4 C 109/2023

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Doleželem v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem ulice a číslo , PSČ obec zastoupené advokátkou titul jméno příjmení příjmení , titul . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím, <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do úroku ve výši 25,85 % ročně z částky 25 000 Kč od 21. 2. 2018 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 22. 3. 2019 do zaplacení zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 25 000 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení z titulu dluhu žalované ze smlouvy o úvěru. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že společnost [právnická osoba] uzavřela dne 21. 2. 2018 s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému částku 25 000 Kč, kterou si žalovaný převzal v hotovosti při podpisu smlouvy. Ve smlouvě se žalovaný zavázal vrátit společnosti částku 25 000 Kč a příslušenství v pravidelných 13 měsíčních splátkách, kdy první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy, poslední splátka ke dni 21. 3. 2019. Žalovaný na svůj závazek nesplnil ničeho. Pohledávku nabyla společnost [právnická osoba] na základě smlouvy o prodeji části závodu ze dne [datum] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 11. 12. 2019 byla pohledávka postoupena na společnost [právnická osoba] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 9. 6. 2021 byla pohledávka postoupena na žalobkyni.

2. Žalobkyně pak požaduje zaplacení částky dlužné jistiny ve výši 25 000 Kč, úroku z úvěru ve výši 25,85 % ročně z částky 25 000 Kč od 21. 2. 2018 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 25 000 Kč od 22. 3. 2019 do zaplacení. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně posoudila na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací vyžádaných a získaných od žalovaného, kdy výše měsíčního čistého příjmu žalovaného při zohlednění životního minima žalovaného a jeho měsíčních závazků dostačovala pro splacení úvěru v souladu se smlouvou. Původní věřitel také prověřil žalovaného lustrací ve svém interním systému, v insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a v centrální evidenci exekucí, na základě čehož dospěl k závěru, že nemá důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

4. Dle ustanovení § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 občanského zákoníku kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

5. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle ustanovení § 2398 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

7. Podle ustanovení § 1810 občanského zákoníku jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel. Podle ust. § 1841 a 1842 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji. Ustanovení tohoto pododdílu se použijí na smlouvu o finanční službě a na práva a povinnosti z ní vzniklé, pokud byl k uzavření smlouvy použit výhradně prostředek komunikace na dálku. Uzavřou-li se však na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 další smlouvy stejné nebo obdobné povahy, které na sebe v čase navazují, použijí se ustanovení tohoto pododdílu jen na první smlouvu; to neplatí, pokud od uzavření poslední smlouvy uplynul více než jeden rok. Dojde-li na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 k jinému projevu vůle stejné nebo obdobné povahy, postupuje se obdobně.

8. Podle § 1812 odst. 1 občanského zákoníku lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Podle odst. 2 téhož ustanovení k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Podle § 1813 jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Podle ustanovení § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

9. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalované, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

11. Dle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

12. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

15. Z předložené smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 21. 2. 2018 vyplývá, že žalovanému byla poskytnuta částka 25 000 Kč v hotovosti, které se žalovaný zavázal splatit ve 13 měsíčních splátkách ve výši 3 250 Kč, kdy celkový úrok byl smluven pevnou částkou cca 7000 Kč, odpovídající úroku ve výši 25,85 %, úhrada za poskytnutí úvěru částkou 1 000 Kč, náklady za správu úvěru ve výši 5 500 Kč a za hotovostní výběr splátek částku 4 750 Kč, celkové náklady spotřebitelského úvěru tedy byly 18 250 Kč, celkem tedy měl žalovaný zaplatit částku 43 250 Kč.

16. Ze smlouvy o prodeji části závodu ze dne [datum] vyplývá, že společnost [právnická osoba] od společnosti [právnická osoba] odkoupila divizi spotřebitelských úvěrů, mmj. i pohledávku za žalovaným. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 včetně přílohy bylo zjištěno, že na společnost [právnická osoba] byla postoupena pohledávka za žalovaným. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2021 včetně přílohy bylo zjištěno, že na žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovaným. Dopisem ze dne 26. 2. 2020 a dopisem ze dne 11. 7. 2023 žalovanému zaslána předžalobní výzva k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo].

17. Ze smlouvy o úvěru nevyplývají žádné informace o schopnosti žalované splácet úvěr, výše jejího příjmu a žádné informace o jeho měsíčních výdajích. V žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 21. 2. 2018 žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, zaměstnaný na dobu neurčitou jako [anonymizováno] u [právnická osoba] [anonymizováno], v domácnosti je sám výdělečně činný, s průměrným příjmem 13 283 Kč, na energie přispívá částkou 1 500 Kč měsíčně, za stravu platí 3 000 Kč měsíčně a ostatní výdaje má ve výši 2 000 Kč měsíčně. Splátky žádné neuvedl, ale potvrdil, že má zkušenosti a znalosti týkající se spotřebitelských úvěrů. Doložil pracovní smlouvu, příchozí platby na účet od zaměstnavatele, dále doložil čestné prohlášení z téhož dne, že bydlí u rodičů a nájem neplatí, kdy jako kontaktní osobu uvedl svoji matku [jméno] [příjmení] Veškeré informace byly žalovaným poskytnuty v jeden den, v místě jeho bydliště, uvedené údaje byly ručně vyplňovány v předvyplněných formulářích. Finanční analýzu na místě provedla zprostředkovatelka úvěru, ze které vyplynulo, že žalovaný má běžně měsíčně k dispozici 5 783 Kč, tedy že může měsíčně splácet částku 3 250 Kč. Z předložených dokumentů nikterak nevyplývá, že by právní předchůdce žalobkyně jakkoli žalovaného prověřovala v jí obecně zmiňovaných databázích a registrech. Žalovaný rovněž právní předchůdkyni žalobkyně neposkytl celkový výpis z účtu (např. za předchozí 3 měsíce před žádostí o spotřebitelský úvěr), ze kterého by si právní předchůdkyně žalobkyně mohla ověřit jím tvrzené skutečnosti o jeho výdajích a disponibilním měsíčním zůstatku. Právní předchůdce žalobkyně předpokládal solventnost žalovaného, ač v době žádosti o spotřebitelský úvěr byli oba jeho rodiče, u kterých téměř bezplatně bydlel, v insolvenci, kdy způsobem řešení jejich úpadku bylo oddlužení.

18. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaný se dostatečně nevyjádřil ke svým majetkovým poměrům a řádně nedoložil své výdaje ke smlouvě o úvěru, tedy poskytovatel úvěru si ani řádně neověřil úvěruschopnost žalovaného úvěr řádně splácet, a přesto mu poskytl částku 25 000 Kč v hotovosti, kterou se žalovaný zavázal splácet ve 13 měsíčních splátkách po 3 250 Kč, kdy však na uvedenou částku ničeho neuhradil.

19. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdci žalobkyně postoupili pohledávku za žalovaným na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.).

20. Soud má za to, že žalovaný zažádal právního předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] o poskytnutí úvěru. Majetkové poměry žalovaného a jeho měsíční výdaje nebyly řádně ověřeny.

21. Podle názoru soudu bylo v možnostech a tedy i povinností právní předchůdkyně žalobkyně zákonu odpovídajícím způsobem posoudit úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele, neboť při důsledném zkoumání majetkových poměrů žalovaného nebylo možno dospět k závěru, že žalovaný je objektivně schopen řádně a včas splácet žádaný spotřebitelský úvěr, jakkoliv samotnému žalovanému musela být tato okolnost více než zřejmá a lze vyslovit závěr, že žalovaný jednal vůči právní předchůdkyni žalobkyně lehkovážně až účelově, pakliže přistoupil k uzavření spotřebitelského úvěru, ač si musel být vědom, že není v jeho možnostech sjednané splátky předchůdkyni žalobkyně řádně hradit a že je zde nebezpečí, že se ocitne v dluhové spirále. Vzhledem k tomu, že Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, stejně jako žádost spotřebitele o úvěr, finanční analýza, jakož i samotná smlouva o úvěru byly sepsány v jeden den (možná i obratem), a to v místě bydliště dlužníka, neměl poskytovatel úvěru před podepsáním smlouvy dostatek času a prostoru ověřit a vyhodnotit úvěruschopnost žalovaného.

22. Soud dospěl k závěru, že spotřebitelský úvěr, který žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., absolutně neplatný, když důsledek absolutní neplatnosti při naplnění předpokladů pro aplikaci § 87 cit. zák. vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. je spotřebitel (v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností.

23. Žalovaný je tak povinen uhradit žalobkyni bezdůvodné obohacení, které v daném případě představuje částku 25 000 Kč. Ve zbytku je žaloba nedůvodná, a proto byla zamítnuta.

24. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pokud jde o výši nákladů právního zastoupení, soud při jejich výpočtu vycházel z vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí ve spojení s ust. § 14b odst. 1 advokátního tarifu částku ve výši 300 Kč. Žalobkyni by při úplném úspěchu náležela odměna za celkem 2,5 úkonů právní služby (tj. převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a zaslání jednoduché výzvy k plnění) ve výši celkem 750 Kč, režijní paušál ve výši 300 Kč (3x100 Kč), a zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, kdy se takto jedná celkem o částku ve výši 2 050 Kč. Žalobkyně byla úspěšná asi ze 33,27 %, naopak z 66,73 % byl úspěšný žalovaný, když soud při výpočtu úspěchu ve věci zohlednil i výši příslušenství ke dni vydání rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu I ÚS 2717/08). Poměr úspěchu žalovaného vůči úspěchu žalobkyně tak činí asi 33,46 %. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný, žádné náklady v řízení mu nevznikly a o svůj úspěch ve věci se nikterak nezapříčinil, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

25. V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. a s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které stanovuje limity pro vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v případě neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka, v době„ přiměřené možnostem“ spotřebitele, stanovil soud splatnost dlužné částky v obecné lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, a to vzhledem k nečinnosti žalovaného, který nikterak nesdělil, že by nebylo v jeho možnostech uvedenou částku vrátit. Vzhledem k tomu, že se původně zavázal celkovou částku 43 250 Kč vrátit do 13 měsíců, uplynutí doby delší než 5 let k navrácení částky je doba více než přiměřená jeho možnostem. Soud tak žalovanému poskytuje možnost dobrovolného uhrazení a zároveň jej nepřiměřeně nezvýhodňuje na úkor žalobkyně.