátky je 5.558 Kč. Žalovaný převzal celou částku spotřebitelského úvěru v hotovosti při uzavření smlouvy, což potvrdil podpisem na smlouvě o úvěru. Smlouva o úvěru se řídí dle výslovného ujednání zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru nejsou žalovaným podepsány.

5. Ze Zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 21.8.2021 soud ve vztahu k poměrům žalovaného zjistil následující údaje: druh bydlení – jiné, rodinný stav – ženatý, účel úvěru – neočekávané výdaje, počet vyživovaných osob – 1, zdroje příjmů – plný úvazek, zaměstnání ověřeno – pracovní smlouva a výplatní pásky, pracovní zařazení – pracovník v soc. službách, zaměstnavatel – , právnická osoba, ., , adresa, , pravidelný měsíční příjem: čistý příjem 20.085 Kč, další čisté příjmy domácnosti: 18.000 Kč, celkem 38.085 Kč, počet zdrojů příjmu žadatele 1, odhadované měsíční výdaje 7.200 Kč, spotřebitelský úvěr u jiné společnosti NE, čistý příjem žadatele ověřen dokumenty: pracovní smlouva, 2 výplatní pásky 6,7/2021. Dále žalovaný podpisem zákaznické karty stvrdil předtištěné údaje, tedy že v souvislosti s jeho osobou nebylo zahájeno insolvenční řízení ani nepodal návrh na jeho zahájení, není v exekuci a disponuje uvedeným příjmem.

6. Dle tabulky umoření ke spotřebitelskému úvěru žalovaný uhradil celkem 0 Kč.

7. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023, přílohy k této smlouvě, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29.9.2023, dopisu žalobce ze dne 29.9.2023 a podacího lístku ze dne 27.10.2023 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce , právnická osoba, postoupil žalovanou pohledávku za žalovaným na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno doporučeným dopisem ze dne 29.9.2023.

8. Předžalobní upomínkou ze dne 15.2.2024, předanou k poštovní přepravě dne 16.2.2024, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky s upozorněním na možnost jejího soudního vymáhání.

9. Z provedeného dokazování bylo zjištěno mnoho dalších skutkových zjištění, která nejsou uvedená shora, neboť nejsou s ohledem na právní závěry učiněné níže pro tuto věc podstatná.

10. Z provedeného dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

11. Mezi právním předchůdcem žalobce společností , právnická osoba, a žalovaným byla dne 21.8.2021 uzavřena smlouva, na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému v tentýž den v hotovosti spotřebitelský úvěr ve výši 50.000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit společně s poplatkem ve výši 64.209 Kč (skládajícího se z úroku ve výši 49.514 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1.500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 13.195 Kč) a pojistným za doplňkové pojištění ve výši 2.709 Kč, tedy v celkové výši 116.918 Kč v 21 měsíčních splátkách po 5.568 Kč se splatností první splátky dne 21.9.2021 a poslední splátky ve výši 5.558 Kč dne 21.5.2023. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, když nezaplatil ani jednu splátku. Schopnost žalovaného splácet úvěr byla právním předchůdcem žalobce před uzavřením smlouvy prověřována naprosto nedostatečně. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka.

12. Závazkový vztah vzniklý dne 21.8.2021mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1.1.2014, smluvním ujednáním a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinným od 1.12.2016).

13. Podle ust. § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

14. Podle ust. § 420 odst. 1 občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

15. Podle ust. § 1810 občanského zákoníku, ustanovení tohoto oddílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.

16. Podle ust. § 1812 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.

17. Podle ust. § 1813 občanského zákoníku, má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

18. Podle ust. § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřeným ujednáním nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

19. Podle ust. § 1841 a 1842 odst. 1 a 2 občanského zákoníku,, Anonymizováno, smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji. Ustanovení tohoto pododdílu se použijí na smlouvu o finanční službě a na práva a povinnosti z ní vzniklé, pokud byl k uzavření smlouvy použit výhradně prostředek komunikace na dálku. Uzavřou-li se však na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 další smlouvy stejné nebo obdobné povahy, které na sebe v čase navazují, použijí se ustanovení tohoto pododdílu jen na první smlouvu; to neplatí, pokud od uzavření poslední smlouvy uplynul více než jeden rok. Dojde-li na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 k jinému projevu vůle stejné nebo obdobné povahy, postupuje se obdobně.

20. Podle ust. § 2395 a § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

21. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

22. Podle ust. § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

23. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

25. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

28. Podle ustanovení § 1968 věta první občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

29. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

30. Podle ust. § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

31. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobce splnil povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění: „… součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění: „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“32. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C- 679/18.

33. Po provedeném dokazování, z něj zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba žalobce je důvodná pouze částečně.

34. Soud má ve vztahu k uplatněnému nároku za prokázané, že právní předchůdce žalobce , právnická osoba, jako poskytovatel úvěru uzavřel se žalovaným dne 21.8.2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému dne 21.8.2021 poskytnut v hotovosti úvěr ve výši 50.000 Kč. Žalovaný na pohledávku ze smlouvy o úvěru zaplatil 0 Kč. Žalobce je v tomto sporu aktivně legitimován, neboť pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru plynoucí byla na něj platně postoupena.

35. V daném případě se jedná se o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 občanského zákoníku), a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku). Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, § 1810 a násl. občanského zákoníku, komerčně nazývaný „rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s jejich osobou. Povinností právního předchůdce žalobce bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a bylo-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Původní věřitel mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru představuje pro spotřebitele záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8, čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jak již bylo uvedeno shora. Nesplnění povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

36. Ke splnění své povinnosti k posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet žalobce doložil (pouze a jen) Zákaznickou kartu – žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 21.8.2021. Tato karta má podobu tiskopisu právního předchůdce žalobce, který obsahuje rubriky k vyplnění ve vztahu k osobě žadatele, jeho příjmům a výdajům. Z karty bylo k příjmům a výdajům žalovaného zjištěno pouze to, že žalovaný je zaměstnán u zaměstnavatele , právnická osoba, . jako pracovník v soc. službách s příjmem 20.085 Kč čistého měsíčně. Příjem žalovaného byl údajně ověřen pracovní smlouvou a 2 výplatními páskami za červen a červenec 2021, což však nebylo žalobcem doloženo. Běžné měsíční výdaje žalovaného byly uvedeny ve výši 7.200 Kč (výslovně uvedeno, že se jedná o odhadované měsíční výdaje), což je s ohledem na to, že žalovaný měl 1 vyživovací povinnost a neměl vlastní bydlení, vysoce nepravděpodobné a těžko uvěřitelné. Výše uvedená zjištění vzbuzují dojem, že úvěruschopnost žalovaného byla ověřována toliko pro formu. Soud je toho názoru, že právní předchůdce žalobce si měl s ohledem na uvedené skutečnosti, které vzbuzují pochybnosti, ověřit a požadovat doložení žalovaným tvrzených skutečností. Po žalovaném mělo být požadováno větší množství informací, které by mohly vést k ověření toho, zda se jedná o solventní osobu. Na základě informací, které původní věřitel měl k dispozici, nemohl učinit odůvodněný závěr, že žalovaný je dostatečně solventní osobou a může mu být úvěr poskytnut, přesto mu však peněžní prostředky poskytl. Povinností právního předchůdce žalobce bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobce mohl poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Existuje několik informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele, které jsou poskytovateli nebankovních úvěrů využívány k prověření úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Právní předchůdce žalobce osobu žalovaného v těchto databázích vůbec nelustroval. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Žalobce k písemné výzvě soudu s poučením o následcích neunesení břemene tvrzení či důkazního žalobu doplnil o tvrzení, jakým způsobem jeho právní předchůdce splnil svoji zákonnou povinnost ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, zopakoval údaje uvedené v Kartě zákazníka – žádosti o spotřebitelský úvěr, žádné listiny, které by údaje v kartě žalovaným uvedené podporovaly, však nepředložil a důkazy na podporu učiněných tvrzení nenavrhl/neoznačil, a to ani po poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř., které mu bylo poskytnuto při jednání konaném dne 31.10.2024.

37. Soud si je vědom, že ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat.

38. Ze shora uvedeného je zcela zřejmé, že právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru neposoudil úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Učinil tak naprosto formálně, bez dostatečných podkladů, s cílem vykázat údaje, které měly nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost žalovaného zkoumána (a s kladným výsledkem) byla. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (i kdyby byly žalovaným takto tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobci, jelikož ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva.

39. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným je absolutně neplatná, neboť právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nepostupoval s odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, čímž porušil povinnost pro něj vyplývající z ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

40. S ohledem na uvedený závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru v části, ve které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 50.000 Kč, posuzoval soud platnost zbývající části smlouvy ve vztahu k úrokům a poplatkům (nákladům a úhradám v souvislosti s poskytnutím a splácením úvěru včetně pojistného). Podle ust. § 576 občanského zákoníku platí, že neplatná část právního jednání je oddělitelná od zbývající části, pokud tato zbývající část může sama o sobě obstát, tj. pokud sama splňuje předpoklady nezbytné pro vznik a platnost právního jednání. V daném případě se jedná o nároky na zaplacení příslušenství dluhu v širším slova smyslu, které odvozují svůj vznik a existenci od samotného nároku na zaplacení úvěru. V případě absolutní neplatnosti hlavního nároku na plnění pak i příslušenství v podobě úroku sdílí jeho osud. V případě nároku na poplatky a pojistné soud dospěl k závěru, že i v této části je smlouva neplatná, když je zřejmé, že smluvní strana, která nezpůsobila její neplatnost (v tomto případě žalovaný), by takovéto právní jednání neučinila i bez jeho neplatné části.

41. Soud má zá prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 50.000 Kč. Žalovaný z titulu předmětné smlouvy o úvěru ničeho nezaplatil. Právní jednání, které je absolutně neplatné, je neplatné již od počátku a smluvní strany jsou si povinny vrátit poskytnuté plnění. S ohledem na vyslovenou absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru tak plnění, které si žalobce a žalovaný mezi sebou poskytli, představuje plnění z neplatného právního jednání, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením, které jsou si smluvní strany povinny vzájemně vydat. Konkrétně se tedy jedná o povinnost žalovaného vydat žalobci jistinu úvěru 50.000 Kč.

42. S ohledem na výše uvedené závěry soud výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 50.000 Kč, a to ve lhůtě přiměřené možnostem žalovaného, tj. v obecné lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve zbývající části byla žaloba výrokem II. jako nedůvodná zamítnuta. Žalobci nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z přiznané částky, jelikož nárok žalobce na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.

43. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce byl v procentuálním vyjádření, vycházeje z předmětu řízení 11.980,80 Kč úspěšný v rozsahu 45 % a neúspěšný v rozsahu 55 % (odpovídající úspěchu žalovaného). V tomto případě by tedy nárok na náhradu nákladů řízení měl žalovaný. S ohledem na skutečnost, že žalovanému žádné náklady nevznikly, resp. z obsahu spisu se jejich vznik nepodává, rozhodl soud výrokem III. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

44. Dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. jsou povinnosti v rozsudku uložené splatné do 3 dnů od právní moci rozsudku.