6 C 275/2018

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Vrchou, MBA, ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně se sídlem adresa žalobkyně právně zastoupená titul jméno příjmení , advokátem se sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 10 981 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se pro úrok ve výši 1 960 Kč, pro poplatky ve výši 2 700 Kč, pro smluvní pokutu ve výši 1 281 Kč a pro úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 000 Kč od 10. 5. 2018 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání platebního rozkazu, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč coby jistinu, částku 2 700 kč coby poplatky za zaslané výzvy, částku 1 281 Kč coby smluvní pokutu, úrok ve výši 1 960 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 7 000 Kč od 10. 5. 2018 do zaplacení. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že dne 25. 4. 2018 uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 7 000 Kč, který byl vyplacen na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem ve výši 1 960 Kč. Konečná splatnost úvěru nastala přímo ze smlouvy dne 9. 5. 2018. Žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil, a to ani přes výzvu žalobkyně. Z toho důvodu žalobkyně požaduje uhradit jistinu ve výši 7 000 Kč včetně zákonného úroku z prodlení z této částky od 10. 5. 2018 do zaplacení, úrok ve výši 1 960 Kč, poplatky za zaslané výzvy k zaplacení dle sazebníku poplatků celkem ve výši 2 700 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 281 Kč.

2. K výzvě soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného doplnila žalobkyně dne 4. 7. 2023 žalobu o tvrzení, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z informací poskytnutých žalovaným, které prověřila a jsou shrnuty v dokumentu„ nabídka úvěru [číslo]“. Žalovaný uvedl, že čistá výše jeho měsíčního příjmu činí 35 500 Kč a doložil své daňové přiznání. Dále žalovaný uvedl, že proti němu není vedeno insolvenční ani exekuční řízení, což žalobkyně ověřila v centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně ke svým tvrzením doložila dokument„ nabídka úvěru [číslo]“, dokument„ informace pro kontrolu úvěruschopnosti“ a daňové přiznání žalovaného za rok 2017. Doklady prokazující tvrzení o lustraci žalovaného v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku doloženy nebyly.

3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

4. Dle ustanovení § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

5. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle ustanovení § 2398 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

7. Dle ustanovení § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Dle ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Dle ustanovení § 122 odst. 1, 2, 3, 4 zákona č. 257/2016 Sb., věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. U dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.

11. Dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

12. Dle ustanovení § 2048 odst. 1 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

13. Dle ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 25. 4. 2018 (dále také jen„ smlouva o úvěru“, na č. l. 10 spisu) a z potvrzení o schválení úvěru [číslo] (na č. l. 5 spisu) vyplývá, že mezi žalobkyní a žalovaným bylo uzavřeno ujednání, ve kterém se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 7 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a zaplatit sjednané úroky za poskytnutí úvěru ve výši 0,036 % ročně. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činila 7 000,10 Kč, a to nejpozději v poslední den doby trvání úvěru, přičemž tato byla sjednána jako 14 dní od čerpání úvěru. V článku VI. odst. 6. 1. smlouvy o úvěru si účastníci řízení dohodli, že úvěr poskytnutý žalovanému bude úročen ve prospěch žalobkyně pevnou úrokovou sazbou ve výši 730 % ročně za období ode dne poskytnutí úvěru do data jeho skutečného splacení. Pro případ prodlení sjednali účastníci řízení v článku VIII. povinnost žalovaného uhradit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů, které žalobkyni vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, dále pak smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, a to od okamžiku prodlení do skutečného splnění závazku. Smluvní pokuta nesmí přesáhnout 3 500 Kč. Žalobkyně rovněž doložila soubor„ vysvětlení předsmluvních informací“ (na č. l. 48 spisu) a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (na č. l. 50 spisu), který obsahuje parametry úvěru shodné se smlouvou o úvěru.

15. Z nabídky úvěru [číslo] ze dne 24. 4. 2018 (na č. l. 44 spisu) soud zjistil, že žalovanému byl ze strany žalobkyně nabídnut úvěr se shodnými parametry, jaké jsou obsaženy ve smlouvě o úvěru.

16. Z potvrzení o provedené platbě (na č. l. 12 spisu) soud zjistil, že na účet žalovaného uvedený ve smlouvě (skutečnost, že se jedná o účet žalovaného, soud ověřil dotazem na společnost [právnická osoba]) byla dne 25. 4. 2018 vyplacena částka 7 001 Kč.

17. Ze sazebníku poplatků žalobkyně (na č. l. 13 spisu) soud zjistil, že poplatek za každou písemnou upomínku činí 300 Kč.

18. Z dokumentu„ informace pro kontrolu a úvěruschopnost“ (na č. l. 46-47 spisu) soud zjistil, že při podání žádosti o úvěr poskytl žalovaný žalobkyni informace pro posouzení úvěruschopnosti, kdy tyto informace byly poskytnuty při telefonickém hovoru s pracovníkem žalobkyně dne 24. 4. 2018. Žalovaný uvedl, že proti němu není a nebylo vedeno insolvenční řízení, není proti němu vedena ani exekuce. Žalovaný dále uvedl, že je OSVČ s čistým měsíčním příjmem 35 500 Kč. Dále uvedl, že má dluhy vůči třetím osobám a výše měsíčních splátek na úhradu závazků činí 25 000 Kč. Dále žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí ve vlastním bydlení a vyživuje 1 osobu do 18 let. Úvěr čerpá pro osobní potřeby a splácet jej bude ze mzdy.

19. Z daňového přiznání žalovaného (na č. l. 52 spisu) vyplývá, že žalovaný uvedl příjmy ze samostatné činnosti v roce 2017 ve výši 550 000 Kč, výdaje ve výši 330 000 Kč, příjmy z nájmu 250 000 Kč, výdaje 75 000 kč, jako úhrn příjmů od všech zaměstnavatelů uvedl částku 23 360 Kč (pozn. soudu – přiložené daňové přiznání je pouze formulářem s vyplněnými údaji žalovaného a částkami, neobsahuje podpis žalovaného ani otisk razítka finančního úřadu).

20. Žalobkyně doložila občanský a řidičský průkaz žalovaného (na č. l. 56 a 57 spisu), ze kterých vyplývá, že tyto měla žalobkyně k dispozici k ověření totožnosti žalovaného.

21. Z výzev k zaplacení (na č. l. 14 spisu) soud zjistil, že žalobkyně opakovaně (devětkrát) vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky, a to v období od 19. 5. 2018 do 28. 6. 2018.

22. Z předžalobní výzvy ze dne 9. 7. 2018 (na č. l. 12 spisu), včetně podacího archu dokládajícího její odeslání (na č. l. 13 spisu) vyplývá, že žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky a byl upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání.

23. Na základě výše uvedených skutečností dospěl soud ke skutkovému závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným bylo uzavřeno ujednání, ve kterém se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit sjednané úroky, a to nejpozději v poslední den doby trvání tohoto čtrnáctidenního úvěru, tedy nejpozději dne 9. 5. 2018. Částka 7 000 Kč byla žalovanému vyplacena dne 25. 4. 2018 (pozn. byla vyplacena částka 7 0001 Kč, přičemž dle výpisu z účtu žalovaného a sdělení žalobkyně žalovaný před poskytnutím úvěru zaslal žalobkyni tzv. kontrolní platbu ve výši 1 Kč). Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.

24. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 25. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední činnosti zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C- 679/18.

26. Soud má s ohledem na shora uvedené za to, že žalovaný uzavřel dne 25. 4. 2018 s žalobkyní prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, na základě které mu byla poskytnuta částka 7 000 Kč. Jedná se o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 občanského zákoníku), a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku). Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 an. občanského zákoníku, § 1810 an. občanského zákoníku, komerčně nazývaný„ rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s jejich osobou. Povinností žalobkyně bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a bylo-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru představuje pro spotřebitele záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8, čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jak již bylo uvedeno shora. Nesplnění povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

27. Žalobkyně k plnění své zákonné povinnosti uvedla, že vycházela z informací získaných od žalovaného, doloženého daňového přiznání a lustrace žalovaného v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Žalovaný uvedl příjem 35 500 Kč a žalobkyně doložila k žalobě formulář daňového přiznání, ve kterém jsou vyplněny osobní údaje žalovaného a jednotlivé částky. Tento formulář není podepsán žalovaným ani neobsahuje otisk podacího razítka finančního úřadu a nejedná se tak o dokument prokazující skutečné příjmy žalovaného. Jakékoliv zkoumání výdajů žalovaného či lustrace žalovaného v registrech vypovídajících o úvěruschopnosti žalovaného zcela absentuje. Žalobkyni muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí finančních produktů u nebankovních společností (tedy klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu uvedenou shora se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že v tomto případě žalobkyně nedostála zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytla spotřebitelský úvěr, ačkoli bylo pochybné, zda je žalovaný schopen sjednaný závazek splácet. Žalobkyně vycházela z příjmu uvedeného žalovaným, který však nebyl prokázán. K tomu navíc soud uvádí, že i kdyby byl příjem žalovaného žalobkyni prokázán, samotná výše příjmu není dostačující pro odůvodnění poskytnutí úvěru a solventnost žalovaného nemůže být odůvodněna pouze výší příjmů, a to s ohledem na skutečnost, že žalovaný může mít řadu jiných závazků u jiných věřitelů (takové riziko v případě osob, které vyhledávají nebankovní poskytovatele úvěru, nepochybně existuje). Žalobkyně nelustrovala žalovaného v databázích (např. SOLU, NRKI, BRKI) ani se nezabývala jeho výdaji. Žalobkyně dále neprokázala své tvrzení, že žalovaného vyhledávala v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Žalobkyně se v daném případě neměla spoléhat pouze na tvrzení žalovaného ohledně svých výdajů a splátek jiných úvěrů či zápůjček, kdy žalovaný tyto uvedl ve výši 25 000 Kč. V této situaci by obezřetný úvěrující vyžadoval po osobě žalovaného další informace k jeho majetkové situaci (například úplný výpis z bankovního účtu za období předcházející uzavření smlouvy o úvěru) a vyhledal by žalovaného v databázích vypovídajících o solventnosti žalovaného. Žalobkyně se spokojila s tvrzením žalovaného, že jeho měsíční příjmy jsou 35 500 Kč a měsíční splátky na úhradu závazků jsou 25 000 Kč. Dalšími výdaji žalovaného se žalobkyně nezabývala vůbec. Tyto skutečnosti vzbuzují dojem, že úvěruschopnost žalovaného byla ověřována toliko pro formu. Soud je dále toho názoru, že žalobkyně si měla ověřit a požadovat doložení žalovaným tvrzených skutečností. Po žalovaném mělo být požadováno větší množství informací, které by mohly vést k ověření toho, zda se jedná o solventní osobu. Na základě informací, které žalobkyně měla k dispozici, nemohla učinit odůvodněný závěr, že žalovaný je dostatečně solventní osobou a může mu být úvěr poskytnut, přesto však žalovanému peněžní prostředky poskytla.

28. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (i kdyby byly žalovaným takto tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, jelikož ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu se shora uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. Tímto však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, jelikož jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. Žalovanému byla dne 25. 4. 2018 poskytnuta jistina úvěru ve výši 7 000 Kč na bankovní účet, a tím mu vzniklo bezdůvodné obohacení v částce 7 000 Kč, které měl žalovaný vrátit v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož žalovaný ničeho neuhradil, je žaloba důvodná pro vydání jistiny dle neplatné smlouvy o úvěru, která představuje bezdůvodné obohacení. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I., kdy žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč. Ve zbytku je žaloba nedůvodná a soud ji zamítl. Žalobkyni nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z částky 7 000 Kč, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.

29. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohlednil i požadované (kapitalizované) příslušenství, v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08. Žalobkyně celkem požadovala zaplacení částky 15 945,30 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 7 000 Kč. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 43,9 %, v rozsahu 56,1 % úspěšná nebyla. Úspěch žalovaného pak spočívá v 12,2 %, vzhledem k tomu, že mu však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku III.