4 C 89/2023

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Doleželem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 27 850 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se pro částku 2 598,44 Kč představující část kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení a pro částku 2 362,82 Kč představující část kapitalizovaného úroku, částečně zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 074 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se pro zaplacení částky 25 776 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 920,80 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 453,72 Kč, pro úrok ve výši 15 % ročně z částky 15 631,24 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení a pro zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 421,66 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhá částky 27 850 Kč, která se skládá z částky 15 631,24 Kč představující nesplacenou jistinu úvěru, z částky 790,42 Kč představující úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, z částky 7 339,98 Kč představující poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, z částky 1 392,03 Kč představující poplatek za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a z částky 2 696,33 Kč představující poplatek za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště. Dále se žalobkyně domáhá kapitalizovaného úroku ve výši 10 816,54 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 519,24 Kč, dále pak úroku ve výši 15 % ročně z částky 15 631,24 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 16 421,66 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále také jen „právní předchůdce žalobkyně“), uzavřel s žalovaným dne 24. 6. 2018 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl žalovanému v hotovosti částku 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit spolu s příslušenstvím a poplatky (celková dlužná částka činila 55 776 Kč) ve 14 měsíčních splátkách ve výši 3 984 Kč, přičemž splatnost poslední splátky (a zároveň celková splatnost závazku) připadla na den 24. 8. 2019. Žalovaný však neuhradil sjednanou částku řádně a včas, kdy hradil pouze částečně. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2023 postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Po postoupení pohledávky žalovaný neuhradil na svůj dluh ničeho.

2. K výzvě soudu žalobkyně sdělila, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr byla ověřována právním předchůdcem žalobkyně na základě informací požadovaných a získaných od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne 24. 6. 2018 a byly ověřeny pracovní smlouvou a výplatními páskami. Žalobkyně ke svým tvrzením doložila pouze žádost o úvěr. Dále k výzvě soudu, aby žalobkyně provedla jednoduchý výpočet kapitalizovaného úroku ve výši 10 816,54 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 519,24 Kč, žalobkyně tento výpočet provedla, kdy došla k závěru, že kapitalizovaný úrok činí 8 453,72 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení činí 5 920,80 Kč. Z toho důvodu vzala žalobkyně žalobu částečně zpět do částky 2 362,82 Kč na kapitalizovaném úroku a do částky 2 598,44 Kč na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení. S ohledem na uvedené soud rozhodl v souladu s § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a řízení pro částku 2 362,82 Kč a pro částku 2 598,44 Kč částečně zastavil.

3. Žalovaný se k výzvě soudu ve věci vyjádřil tak, že žalovanou částku uznává co do částky jistiny, ale neuznává nároky na různé druhy úroků a poplatků, kdy se dle něj jedné o spoustu úroků k jedné dlužné částce a nesouhlasí také s jejich výší. Pro případ, že by soud žalobě v plném rozsahu vyhověl, požádal žalovaný o možnost úhrady dlužné částky v měsíčních splátkách.

4. Dle § 153a odst. 1, odst. 2 a odst. 4 o. s. ř., uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.

5. Dle § 99 odst. 2 první věta o. s. ř., soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy.

6. Uznání nároku či jeho základu žalovanou v civilním soudním řízení je projevem dispoziční zásady. Z procesního úkonu žalované musí obsahově jednoznačně vyplývat, že žalovaná žalobní nárok zcela, zčásti, nebo v jeho základu uznává. Není rozhodující, zda a jak je takový procesní úkon označen a zda uznání nároků je vyjádřeno právě tímto slovním spojením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 522/2001). Důsledkem uznání je povinnost soudu rozhodnout podle tohoto uznání, tj. vydat rozsudek pro uznání. Tento však nemůže být soudem vydán, pokud by byl v rozporu s právními předpisy (ať už procesními, nebo předpisy hmotného práva). O podmínku rozporu s hmotným právem jde tehdy, je-li smír v rozporu s obecnými požadavky kladenými zákonem na náležitosti právních jednání nebo pomíjí-li náležitosti právních jednání, stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, případně je jinak v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, resp. je v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2319/2019).

7. S ohledem na právní úpravu ochrany spotřebitele, která je obsažena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ (ve vztahu je spotřebitelským úvěrům zejména § 419, § 420 odst. 1 a 2, § 1810, § 1812, § 1813, § 1815 o. z., ve vazbě na úvěry § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z.), dále v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vycházeje zejména z unijního spotřebitelského práva, k tomu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a současné judikatury k eurokonformnímu výkladu české právní úpravy, k tomu např. nález Ústavního ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dále rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020, je právě v tomto případě dán rozpor s hmotným právem, pokud by byl vydán rozsudek pro uznání dle procesního uznání žalovaného, neboť takové rozhodnutí by zcela popřelo spotřebitelskou právní úpravu, když při právním posouzení této věci, jak bude uvedeno dále, nebyla zachována ze strany úvěrujícího zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele dle nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a poskytnutí spotřebitelského úvěru jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 zákona č. 257/2016 Sb.). Proto soud nezasílal žalobkyni vyjádření žalovaného (toto je zasíláno společně s rozsudkem), ve kterém žalovaný uznal nárok uplatněný žalobou co do jistiny, neboť ani návrh žalobkyně na rozhodnutí podle tohoto uznání by neměl za následek vydání rozsudku pro uznání.

8. Za splnění podmínek § 115a o. s. ř., soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

9. Soud učinil následující dílčí skutková zjištění:

10. Z žádosti o úvěr ze dne 24. 6. 2018 soud zjistil, že žalovaný zažádal právního předchůdce žalobkyně o úvěr ve výši 30 000 Kč, který bude platit ve 14 měsíčních splátkách ve výši 3 984 Kč. Žalovaný v žádosti uvedl, že je zaměstnán od roku 2015, jeho mzda je 16 213 Kč měsíčně, jeho měsíční výdaje jsou celkem 6 510 Kč (bydlení, energie 2 000 Kč, doprava, jídlo a osobní náklady 3 410 Kč, měsíční splátky stávajících půjček 1 100 Kč), použitelný měsíční příjem je 9 703 Kč. Dále žalovaný uvedl, že bydlí ve vlastní nemovitosti, je svobodný a nemá žádné vyživované dítě.

11. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že tuto právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným dne 24. 6. 2018. Ze smlouvy o úvěru soud dále zjistil, že jejím předmětem je poskytnutí peněžních prostředků ve výši 30 000 Kč v hotovosti, kdy tato částka má být splacena společně s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 25 776 Kč ve 14 měsíčních splátkách ve výši 3 984 Kč. Celková částka splatná dlužníkem tedy činí 55 776 Kč. Zápůjční úroková sazba činí 15 %, RPSN činí 272,44 %. Žalovaný svým podpisem potvrdil, že od právního předchůdce žalobkyně převzal v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru. K žalobě je doložena rovněž příloha č. 1 smlouvy – předpis splátek.

12. Z přehledu plateb žalovaného soud zjistil, že žalovaný uhradil na svůj dluh celkem 27 926 Kč, přičemž naposledy uhradil dne 8. 4. 2022 částku 700 Kč.

13. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2023 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Z výňatku ze seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že mezi postoupenými pohledávkami je i pohledávka za žalovaným. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 5. 2023 soud zjistil, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno a zároveň byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky.

14. Z výzvy k plnění předcházející žalobě ze dne 31. 7. 2023 soud zjistil, že žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky a byl upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání. Žalobkyně doložila podací lístek dokládající odeslání této výzvy.

15. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 24. 6. 2018 ujednání, na jehož základě byla žalovanému v hotovosti poskytnuta částka 30 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit spolu s úrokem, úhradou za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatkem ve 14 měsíčních splátkách ve výši 3 984 Kč. Celková dlužná částka činila 55 776 Kč. Žalovaný však svůj dluh řádně nehradil, kdy na dlužnou částku uhradil pouze 27 926 Kč. Pohledávka za žalovaným byla právním předchůdcem žalobkyně platně postoupena na žalobkyni.

16. Závazkový vztah, vzniklý dne 24. 6. 2018 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

17. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

18. Dle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

19. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Dle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Dle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z., postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Dle § 1881 o. z., postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dle § 1882 odst. 1 o. z., dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

22. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění: „… součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění: „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“23. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity).

24. V dané věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 a násl. o. z. poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s jejich osobou. V souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Nesplnění povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru dlužníku i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

25. Žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že schopnost žalovaného splácet ověřil její právní předchůdce na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a jejich ověření doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr. Žalobkyně doložila žádost o úvěr, ničeho dalšího ke svým tvrzením nedoložila. Na základě žádosti dle tvrzení žalobkyně neměl její právní předchůdce důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které v žádosti uvedl. S ohledem na výši příjmů a výši úvěru vyhodnotil právní předchůdce žalobkyně žalovaného jako dostatečně schopného splácet úvěr dané výše ve sjednaných splátkách. Soud uvádí, že v dané věci zcela absentuje jakékoli zabývání se příjmy a výdaji žalovaného, které byly pouze tvrzeny ve výši 16 213 Kč (příjmy) a 6 510 Kč (výdaje) měsíčně, nebo způsobem plnění dosavadních dluhů.

26. Povinností žalobkyně je zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalovaném vyžadoval a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřil, jaké konkrétní informace byly žalovaným sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaný je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovaného v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaný kterou konkrétní databází prošel, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaný dostatečně solventní. Právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí úvěrů u nebankovních společností (jsou to převážně klienti, kteří úvěr od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu uvedenou shora se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva.

27. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat a řádně vyhodnotit úvěruschopnost žalovaného, kdy se právní předchůdce žalobkyně nezabýval příjmy ani výdaji žalovaného ani nezjišťoval, jakým způsobem plní žalovaný své dosavadní závazky (např. lustrací v databázi SOLUS, NRKI, atd.). Žalovanému tak bylo poskytnuto plnění na základě neplatné smlouvy a je povinen toto bezdůvodné obohacení vydat. Žalovanému byla poskytnuta částka 30 000 Kč, a tím mu vzniklo bezdůvodné obohacení v částce 30 000 Kč, které měl vrátit v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož žalovaný uhradil celkem částku 27 926 Kč, je nutné tuto částku započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení. Žaloba je tedy důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II., kdy žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 074 Kč. Ve zbytku je žaloba nedůvodná, proto byla zamítnuta. Žaloba byla zamítnuta mimo jiné pro zákonný úrok z prodlení z dlužné částky, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.

28. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohlednil i požadované (kapitalizované) příslušenství, v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08. Za neúspěch žalobkyně je třeba považovat i tu část předmětu řízení, ohledně níž bylo řízení zastaveno, neboť procesní zavinění je na její straně. Žalobkyně celkem požadovala zaplacení částky 51 030,62 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 2 074 Kč. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 4 %, v rozsahu 96 % úspěšná nebyla. Úspěch žalovaného pak spočívá v 92 %. Přestože se žalovaný v řízení vyjádřil podáním ze dne 12. 2. 2024, nelze tento úkon s ohledem na obsah vyjádření považovat za úkon účelný k jeho procesní obraně. Proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku IV. a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

29. Lhůta k placení byla stanovena dle ustanovení § 160 o. s. ř.