4 C 3/2023

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Doleželem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení titul . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 38 860 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 220 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 31 640 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 223,79 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 884,58 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 20 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, úroku 20,74 % ročně z částky 20 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 686,64 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 064,92 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 5 817,98 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně a úroku 24,81 % ročně z částky 5 817,98 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil zaplacení částky 38 860 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu žalovaného ze dvou smluv o půjčce. Žalobkyně svůj nárok č. 1 odůvodnila tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ [příjmení] [jméno]“) posoudila úvěruschopnost žalovaného a následně s ním uzavřela dne 16. 12. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy poskytl [příjmení] [jméno] žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal zaplatit [příjmení] [jméno] zpět úrok ve výši 3 400 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 11 400 Kč. Při uzavření smlouvy si žalovaný dále zvolil doplňkovou službu životního pojištění, za níž se zavázal zaplatit poplatek ve výši 480 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal zaplatit v 80 týdenních splátkách po 491 Kč, počínaje dnem 23. 12. 2019, poslední splátka tak byla stanovena na 28. 6. 2021. Žalovaný na pohledávku za celou dobu splácení uhradil pouze částku 8 000 Kč (poslední platba uhrazena dne 7. 4. 2020), která byla započtena v částce 3 400 Kč na úrok, v částce 2 080 Kč na poplatek za administrativní činnost, v částce 2 418,18 Kč na hotovostní inkaso splátek a v částce 101,82 Kč na poplatek za životní pojištění. Vzhledem k tomu, že celková dlužná částka nebyla zaplacena do 28. 6. 2021, žalobkyně úročí nezaplacenou jistinu ve výši 20 000 Kč úrokem ve výši 20,74 % ročně od 29. 6. 2021 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla dne 7. 1. 2022 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tak požaduje po žalovaném na nároku č. 1 uhradit částku 31 280 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 20 000 Kč, dlužných úhrad za služby ve výši 11 280 Kč. Dále žalobkyně požaduje uhradit kapitalizovaný úrok ve výši 2 223,79 Kč (úrok ve výši 20,74 % ročně z částky 20 000 Kč od 29. 6. 2021 do 7. 1. 2022), kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 884,58 Kč (zákonný úrok z prodlení z částky 20 000 Kč od 29. 6. 2021 do 7. 1. 2022), úrok ve výši 20,74 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení.

2. Nárok č. 2 žalobkyně odůvodnila tím, že [právnická osoba] [anonymizováno] posoudila úvěruschopnost žalovaného a následně s ním uzavřela dne 16. 6. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy poskytl [příjmení] [jméno] žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal zaplatit [příjmení] [jméno] zpět úrok ve výši 3 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Při uzavření smlouvy si žalovaný dále zvolil doplňkovou službu životního pojištění, za níž se zavázal zaplatit poplatek ve výši 360 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal zaplatit v 60 týdenních splátkách po 456 Kč, počínaje dnem 24. 6. 2019, poslední splátka tak byla stanovena na 10. 8. 2020. Žalovaný na pohledávku za celou dobu splácení uhradil částku 19 780 Kč (poslední platba uhrazena dne 7. 4. 2020), která byla započtena v částce 9 182, 02 Kč na jistinu, 3 000 Kč na úrok, v částce 3 000 Kč na poplatek za administrativní činnost, v částce 4 337,72 Kč na hotovostní inkaso splátek a v částce 260,26 Kč na poplatek za životní pojištění. Vzhledem k tomu, že celková dlužná částka nebyla zaplacena do 10. 8. 2020, žalobkyně úročí nezaplacenou jistinu ve výši 5 817,98 Kč úrokem ve výši 24,81 % ročně od 11. 8. 2021 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla dne 7. 1. 2022 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tak požaduje po žalovaném na nároku č. 2 uhradit částku 7 580 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 5 817,98 Kč, dlužných úhrad za služby ve výši 1 762,02 Kč. Dále žalobkyně požaduje uhradit kapitalizovaný úrok ve výši 2 064,92 Kč (úrok ve výši 24,81 % ročně z částky 5 817,98 Kč od 11. 8. 2020 do 7. 1. 2022), kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 686,64 Kč (zákonný úrok z prodlení z částky 5 817,98 Kč od 11. 8. 2020 do 7. 1. 2022), úrok ve výši 24,81 % ročně z dlužné jistiny ve výši 5 817,98 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny ve výši 5 817,98 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení.

3. Žalobkyně na výzvu soudu k doložení listin k prokázání posouzení úvěruschopnosti dne 9. 2. 2023 uvedla, že splnila povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Majetková situaci žalované byla ověřena před uzavřením jednotlivých smluv z pracovní smlouvy, výplatních pásek a bankovních výpisů. Žalobkyně kopii těchto dokladů nemá k dispozici. Z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku si [příjmení] [jméno] ověřil, že vůči žalovanému není a nebylo vedeno insolvenční řízení. [příjmení] [jméno] neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného a jeho příjem považoval za dostatečný, a proto úvěry poskytl.

4. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

5. Dle ustanovení § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

6. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle ustanovení § 2398 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

8. Podle ustanovení § 1810 občanského zákoníku jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel. Podle § 1812 odst. 1 občanského zákoníku lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Podle odst. 2 téhož ustanovení k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Podle § 1813 jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Podle ustanovení § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

9. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

11. Dle ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Dle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

13. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

16. Nejprve se soud zabýval nárokem č. 2, protože byl sjednán nejdříve:

17. Z karty zákazníka ze dne 16. 6. 2019 vyplývá, že žalovaný požádal o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 15 000 Kč, uvedl, že je svobodný, žije jako spolubydlící s partnerkou a jedním nezaopatřeným dítětem (dle karty zákazníka nedoloženo ničím). Žalovaný uvedl, že má hlavní příjem ve výši 11 296 Kč (údajně ověřeno z bankovních výpisů, výplatních pásek a pracovní smlouvy). Výdaje žalovaného celkem pak činí 7 200 Kč (tj. výdaje na bydlení ve výši ½ nájmu 2 050 Kč, osobní výdaje 5 150 Kč), kdy však do uvedených částek nezahrnul vyživovací povinnost k dítěti. Žalovaný prohlásil, že proti němu je vedena 1 exekuce, kdy neuvedl povinnost, pro kterou je na něj exekuce vedena. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] ze dne 16. 6. 2019 (dále jen„ smlouva 1.“) soud zjistil, že žalovaný uzavřel s [příjmení] [jméno] ujednání, dle kterého mu byla poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit celkovou částku 27 360 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 15 000 Kč, úroku ve výši 3 000 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, a administrativního poplatku ve výši 3 000 Kč a poplatku za pojištění [anonymizována dvě slova] ve výši 360 Kč. Žalovaný bude celkovou dlužnou částku hradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši 456 Kč, přičemž první splátku je povinen zaplatit nejpozději 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy 1. a každou následující splátku nejpozději do konce následujícího týdenního období. Dle čl. 1 smlouvy 1. zaplatí žalovaný za poskytnutí spotřebitelského úvěru úrok stanovený fixní úrokovou sazbou splatnou po celou dobu trvání smlouvy 1., v případě smlouvy 1. uzavřené na 60 týdnu činí úroková sazba 32,15 % ročně. Dle čl. 2 smlouvy 1. úhrady žalovaného v podobě týdenních splátek se započítávají nejprve na úrok, poplatky, poté na jistinu.

18. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022, seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022 soud zjistil, že [příjmení] [jméno] postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován v oznámení o postoupení pohledávky, ve kterém byl rovněž vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení tohoto dopisu. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 14. 4. 2022 vyplývá, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornil jej na možnost jejího soudního vymáhání.

19. Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Společnost [příjmení] [jméno] uzavřela s žalovaným ujednání, na základě kterého poskytla žalovanému v den podpisu ujednání částku 15 000 Kč, žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a zaplatit celkovou částku 27 360 Kč, která se skládá z jistiny, úroku, poplatku za administrativní činnost a poplatku za hotovostní inkaso splátek a poplatek za pojištění. Žalovaný na pohledávku celkem zaplatil částku 19 780 Kč. 20. [příjmení] [jméno] jako podnikatel (věřitel) a žalovaný v postavení spotřebitele (dlužníka), uzavřeli dne 16. 6. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru. Na základě uvedené smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč. V souladu s ustanovením § 2395 občanského zákoníku je žalovaný povinen poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Jelikož se jednalo o tzv. spotřebitelský úvěr, byl [příjmení] [jméno] dle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele splácet tento spotřebitelský úvěr. [příjmení] [jméno] měl poskytnout úvěr jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. [příjmení] [jméno] tak byl před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen vyžádat si od žalovaného sdělení o jeho veškerých příjmech, které měl prokázat (např. výplatní páskou) a dále si vyžádat přehled jeho výdajů (výdaje na bydlení, energie, běžné potřeby, splátky jiných závazků…) a tyto příjmy a výdaje porovnat takovým způsobem, aby zjistil, zda je žalovaný fakticky schopen dlužnou částku uhradit. Toto [příjmení] [jméno] učinil jen částečně, kdy dle všeho vycházel pouze z pracovní smlouvy, výplatních pásek a výpisu z bankovního účtu. Tyto důkazy však nejsou součástí spisu a žalobkyně je nemá k dispozici. Vzhledem k tomu, že si však [příjmení] [jméno] nevyžádal nájemní smlouvu k obydlí žalovaného, náklady spojené s bydlením – výši záloh na energie, nevyžádal si informace o probíhajícím exekučním řízení žalovaného. Vzhledem k tomu, že Karta zákazníka, jakož i samotná smlouva o úvěru byly sepsány v jeden den (možná i obratem), a to zřejmě v místě bydliště dlužníka, mimo provozovnu věřitele, neměl poskytovatel úvěru před podepsáním smlouvy dostatek času a prostoru ověřit a vyhodnotit úvěruschopnost žalovaného. Tedy reálně [příjmení] [jméno] nemohl kriticky zhodnotit, zda má žalovaný dostatek finančních prostředků na to, aby dlužnou částku splácel. Pokud měl žalovaný čistý příjem ve výši 11 296 Kč, a výdaje za bydlení v nájemním bytě pouhých 2 050 Kč měsíčně (a to ve výši ½ celkových nákladů, o které se dělil s partnerkou), při počtu 3 osob v domácnosti, s osobními výdaji 5 150 Kč, za situace trvání exekuce vůči jeho osobě, se jeví tyto výdaje jako značně podhodnocené a neodpovídají běžným nákladům průměrného člověka. Pokud by [příjmení] [jméno] postupoval s dostatečnou obezřetností, zjistil by, že žalovaný, který si byl vědom exekuce vůči své osobě, má jiné dluhy, které zřejmě nesplácí, když výši splátky neuvedl do svých měsíčních výdajů. Tedy zřejmě důvod, proč žádal o spotřebitelský úvěr, byl ten, že mu jeho příjem nestačil na všechny jeho (nutné) výdaje. [příjmení] [jméno] tedy postupoval v rozporu s ustanoveními § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když zcela ignoroval důvodnou pochybnost, že žalovaný nebude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to na základě porovnání jeho příjmů a výdajů, ale i nutnosti půjčování si peněz na placení výdajů, již za existence exekuce. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně poskytla spotřebitelský úvěr žalovanému v rozporu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je taková smlouva dle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

21. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

22. Soud tak dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru neposoudil úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Žalovaný tak měl částku 15 000 Kč, která mu byla prokazatelně poskytnuta, věřiteli vrátit. Žalovaný na nároku č. 2 zaplatil celkem částku 19 780 Kč, jistina pohledávky ve výši 15 000 Kč tak byla zcela zaplacena a žalovaný dokonce uhradil o 4 780 Kč více. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uhradit pouze jistinu, která byla uhrazena, byl celý nárok č. 2 zamítnut. Přeplatek žalovaného ve výši 4 780 Kč bude použit na ostatní nároky.

23. Dále se soud zabýval nárokem č. 1:

24. Z karty zákazníka ze dne 16. 12. 2019 vyplývá, že žalovaný požádal o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 20 000 Kč, uvedl, že je svobodný, žije jako spolubydlící s partnerkou a 1 nezaopatřeným dítětem (dle karty zákazníka nedoloženo ničím). Žalovaný uvedl, že má v současnosti zápůjčku u [příjmení] [jméno] v celkové výši 15 080 Kč s celkovou měsíční splátkou 2 052 Kč. Žalovaný uvedl, že je zaměstnaný, s čistým příjmem 8 042 Kč měsíčně, má brigádu s příjmem 2 000 Kč měsíčně a partnerka má příjem 7 400 Kč měsíčně (údajně ověřeno z bankovních výpisů, výplatních pásek). Výdaje na bydlení uvedl ve výši 4 100 Kč měsíčně, osobní výdaje 8 290 Kč měsíčně, splátku úvěrů 2 052 Kč měsíčně. V kartě bylo zhodnoceno, že žalovaný má příjem 17 442 Kč měsíčně a výdaje 14 442 Kč měsíčně, tedy volné prostředky má ve výši 3 000 Kč měsíčně. V kartě však mezi výdaje i z příjmů partnerky není počítáno s osobními výdaji partnerky ani nezaopatřeného dítěte. Žalovaný prohlásil, že proti jeho osobě jsou vedeny 2 exekuce. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] ze dne 16. 12. 2019 (dále jen„ smlouva 2.“) soud zjistil, že žalovaný uzavřel s [příjmení] [jméno] ujednání, dle kterého mu byla poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit celkovou částku 39 280 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 20 000 Kč, úroku ve výši 3 400 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 11 400 Kč, a administrativního poplatku ve výši 4 000 Kč a poplatku za pojištění [anonymizována dvě slova] ve výši 480 Kč. Žalovaný bude celkovou dlužnou částku hradit v hotovosti v 80 týdenních splátkách ve výši 491 Kč, přičemž první splátku je povinen zaplatit nejpozději 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy 2. a každou následující splátku nejpozději do konce následujícího týdenního období. Dle čl. 1 smlouvy 2. zaplatí žalovaný za poskytnutí spotřebitelského úvěru úrok stanovený fixní úrokovou sazbou splatnou po celou dobu trvání smlouvy 2., v případě smlouvy 2. uzavřené na 80 týdnu činí úroková sazba 20,74 % ročně. Dle čl. 2 smlouvy 2. úhrady žalovaného v podobě týdenních splátek se započítávají nejprve na úrok, poplatky, poté na jistinu.

25. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022, seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022 soud zjistil, že [příjmení] [jméno] postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován v oznámení o postoupení pohledávky, ve kterém byl rovněž vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení tohoto dopisu. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 14. 4. 2022 vyplývá, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornil jej na možnost jejího soudního vymáhání.

26. Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Společnost [příjmení] [jméno] uzavřela s žalovaným ujednání, na základě kterého poskytla žalovanému v den podpisu ujednání částku 20 000 Kč, žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a zaplatit celkovou částku 39 280 Kč, která se skládá z jistiny, úroku, poplatku za administrativní činnost a poplatku za hotovostní inkaso splátek a poplatku za pojištění [anonymizována dvě slova]. Žalovaný na pohledávku celkem zaplatila částku 12 780 Kč (tj částku 8 000 Kč, kterou žalobkyně uvedla v žalobě, a dále částku 4 780 Kč jako přeplatek z nároku č. 2). 27. [příjmení] [jméno] jako podnikatel (věřitel) a žalovaný v postavení spotřebitele (dlužníka), uzavřeli dne [číslo] [rok] smlouvu o spotřebitelském úvěru. Na základě uvedené smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč. V souladu s ustanovením § 2395 občanského zákoníku je žalovaný povinen poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Jelikož se jednalo o tzv. spotřebitelský úvěr, byl [příjmení] [jméno] dle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele splácet tento spotřebitelský úvěr. [příjmení] [jméno] měl poskytnout úvěr jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. [příjmení] [jméno] tak byl před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen vyžádat si od žalovaného sdělení o jeho veškerých příjmech, které měl prokázat (např. výplatní páskou) a dále si vyžádat přehled jeho výdajů (výdaje na bydlení, energie, běžné potřeby, splátky jiných závazků…) a tyto příjmy a výdaje porovnat takovým způsobem, aby zjistil, zda je žalovaný fakticky schopen dlužnou částku uhradit. Toto [příjmení] [jméno] učinil jen částečně, kdy dle všeho vycházel pouze z výplatních pásek a výpisu z bankovního účtu. Tyto důkazy však nejsou součástí spisu a žalobkyně je nemá k dispozici. Vzhledem k tomu, že si však [příjmení] [jméno] nevyžádal nájemní smlouvu k obydlí žalovaného, náklady spojené s bydlením – výši záloh na energie, nevyžádal si informace o probíhajících exekučních řízeních žalovaného. Vzhledem k tomu, že Karta zákazníka, jakož i samotná smlouva o úvěru byly sepsány v jeden den (možná i obratem), a to zřejmě v místě bydliště dlužníka, mimo provozovnu věřitele, neměl poskytovatel úvěru před podepsáním smlouvy dostatek času a prostoru ověřit a vyhodnotit úvěruschopnost žalovaného. Tedy reálně [příjmení] [jméno] nemohl kriticky zhodnotit, zda má žalovaný dostatek finančních prostředků na to, aby dlužnou částku splácel. Pokud měl žalovaný čistý příjem ve výši 8 042 Kč a příjem z brigády ve výši 2 000 Kč, a výdaje za bydlení v nájemním bytě pouhých 4 100 Kč měsíčně, při počtu 3 osob v domácnosti, s osobními výdaji 8 290 Kč, za situace trvání dvou exekucí vůči své osobě a nesplacené již dřívějšího úvěru u téže společnosti, se jeví tyto výdaje jako podhodnocené a neodpovídají běžným nákladům průměrného člověka. Pokud by [příjmení] [jméno] postupoval s dostatečnou obezřetností, zjistil by, že žalovaný, který si byl vědom exekucí vůči své osobě, má jiné dluhy, které splácí, když výši splátky uvedl do svých měsíčních výdajů. Tedy zřejmě důvod, proč žádal o spotřebitelský úvěr, byl ten, že mu jeho příjem nestačil na všechny jeho (nutné) výdaje, které převyšují jeho příjmy, bez ohledu na příjmy jeho partnerky. [příjmení] [jméno] tedy postupoval v rozporu s ustanoveními § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když zcela ignoroval důvodnou pochybnost, že žalovaný nebude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to na základě porovnání jeho příjmů a výdajů, ale i nutnosti půjčování si peněz na placení výdajů, již za existence exekucí a předchozího úvěru. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně poskytla spotřebitelský úvěr žalovanému v rozporu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je taková smlouva dle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

28. Soud tak dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 12. 2019 je rovněž neplatná dle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru neposoudil úvěruschopnost žalovaného tak, aby vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalovaný tak měl částku 20 000 Kč, která mu byla poskytnuta, věřiteli vrátit., a to dle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný na nároku č. 1 zaplatil celkem částku 12 780 Kč, na jistině pohledávky tak zbývá uhradit částku 7 220 Kč.

29. Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností.

30. Vzhledem k neplatnosti úvěrových smluv tak nebylo možné došlé platby v celkové výši 27 780 Kč započíst na jiné položky než samotnou jistinu.

31. Žalovaný je tak povinen uhradit žalobkyni bezdůvodné obohacení, které v daném případě představuje částku 7 220 Kč. Ve zbytku je žaloba nedůvodná, a proto byla zamítnuta.

32. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pokud jde o výši nákladů právního zastoupení, soud při jejich výpočtu vycházel z vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí ve spojení s ust. § 14b odst. 1 advokátního tarifu částku ve výši 500 Kč. Žalobkyni by při úplném úspěchu náležela odměna za celkem 3 úkony právní služby (tj. převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a zaslání výzvy k plnění) ve výši celkem 1 500 Kč, režijní paušál ve výši 300 Kč (3x100 Kč), náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 378 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 1 555 Kč, kdy se takto jedná celkem o částku ve výši 3 733 Kč. Ve věci byl převážně úspěšný žalovaný, kterému však s ohledem na jeho nečinnost v řízení žádné náklady nevznikly, a o svůj úspěch ve věci se nikterak nezapříčinil, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

33. Uložené platební povinnosti je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobkyně (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. a s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které stanovuje limity pro vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v případě neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka, v době„ přiměřené možnostem“ spotřebitele, stanovil soud splatnost dlužné částky v obecné lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, a to vzhledem k nečinnosti žalovaného, který nikterak nesdělil, že by nebylo v jeho možnostech uvedenou částku vrátit. Vzhledem k tomu, že se původně zavázal týdně splácet 456 Kč po dobu 60 týdnů a 491 Kč po dobu 80 týdnů, uplynutí doby delší než 3,5 roků k navrácení částek je doba více než přiměřená jeho možnostem. Soud tak žalovanému poskytuje možnost dobrovolného uhrazení a zároveň jej nepřiměřeně nezvýhodňuje na úkor žalobkyně.