3 C 74/2023

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Andreou Růžovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 17 800 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 17 310 Kč

I. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit částku 9 940 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 9 940 Kč ve výši 8,05 % ročně z částky 9 940 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 7 860 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 7 860 Kč ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení a co do částky 17 310 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u soudu dne 24. 1. 2023 se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 17 800 Kč, smluvní pokuty 17 310 Kč, příslušenství a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně v žalobě uvedla, že jako věřitel uzavřela s žalovaným jako dlužníkem dne [datum] smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] [rok], na jejímž základě žalovanému poskytnula bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 12 000 Kč Náklady úvěru představovaly částku 7 860 Kč, která se skládala z úroku 2 400 Kč, úplaty ve výši 5 100 Kč a administrativního poplatku ve výši 360 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal splatit celkovou částku 19 500 Kč ve 13 splátkách po 1 500 Kč a administrativní poplatek 360 Kč při výplatě úvěru. V bodě 3. obchodních podmínek byla stanovena smluvní pokuta 577 Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Žalovanému byl úvěr vyplacen při podpisu smlouvy v hotovosti. Žalovaný uhradil administrativní poplatek ve výši 360 Kč a částku 1 700 Kč 2. splátku žalovaný neuhradil. Dále již žalovaný nehradil a [datum] se dostal do prodlení se splacením celého závazku. Žalobkyně dále požaduje zaplacení smluvní pokuty ve výši 17 310 Kč, tedy za posledních 30 měsíců před podáním žaloby.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal nečinný. Žalobkyně se k výzvě soudu ze dne [datum] nevyjádřila. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

3. Ze smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] [rok] bylo zjištěno, že dne [datum] žalobkyně v postavení věřitele, [jméno] [příjmení] jako dlužník a žalovaný v postavení spoludlužníka uzavřeli smlouvu o úvěru. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že výlučnou adresou pro doručování je [obec a číslo]. Předmětem smlouvy byl hotovostní úvěr ve výši 12 000 Kč, který byl vyplacen v hotovosti při podpisu smlouvy. Úvěr je dle smlouvy zpoplatněn. Dlužník a žalovaný se zavázali uhradit administrativní poplatek ve výši 3 % z jistiny, tedy 360 Kč, tento je splatný při výplatě úvěru, dále se zavázali uhradit úrokovou sazbu ve výši 20 % z jistiny, kdy 20 % z částky 12 000 Kč je 2 400 Kč. Měsíční náklady spotřebitelského úvěru činily dle smlouvy částku 577 Kč, kdy tedy 577 Kč x 13 měsíců činí částku 7 501 Kč. Není uvedeno, co náklady spotřebitelského úvěru dále znamenají (mimo částku 2 400 Kč), tato částka není nikde zdůvodněna. Dlužník a žalovaný se dle smlouvy zavázali zaplatit částku 12 000 Kč a 7 860 Kč jako celkové náklady na úvěr, celkem tedy částku 19 860 Kč ve 13 měsíčních splátkách po 1 500 Kč. Za podpisy smlouvy jsou na stejné listině obsaženy obchodní podmínky, kdy v bodě 3 je stanoveno, že pokud dlužník/spoludlužník nesplní svůj závazek podle čl. II. této smlouvy, je věřitel oprávněn požadovat po dlužníkovi/spoludlužníkovi navíc smluvní pokutu ve výši měsíčních nákladů spotřebitelského úvěru pro spotřebitele, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny, včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru pro spotřebitele a zákonný úrok z prodlení. V bodě 10 se stanoví, že v těch ustanoveních, ve kterých se dlužník/spoludlužník zavazují k finančnímu plnění, příp. kdy z jednotlivých ustanovení pro ně vyplyne povinnost plnit, má se za to, že jejich plnění je společné a nerozdílné a v rozsahu plnění jednoho z nich, zaniká povinnost plnění toho druhého. Za článkem 13 obchodních podmínek jsou podpisy dlužníka a spoludlužníka.

4. Z předpisu splátek pro smlouvu č. [anonymizováno] [rok] bylo zjištěno, že dlužník a spoludlužník měli zaplatit celkem 13 splátek po 1 500 Kč a částku 360 Kč, tento dokument stvrdil dlužník a žalovaný jako spoludlužník svým podpisem v závěru.

5. Ze zprávy klienta bylo zjištěno, že dne [datum] byla uhrazena částka 360 Kč a dále částka 1 500 Kč. Dne [datum] byla uhrazena částka 200 Kč.

6. Z upomínky ze dne [datum] a z podacího lístku bylo zjištěno, že žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka, a to dne [datum] na adresu [adresa].

7. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. Občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se řídí jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Na projednávanou věc se tak použije zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen„ obchodní zákoník“) a zákon č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník (dále jen„ občanský zákoník“) ve znění do 31.12.2013, vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena před 1.1.2014 a dále v souladu se zněním ust. § 164 zákona č. 254/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, kdy není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Použije se zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění do [datum].

8. Podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497).

9. Podle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

10. Podle § 497 obchodního zákoníku se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 499 obchodního zákoníku za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze sjednat úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele.

12. Podle § 502 odst. 1 obchodního zákoníku od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.

13. Podle § 504 obchodního zákoníku je dlužník povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán.

14. Dle ustanovení § 51a občanského zákoníku (ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013) tato hlava zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a upravuje ochranu spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách a některé povinnosti při uzavírání spotřebitelských smluv.

15. Dle ustanovení § 52 odst. 1 až 3 občanského zákoníku spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Dle § 55 odst. 1 až 3 občanského zákoníku smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle odst. 2 se ustanovení odstavce 1 nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění.

16. Dle ustanovení § 544 občanského zákoníku, sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

17. Dle ustanovení § 39 občanského zákoníku, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

18. Podle § 41 občanského zákoníku vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

19. Dle ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku, jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

20. Podle § 511 odst. 1 občanského zákoníku jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.

21. Vzhledem k tomu, že žalovaný, který je fyzickou osobou, vystupoval při uzavírání a plnění ze smlouvy o úvěru s dodavatelem mimo rámec své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti i mimo rámec samostatného výkonu svého povolání, tj. jako spotřebitel, a žalobkyně v tomto smluvním vztahu vystupovala jako podnikatel, kdy se mimo jiné zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelského úvěru, tj. jako dodavatel, je nutné aplikovat ustanovení právního řádu sloužící k ochraně spotřebitele, který v daném smluvním vztahu vystupuje jako slabší strana. Jelikož je předmětná smlouva o úvěru smlouvou spotřebitelskou (tedy smlouvou uzavřenou mezi spotřebitelem a dodavatelem), musí soud z moci úřední posoudit, zda jednotlivá ujednání spotřebitelské smlouvy nejsou nepřípustná, a to bez dalšího (ustanovení § 56 odst. 3 občanského zákoníku) či zda jsou nepřípustná pro jejich rozpor s požadavkem dobré víry znamenající k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Jedná se tak o obsahovou kontrolu těchto ujednání (ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku). Cílem však není stanovit absolutní rovnost práv a povinností účastníků daného závazkového právního vztahu, úkolem soudu je odstranit významnou nerovnováhu práv a povinností účastníků.

22. Soud tedy při posuzování daného smluvního vztahu a jeho konkrétních ujednání postupoval v souladu s ustanovením § 56 odst. 3 občanského zákoníku, přičemž neshledal žádné ujednání, které by bylo bez dalšího nepřípustné. Dále soud postupoval v souladu s ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku, kdy aplikoval test nepřiměřenosti ujednání předmětné smlouvy a posuzoval, zda se jedná o smluvní ujednání, které zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran, zda jde o nerovnováhu v neprospěch spotřebitele a zda je tato nerovnováha v rozporu s požadavkem přiměřenosti. Preambule směrnice Rady 93/13 EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, která byla provedena zákonnými ustanoveními § 55 a 56 občanského zákoníku, stanoví, že při hodnocení kritéria„ dobré víry“, resp.„ přiměřenosti“, je nutno vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran, zda měl spotřebitel nějakou pohnutku k tomu, aby souhlasil s podmínkou, a zda zboží bylo dodáno nebo služby poskytnuty na zvláštní objednávku spotřebitele. Ustanovení § 56 odst. 2 občanského zákoníku však z přezkumu vylučuje ujednání o předmětu plnění a ceně. Z přezkumu tak nejsou vyloučeny ujednání o sankcích, ať už jde o úroky z prodlení, nebo smluvní pokuty, např. ve formě různých sankčních poplatků.

23. V souladu s ustanovením § 3 písm. d) zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, roční procentní sazbou nákladů na spotřebitelský úvěr se rozumí celkové náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele, vyjádřené jako roční procentní podíl z celkové výše spotřebitelského úvěru (tedy nejen sjednaný úrok, ale i veškeré poplatky, s výjimkou poplatků sankčních). U smlouvy o úvěru číslo [anonymizováno] [rok] ze dne [datum] při 13 splátkách činí RPSN dle Obchodních podmínek 230,4 %, ve skutečnosti se jedná o 161,36%.

24. Dle ustálené judikatury (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, spisová značka 33 Odo 236/2005) se za nepřiměřený úrok považuje zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Nepřiměřený nemusí být však úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů, nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Rovněž z rozhodnutí Finančního arbitra ze dne 8. 4. 2016, evidenční číslo FA/4649/2016 je v odůvodnění uvedeno, že pokud RPSN ve Smlouvě o úvěru dosahuje výše 73,33 % (ve skutečnosti dokonce 75,81 %, jak finanční arbitr zjistil po dodatečném přepočítání v námitkovém řízení), je v rozporu s dobrými mravy a Smluvní odměna je tak neplatná ve smyslu § 39 občanského zákoníku.

25. Mezi žalobkyní a žalovaným byla sjednána jako úplata za užívání půjčené částky, kterou měla žalobkyně obdržet celkem, v souvislosti s poskytnutím úvěru, a to bez ohledu na řádné a včasné plnění dlužníka či jeho prodlení, částka 7 860 Kč, což při přepočtu na smluvní úroky z úvěru představuje 93,37 % ročně, neboť úvěr byl poskytnut na 13 měsíců. V prosinci 2012 se úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR pohybovaly ve výši 5,535% ročně pro domácnosti na spotřebu, bydlení a ostatní – celkem, a ve výši 14,587% ročně pro domácnosti na spotřebu - celkem (údaje čerpány z [webová adresa]). Byl-li úvěr dlužníkovi a žalovanému poskytnut s úrokem dle shora uvedeného přepočtu ve výši 93,37 % ročně, více než trojnásobně převyšuje úrokovou sazbu úvěrů poskytovanou bankami ve shodném období.

26. Soud má za to, že i přes vyšší míru rizikovosti plynoucí z rychlého úvěru byl úrok, tedy celá částka 7 860 Kč, když smlouva ani obchodní podmínky neobsahují vysvětlení účelu částky, který převyšuje 20 % z jistiny tj. 2 400 Kč, ve smlouvě sjednán v rozporu s dobrými mravy a smluvní ujednání o něm je tak absolutně neplatné.

27. Smlouvou o úvěru byl dlužníkovi a žalovanému poskytnut úvěr 12 000 Kč na dobu 13 měsíců, přičemž při prodlení s jeho splácením jim vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši měsíčních nákladů spotřebitelského úvěru ve výši 577 Kč, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení. Procentním vyjádřením se jedná o smluvní pokutu ve výši 4,803 % měsíčně, tj. asi 0,16 % denně. Z hlediska preventivně-sankční a zároveň uhrazovací funkce smluvní pokuty je žádoucí, aby smluvní pokuta plnila roli nejen paušalizované náhrady škody, ale aby také dostatečně motivovala a odrazovala od porušení zajištěné smluvní povinnosti. Soud má povinnost posuzovat ujednání o smluvní pokutě, navíc se v této věci jedná o závazkový vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem, když žalobkyně poskytuje finanční produkty v rámci své podnikatelské činnosti za účelem zisku. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit v každém případě individuálně s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu; závěry o přiměřenosti či nepřiměřenosti výše smluvní pokuty lze proto jen velmi obtížně zobecnit a předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné věci, konkrétními okolnostmi determinované (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004).

28. V předmětné věci soud zjistil, že smluvní pokuta byla upravena pouze pro případ prodlení dlužníka, nikoliv věřitele. Smluvní pokuta byla stanovena formulářově (v obchodních podmínkách), dlužník a žalovaný tak nemohli nikterak ovlivnit obsah ujednání o ní či její výši. Věřitel požadoval smluvní pokutu ve výši 0,16 % denně byla uvedena formulářově, vždy odpovídala měsíčním nákladům spotřebitelského úvěru), nezohlednil tedy poměr původní povinnosti a povinnosti sankční ani v souvislosti s mírou zajištění takto poskytnutého úvěru. Soud se také zabýval dobou, za kterou je smluvní pokuta požadována. Byť žalobkyně uvedla, že má nárok na smluvní pokutu počínaje měsícem leden 2013 do data podání návrhu (tj. do [datum]) ve výši 68 663 Kč, ale požaduje ji pouze ve výši 17 310 Kč, nelze ani v takovém případě uvažovat o zajišťovací funkci smluvní pokuty, když tato se transformovala do čistě finančního plnění, které je zbaveno svého původního smyslu, vede tedy jen k přísunu finančních prostředků od žalovaného. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že smluvní pokuta nebyla sjednána přiměřeně, když její nepřiměřenost spočívá i v délce, za kterou ji žalobkyně požaduje, a to vzhledem k výši poskytnuté peněžní částky. Jedná se tak o absolutně neplatné ujednání pro jeho rozpor s dobrými mravy dle § 39 občanského zákoníku.

29. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 9 940 Kč, když tato částka představuje jistinu, která byla předmětem smlouvy o úvěru, poníženou o zaplacené částky v celkové výši 2 060 Kč a žalovaný byl ze smlouvy zavázán jako spoludlužník, když dle čl. 10 se jedná o solidární závazek a žalobkyně je oprávněna vymáhat závazky ze smlouvy po žalovaném. Příslušenství bylo přiznáno v zákonné výši od [datum], když poslední splátka měla být zaplacena do [datum]. V ostatním pak žalobu zamítl, neboť nároky žalobkyně ze smlouvy byly shledány jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy.

30. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla ve věci pouze částečně úspěšná, posoudil soud poměr úspěchu a neúspěchu na věci, a to tak, že žalobkyně byla úspěšná v částce 9 940 Kč s příslušenstvím, což je 36% úspěchu, žalovaný byl úspěšný co do částky 7 860 Kč, příslušenství z této částky a co do částky 17 310 Kč, tedy byl úspěšný v 64 %. Z tohoto vyplývá, že ve věci byl úspěšnější žalovaný a měl by tak mít právo na náhradu nákladů řízení ve výši 28 %. Vzhledem k tomu, že žalovanému žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.

31. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.