6 C 219/2024

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Vrchou, MBA, ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně právně zastoupená Jméno Zástupce , advokátem se sídlem anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 48 098,45 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 966,78 Kč zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 100 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se pro částku 37 998,45 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 25 079,23 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, pro zaplacení úroku z prodlení ve výši 24,12 % p. a. z částky 25 079,23 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, dále pro zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 596,56 Kč, a pro zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 1 713,91 Kč, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání platebního rozkazu, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 48 098,45 Kč s příslušenstvím, a to z titulu zesplatnění žalovanému poskytnutého spotřebitelského úvěru. Úvěr byl poskytnut právní předchůdcem žalobkyně – společností , právnická osoba, , IČ: , IČO, , se sídlem , adresa, , která posléze tuto pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni.

2. Pokud jde o posuzování úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně v žalobě uvedla, že její právní předchůdce „posoudil před jejím poskytnutím s odbornou péčí schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané ‚ověřené dokumenty‘, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky a nájemní/podnájemní smlouva. Tato skutečnost je potvrzena v předmětné smlouvě, ve které je přímo nad podpisem žalovaného mj. uvedeno, že zákazník potvrzuje, že před uzavřením smlouvy poskytl , Anonymizováno, úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a je si vědom, že si , Anonymizováno, tyto informace ověřil a vyhodnotil, že je schopen , Anonymizováno, splatit celkovou dlužnou částku v souladu s podmínkami smlouvy…“ V doplňujícím podání z 21. 10. 2024 (na č. l. 51 a násl.) žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdce před uzavřením smlouvy vyšel také z informací, že žalovaný je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako , Anonymizováno, ve společnosti , právnická osoba, , jeho měsíční příjem činí 48 908 Kč, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, přičemž s ohledem na výši jeho příjmu a výši požadované zápůjčky poté dospěl k závěru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Právní předchůdce žalobce ani žalobkyně nemají k dispozici kopie dokladů žalovaného, neboť uchazeči o zápůjčku dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při sjednávání a uzavírání smlouvy. K posledně uvedenému žalobkyně odkazuje na právní závěr Krajského soudu v Českých Budějovicích, který v rozsudku ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, mj. vyložil, že: „Stačilo přitom, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě…“ Kromě toho žalovaný čestně prohlásil, že reálně disponuje s použitelným příjmem, který uvedl v zákaznické kartě a že tento údaj je k datu podpisu této karty pravdivý. Současně prohlásil, že nezamlčel žádný údaj podstatná v souvislosti s žádostí o zápůjčku.

3. Žalovaný se na výzvu soudu ve věci nevyjádřil a zůstal po celou dobu prvoinstančního řízení procesně pasivní.

4. Za splnění podmínek dle § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

5. Jelikož v průběhu řízení žalobkyně vzala ohledně kapitalizovaného příslušenství pohledávky (viz ad I.) částečně žalobu zpět, soud dle § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení v tomto rozsahu výrokem I. částečně zastavil.

6. Soud učinil následující dílčí skutková zjištění:

7. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 18. 1. 2022 (na č. l. 25) soud zjistil, že žalovaný zprostředkovatele právního předchůdce žalobkyně požádal o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Žalovaný předložil občanský průkaz, z něhož byly zjištěny základní informace o žalovaném. Dále zákaznická karta obsahuje údaj o pracovním zařazení žalovaného (, Anonymizováno, , zaměstnavatel , anonymizováno, , se sídlem shora). Dle zákaznické karty mělo být ověřeno ze dvou výplatních pásek žalovaného, že jeho čistý měsíční příjem činí 11 808 Kč, a kromě toho byl dále uveden údaj: „další čisté příjmy domácnosti: 37 100 Kč, celkem: 48 908 Kč.“ Zákaznická karta dále obsahuje informace o žalovaném, že žije s rodiči, je ženatý, avšak u dalších příjmů domácnosti není uvedeno, o jaký zdroj příjmů se má jednat (zda jde o celkový příjem domácnosti včetně rodičů, či žalovaného a jeho manželky atp.). Zarážející také je, že žalovaný neuvedl žádné běžné měsíční výdaje a tyto byly (zprostředkovatelem , jméno FO, ) odhadovány na částku 1 500 Kč, což je zjevně nereálný údaj (zjištěno z cit. zákaznické karty na č. l. 25).

8. Za takto shora popsané situace právní předchůdce žalobce přesto s žalovaným dne 18. 1. 2022 uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru, dle které se zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet úvěrující společnosti za podmínek uvedených v této smlouvě, kdy celková dlužná částka měla činit 69 378 Kč, výše jedné splátky měla činit 3 304 Kč, celkem měl žalovaný plnit právní předchůdkyni žalobkyně ve 21 splátkách, z nichž poslední splátka úvěru měla činit částku 3 298 Kč. Žalovanému mu byl spotřebitelský úvěr poskytnut v hotovosti (zjištěno z cit. smlouvy na č. l. 23 a násl.).

9. Z tabulky umoření ze dne 2. 2. 2022 (na č. l. 27) soud zjistil, že žalovaný ke dni 23. 1. 2023 uhradil právnímu předchůdci žalobkyně, respektive žalobkyni na poplatcích a splátce úvěru (jistiny a příslušenství) celkem částku 19 126 Kč, přičemž žalobkyně v žalobě tvrdí, že ke dni podání žaloby jí žalovaný uhradil na shora uvedený titul celkem částku 19 900 Kč. Žalovaný tedy (při výpočtu: 30 000 Kč úvěr – 19 900 Kč dosud uhrazené splátky na úvěr) by měl na jistině žalobkyni vrátit částku ve výši 10 100 Kč.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024 (na č. l. 28 a násl.) soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně převedla mj. i pohledávku z výše uvedeného právního titulu za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo oznámeno žalovanému dopisem žalobkyně ze dne 29. 1. 2024 (na č. l. 37).

11. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy o úvěru ze dne 18. 1. 2022 v hotovosti žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, aniž by řádným způsobem posoudil jeho úvěruschopnost (k tomu viz odůvodnění níže). Právní předchůdce žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024 postoupil na žalobkyni mj. i pohledávku shora za žalovaným. Ke dni vyhlášení rozsudku v této věci přitom žalovaný na splátkách uhradil právnímu předchůdci žalobkyně, respektive žalobkyni částku ve výši 19 900 Kč.

12. Právní vztah vzniklý mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

13. Podle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

14. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881 odst. 1, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalované splácet, tedy její solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění: „… součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění: „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“20. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity) – (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020).

21. Z předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného, respektive předmětný zprostředkovatel tak činil zjevně povrchně a formálně, jak se podává ze zjištění ze zákaznické karty. Nebyly vůbec prověřovány, respektive zjištěny skutečné měsíční výdaje žalovaného, k jeho poměrně nízké měsíční mzdě ve výši 11 808 Kč byl připojen údaj – „další čisté příjmy domácnosti 37 100 Kč“, aniž by bylo zřejmé, o jaké příjmy člena (členů) domácnosti se má jednat, tj. zda jde o příjmy rodičů žalovaného (s nimiž žalovaný dle tohoto vyplněného formuláře měl žít ve společné domácnosti) či o příjmy jeho manželky. Zcela nevěrohodný je pak v zákaznické kartě uvedený údaj o odhadovaných výdajích žalovaného (coby žadatele úvěru) ve výši 1 500 Kč. Není podstatné, co žalovaný podepsal či deklaroval zprostředkovateli úvěru, nýbrž – jak plyne z vyložené judikatury – podstatné je, co úvěrující subjekt při procesu verifikace úvěruschopnosti žadatele úvěru ve skutečnosti zjistil, z jakých skutečných podkladů stran poměrů žadatele o spotřebitelský úvěr v konečném důsledku vycházel, přičemž formální, nedostatečný přístup v uvedeném směru jde vždy na vrub právě poskytovatele úvěru, respektive úvěrujícího subjektu, což se týká i tohoto případu.

22. Pokud žalobkyně stran úvěruschopnosti žalovaného podpůrně argumentovala odkazem (a citací právního názoru) z odůvodnění shora již uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, nalézací soud k tomu může pouze konstatovat, že důsledně vycházel ze skutkových poměrů této věci a shora vyložené judikatury, jíž se musejí obecné soudy ve své rozhodovací praxi podřídit. Žalobkyní zmíněný odvolací soud v cit. rozsudku vycházel z určitých jedinečných skutkových okolností, které zjevně nejsou identické s touto věcí, takže nelze mechanicky (bez dalšího) přebírat jeho názory do skutkových poměrů v této věci, což je ostatně zapovězeno i judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1737/2019).

23. V dané věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 o. z.), a na straně druhé žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 a násl. o. z., komerčně nazývaný „rychlý“ úvěr, který nebankovní subjekty poskytují osobám, které by jej od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s jejich osobou. V souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě dostatečných informací získaných od žalovaného, je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované.

24. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele, tedy žalovaného, úvěr splácet. Právní předchůdce žalobkyně se měl zabývat příjmy a výdaji žalovaného a také tím, jak splácí své případné dosavadní závazky, což mohl ověřit z informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele. Ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. představuje pro spotřebitele záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej do jisté míry chránil před neschopností splácet. Nesplnění povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet nebo poskytnutí úvěru dlužníku i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy, kdy se s ohledem na shora uvedenou judikaturu jedná o neplatnost absolutní.

25. Právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých úvěrů. Jsou to převážně klienti, kteří úvěr od banky nedostanou kvůli jejich špatné finanční situaci. Soud je dle judikaturního vývoje povinen z úřední povinnosti zjišťovat, zda žalobkyně, respektive její právní předchůdce splnil povinnost zabývat se úvěruschopností žalované. Soud přitom dospěl na základě shora učiněných zjištění k jednoznačnému závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádným způsobem neposoudil úvěruschopnost žalovaného.

26. Soud má s ohledem na uvedené za to, že předmětná smlouva o úvěru uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou je neplatná (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy. Žalovanému tak bylo poskytnuto plnění na základě neplatné smlouvy a je povinen toto bezdůvodné obohacení vydat.

27. Žalovaný coby spotřebitel je dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. povinen vrátit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení částku ve výši 10 100 Kč, když na jistinu dosud uhradil celkem částku ve výši 19 900 Kč.

28. Ve zbytku je žaloba nedůvodná, a proto byla zamítnuta.

29. Žalobkyni nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z dlužné částky, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.“30. Žalovaný by podle výsledku tohoto sporu měl právo na částečnou náhradu nákladů řízení, leč z obsahu spisu plyne, že mu žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly, a proto soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.