4 C 14/2024

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Doleželem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 zastoupená advokátem Anonymizováno . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená dne Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 42 694 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 7 407,29 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Soud žalobu pro částku 14 020 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 678,55 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 953,71 Kč, s 24,24% úrokem ročně z částky 16 439,96 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 16 439,96 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 986,71 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Soud žalobu pro částku 19 280 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 580,76 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 617,71 Kč, s 20,74% úrokem ročně z částky 14 834,72 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 14 834,72 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky 21 427,29 Kč s příslušenstvím, které sestává z 24,24% úroku ročně z částky 16 439,96 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, z 8,25% úroku z prodlení ročně z částky 16 439,96 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, z kapitalizovaného úroku ve výši 8 678,55 Kč (jedná se o 24,24% úrok ročně z částky 16 439,96 Kč od 9. 4. 2021 do 1. 6. 2023) a z kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 953,71 Kč (jedná se o 8,25% úrok z prodlení ročně z částky 16 439,96 Kč od 9. 4. 2021 do 1. 6. 2023), jakožto dluhu žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) dne 13. 2. 2020. Žalovaná uhradila pouze 9 592,71 Kč. 21 266,71 Kč s příslušenstvím, které sestává z 20,74% úroku ročně z částky 14 834,72 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, z 8,25% úroku z prodlení ročně z částky 14 834,72 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, z kapitalizovaného úroku ve výši 6 580,76 Kč (jedná se o 20,74% úrok ročně z částky 14 834,72 Kč od 23. 4. 2021 do 1. 6. 2023) a z kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 617,71 Kč (jedná se o 8,25% úrok z prodlení ročně z částky 14 834,72 Kč od 23. 4. 2021 do 1. 6. 2023), jakožto dluhu žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně dne 10. 10. 2019. Žalovaná uhradila pouze 18 013,29 Kč.Dne 1. 6. 2023 byly obě pohledávky za žalovanou postoupeny na žalobkyni.

2. Žalobkyně se na výzvu soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované vyjádřila dne 21. 2. 2024 tak, že její právní předchůdce vycházel z informací o rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech uvedených žalovanou v kartách zákazníka. Dále žalobkyně uvedla, že právní předchůdce žalobkyně ověřil v insolvenčním rejstříku, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdce ověřil skutečnosti uvedené v kartách zákazníka oproti dokladům, které však žalobkyně nemá k dispozici. K tvrzením žalobkyně tedy nebylo (s výjimkou zákaznických karet) ničeho doloženo.

3. Žalovaná se na výzvu soudu ve věci nevyjádřila a v řízení zůstala zcela nečinná. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

4. Ze smlouvy pojmenované , Anonymizováno, , smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti č. , hodnota, , soud zjistil, že tato byla uzavřena mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně (dle obchodního rejstříku bylo od , datum, předmětem podnikání této společnosti poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru), dne 13. 2. 2020. Dle této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně v hotovosti při podpisu smlouvy žalované 17 000 Kč. Žalovaná se zavázala, že poskytnutou částku vrátí společně s úrokem 3 400 Kč, administrativním poplatkem 3 400 Kč, odměnou za hotovostní inkaso splátek 6 800 Kč a pojištěním , Anonymizováno, 420 Kč, celkem 31 020 Kč, a to v 60 týdenních splátkách ve výši 517 Kč. Smlouva je tvořena čtyřmi stranami, na první a čtvrté straně jsou soudem již uvedené parametry úvěru včetně podpisu žalované, druhou a třetí stranu tvoří text doplňujících ustanovení smlouvy, která mají povahu smluvních podmínek (psáno hustě a menším písmem). V čl. 1.4 předmětné smlouvy je uvedeno, že pro případ 60 splátek se jedná o úrok s pevnou úrokovou sazbou 32,15 % ročně. Dle čl. 1.6 je výše odměny za hotovostní inkaso splátek 40 % z výše jistiny úvěru. Dle čl. 2.5 jsou splátky započítány nejdříve na úrok, poté na administrativní poplatek, teprve poté na jistinu. Z karty zákazníka podepsané žalovanou dne 13. 2. 2020 soud zjistil, že žalovaná při žádosti o poskytnutí uvedené částky uvedla, že je vdaná a žije jako nájemník, má středoškolské vzdělání, nemá nezaopatřené děti, zdrojem hlavního příjmu je hlavní pracovní poměr, její měsíční příjem je 10 026 Kč, z toho 8 026 Kč hlavní příjem, 2 000 Kč „, Anonymizováno, “. Má v současnosti úvěr u právního předchůdce žalobkyně (jednalo se tedy o opakovaný peněžní závazek mezi těmito stranami), v celkové částce 30 780 Kč, měsíční splátka 2 209 Kč. Měsíční výdaje činí 1 250 Kč (nájem, inkaso, energie), 3 410 Kč osobní výdaje, 2 209 Kč splátky úvěrů, celkem 6 869 Kč. Použitelný příjem činí 3 157 Kč. Žalovaná měla doložit „složenky-příjmy“ a výplatní pásky.

5. Ze smlouvy pojmenované , Anonymizováno, , smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti č. , hodnota, , soud zjistil, že tato byla uzavřena mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně dne 9. 10. 2019 (tedy čtyři měsíce před uzavřením smlouvy dle předchozího odstavce). Dle této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl v hotovosti při podpisu smlouvy žalované 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala, že poskytnutou částku vrátí společně s úrokem 3 400 Kč, administrativním poplatkem 4 000 Kč, odměnou za hotovostní inkaso splátek 11 400 Kč, poplatkem za pojištění , Anonymizováno, 480 Kč, celkem 39 280 Kč, a to v 80 týdenních splátkách ve výši 491 Kč. Smlouva je tvořena čtyřmi stranami (jedná se zjevně o formulářovou smlouvu, kterou úvěrující používal, neboť je totožná co do vytištěného textu se smlouvou předchozí, doplňovány jsou pouze konkrétní parametry úvěru), na první a čtvrté straně jsou soudem již uvedené parametry úvěru včetně podpisu žalované, druhou a třetí stranu tvoří text doplňujících ustanovení smlouvy, která mají povahu smluvních podmínek (psáno hustě a menším písmem). V čl. 1.4 je uvedeno, že pro případ 80 splátek se jedná o úrok s pevnou úrokovou sazbou 20,74 % ročně. Dle čl. 1.6 je výše odměny za hotovostní inkaso splátek 57 % z výše jistiny. Dle čl. 2.5 jsou splátky započítány nejdříve na úrok, administrativní poplatek, teprve poté na jistinu. Z karty zákazníka, kterou žalovaná podepsala dne 9. 10. 2019, soud zjistil, že žalovaná při této žádosti o poskytnutí uvedené částky uvedla, že je vdaná, žije v nájmu, má středoškolské vzdělání, nemá nezaopatřené děti, zdrojem hlavního příjmu je hlavní pracovní poměr. Její měsíční příjem je 10 098 Kč (z toho 8 098 Kč hlavní příjem, 2 000 Kč uvedeno jako „příjem manžela není doložen“), má v současnosti úvěr u právního předchůdce žalobkyně ve výši 15 784 Kč, měsíční splátka 1 824 Kč. Měsíční výdaje 1 075 Kč (nájem, inkaso, energie), 3 410 Kč (osobní výdaje), 1 824 Kč splátky úvěrů, celkem 6 309 Kč. Použitelný příjem činí 3 789 Kč. Žalovaná měla doložit „složenky-příjmy“ a výplatní pásky.

6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023, kterou uzavřel právní předchůdce žalobkyně se žalobkyní, byly postoupeny pohledávky za žalovanou na žalobkyni (v příloze smlouvy jsou tyto uvedeny), postoupení bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 23. 6. 2023 (žalobkyně doložila podací lístek prokazující jeho odeslání). Dopisem ze dne 29. 9. 2023 byla žalovaná vyzvána právním zástupcem žalobkyně k úhradě dlužné částky a byla upozorněna na možnost jejího soudního vymáhání (žalobkyně doložila podací lístek prokazující jeho odeslání).

7. Závazkový vztah, vzniklý dne 9. 10. 2019 a 13. 2. 2020 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

9. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z. (ve znění účinném k okamžiku uzavření obou smluv), ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

10. Dle § 2395 a § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ 1841 an. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

11. Dle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

13. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření obou smluv), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření obou smluv), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost zkoumat schopnost žalované splácet, tedy její solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění: „… součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění: „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“15. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

16. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil platně pohledávky za žalovanou na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž postoupení bylo žalované řádně oznámeno. Ve vztahu k oběma žalovaným pohledávkám, tedy jak ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , tak ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu. Soud má za to, že žalovaná zažádala právního předchůdce žalobkyně o poskytnutí úvěru opakovaně a to v rozmezí čtyř měsíců (navíc z karet zákazníka se podává, že již v minulosti si žalovaná od právního předchůdce žalobkyně finanční prostředky půjčovala a stále je splácela). Závazek, k jehož úhradě se zavázala poprvé v 80 týdenních splátkách a podruhé v 60 týdenních splátkách (tedy po určitou dobu se splátky překrývaly), činil v případě smlouvy ze dne 9. 10. 2019 částku 39 280 Kč a v případě smlouvy ze dne 13. 2. 2020 částku 31 020 Kč. Tedy během čtyř měsíců se žalovaná dostala do takové finanční situace, že potřebovala sehnat peníze v částce 37 000 Kč, když přistoupila k tomu, že bude povinna úvěrujícímu zaplatit 70 300 Kč (to je o 33 300 Kč více). Výdělkové a majetkové poměry žalované závisely toliko na její osobě a dle jeho tvrzení nedoloženého příjmu manžela, když sama měla příjem z hlavního pracovního poměru, avšak je otázkou, do jaké míry uvedla pravdivé údaje. V tomto ohledu však nebylo prokázáno, že žalobkyně tyto poměry žalované skutečně ověřila, když nebyla schopna doložit listiny, které měly být předloženy při žádosti o úvěr žalovanou. Žalobkyně stejně tak nedoložila zkoumání výdajů žalované ani to, že by žalovanou lustrovala v databázích umožňujících ověření úvěruschopnosti žalované.

17. V této věci se nepochybně v obou případech jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaná v postavení spotřebitele. V obou případech se jedná o spotřebitelské úvěry ve smyslu § 2395 an. o. z., komerčně nazývané „rychlé“ úvěry poskytované nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalované, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom měl vycházet nejen ze sdělených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů. Ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

18. Žalobkyně k výzvě soudu žalobu doplnila toliko o obecná tvrzení a citaci karet zákazníka, kdy pouze doplnila, že právní předchůdce žalobkyně ověřil z insolvenčního rejstříku, že vůči žalované nebylo vedeno insolvenční řízení. Dále žalobkyně uvedla, že má za to, že absence dokladů či dokumentů zaškrtnutých v kartách zákazníka nemůže bez dalšího znamenat, že tyto nebyly prověřovány. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalované vyžadoval a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřil, jaké konkrétní informace byly žalovanou sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaná je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovanou v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaná, kterou konkrétní databází prošla, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaná dostatečně solventní. Právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020). Soud posoudil údaje uvedené v zákaznických kartách, které sdělila a svým podpisem stvrdila žalovaná, v souvislostech poskytnutých úvěrů, a dospěl k závěru, že v tomto případě právní předchůdce žalobkyně nedostál zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytl oba spotřebitelské úvěry v situaci, kdy bylo pochybné, zda je žalovaná schopna splácet sjednané peněžní závazky. Zjevnost této skutečnosti je dána zároveň tím, že se v obou případech jednalo o opakované úvěry žalované, která uváděla své příjmy a nezvykle nízké výdaje (zejména částka 1 075 Kč, resp. 1 250 Kč jako výdaj na bydlení v situaci, kdy bylo současně uvedeno, že žalovaná bydlí jako nájemník) Nebylo doloženo, že by příjmy nebo výdaje žalované byly ověřeny. Žalovaná se zjevně dostala do situace, kdy si pro splacení jednoho finančního produktu brala další úvěry a tzv. vytloukal klín klínem. Pochybnosti z hlediska ověření solventnosti žalované vzbuzuje dále to, že právní předchůdce žalobkyně nevyžadoval k ověření tvrzených měsíčních výdajů např. doklad o nákladech bydlení nebo výpis z účtu. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovanou skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků.

19. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru č. , hodnota, a smlouvy o úvěru č. , hodnota, z důvodu, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované oba úvěry i přes vědomí negativních zjištění, vztahujících se k úvěruschopnosti žalované. Tedy přes zjištění informací vzbuzujících pochybnosti o tom, zda je žalovaná dostatečně solventní. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy, zejména ujednáním o sjednaném úroku z úvěru a dalších poplatcích. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., však není dotčena povinnost žalované vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalované. Platby realizované žalovanou, které žalobkyně započetla na plnění z neplatně sjednaných smluv, tedy na neexitující dluh žalované, je nutné započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení žalované. Jiný výklad by naopak na straně žalobkyně zakládal bezdůvodné obohacení, které by vedlo k množení sporů, což je zcela neúčelné a absurdní, lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany žalované. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. V případě smlouvy o úvěru č. , hodnota, měla být žalované poskytnuta částka 17 000 Kč, žalovaná uhradila 9 592,71 Kč, tuto částku soud započet oproti 17 000 Kč. Žalovaná je tak povinna vydat žalobkyni zbývající bezdůvodné obohacení 7 407,29 Kč. V případě smlouvy o úvěru č. , hodnota, měla být žalované poskytnuta částka 20 000 Kč, žalovaná žalobkyni uhradila 18 013,29 Kč, tuto částku soud započet oproti 20 000 Kč. Žalovaná je tak povinna vydat žalobkyni zbývající bezdůvodné obohacení 1 986,71 Kč. Ve zbytku je žaloba nedůvodná, proto byla zamítnuta. Žalobkyni nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z částky představující bezdůvodné obohacení, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.

20. Dle § 151 odst. 1 první věta o. s. ř., o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Výrok o náhradě nákladů řízení je dále odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08). Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 13 %, v rozsahu 87 % úspěšná nebyla. Úspěch žalované pak spočívá ve 74 % (od úspěchu se odečítá neúspěch). Protože však žalované dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku V.

21. Lhůta k placení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.