6 C 20/2023

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Vrchou, MBA, ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně se sídlem adresa žalobkyně právně zastoupená titul jméno příjmení , advokátkou se sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 24 627 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 48 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 22 181 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 229 Kč od 30. 9. 2022 do zaplacení, pro smluvní pokutu ve výši 2 398,88 Kč, pro úrok ve výši 59,84 % ročně z částky 18 065,25 Kč od 30. 9. 2022 do 23. 10. 2022 a pro úrok ve výši 15 % ročně z částky 18 065,25 Kč od 24. 10. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30. 9. 2022 dosáhne částky 62 553 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit jí částku 22 229 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 2 398,88 Kč. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že dne 10. 2. 2021 uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (vyplněním jedinečného kódu) s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 24 000 Kč, který byl vyplacen dne 10. 2. 2021. Žalovaný se zavázal úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 59,84 % ročně splácet ve 36 měsíčních splátkách ve výši 1 497 Kč splatných vždy k 25. dni v měsíci. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně dle svého tvrzení posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného i jiných zdrojů. Žalovaný uhradil pouze 16 splátek po 1 497 Kč, tedy celkem 23 952 Kč následně neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Splátka splatná dne 25. 7. 2022 nebyla zaplacena a dne 28. 9. 2022 došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru v částce 20 684,76 Kč (včetně přirostlých úroků). Před zesplatněním úvěru žalobkyni dle jejího tvrzení vzniklo právo na úhradu smluvních pokut ve výši 998 Kč a na náhradu nákladů ve výši 400 Kč. Od 30. 9. 2022 vznikla dle žalobkyně žalovanému povinnost zaplatit jí smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s úhradou nové jistiny, kterou žalobkyně vypočetla na částku 2 398,88 Kč (tj od 30. 9. 2022 do dne vyhotovení žaloby, tedy 23. 1. 2023). Po zesplatnění žalovaný ničeho neuhradil. Žalobkyně tak po žalovaném požadovala v žalobě uhradit částku 22 229 Kč (jistina ve výši 18 065,25 Kč, dlužné úroky přirostlé do zesplatnění ve výši 2 619,51 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč, úhrada za 3 splátky pojištění ve výši celkem 147 Kč, to vše zaokrouhleno na celé koruny dolů) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 229 Kč od 30. 9. 2022 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 2 398,88 Kč (pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 20 684,76 Kč od 30. 9. 2022 do 23. 1. 2023) a dále smluvní úrok ve výši 59,84 % ročně z částky 18 065,25 Kč od 30. 9. 2022 do 23. 10. 2022 ve výši 694,32 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 18 065,25 Kč od 24. 10. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30. 9. 2022 dosáhne částky 62 553 Kč.

2. Dne 25. srpna 2023 se konalo u zdejšího soudu jednání při kterém bylo provedeno dokazování, z něhož soud zjistil dále uvedená skutková zjištění.

3. Dle ustanovení § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

4. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Dle ustanovení § 2398 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

6. Dle ustanovení § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

7. Dle ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Dle ustanovení § 122 odst. 1, 2, 3, 4 zákona č. 257/2016 Sb., věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. U dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší 10. Dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

11. Dle ustanovení § 2048 odst. 1 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

12. Dle ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu (na č. l. 8 spisu) vyplývá, že žalobkyně má u České národní banky povolení k poskytování spotřebitelských úvěrů jiných než na bydlení.

15. Z předsmluvního formuláře ze dne 10. 2. 2021, který je formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (na č. l. 9 spisu), a z prohlášení klienta – informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru ze dne 10. 2. 2021 (na č. l. 15 spisu) soud zjistil, že žalovaný svým podpisem potvrdil, že před podpisem návrhu na uzavření smlouvy převzal jedno vyhotovení předsmluvního formuláře, který obsahoval informace o zprostředkovateli spotřebitelského úvěru, o základních vlastnostech spotřebitelského úvěru a jeho nákladech, dalších důležitých právních aspektech. Žalovaný rovněž prohlásil, že se seznámil se všemi informacemi podstatnými ohledně spotřebitelského úvěru, nemá žádné splatné dluhy vůči jakékoli třetí osobě, nenachází se v úpadku a veškeré informace o své osobě poskytl pravdivě a úplně.

16. Z hodnocení klienta ze dne 10. 2. 2021 podepsaného žalovaným vyplněním jedinečného kódu (na č. l. 31 spisu) vyplývá, že finanční potřeba žalovaného je 166 000 Kč, celková výše úvěru je 24 000 Kč. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán u zaměstnavatele [název zaměstnavatele] a uvedl pravidelný měsíční příjem ve výši 25 900 Kč. Žalovaný dále sdělil, že je ženatý, nežije ve společné domácnosti s manželkou/partnerkou. Pokud jde o jeho výdaje, ty vyčíslil na částku 7 360 Kč (tj. 3 860 Kč jako životní minimum a 3 500 Kč na bydlení), forma bydlení je uvedena„ jiné“.

17. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 10. 2. 2021 (dále jen„ smlouva o úvěru“, na č. l. 12 spisu) a z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] (na č. l. 27) vyplývá, že mezi žalobkyní a žalovaným bylo uzavřeno ujednání, ve kterém se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 24 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a zaplatit sjednané úroky za poskytnutí úvěru ve výši 59,84 % ročně. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činila 52 128 Kč bez pojištění, a měla být hrazena ve 36 měsíčních splátkách ve výši 1 497 Kč (částka v sobě zahrnuje splátku jistiny, úroku za poskytnutí úvěru a úhradu za pojištění) vždy do 25. dne každého kalendářního měsíce, a to počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Dle čl. 2 smlouvy o úvěru se žalobkyně s žalovaným dohodli, že žalobkyně je oprávněna na úrocích, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 62 553,60 Kč. Dle čl. 4 smlouvy o úvěru se úvěr splácí anuitními splátkami, v každé splátce je zahrnuta platba jistiny úvěru a platba úroku za poskytnutí úvěru, úrok zahrnutý do každé splátky odpovídá úroku přirostlému k jistině úvěru k poslednímu dni splatnosti dané splátky. Postupně se tak mění poměr mezi splátkou jistiny a úroku. Tento poměr je u jednotlivých splátek uveden ve splátkovém kalendáři, který je zasílán společně s oznámením o schválení úvěru. Dle čl. 6 smlouvy o úvěru je žalovaný, jestliže se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů, tyto smluvní pokuty jsou splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku povinnosti k zaplacení dané smluvní pokuty. Žalobkyně má dle ustanovení čl. 6 smlouvy o úvěru vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného s úhradou splátky o délce 15 dnů ve výši 200 Kč, náhrada nákladů je v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení. Jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů, je dle čl. 6 smlouvy o úvěru žalobkyně oprávněna odepřít plnění veškerých svých závazků a automaticky dojde k zesplatnění úvěru. Jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění, vzniká mu dle čl. 6 smlouvy o úvěru povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení.

18. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru (na č. l. 28 spisu) vyplývá, že první splátka ve výši 1 497 Kč byla splatná dne 25. 3. 2021 a poslední, 36. splátka úvěru, měla stanovenou splatnost na 25. 2. 2024.

19. Z dokladu o vyplacení úvěru (na č. l. 30 spisu) soud zjistil, že na účet žalovaného uvedený ve smlouvě (skutečnost, že se jedná o účet žalovaného, plyne rovněž z výpisu z tohoto účtu doloženého k ověření příjmu na č. l. 38 spisu) byla dne 10. 2. 2021 vyplacena částka 24 000 Kč.

20. Z historie pohybů na běžném účtu žalovaného (na č. l. 38 a 39 spisu) soud zjistil, že žalovaný měl v 5 měsících před uzavřením smlouvy o úvěru pravidelný měsíční příjem ve výši 15 032 Kč – 27 071 Kč. Z výpisu záznamů z registru SOLUS (na č. l. 32 spisu) vyplývá, že tento byl žalobkyní předložen zcela prázdný bez jakékoliv informace o úvěruschopnosti žalovaného. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací – NRKI (na č. l. 33 spisu) soud zjistil, že žalovanému byl přidělen kód 14, což znamená, že je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti. Žalobkyně k žalobě doložila kopie občanského a řidičského průkazu žalovaného (na č. l. 34-37 spisu), které měla k dispozici k ověření totožnosti žalovaného.

21. Z karty klienta (na č. l. 40 spisu) soud zjistil, že žalovaný na pohledávku uhradil celkem 16 splátek ve výši 1 497 Kč, tedy celkem 23 952 Kč, poslední splátku uhradil dne 30. 5. 2022.

22. Z výzev k zaplacení ze dne 25. 8. 2022 a ze dne 26. 9. 2022 (na č. l. 41 a 42 spisu) soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovaného, že nedošlo k úhradě 17. a 18. splátky, následně i 19. splátky úvěru, vyzvala ho k úhradě těchto splátek a smluvních pokut ve výši 998 Kč a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč a upozornila ho na možnost zesplatnění úvěru.

23. Z oznámení ze dne 28. 9. 2022 (na č. l. 43 spisu) soud zjistil, že žalobkyně sdělila žalovanému, že s ohledem na jeho prodlení s úhradou splátky úvěru o délce 65 dnů došlo k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru. Žalovaný byl žalobkyní vyzván k okamžité úhradě částky 22 229 Kč (tj. jistina ve výši 18 065,25 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 2 619,51 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 998 Kč, náklady související s prodlením ve výši 400 Kč a úhrady za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 147 Kč).

24. Z předžalobní výzvy ze dne 4. 1. 2023 (na č. l. 44 spisu), včetně podacího archu dokládajícího její odeslání (na č. l. 45 spisu) vyplývá, že žalovaný byl právní zástupkyní žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky a byl upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání.

25. Na základě výše uvedených skutečností soud dospěl ke skutkovému závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným bylo uzavřeno ujednání, ve kterém se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 24 000 Kč, žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 59,84 % ročně, tedy celkem částku 52 128 Kč (bez pojištění), a to v pravidelných 36 měsíčních splátkách ve výši 1 497 Kč. Částka 24 000 Kč byla žalovanému vyplacena dne 10. 2. 2021. Žalovaný uhradil celkem částku 23 952 Kč, následně ničeho neuhradil, a proto ke dni 28. 9. 2022 došlo k zesplatnění úvěru. Po zesplatnění úvěru žalovaný ničeho neuhradil. Celková částka uhrazená žalobkyni ze strany žalovaného tak činí 23 952 Kč.

26. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 27. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C- 679/18.

28. Soud má s ohledem na shora uvedené za to, že žalovaný uzavřel dne 10. 2. 2021 s žalobkyní prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, na základě které mu byla poskytnuta částka 24 000 Kč. Jedná se o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 občanského zákoníku), a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku). Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 an. občanského zákoníku, § 1810 an. občanského zákoníku, komerčně nazývaný„ rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s jejich osobou. Povinností žalobkyně bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a bylo-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru představuje pro spotřebitele záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8, čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jak již bylo uvedeno shora. Nesplnění povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

29. Žalobkyně k plnění své zákonné povinnosti uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Úvěrová historie žalovaného byla ověřována v databázích SOLUS a NRKI. Žalobkyně doložila výpis z účtu dokládající příjem žalovaného v pěti měsících před uzavřením smlouvy o úvěru, který byl v průměrné výši 23 956 Kč. Žalobkyni muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (tedy klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu uvedenou shora se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že v tomto případě žalobkyně nedostála zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytla spotřebitelský úvěr, ačkoli bylo pochybné, zda je žalovaný schopen sjednaný závazek splácet. Byť měl žalovaný před sjednáním úvěru stálý příjem ve výši cca 23 956 Kč, samotná výše příjmu není dostačující pro odůvodnění poskytnutí úvěru a solventnost žalovaného nemůže být odůvodněna pouze výší příjmů, a to s ohledem na skutečnost, že žalovaný může mít řadu jiných závazků u jiných věřitelů (takové riziko v případě osob, které vyhledávají nebankovní poskytovatele úvěru, nepochybně existuje). Za důležitou považuje soud rovněž skutečnost, že žalobkyně měla pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného k dispozici výpis z nebankovního registru klientských informací (NRKI), dle kterého byl žalovaný v registru příliš nový nebo měl rozpracované žádosti. Tato skutečnost nic nevypovídá o platební morálce žalovaného. V této situaci by obezřetný úvěrující vyžadoval po osobě žalovaného další informace k jeho majetkové situaci (například úplný výpis z bankovního účtu za období předcházející uzavření smlouvy o úvěru). Soud bral dále v potaz skutečnost, že se žalobkyně vůbec nezabývala tím, jaké jsou měsíční výdaje žalovaného, kdy se spokojila s tvrzením žalovaného, že jeho měsíční výdaje jsou 7 360 Kč (3 860 Kč životní minimum, 3 500 Kč bydlení) a výši těchto neobvykle nízkých měsíčních výdajů žalobkyně nikterak neověřila. Dále žalobkyně nepátrala po tom, co znamená forma bydlení„ jiné“, tedy proč žalovaný uvedl, že nebydlí ve vlastním či v družstevním nebo státním/obecním bytě, nebydlí u rodičů, nebydlí v nájmu, ale jeho forma bydlení je„ jiné“ a jeho výdaje na bydlení jsou pouze 3 500 Kč Tyto skutečnosti vzbuzují dojem, že úvěruschopnost žalovaného byla ověřována toliko pro formu. Soud je toho názoru, že žalobkyně si měla s ohledem na uvedené skutečnosti, které vzbuzují pochybnosti, ověřit a požadovat doložení žalovaným tvrzených skutečností. Po žalovaném mělo být požadováno větší množství informací, které by mohly vést k ověření toho, zda se jedná o solventní osobu. Na základě informací, které žalobkyně měla k dispozici, nemohla učinit odůvodněný závěr, že žalovaný je dostatečně solventní osobou a může mu být úvěr poskytnut, přesto však žalovanému peněžní prostředky poskytla.

30. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (i kdyby byly žalovaným takto tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, jelikož ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu se shora uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. Tímto však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, jelikož jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. Žalovanému byla dne 10. 2. 2021 na bankovní účet připsána částka 24 000 Kč, a tím mu vzniklo bezdůvodné obohacení v částce 24 000 Kč, které měl žalovaný vrátit v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož žalovaný uhradil celkem částku 23 952 Kč, je nutné tuto částku započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení. Žaloba je tedy důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I., kdy žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 48 Kč. Ve zbytku je žaloba nedůvodná a soud ji zamítl. Žalobkyni nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z dlužné částky, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.

31. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohlednil i požadované (kapitalizované) příslušenství, v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08. Žalobkyně celkem požadovala zaplacení částky 28 969,21 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 48 Kč. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 0,17 %, v rozsahu 99,83 % úspěšná nebyla. Úspěch žalovaného pak spočívá v 99,66 %, vzhledem k tomu, že mu však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku III.