4 C 193/2022

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Doleželem v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 10 952,74 Kč s příslušenstvím, <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 699,99 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Soud žalobu zamítá pro částky kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 474,31 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 8 300,09 Kč, pro zákonný úrok z prodlení z částky 8 854,28 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, částku 1 154,29 Kč a částku 2 098,46 Kč.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 10 952,74 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení z titulu dluhu žalovaného ze smlouvy o úvěru. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že společnost [právnická osoba] uzavřela dne 5. 2. 2020 se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla [právnická osoba] žalovanému částku 10 000 Kč, kterou si žalovaný převzal v hotovosti při podpisu smlouvy. Ve smlouvě se žalovaný zavázal vrátit společnosti částku 10 000 Kč a příslušenství v pravidelných 14 měsíčních splátkách, kdy první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy, poslední splátka ke dni 5. 4. 2021. Žalovaný na svůj závazek uhradil částku 2 300,01 Kč, která byla původním věřitelem alokována poměrně na jistinu a smluvně sjednané příslušenství pohledávky, kdy na jistinu byla alokována částka 1 145,72 Kč a na smluvně sjednané příslušenství částka ve výši 1 154,29 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou částky 16 291,99 Kč, kterou představoval součet zůstatku jistiny ve výši 8 854,28 Kč a zůstatku smluvního příslušenství pohledávky ve výši 7 437,71 Kč Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 22. 12. 2021 byla pohledávka postoupena na žalobkyni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 11. 1. 2022.

2. Žalobkyně pak požaduje zaplacení částky dlužné jistiny ve výši 8 854,28 Kč, úroku z úvěru v kapitalizované výši 8 300,09 Kč, částku kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 474,31 Kč, zákonný úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny ve výši 8 854,28 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, částku smluvní pokuty ve výši 2 098,46 Kč a náhradu nákladů soudního řízení. Posouzení úvěruschopnosti žalované předchůdkyně žalobkyně posoudila na základě vyplněné žádosti o úvěr žalovaným a doložením listin – pracovní smlouvy žalovaného a výplatních pásek za měsíce říjen, listopad a prosinec 2019. Uvedené bylo s odbornou způsobilostí posouzena schopnost žalovaného splácet úvěr a možnost dostát svému závazku.

3. Původní věřitel také prověřil žalovanou lustrací v insolvenčním rejstříku, kde žalovaný nemá žádný záznam.

4. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

5. Dle ustanovení § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 občanského zákoníku kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

6. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle ustanovení § 2398 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

8. Podle ustanovení § 1810 občanského zákoníku jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel. Podle ust. § 1841 a 1842 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji. Ustanovení tohoto pododdílu se použijí na smlouvu o finanční službě a na práva a povinnosti z ní vzniklé, pokud byl k uzavření smlouvy použit výhradně prostředek komunikace na dálku. Uzavřou-li se však na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 další smlouvy stejné nebo obdobné povahy, které na sebe v čase navazují, použijí se ustanovení tohoto pododdílu jen na první smlouvu; to neplatí, pokud od uzavření poslední smlouvy uplynul více než jeden rok. Dojde-li na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 k jinému projevu vůle stejné nebo obdobné povahy, postupuje se obdobně.

9. Podle § 1812 odst. 1 občanského zákoníku lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Podle odst. 2 téhož ustanovení k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Podle § 1813 jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Podle ustanovení § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

10. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalované, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů.

11. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

12. Dle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

13. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

16. Z předložené smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 5. 2. 2020 vyplývá, že žalovanému byla poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti, které se žalovaný zavázal splatit ve 14 měsíčních splátkách ve výši 1 328 Kč, kdy celkový úrok byl smluven pevnou částkou 963 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru částkou 4 900 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru v částce 929 Kč a inkasní poplatek 1 800 Kč, celkové náklady spotřebitelského úvěru tedy byly sjednány částkou 8 592 Kč.

17. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 včetně přílohy bylo zjištěno, že na [právnická osoba] [obec] [anonymizováno] [právnická osoba] byla postoupena pohledávka za žalovaným. Z dopisu ze dne 11. 1. 2022 vyplývá, že žalovaný byl o postoupení pohledávky informován. Dopisem ze dne 2. 5. 2022 byla žalovanému zaslána předžalobní výzva k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo].

18. Ze smlouvy o úvěru nevyplývají žádné informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, výše jeho příjmu a žádné informace o jeho měsíčních výdajích. Uvedené informace částečně vyplývají z žádosti o úvěr ze dne 5. 2. 2020, kde žalovaný uvedl, že je zaměstnaný s celkovým měsíčním příjmem 10 469 Kč, kdy je ženatý, bydlí u rodičů, náklady na bydlení má ve výši 1 000 Kč měsíčně a za dopravu, jídlo a osobní náklady měsíčně vydá 3 410 Kč. K uvedenému žalovaný předložil pracovní smlouvu a výplatní pásky za předchozí 3 měsíce. Dle předtištěného textu žadatel o úvěr prohlašuje, že v současné době proti němu není zahájeno ani vedeno žádné exekuční řízení. Na výzvu soudu žalobkyně pouze obecně doplnila své tvrzení ohledně posouzení schopnosti žalovaného splácet předmětný úvěr. Naproti tomu ze spisů vedených u [anonymizováno] soudu pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] bylo zjištěno, že proti žalovanému bylo od 29. 7. 2019 a od 20. 12. 2019 vedeno exekuční řízení, které neskončilo dříve, než žalovaný požádal a obdržel úvěr.

19. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaný se dostatečně nevyjádřil ke svým majetkovým poměrům a řádně nedoložil své výdaje ke smlouvě o úvěru, tedy poskytovatel úvěru si ani řádně neověřil úvěruschopnost žalovaného úvěr řádně splácet, tedy nedostál své zákonné povinnosti, naopak, tuto plnil pouze tzv.“ pro formu“, a úvěr i bez posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí poskytl. [právnická osoba], přitom neměla vycházet pouze z tvrzení spotřebitele, ale – a soud zde podotýká s ohledem na typ klientů, kteří žádají o tento typ nebankovního úvěru – lustrovat spotřebitele v dostupných rejstřících, ze kterých lze velmi snadno zjistit, zda je spotřebitel zadlužen u více nebankovních společností, zda má nějaké dluhy po splatnosti a pokud ano, zda jsou vymáhány exekučně. Vzhledem k tomu, že Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, stejně jako žádost spotřebitele o úvěr, jakož i samotná smlouva o úvěru byly sepsány v jeden den (možná i obratem), a to v místě bydliště dlužníka, neměl poskytovatel úvěru před podepsáním smlouvy dostatek času a prostoru ověřit a vyhodnotit úvěruschopnost žalovaného.

20. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno.

21. Podle názoru soudu bylo v možnostech a tedy i povinností právního předchůdce žalobkyně zákonu odpovídajícím způsobem posoudit úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele, neboť při důsledném zkoumání majetkových poměrů žalovaného nebylo možno dospět k závěru, že žalovaný je objektivně schopen řádně a včas splácet žádaný spotřebitelský úvěr, jakkoliv samotnému žalovanému musela být tato okolnost více než zřejmá a lze vyslovit závěr, že žalovaný jednal vůči právní předchůdkyni žalobkyně lehkovážně až účelově, pakliže přistoupil k uzavření spotřebitelského úvěru, ač si musel být vědom, že není v jeho možnostech sjednané splátky předchůdci žalobkyně řádně hradit a že je zde nebezpečí, že se ocitne v dluhové spirále.

22. Soud dospěl k závěru, že spotřebitelský úvěr, který žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., absolutně neplatný, když důsledek absolutní neplatnosti při naplnění předpokladů pro aplikaci § 87 cit. zák. vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. je spotřebitel (v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností.

23. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy tak nebylo možné došlou platbu ve výši 2 300,01 Kč započíst na jiné položky než samotnou jistinu.

24. Žalovaný je tak povinen uhradit žalobkyni bezdůvodné obohacení, které v daném případě představuje částku 7 699,99 Kč. Ve zbytku je žaloba nedůvodná, a proto byla zamítnuta.

25. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pokud jde o výši nákladů právního zastoupení, soud při jejich výpočtu vycházel z vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí ve spojení s ust. § 14b odst. 1 advokátního tarifu částku ve výši 300 Kč. Žalobkyni by při úplném úspěchu náležela odměna za celkem 2,5 úkonů právní služby (tj. převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a zaslání jednoduché výzvy k plnění) ve výši celkem 750 Kč, režijní paušál ve výši 900 Kč (3x 300 Kč), náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 220,50 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, kdy se takto jedná celkem o částku ve výši 2 070,50 Kč. Žalobkyně byla úspěšná asi z 37 %, naopak ze 63 % byl úspěšný žalovaný, když soud při výpočtu úspěchu ve věci zohlednil i výši příslušenství ke dni vydání rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu I ÚS 2717/08). Poměr úspěchu žalovaného vůči úspěchu žalobkyně tak činí asi 26 %. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný, žádné náklady v řízení mu nevznikly a o svůj úspěch ve věci se nikterak nezapříčinil, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

26. Uložené platební povinnosti je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobkyně (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).