4 C 92/2023

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Doleželem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 47 974,20 Kč s příslušenstvím <b>I. Řízení se pro částku 542,08 Kč co do kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení částečně zastavuje.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 760 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>III. Žaloba se co do částky ve výši 29 214,2 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 1 467,94 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1 632,47 Kč, úroků ve výši 20,88 % ročně z částky 23 070,51 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 23 070,51 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení zamítá.</b> <b>IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 47 974,2 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení z titulu dluhu žalovaného ze smlouvy o úvěru. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že společnost [právnická osoba] uzavřela dne 14. 2. 2021 s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému částku 27 000 Kč, kterou si žalovaný převzal v hotovosti při podpisu smlouvy. Ve smlouvě se žalovaný zavázal vrátit společnosti částku celkovou částku 57 716 Kč, tvořenou jistinou ve výši 27 000 Kč, kapitalizované úroky ve výši 21 759 Kč, částku 1 500 Kč za zpracování zápůjčky a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 457 Kč, a to v pravidelných 78 týdenních splátkách po 740 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 14. 8. 2022. Žalovaný na svůj závazek uhradil celkem částku 8 240 Kč, kdy poslední splátku uhradil ke dni 31. 7. 2021 Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14. 12. 2022 byla pohledávka postoupena na žalobkyni.

2. Dle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

3. Žalobkyně využila svého dispozičního oprávnění, když vzala návrh na zahájení řízení pro částku kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 542,08 Kč zpět. Návrh vzala zpět poté, co měla k výzvě soudu doplnit a také doložit, jakým způsobem došlo k výpočtu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení. Žalobkyně současně s částečným zpětvzetím doplnila přesný výpočet kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení. Protože byly splněny zákonné podmínky, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku I.

4. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

5. Žalobkyně doložila zákaznickou kartu - žádost o spotřebitelský úvěr podepsanou dne 14. 2. 2021 žalovaným, kterou žalovaný požádal společnost [právnická osoba] o poskytnutí úvěru 15 000 Kč s 18 měsíčními splátkami, jedná se o žádost formulářového typu, to znamená, že v ní žalovaný jakožto žadatel o úvěr zaškrtával údaje hodící se k jeho osobní a majetkové situaci, případně vepisoval bližší informace. Žalovaný zaškrtl, že bydlí s rodiči, že je svobodný a pracuje jako OSVČ s příjmem 63 650 Kč, kdy další čistý příjem jeho domácnosti je 20 000 Kč, běžné měsíční výdaje 0 Kč, interní splátky u [právnická osoba] 0 Kč a odhadované měsíční výdaje 12 050 Kč. Potvrzení příjmu nikterak nedoložil, nedoložil ani 2 výpisy z bankovního účtu, ani jakoukoli nájemní smlouvu. Dle zaškrtnutí doložil občanský průkaz. Dle předtištěného textu žadatel o úvěr prohlašuje, že v současné době proti němu není zahájeno ani vedeno žádné exekuční řízení. Žalobkyně dále doložila smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 14. 2. 2021, na základě které žalovanému právní předchůdce poskytl částku 27 000 Kč (tedy téměř 2násobek žádaného úvěru), se splatností v 78 týdenních splátkách v hotovosti (tedy 18 měsíců) po 740 Kč, s pevnou úrokovou sazbou 88 %. Z tabulky umoření vyplývají jednotlivé uhrazené splátky žalovaného na poskytnutý spotřebitelský úvěr.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to za úplatu. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022 soud zjistil, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Výzvou ze dne 1. 6. 2023 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a současně byl informován, že v případě neuhrazení dojde k vymáhání soudní cestou. Žalobkyně k uvedené předžalobní výzvě doložila podací lístek o odeslání zásilky.

7. Soud dále zjistil, a to z interního soudního systému, že od roku 2016 jsou vůči žalovanému opakovaně vedena exekuční, resp. vykonávací řízení, a to i v době žádosti o spotřebitelský úvěr.

8. Dle ustanovení § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 občanského zákoníku kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

9. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Dle ustanovení § 2398 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

11. Podle ustanovení § 1810 občanského zákoníku jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel. Podle ust. § 1841 a 1842 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji. Ustanovení tohoto pododdílu se použijí na smlouvu o finanční službě a na práva a povinnosti z ní vzniklé, pokud byl k uzavření smlouvy použit výhradně prostředek komunikace na dálku. Uzavřou-li se však na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 další smlouvy stejné nebo obdobné povahy, které na sebe v čase navazují, použijí se ustanovení tohoto pododdílu jen na první smlouvu; to neplatí, pokud od uzavření poslední smlouvy uplynul více než jeden rok. Dojde-li na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 k jinému projevu vůle stejné nebo obdobné povahy, postupuje se obdobně.

12. Podle § 1812 odst. 1 občanského zákoníku lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Podle odst. 2 téhož ustanovení k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Podle § 1813 jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Podle ustanovení § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

13. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalované, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů.

14. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

15. Dle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

16. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

19. Soud je dle již ustálené judikatury povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

20. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil platně pohledávku za žalovaným na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno. Soud má dále za to, že žalovaný zažádal právního předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], o poskytnutí úvěru 15 000 Kč, přičemž smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 an. o. z. na téměř dvojnásobnou částku 27 000 Kč byla s žalovaným téhož dne, zřejmě obratem, uzavřena. Jedná se o smlouvu formulářového typu, která je předtištěna věřitelem, spotřebitel, coby dlužník, do ní nemůže nijak zasahovat. Žalovaný se zavázal, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí společně s celkovými náklady spotřebitelského úvěru 30 716 Kč, tedy celkem částku 57 716 Kč v 78týdenních splátkách po 740 Kč (kdy poslední splátka odpovídala částce 736 Kč). Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně k výzvě soudu sdělila, že ona ani její právní předchůdce nedisponují doklady, které žalovaný předložil při sjednávání a uzavírání smlouvy, což dle zaškrtnutých políček je jen osvědčení o živnostenském oprávnění (resp. tato informace je volně dohledatelná v živnostenském rejstříku). Právní předchůdce žalobkyně tak nikterak neověřil tvrzené příjmy a výdaje žalovaného před uzavřením smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně nahlédl do insolvenčního rejstříku, ze kterého zjistil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Soud má za to, že z žádosti o úvěr (která byla žalobkyní doložena), a která měla sloužit ke splnění této zákonné povinnosti právního předchůdce žalobkyně, nepochybně plyne, že [právnická osoba] nedostála své zákonné povinnosti, naopak, tuto plnila pouze tzv.“ pro formu“, a úvěr i bez posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí poskytla. [právnická osoba] přitom neměla vycházet pouze z tvrzení spotřebitele, ale – a soud zde podotýká s ohledem na typ klientů, kteří žádají o tento typ nebankovního úvěru – lustrovat spotřebitele v dostupných rejstřících, ze kterých lze velmi snadno zjistit, zda je spotřebitel zadlužen u více nebankovních společností, zda má nějaké dluhy po splatnosti a pokud ano, zda jsou vymáhány exekučně, a k ověření příjmové a výdajové stránky žalovaného vyžadovat např. výpisy z běžného účtu.

22. Soud v souvislosti se zjištěnými informacemi, kdy se u žalovaného jednalo o evidentně osobu s finančními problémy, a to dlouhodobě, a s ohledem na neunesení břemene tvrzení ohledně splnění zákonné povinnosti posouzení úvěruschopnosti dospěl k závěru, že spotřebitelský úvěr, který žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., absolutně neplatný, když důsledek absolutní neplatnosti při naplnění předpokladů pro aplikaci § 87 cit. zák. vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. je spotřebitel (v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy, zejména ujednáním o sjednaném úroku z úvěru a dalších poplatcích.

23. Žalovaný je tak povinen uhradit žalobkyni poskytnuté plnění, které v daném případě představuje částku 27 000 Kč. Platby realizované žalovaným, které žalobkyně započetla na plnění z neplatně sjednané smlouvy, tedy na neexitující dluh žalovaného, je nutné započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení žalovaného. Žalovaný celkem uhradil 8 240 Kč, nesplacený dluh tedy zůstal ve výši 18 760 Kč. Ve zbytku je žaloba nedůvodná, a proto byla zamítnuta.

24. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pokud jde o výši nákladů právního zastoupení, soud při jejich výpočtu vycházel z vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí ve spojení s ust. § 14b odst. 1 advokátního tarifu částku ve výši 500 Kč. Žalobkyni by při úplném úspěchu náležela odměna za celkem 3 úkony právní služby (tj. převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a zaslání výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem) ve výši celkem 1 500 Kč, režijní paušál ve výši 300 Kč (3x10 0 Kč), DPH ve výši 378 Kč, a zaplacený soudní poplatek ve výši 1 920 Kč, kdy se takto jedná celkem o částku ve výši 4 098 Kč. Žalobkyně byla úspěšná asi ze 32 %, naopak z 68 % byl úspěšný žalovaný, když soud při výpočtu úspěchu ve věci zohlednil i výši příslušenství ke dni vydání rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu I ÚS 2717/08), tedy celková požadovaná částka činí 58 631,4 Kč. Poměr úspěchu žalovaného vůči úspěchu žalobkyně tak činí asi 36 %. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný, žádné náklady v řízení mu nevznikly a o svůj úspěch ve věci se nikterak nezapříčinil, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

25. V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. a s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které stanovuje limity pro vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v případě neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka, v době„ přiměřené možnostem“ spotřebitele, stanovil soud splatnost dlužné částky v obecné lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, a to vzhledem k nečinnosti žalovaného, který nikterak nesdělil, že by nebylo v jeho možnostech uvedenou částku vrátit. Vzhledem k tomu, že se původně zavázal celkovou částku 57 716 Kč vrátit do 18 měsíců, uplynutí doby téměř 36 měsíců k navrácení částky je doba více než přiměřená jeho možnostem. Soud tak žalovanému poskytuje možnost dobrovolného uhrazení a zároveň jej nepřiměřeně nezvýhodňuje na úkor žalobkyně.