4 C 137/2022

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Doleželem v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem ulice a číslo , PSČ obec a číslo zastoupené advokátkou titul jméno příjmení příjmení , titul . sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa žalované o zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím, <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do úroku ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč od 8. 12. 2017 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 8. 2. 2019 do zaplacení zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 15 000 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení z titulu dluhu žalované ze smlouvy o úvěru. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že společnost [právnická osoba] uzavřela dne 7. 12. 2017 s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla [právnická osoba] žalované částku 15 000 Kč, kterou si žalovaná převzala v hotovosti při podpisu smlouvy. Ve smlouvě se žalovaná zavázala vrátit společnosti částku 15 000 Kč a příslušenství v pravidelných 14 měsíčních splátkách, kdy první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy, poslední splátka ke dni 7. 2. 2019. Žalovaná na svůj závazek nesplnila ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 11. 12. 2019 byla pohledávka postoupena na společnost [právnická osoba] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 9. 6. 2021 byla pohledávka postoupena na žalobkyni.

2. Žalobkyně pak požaduje zaplacení částky dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč, úroku z úvěru ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč od 8. 12. 2017 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč od 8. 2. 2019 do zaplacení. Posouzení úvěruschopnosti žalované předchůdkyně žalobkyně posoudila na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací vyžádaných a získaných od žalované, kdy výše měsíčního čistého příjmu žalované při zohlednění životního minima žalovanéa jejích měsíčních závazků dostačovala pro splacení úvěru v souladu se smlouvou. Původní věřitel také prověřil žalovanou lustrací ve svém interním systému, v insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a v centrální evidenci exekucí, na základě čehož dospěl k závěru, že nemá důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.

3. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila a v řízení zůstala zcela nečinná. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

4. Dle ustanovení § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 občanského zákoníku kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

5. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle ustanovení § 2398 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

7. Podle ustanovení § 1810 občanského zákoníku jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel. Podle ust. § 1841 a 1842 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji. Ustanovení tohoto pododdílu se použijí na smlouvu o finanční službě a na práva a povinnosti z ní vzniklé, pokud byl k uzavření smlouvy použit výhradně prostředek komunikace na dálku. Uzavřou-li se však na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 další smlouvy stejné nebo obdobné povahy, které na sebe v čase navazují, použijí se ustanovení tohoto pododdílu jen na první smlouvu; to neplatí, pokud od uzavření poslední smlouvy uplynul více než jeden rok. Dojde-li na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 k jinému projevu vůle stejné nebo obdobné povahy, postupuje se obdobně.

8. Podle § 1812 odst. 1 občanského zákoníku lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Podle odst. 2 téhož ustanovení k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Podle § 1813 jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Podle ustanovení § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

9. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalované, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

11. Dle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

12. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

15. Z předložené smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 7. 12. 2017 vyplývá, že žalované byla poskytnuta částka 15 000 Kč v hotovosti, které se žalovaná zavázala splatit ve 14 měsíčních splátkách ve výši 1 948 Kč, kdy celkový úrok byl smluven pevnou částkou 1 444 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru částkou 6 750 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru v částce 1 378 Kč a inkasní poplatek 2 700 Kč, celkové náklady spotřebitelského úvěru tedy byly sjednány částkou 12 272 Kč.

16. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 včetně přílohy bylo zjištěno, že na společnost [právnická osoba] byla postoupena pohledávka za žalovanou. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2021 včetně přílohy bylo zjištěno, že na žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovanou. Z dopisů ze dnů 6. 2. 2020 a 25. 2. 2022 vyplývá, že žalovaná byla o postoupení pohledávky informována. Dopisem ze dne 26. 2. 2020 byla žalované zaslána předžalobní výzva k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo].

17. Ze smlouvy o úvěru nevyplývají žádné informace o schopnosti žalované splácet úvěr, výše jejího příjmu a žádné informace o jejích měsíčních výdajích. Na výzvu soudu žalobkyně pouze obecně doplnila své tvrzení ohledně posouzení schopnosti žalované splácet předmětný úvěr, avšak nikterak nedoložila, že by jí žalovaná poskytla informace o výši svého příjmu, výdajích a závazcích. Naproti tomu ze spisu vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] bylo zjištěno, že žalovaná dne 5. 12. 2017, tedy jen dva dny před tím, než uzavřela smlouvu o úvěru s právním předchůdcem žalobkyně, uzavřela jinou smlouvu o úvěru, ve výši [částka] se společností [právnická osoba]

18. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaná se dostatečně nevyjádřila ke svým majetkovým poměrům a řádně nedoložila své příjmy a výdaje ke smlouvě o úvěru, tedy poskytovatel úvěru si ani řádně neověřil úvěruschopnost žalované úvěr řádně splácet, a přesto jí poskytl částku 15 000 Kč v hotovosti, kterou se žalovaná zavázala splácet ve 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč, kdy však na uvedenou částku ničeho neuhradila.

19. Z rejstříku zahájených exekucí soud zjistil, že v době uzavření smlouvy dne 7. 12. 2017 byla na žalovanou vedena 2 exekuční řízení u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka].

20. Z informačního soudního systému bylo zjištěno, že od roku 2014 do roku 2017 bylo vedeno na majetek žalované 5 exekučních řízení, jedná se zejména o dluhy u [anonymizována tři slova] a [anonymizována dvě slova].

21. Z centrální evidence obyvatel bylo zjištěno, že žalovaná má od [datum] evidován trvalý pobyt na adrese [obec a číslo], což je adresa ohlašovny (adresa obecního úřadu).

22. Z úřední činnosti soudu je známo, že na majetek žalované je po roce 2017 je vedena řada civilních a exekučních řízení.

23. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž postoupení bylo žalované řádně oznámeno.

24. Soud má za to, že žalovaná zažádala právního předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] o poskytnutí úvěru. Výdělkové a majetkové poměry žalované nebyly řádně ověřeny navíc byla na ni vedena od roku 2014 řada exekucí. Adresa jejího trvalého bydliště byla vedena na ohlašovně úřadu.

25. Podle názoru soudu bylo v možnostech a tedy i povinností právní předchůdkyně žalobkyně zákonu odpovídajícím způsobem posoudit úvěruschopnost žalované coby spotřebitele, neboť při důsledném zkoumání majetkových poměrů žalované nebylo možno dospět k závěru, že žalovaná je objektivně schopna řádně a včas splácet žádaný spotřebitelský úvěr, jakkoliv samotné žalované musela být tato okolnost více než zřejmá a lze vyslovit závěr, že žalovaná jednala vůči právní předchůdkyni žalobkyně lehkovážně až účelově, pakliže přistoupila k uzavření spotřebitelského úvěru, ač si musela být vědoma, že není v jejích možnostech sjednané splátky předchůdkyni žalobkyně řádně hradit a že je zde nebezpečí, že se ocitne v dluhové spirále. Pro úplnost soud uvádí, že předchůdkyně žalobkyně ani nesplnila svůj interní postup prověření úvěruschopnosti úvěrované, když mohla poskytnout úvěr pouze tehdy, pokud nebyla uvedená osoba v exekuci (žalovaná však v dané době v exekuci byla).

26. Soud dospěl k závěru, že spotřebitelský úvěr, který žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., absolutně neplatný, když důsledek absolutní neplatnosti při naplnění předpokladů pro aplikaci § 87 cit. zák. vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. je spotřebitel (v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností.

27. Žalovaná je tak povinna uhradit žalobkyni bezdůvodné obohacení, které v daném případě představuje částku 15 000 Kč. Ve zbytku je žaloba nedůvodná, a proto byla zamítnuta.

28. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pokud jde o výši nákladů právního zastoupení, soud při jejich výpočtu vycházel z vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí částku ve výši 1 700 Kč. Žalobkyni by při úplném úspěchu náležela odměna za celkem 2,5 úkonů právní služby (tj. převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a zaslání jednoduché výzvy k plnění) ve výši celkem 4 250 Kč, režijní paušál ve výši 900 Kč (3x300 Kč), náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 081,50 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, kdy se takto jedná celkem o částku ve výši 7 031,50 Kč. Žalobkyně byla úspěšná asi z 24 %, naopak ze 76 % byla úspěšná žalovaná, když soud při výpočtu úspěchu ve věci zohlednil i výši příslušenství ke dni vydání rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu I ÚS 2717/08). Poměr úspěchu žalované vůči úspěchu žalobkyně tak činí asi 52 %. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná, žádné náklady v řízení jí nevznikly a o svůj úspěch ve věci se nikterak nezapříčinila, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

29. Uložené platební povinnosti je žalovaná povinna zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobkyně (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).