6 C 2/2026

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Vrchou, MBA, ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno se sídlem Adresa žalobkyně právně zastoupená Jméno Zástupce , advokátem se sídlem Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované (adresa ohlašovny) o zaplacení částky 15 5323,64 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 532,64 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 532,64 Kč od 29. 6. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným podepsanému soudu (dále již „soud“) dne 26. 8. 2025, domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 532,64 Kč se shora již specifikovaným příslušenstvím. Žalobkyně návrh odůvodnila následovně:

2. Žalobkyně nyní vymáhanou pohledávku nabyla na základě cese ze dne 27. 1. 2020 od společnosti , Anonymizováno, , jméno FO, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . (dříve , Anonymizováno, , jméno FO, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, .), se sídlem , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , jméno FO, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, .

3. Původní věřitel uzavřel s žalovanou dne 28. 10. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v konečné výši 15 532,64 Kč, který měla splatit nejpozději do 28. 6. 2025, k čemuž ovšem nedošlo.

4. Původní věřitel před poskytnutím úvěru posuzoval úvěruschopnost žalované a dospěl ke kladnému hodnocení. Žalovaná byla lustrována z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB.

5. Úvěr byl žalované poskytnut na její bankovní účet č. , č. účtu, .

6. Žalovaná byla opakovaně původním věřitelem vyzývána k úhradě dluhu, stejně jako žalobkyní, a to dopisem ze dne 21. 7. 2025.

7. Celková výše nároků žalobkyně po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalované činí celkem 15 532,64 Kč, nejpozději splatných dne 28. 6. 2025.

8. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila a v řízení byla procesně pasivní.

9. Soud učinil následující dílčí skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:

10. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalované byl poskytnut popis základních vlastností spotřebitelského úvěru, jeho náklady a další důležité právní aspekty.

11. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 10. 2024 (bez podpisu žalované, která učinila návrh smlouvy vůči žalobkyni přes registraci na webovém rozhraní a identifikací e-mailem a číslem jejího mobilního telefonu) vyplývá, že žalovaná uzavřela s s původním věřitelem – společností , Anonymizováno, , jméno FO, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, ., se sídlem shora, úvěrovou smlouvu upravující revolvingový úvěr ve výši 10 000 Kč, s celkovou částkou k úhradě ve výši 17 957,74 Kč. Z dokazování rovněž vyplynulo, že původní věřitel postoupil pohledávku shora za žalovanou žalobkyni.

12. Žalovaná dlužnou částku žalobkyni nesplatila, pročež se dnem 29. 6. 2025 se dostala do postavení dlužníka v prodlení.

13. Ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 6 C 147/2025, v právní věci jiného žalobce proti rovněž žalované , Jméno žalované, , byly zjištěny následující skutečnosti:

14. V uvedené věci si soud vyžádal od , právnická osoba, . výpisy z účtu žalované č. , č. účtu, (což je identický účet, na který dle ad 11 právní předchůdkyně žalobkyně bezhotovostně převedla žalované částku 10 000 Kč) za období od 1. 1. 2024 do 31. 10. 2024, přičemž zjistil, že na tento účet žalované bylo za vymezené období připsáno celkem 1 813 581,49 Kč a odepsáno z něj 1 807 550,64 Kč. Z historie jednotlivých bankovních operací plyne, že žalovaná kromě pravidelných příjmů od svého zaměstnavatele (, právnická osoba, .) měla další příjmy mj. plynoucí z jí realizovaných sázek, čemuž odpovídaly i její výdaje u různých sázkových subjektů. V uvedené věci bylo dále zjištěno, že žalovaná byla zaměstnankyní , jméno FO, , Anonymizováno, , a. s.

15. Z judikatury Nejvyššího soudu přitom plyne, že pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

16. Dále Nejvyšší soud ve své judikatuře ve vztahu k otázce spotřebitelských úvěrů zdůrazňuje, že přístup ad 15 odpovídá podle důvodové zprávy i záměru zákonodárce. Pro závěr o neplatnosti smlouvy proto musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut). Ve věci vedené sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 proto Nejvyšší soud shledal neúplným (a proto nesprávným) právní posouzení věci odvolacím soudem, který neplatnost smlouvy založil výlučně na porušení povinnosti žalované posoudit úvěruschopnost (neprověřila dlužníkem uváděné výdaje, resp. jeho výdaje reálně nezjišťovala), aniž vzal v úvahu, zda, resp. že předchůdce žalobkyně byl schopen úvěr splatit. Akcentoval, že způsob a rozsah posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se v konkrétních případech bude lišit, neboť se vždy jedná o posouzení individuální (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2105/2024).

17. V posuzované věci tedy v případě žalované nemohla mít právní předchůdkyně žalobkyně pochybnosti o její solventnosti, kdy žalovaná jako svého zaměstnavatele uvedla , právnická osoba, ., přičemž řádně doložila další podklady, z nichž bylo možné dovozovat, že jí poskytnutý úvěr bude řádně a včas splácet. Tomu konečně nasvědčuje nyní i podrobný vhled ad 14 do bankovní historie žalované, předcházející několik měsíců před poskytnutím úvěru žalované.

18. Z pohledu shora připomenuté judikatury Nejvyššího soudu proto i v posuzované věci s žalovanou uzavřená úvěrová smlouva není stižena neplatností z důvodu nedůsledně provedeného posouzení její úvěruschopnosti, neboť v době, kdy byl žalované úvěr poskytnut, měla žalovaná prokazatelně stabilizované majetkové poměry, a tedy bylo v jejích poměrech úvěr splácet.

19. Z dosavadního chování žalovaného, jakož i s přihlédnutím k okolnostem, že má hlášenou adresu svého trvalého pobytu na tzv. ohlašovně , právnická osoba, , adresa, , a že si v mezidobí změnila příjmení z původního „, Anonymizováno, “ na nynější „, Anonymizováno, “, je zřejmé, že nemá tendenci dostát svým závazkům a za tím účelem věřitelům i tímto způsobem do jisté míry „znesnadňuje“ vymáhání jejich pohledávek.

20. Pokud jde o adresu trvalého pobytu žalované, soud zdůrazňuje, že před vydáním tohoto rozsudku uvážil dosavadní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu k otázce doručování soudních písemností účastníkovi na jeho adresou hlášeného trvalého pobytu.

21. Tak např. Ústavní soud v usnesení ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1281/16, vyložil, že adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů. Stejně tak je povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, jde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Skutečnost, že se adresát na adrese pro doručování trvale nezdržuje, nemůže být omluvitelným důvodem, pro který se účastník nemohl s doručovanou písemností seznámit.

22. V dalším usnesením ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2744/18, Ústavní soud zaujal právní názor, že je odpovědností účastníka, aby měl v centrální evidenci uvedenou adresu trvalého pobytu, na které bude řádně písemnost přebírat (aby byl ve vztahu k adrese jeho pobytu sjednocen stav evidenční a faktický), popř. aby soudu sdělil jinou doručovací adresu. Naopak není zásadně povinností obecných soudů doručovat na jiné adresy než ty, které vyplývají z informačního systému evidence obyvatel nebo ze sdělení samotných účastníků v konkrétním řízení. Má-li účastník adresu trvalého pobytu na tzv. ohlašovně a zároveň se fakticky zdržuje jinde, chová se procesně nezodpovědně a podstupuje riziko, že mu může být doručování fikcí. Kromě toho účastník, který je např. hlášen k trvalému pobytu na tzv. ohlašovně, může využít za úplatu služby České pošty, s. p. ohledně dosílání zásilek adresovaných na adresu jeho trvalého bydliště, a to na jím určenou adresu, kde se fakticky zdržuje, respektive hodlá zásilky přebírat.

23. Na základě shora uvedených skutečností, s přihlédnutím k vyložené judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, když vrácení úvěru je odůvodněno dle § 2395 a § 2399 odst. 1 o. z., dle kterého smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

24. Podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu sama okolnost, že úvěrující společnost před poskytnutím úvěru úvěrovanému nedostatečně či snad vůbec neposuzovala jeho úvěruschopnost, bez dalšího nezakládá neplatnost spotřebitelské smlouvy. K tomu, aby soud vyslovil závěr, že spotřebitelská smlouva je absolutně neplatná, by muselo být v řízení zjištěno, že úvěrovaný v době poskytnutí úvěru objektivně nebyl schopen úvěr splácet, tj. že jeho majetkové poměry byly natolik svízelné, že nemohly panovat pochybnosti o jeho platební neschopnosti takový dluh splácet.

25. Soud ovšem v rozhodovací praxi zaznamenal další fenomén, kdy (byť jde o výjimečné případy) úvěrovaný je v procesu uzavírání úvěrové smlouvy informačně „vybaven“ znalostí judikatury, právní úpravy a s presumpcí, že v jeho případě nebude důsledně posuzována jeho úvěruschopnost účelově přistupuje k uzavírání dalších a dalších úvěrů, aby poté v následně zahájených řízeních jako žalovaný namítal neplatnost úvěrové smlouvy pro absenci posuzování jeho úvěruschopnosti či pro zjištění, že v době poskytnutí úvěru nebyl schopen úvěr splácet, to vše s kalkulací, že v takovém řízení může být pravděpodobně adresátem toliko povinnosti vrátit výši svého bezdůvodného obohacení, tj. zavázán k vrácení zapůjčené jistiny úvěrující společností. Je proto povinností soudu i k těmto možným okolnostem přihlížet, respektive je v řízení detekovat a promítnout následně do právního posouzení věci, případně si vyhodnotit, zda již není založeno důvodné podezření z trestněprávního jednání úvěrovaného ve smyslu možného naplnění skutkové podstaty úvěrového podvodu dle § 211 tr. zák., pročež by v takovém případě měl soud takovou okolnost oznámit přísl. orgánu činnému v trestním řízení.

26. Soud proto respektuje judikaturu Nejvyššího soudu, dle které smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, respektive že mu úvěr neměl být poskytnut (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2013).

27. V posuzované věci z dokazování nevyplynulo, že by majetkové, respektive finanční poměry žalované jí neumožňovaly sjednaný úvěr splácet, pročež je tak vyloučena úvaha o neplatnosti spotřebitelské smlouvy.

28. Soud proto žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni shora uvedenou jistinu i se specifikovaným příslušenstvím – zákonnými úroky z prodlení od prvního dne prodlení žalovaného, jak je rovněž uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, když ohledně přisouzení příslušenství soud aplikoval § 1970 o. z., který stanoví, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

29. Žalobkyně měla ve věci plný procení úspěch, pročež jí soud vůči žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 2 300 Kč, které sestávající ze 3 úkonů právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis předžalobní výzvy a 3. sepis návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) po 400 Kč dle § 14b odst. 1 bod 3 advokátního tarifu, dále ze 3 režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 advokátního tarifu, konečně ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč.

30. Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení zaplatit žalobkyni dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám její právní zástupkyně (advokátky).