4 C 283/2022

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Doleželem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 86 783,24 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 23 649,03 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud žalobu pro částku 63 134,21 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 685,12 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 635,8 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 86 783,24 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení a úroky ve výši 10% ročně z částky 85 548,24 Kč od 24. 11. 2020 do zaplacení zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit jí částku 86 783,24 Kč s příslušenstvím. Toto příslušenství sestává z 10 % úroku ročně z částky 85 548,24 Kč od 24. 11. 2020 do zaplacení, z 8,25 % úroku z prodlení ročně z částky 86 783,24 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení, z kapitalizovaného úroku ve výši 3 635,80 Kč (jedná se o 10 % úrok ročně z částky 85 548,24 Kč od 21. 6. 2020 do 24. 11. 2020) a z kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 685,12 Kč (jedná se o 8,25 % úrok z prodlení ročně z dlužné jistiny od 9. 1. 2021 do 10. 11. 2021). Žalobkyně se částky domáhá coby dluhu žalovaného ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [anonymizováno] půjčka ze dne 15. 3. 2016 – k úvěrovému účtu č. [bankovní účet], ve výši 150 000 Kč, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]. Žalovaný uhradil za dobu od 20. 4. 2016 do 20. 6. 2020 celkovou částku 126 350,97 Kč. Ke dni 22. 11. 2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni.

2. U nařízeného jednání žalovaný neuznal nárok. Své procesní stanovisko nevyjádřil. Žalobkyně setrvala na svém písemném návrhu ve věci. U jednání tak byly jako důkazy provedeny předložené listiny ze strany žalobkyně, na základě kterých soud rozhodl.

3. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [anonymizováno] půjčka ze dne 15. 3. 2016 (dále také jen„ smlouva o úvěru“) soud zjistil, že tato byla uzavřena mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, který dle této smlouvy poskytl žalovanému úvěr ve výši 150 000 Kč ve prospěch účtu č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit společně s pevným úrokem ve výši 10 % ročně, v celkové částce 220 261,47 Kč, v pravidelných 96měsíčních splátkách po 2 463,12 Kč vč. 187 Kč za pojištění (poslední splátka 2 922,07 Kč), počínaje dnem 20. 4. 2016, a to ve prospěch účtu č. [bankovní účet]. Strany si ve smlouvě dohodly s odkazem na sazebník poplatků, že žalovaný uhradí 300 Kč za prohlášení úvěru za ihned splatný. Z platební historie ze dne 14. 12. 2022 vyplývá, že žalovaný čerpal úvěr dne 15. 3. 2016, a postupně ode dne 20. 4. 2016 do dne 24. 11. 2020 uhradil celkem 126 350,97 Kč.

4. Z údajů, ze kterých právní předchůdce žalobkyně vycházel před poskytnutím úvěru bylo, že žalovaný doložil z běžného účtu průměrný čistý měsíční příjem 19 477 Kč a v žádosti o úvěr uvedl, že je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] Uvedl, že počet zdrojů příjmů domácnosti je 1, avšak měsíční čistý příjem domácnosti je 30 000 Kč, kdy žalovaný je svobodný a bydlí u rodičů, kde se údajně podílí na nákladech ve výši 64,92 %, kdy však výše nákladů nebyla specifikována. V době žádosti splácel měsíčně 2 884,9 Kč právnímu předchůdci žalobkyně a 0 Kč dalším subjektům, kdy však z výpisu z běžného účtu žalovaného nejméně dne 15. 3. 2016 uhradil 6 543 Kč ve prospěch [anonymizována dvě slova], 8 118 Kč ve prospěch [právnická osoba], což jsou nejméně dva subjekty poskytující nebankovní půjčky. Žalovaný požadoval 150 000 Kč, kdy mu tato částka byla schválena, a to za situace, kdy počáteční zůstatek běžného účtu žalovaného ke dni 10. 3. 2016 byl - 28 975,43 Kč. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 25. 11. 2020 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně prohlásil úvěr za splatný ke dni 23. 11. 2020, a to v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2021 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní, potvrzení o postoupení pohledávek ke dni připsání úplaty za jednotlivé pohledávky ke dni 22. 11. 2021 a výňatku ze seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. 11. 2021 včetně dokladu o jeho odeslání soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena na žalobkyni.

6. Z výzvy k plnění ze dne 14. 4. 2022 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornil jej na možnost jejího soudního vymáhání (žalobkyně doložila podací lístek prokazující odeslání výzvy).

7. Dle § 419 z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

8. Dle § 420 odst. 1 občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

9. Dle § 1810, § 1812, § 1813 občanského zákoníku, ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

10. Dle § 1815 občanského zákoníku, k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

11. Dle § 2395 a občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Dle § 2399 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

13. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Dle § 1879 občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. Dle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Soud na základě listinných důkazů dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části, a to v části jistiny, v celkové výši 23 649,03 Kč.

17. Závazkový vztah, vzniklý dne 15. 3. 2016 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

18. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

19. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity).

20. Soud má za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil platně pohledávku za žalovaným na žalobkyni a žalobkyně je tak ve věci aktivně věcně legitimovaná. Soud má dále za to, že žalovaný zažádal právního předchůdce žalobkyně o poskytnutí úvěru. Závazek, k jehož úhradě se žalovaný zavázal v 96měsíčních splátkách, činil celkem 220 261,47 Kč. Žalovaný tedy byl v takové finanční situaci, že potřeboval peníze v částce 150 000 Kč, o které žádal a které obdržel, a byl ochotný přistoupit k tomu, že zaplatí o 70 261,47 Kč během 8 let více. Příjmy žalovaného tvořily pouze doložené příjmy ze zaměstnání, ke dni čerpání úvěru v průměrné čisté výši 19 477 Kč. Je otázkou, do jaké míry uvedl žalovaný pravdivé údaje, kdy nebylo prokázáno, že částka, kterou právní předchůdce počítal jako příjem domácnosti žalovaného, tvořilo měsíčně 30 000, když žalovaný uvedl, že je svobodný, žije u rodičů a vyživuje 1 osobu (sebe). Nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně tuto skutečnost reálně ověřoval. Žalobkyně stejně tak nedoložila, že by její právní předchůdce zkoumal výdaje žalovaného, byť u ní měl žalovaný veden běžný účet, když si zjistil pouze interní splátky žalovaného, které činily celkem 2 884,9 Kč, kdy externí si neověřoval, neboť by zjistil, že žalovaný měl nebankovní půjčky nejméně u dvou jiných institucí, právní předchůdce žalobkyně k posuzování splátek pouze uvedl že je počítá dle BRKI/NRKI jako vyšší z hodnot.

21. V daném případě se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku poskytovaný bankovními subjekty, a to na základě vedeného účtu u téže bankovní společnosti. Povinností právního předchůdce žalobkyně bylo dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných i od spotřebitele, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývalo, že je zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Právní předchůdce žalobkyně měl vycházet nejen ze sdělených a částečně doložených příjmů, ale i výdajů žalovaného, a i ze způsobu, jakým žalovaný plnil své závazky. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak již bylo uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

22. Žalobkyně k výzvě soudu žalobu doplnila toliko o obecná tvrzení a citaci údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 15. 3. 2016, kdy pouze doplnila, že právní předchůdce žalobkyně ověřil žalovaného v interních a externích databázích, bankovních a nebankovních registrech klientských informací, v insolvenčním rejstříku, databázi MVČR a dalších. Tyto skutečnosti však nedoložila. Žalobkyně uvedla, že banka vycházela z příjmu, který žalovaný deklaroval svým podpisem v žádosti o úvěr a z toho, že žalovaný uvedl čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 30 000 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného banka porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. K tomu soud uvádí, že povinností žalobkyně je konkrétně uvést a doložit, jaké informace její právní předchůdce po žalovaném vyžadoval a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřil, jaké konkrétní informace byly žalovaným sděleny, a jak byly jejím právním předchůdcem vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k závěru, že žalovaný je dostatečně solventní, když již u právního předchůdce žalobkyně měl žalovaný dva úvěrové produkty o celkové splátce 2 884,9 Kč, nelze odhadnout, jaká byla výše nákladů na bydlení u rodičů žalovaného, kde se měl údajně podílet na těchto nákladech ve výši 64,92 %, a kolik tato výše činí vůči jeho příjmu (kdy však z výpisu z účtu bylo zjištěno, že dne 15. 3. 2016 zaslal na nájem celkovou částku 28 500 Kč). Pokud právní předchůdce žalobkyně lustroval žalovaného v rejstřících či databázích, musí být soudu zcela zřejmé, s jakým výsledkem žalovaný těmito databázemi prošel a jak výsledek ovlivnil právního předchůdce žalobkyně v rozhodnutí, že je žalovaný dostatečně solventní. Při této lustraci by bylo zjištěno, že žalovaný měl v době žádosti vůči své osobě nejméně jednu aktivní exekuci. Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní. Soud posoudil údaje uvedené v žádosti žalovaného ve vztahu k výpisu z jeho účtu, informacím o splácených jiných závazcích, s přihlédnutím k platbám nájemného, běžným cenám za energie, jídlo, a dospěl k závěru, že v tomto případě právní předchůdce žalobkyně nedostál zákonné povinnosti stanovené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., když poskytl spotřebitelský úvěr v situaci, kdy bylo pochybné, zda bude žalovaný schopen úvěr splácet. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán, má pouze jeden zdroj příjmu, je svobodný, s 1 vyživovací povinností (zřejmě k sobě), deklarovaný příjem měl 19 477 Kč, avšak příjem domácnosti ve výši 30 000 Kč, který ničím nedoložil. Žalobkyně rovněž nedoložila, že by se její právní předchůdce zabýval výdaji žalovaného a tyto jakkoli ověřil, porovnal např. z výpisů z účtů za předchozí kalendářní čtvrtletí apod. Z informací o poskytnutí úvěru je patrné, že již interně žalovaný splácel právní předchůdkyni žalobkyně měsíčně částku 2 884,9 Kč, kdy ani tyto dva úvěrové produkty nebyly dostatečné k pokrytí nákladů žalovaného. S ohledem na splácení nejméně dvou dalších závazků u jiných nebankovních společností je zřejmé, že se žalovaný zřejmě i pod tíhou exekuce, mohl dostat do situace, kdy si pro splacení jednoho finančního produktu bral další úvěr. Obezřetný poskytovatel úvěru by v daném případě požadoval více informací k ověření solventnosti žalovaného, kdy i bankovní poskytovatel úvěru musí dbát řádného zjištění tvrzených informací a nespoléhat se pouze na tvrzení žadatele o úvěr.

23. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr i přes negativní zjištění vztahující se k úvěruschopnosti žalovaného, resp. přes zjištění informací vzbuzujících pochybnosti o tom, zda je žalovaný dostatečně solventní. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy. Porušením § 9 zákona č. 145/2010 Sb. není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. Platby realizované žalovaným, které žalobkyně započetla na plnění z neplatně sjednané smlouvy, je nutné započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení žalovaného. Z tohoto důvodu je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. Žalovanému byla poskytnuta částka 150 000 Kč, žalovaný uhradil 126 350,97 Kč, přičemž tuto částku soud započet oproti 150 000 Kč. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni zbývající bezdůvodné obohacení 23 649,03 Kč. Ve zbytku je žaloba nedůvodná, proto byla zamítnuta. Žalobkyni nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z částky představující bezdůvodné obohacení, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to i s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…), kdy v souladu s ust. § 165 z.č. 257/2016 Sb., se použije i pro smlouvy vzniklé před účinností zákona č. 257/2016 Sb., ust. § 86, a na něj navazujícího § 87 z. č. 257/2016 Sb., tedy i s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalovaného podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.

24. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pokud jde o výši nákladů právního zastoupení, soud při jejich výpočtu vycházel z vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí částku ve výši 4 580 Kč. Žalobkyni by při úplném úspěchu náležela odměna za celkem 4 úkony právní služby (tj. převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a zaslání výzvy k plnění, účast u jednání), kdy soud nepřiznal odměnu za úkony písemného podání ze dne 27. 12. 2022, kdy šlo o doplnění žaloby, která měla být bezvadná už v době podání, ani za ½ úkon v podobě vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ze dne 9. 2. 2023, tedy v celkové výši 18 320 Kč, režijní paušál ve výši 1 200 Kč (4x 300 Kč), DPH ve výši 4 099,20 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 3 472 Kč, kdy se takto jedná celkem o částku ve výši 27 091,20 Kč a náhradu cestovních nákladů za účast u soudního jednání dne 16. 2. 2024 ve vyčíslené výši žalobkyní 2 063 Kč. Žalobkyně byla úspěšná asi z 27,25 %, naopak ze 72,75 % byl úspěšný žalovaný. Poměr úspěchu žalovaného vůči úspěchu žalobkyně tak činí asi 45,5 %. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný, kdy ani u jednání se k věci věcně nevyjádřil, o svůj úspěch ve věci se nikterak nezapříčinil, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

25. Uložené platební povinnosti je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobkyně (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).