6 C 26/2026

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Vrchou, MBA, ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně právně zastoupená Jméno Zástupce , advokátem se sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 47 169 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudkuII. Ve zbytku, tj. pokud se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky , částka, , kapitalizovaného úroku ve výši , částka, , zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši , částka, od , datum, do , datum, , a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno Zástupce, , LL.M, advokáta se sídlem , adresa, , , adresa, .

1. Žalobou podanou u podepsaného soudu (dále již „soud“) dne , datum, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky , částka, , kapitalizovaného úroku ve výši , částka, , úroku 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši , částka, za období od , datum, do , datum, , zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a náhrady nákladů řízení.

2. Své uplatněné nároky žalobkyně po žalovaném požadovala na základě tvrzení, že s ním dne , datum, uzavřela smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru, před jejímž uzavřením řádně prověřila schopnost žalovaného splácet úvěr. V průběhu trvání úvěru bylo z titulu této smlouvy žalovanému poskytnuta celkem částka , částka, , přičemž žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil žalobkyni pouze částku ve výši , částka, .

3. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek ze smlouvy ad 1 (úvěr řádně a včas hradit), žalobkyně tento úvěr ke dni , datum, zesplatnila, pročež se nyní žalobou vůči žalovanému domáhá uplatněných nároků, které v žalobě blíže (jak k jednotlivým částkám dospěla) konkretizovala.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal nečinný. Za splnění podmínek § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů, když žalovaný i žalobkyně neměli k tomuto postupu námitek.

5. Soud učinil následující dílčí skutková zjištění:

6. Žalobkyně (jako úvěrující) uzavřela dne , datum, s žalovaným (jako s úvěrovaným) smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , dle které se zavázala žalovanému poskytnout úvěr, kdy výše uvěrového rámce činila , částka, při roční sazbě 26,68 %, respektive při poskytnutí úvěru – nákup na splátky – ve výši prvního čerpání , částka, , při počtu 72 splátek, při roční úrokové sazbě 22,99 % (zjištěno z cit. spotřebitelské smlouvy na č. l. 16-18).

7. Před poskytnutím úvěru ad 6 žalobkyně verifikovala úvěruschopnost žalovaného, přičemž vycházela z údajů, které zjistila o žalovaném, tj. že je , Anonymizováno, , dosahuje příjmu , částka, , má , Anonymizováno, (blíže nespecifikované) , Anonymizováno, , příjem ostatních členů domácnosti je , částka, a jeho měsíční výdaje činí , částka, (zjištěno z karty klienta na č. l. 19).

8. Soud vyšel z nesporného tvrzení v řízení, že žalovaný z titulu shora načerpal celkem částku ve výši , částka, , přičemž ke dni podání žaloby uhradil žalobkyni pouze částku ve výši , částka, .

9. Soud konstatuje, že žalobkyně před poskytnutím úvěru žalovanému si nezajistila výpis z jeho účtu, z něhož by vyplývalo, že majetkové (platební) situace žalovaného je příznivá, ani si nezajistila od žalovaného výplatnice, aby verifikovala, že skutečně dosahuje tvrzeného příjmu vevýši , částka, měsíčně čistého. Žalobkyně ani nedoložila jak a z jakých zdrojů posuzovala nezbytné měsíční výdaje žalovaného.

10. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně před uzavřením shora cit. spotřebitelské smlouvy si řádným a úplným způsobem neprověřila úvěruschopnost žalovaného a zjevně vycházela pouze z údajů tvrzených žalovaným o jeho majetkových poměrech.

11. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena shora cit. úvěrová smlouva, kterou soud shledal absolutně neplatnou.

12. Závazkový vztah vzniklý dne , datum, mezi žalobkyní a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinných k datu uzavření smlouvy.

13. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále již „o. z.“), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

14. Podle § 420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

15. Podle § 1810 o. z. ustanovení tohoto oddílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.

16. Podle § 1812 odst. 1 a 2 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.

17. Podle § 1813 o. z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

18. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřeným ujednáním nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

19. Podle § 1841 a § 1842 odst. 1 a 2 o. z. smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji. Ustanovení tohoto pododdílu se použijí na smlouvu o finanční službě a na práva a povinnosti z ní vzniklé, pokud byl k uzavření smlouvy použit výhradně prostředek komunikace na dálku. Uzavřou-li se však na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 další smlouvy stejné nebo obdobné povahy, které na sebe v čase navazují, použijí se ustanovení tohoto pododdílu jen na první smlouvu; to neplatí, pokud od uzavření poslední smlouvy uplynul více než jeden rok. Dojde-li na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 k jinému projevu vůle stejné nebo obdobné povahy, postupuje se obdobně.

20. Podle § 2395 a § 2399 odst. 1 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

21. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

22. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

24. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

27. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

28. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

29. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění: „… součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění: „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“30. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v , adresa, tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne , datum, .

31. Ohledně povinnosti zabývat se výdaji žalovaného a nespokojit se pouze s jejich tvrzenou výší odkazuje soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle kterého věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit.

32. V rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. Nemůže se prosadit právní závěr odvolacího soudu, že předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tím, že měla dostupné informace z interních a externích databází, zejména bankovního a nebankovního registru, za situace, kdy se spokojila pouze s informacemi od žalovaného, jež neověřovala a ani nezjišťovala údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti – jeho právní posouzení je v této části nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně.

33. Žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně.

34. Soud má ve vztahu k uplatněnému nároku za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaný načerpal celkem částku ve výši , částka, , přičemž na poskytnutý úvěr uhradil pouze částku ve výši , částka, . Rozdíl v neuhrazené jistině tak činí částku ve výši , částka, .

35. Povinností žalobkyně bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a bylo-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Věřitel mohl dle platné zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Věřitel tak byl před uzavřením smlouvy povinen vyžádat si od žalovaného sdělení o veškerých příjmech, které měl prokázat a dále si vyžádat přehled výdajů (na bydlení, energie, běžné potřeby, splátky jiných závazků apod.) a tyto příjmy a výdaje porovnat takovým způsobem, aby zjistil, zda je žalovaný fakticky schopen dlužnou částku uhradit. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru představuje pro spotřebitele záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8, čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , jak již bylo uvedeno shora. Nesplnění povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

36. Ke splnění své povinnosti k posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet žalobkyně doložila (pouze a jen) kartu klienta a úvěrovou zprávu, kdy v kartě klienta žalobkyně vycházela pouze z údajů sdělených žalovaným a z lustrací. Není zřejmé, jakým způsobem byl ověřován příjem žalovaného. Pokud jde o výdaje, žalobkyně jejich konkrétní zkoumání tvrdí v žalobě pouze obecně, konkrétněji se nevyjádřila. Žalobkyně měla příjmy a výdaje ověřit37. Soud si je vědom, že § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat.

38. Ze shora uvedeného je zcela zřejmé, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Učinila tak naprosto formálně, bez dostatečných informací a podkladů, s cílem vykázat údaje, které měly nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost žalované zkoumána (a s kladným výsledkem) byla. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (i kdyby byly žalovaným takto tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, jelikož ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva.

39. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je absolutně neplatná, neboť žalobkyně jako poskytovatel úvěru nepostupovala s odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, čímž porušil povinnost pro ni vyplývající z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

40. Vzhledem k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru v části, ve které žalobkyně poskytla žalované úvěr, posuzoval soud platnost zbývající části smlouvy ve vztahu k úrokům, smluvní pokutě a poplatkům. Podle § 576 o. z. neplatná část právního jednání je oddělitelná od zbývající části, pokud tato zbývající část může sama o sobě obstát, tj. pokud sama splňuje předpoklady nezbytné pro vznik a platnost právního jednání. V daném případě se jedná o nároky na zaplacení příslušenství dluhu v širším slova smyslu, které odvozují svůj vznik a existenci od samotného nároku na zaplacení úvěru. V případě absolutní neplatnosti hlavního nároku na plnění pak i příslušenství v podobě úroku sdílí jeho osud. V případě nároku na smluvní pokutu a poplatky soud dospěl k závěru, že i v této části je smlouva neplatná, když je zřejmé, že smluvní strana, která nezpůsobila její neplatnost (v tomto případě žalovaný), by takovéto právní jednání neučinila i bez jeho neplatné části.

41. Jestliže v posuzované věci žalobkyně poskytla žalovanému plnění ve výši , částka, a žalovaný na úhradu této částky zaplatil žalobkyni pouze částku ve výši , částka, , pak je žalovaný povinen zaplatit (vrátit) žalobkyni částku , částka, , a to z titulu vrácení bezdůvodného obohacení, neboť z vyložených důvodů je úvěrová smlouva absolutně neplatná.

42. S ohledem na výše uvedené závěry soud proto výrokem I. žalobkyni přiznal právo na zaplacení částky ve výši , částka, představující bezdůvodné obohacení, když ve zbytku žalobu (tj. ohledně dalších nároků žalobkyně, které byly shledány nedůvodné) výrokem II. zamítl.

43. Žalobkyni tak výrokem II. nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z přiznané částky, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle kterého „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.“44. Výrok o nákladech řízení je důsledkem aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu , částka, , neúspěch žalobkyně představuje výrok II. tj. co do součtu nepřiznaných jistin a kapitalizovaných úroků a příslušenství, které soud kapitalizoval ke dni vyhlášení tohoto rozsudku, tj. ke dni , datum, (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 2717/08), jež celkově představuje částku ve výši , částka, . Od úspěchu žalobkyně v rozsahu 67,70 % byl tak odečten její neúspěch v rozsahu částečného úspěchu žalovaného ve výši 35,4 %; žalobkyně tak má nárok na 35,40 % z celkové částky nákladů řízení.

45. Celkem činí náhrada nákladů řízení částku ve výši , částka, , která spočívá v zaplaceném soudním poplatku , částka, a nákladech právního zastoupení – odměna za zastoupení advokátem 3 x , částka, dle § 14b odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od , datum, , za úkony příprava a převzetí zastoupení, návrh ve věci samé a výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci předcházející návrhu ve věci samé, dále režijní paušál 3 x , částka, dle § 14b odst. 5 písm. a) této vyhlášky a , částka, náhrada daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř.

46. Jelikož žalobkyni v tomto řízení vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 35,40 %, soud žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení částku (35,40 % z částky , částka, ) ve výši , částka, . Pokud jde o aplikaci § 14b advokátního tarifu, soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně vystupuje opakovaně jako strana žalující ve sporech z úvěrových smluv (např. sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, aj.).

47. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

48. Žalovaný je povinen nahradit náklady řízení žalobkyni k rukám jejího právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).