6 C 30/2023

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Vrchou, MBA, ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně se sídlem adresa žalobkyně právně zastoupená titul jméno příjmení , advokátkou se sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení částky 70 620 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 26 104 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 38 192 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 64 296 Kč od 21. 10. 2022 do zaplacení, pro smluvní pokutu ve výši 6 324 Kč, pro úrok ve výši 64,59 % ročně z částky 53 437,01 Kč od 21. 10. 2022 do 13. 11. 2022 ve výši 2 212,56 Kč a pro úrok ve výši 15 % ročně z částky 53 437,01 Kč od 14. 11. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 21. 10. 2022 dosáhne částky 188 870 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání platebního rozkazu, kterým by soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 64 296 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 6 324 Kč. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že dne 19. 11. 2021 uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (vyplněním jedinečného kódu) s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 56 000 Kč, který byl vyplacen dne 19. 11. 2021. Žalovaná se zavázala úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 64,59 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3 737 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně dle svého tvrzení posoudila schopnost žalované úvěr splácet na základě dokladů a informací získaných od žalované, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované i z jiných zdrojů. Žalovaná uhradila pouze částku 29 896 Kč (dne 15. 12. 2021 uhradila částku 3 737 Kč, dne 14. 1. 2022 uhradila částku 3 737 Kč, dne 15. 2. 2022 uhradila částku 3 737 Kč, dne 15. 3. 2022 uhradila částku 3 737 Kč, dne 22. 4. 2022 uhradila částku 3 737 Kč, dne 27. 5. 2022 uhradila částku 3 737 Kč a dne 10. 8. 2022 uhradila částku 7 474 Kč) a následně neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Splátka splatná dne 15. 8. 2022 zaplacena nebyla a dne 19. 10. 2022 došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru v částce 61 999,71 Kč (nová jistina, tj. včetně přirostlých úroků). Před zesplatněním úvěru žalobkyni dle jejího tvrzení vzniklo právo na úhradu smluvních pokut za prodlení ve výši 1 497 Kč a na náhradu nákladů ve výši 800 Kč. Od 21. 10. 2022 vznikla dle žalobkyně žalované povinnost zaplatit jí smluvní pokutu 0,1 % za každý den prodlení s úhradou nové jistiny, kterou žalobkyně vypočetla na částku 6 324 Kč (tj od 21. 10. 2022 do dne vyhotovení žaloby, tedy 30. 1. 2023). Žalobkyně tak po žalované požadovala v žalobě uhradit částku 64 296 Kč (jistina ve výši 53 437,01 Kč, dlužné úroky přirostlé do zesplatnění ve výši 8 562,70 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč, náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalované ve výši 800 Kč, to vše zaokrouhleno na celé koruny dolů) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 64 296 Kč od 21. 10. 2022 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 6 324 Kč (pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 61 999,71 Kč od 21. 10. 2022 do 30. 1. 2023) a dále smluvní úrok ve výši 64,59 % ročně z částky 53 437,01 Kč od 21. 10. 2022 do 13. 11. 2022 ve výši 2 212,56 Kč a úrok ve výši 15 % ročně z částky 53 437,01 Kč od 14. 11. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 21. 10. 2022 dosáhne částky 188 870 Kč.

2. K výzvě soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované doplnila žalobkyně dne 4. 5. 2023 žalobu o tvrzení, že úvěruschopnost žalované byla posuzována z dokladů o příjmech a z celkových měsíčních výdajů žalované, dále byla žalována ověřována v databázích SOLUS a NRKI. Bylo prověřeno, že žalovaná není evidována v insolvenčním rejstříku, nemá u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalované nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalované nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající s žalovanou doporučil úvěr ke schválení. Žalobkyně dále uvedla, že se žalovaná stala věrohodnější tím, že si dobrovolně sjednala pojištění proti neschopnosti splácet. Žalobkyně dále uvedla, jakým způsobem hodnotila informace získané od žalované a ke svému vyjádření předložila listinné důkazy, které však již byly předloženy k samotné žalobě (s výjimkou potvrzení o příchozí úhradě na č. l. 69 a 70 spisu, tyto byly předloženy nově).

3. Dne 30. 8. 2023 se konalo jednání, při kterém soud provedl dokazování a z něj zjistil dále uvedená skutková zjištění.

4. Dle ustanovení § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

5. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle ustanovení § 2398 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

7. Dle ustanovení § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Dle ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Dle ustanovení § 122 odst. 1, 2, 3, 4 zákona č. 257/2016 Sb., věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. U dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší 11. Dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

12. Dle ustanovení § 2048 odst. 1 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

13. Dle ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu (na č. l. 8 spisu) vyplývá, že žalobkyně má u České národní banky povolení k poskytování spotřebitelských úvěrů jiných než na bydlení.

15. Z předsmluvního formuláře ze dne 19. 11. 2021 (na č. l. 9 spisu), který je formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, a z prohlášení klienta – informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru ze dne 19. 11. 2021 (na č. l. 15 spisu) soud zjistil, že žalovaná svým podpisem potvrdila, že před podpisem návrhu na uzavření smlouvy převzala jedno vyhotovení tohoto předsmluvního formuláře, který obsahoval informace o zprostředkovateli spotřebitelského úvěru, o základních vlastnostech spotřebitelského úvěru a jeho nákladech, dalších důležitých právních aspektech. Žalovaná rovněž prohlásila, že se seznámila se všemi podstatnými informacemi ohledně spotřebitelského úvěru, souhlasí se zpracováním svých osobních údajů, nemá žádné splatné dluhy vůči jakékoli třetí osobě, nenachází se v úpadku a veškeré informace o své osobě poskytla pravdivě a úplně.

16. Z hodnocení klienta ze dne 19. 11. 2021 (podepsaného žalovanou vyplněním jedinečného kódu, na č. l. 31 spisu) vyplývá, že finanční potřeba žalované je 250 000 Kč, celková výše úvěru je 56 000 Kč. Žalovaná uvedla, že je zaměstnaná u zaměstnavatele [název zaměstnavatele] a uvedla pravidelný měsíční příjem ve výši 27 033 Kč. Žalovaná dále sdělila, že je svobodná, nežije ve společné domácnosti s manželem/partnerem a bydlí u rodičů. Pokud jde o její výdaje, ty vyčíslila na částku 9 977 Kč (tj. 3 860 Kč jako životní minimum, 2 603 Kč na bydlení a 3 514 Kč splátky žalobkyni).

17. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 19. 11. 2021 (dále také jen„ smlouva o úvěru“, na č. l. 12 spisu) a z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] (na č. l. 27 spisu) vyplývá, že mezi žalobkyní a žalovanou bylo uzavřeno ujednání, ve kterém se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 56 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni vrátit a zaplatit sjednané úroky za poskytnutí úvěru ve výši 64,59 % ročně. Celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit, činila 157 392 Kč (tj. částka nezahrnující úhradu sjednaného pojištění), a to ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3 737 Kč (částka v sobě zahrnuje jistinu a úrok za poskytnutí úvěru a úhradu za pojištění) vždy do 15. dne každého kalendářního měsíce, a to počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Dle čl. 2 smlouvy o úvěru se žalobkyně s žalovanou dohodly, že žalobkyně je oprávněna na úrocích, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 188 870,40 Kč. Dle čl. 4 smlouvy o úvěru se úvěr splácí anuitními splátkami, v každé splátce je zahrnuta platba jistiny úvěru a platba úroku za poskytnutí úvěru, úrok zahrnutý do každé splátky odpovídá úroku přirostlému k jistině úvěru k poslednímu dni splatnosti dané splátky. Postupně se tak mění poměr mezi splátkou jistiny a úroku. Tento poměr je u jednotlivých splátek uveden ve splátkovém kalendáři, který je zasílán společně s oznámením o schválení úvěru. Dle čl. 6 smlouvy o úvěru je žalovaná, jestliže se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů, povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitla v prodlení o délce 30 dnů, tyto smluvní pokuty jsou splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku povinnosti k zaplacení dané smluvní pokuty. Žalobkyně má dle ustanovení čl. 6 smlouvy o úvěru vůči žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalované s úhradou splátky o délce 15 dnů ve výši 200 Kč, náhrada nákladů je v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení. Jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů, je dle čl. 6 smlouvy o úvěru žalobkyně oprávněna odepřít plnění veškerých svých závazků a automaticky dojde k zesplatnění úvěru. Jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění, vzniká jí dle čl. 6 smlouvy o úvěru povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení.

18. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru (na č. l. 28 spisu) vyplývá, že první splátka ve výši 3 737 Kč byla splatná dne 15. 12. 2021 a poslední, 48. splátka úvěru měla stanovenou splatnost na 15. 11. 2025.

19. Z dokladu o vyplacení úvěru (na č. l. 30 spisu) soud zjistil, že na účet žalované uvedený ve smlouvě (skutečnost, že se jedná o účet žalované, plyne rovněž z jednotlivých potvrzení o příchozích úhradách na tento účet doložených k ověření příjmu) byla dne 19. 11. 2021 vyplacena částka 56 000 Kč.

20. Z potvrzení o příchozích úhradách na účet žalované (na č. l. 36, 38, 69 a 70 spisu) soud zjistil, že žalovaná měla v 4 měsících před uzavřením smlouvy o úvěru pravidelný měsíční příjem ve výši 25 302 Kč – 29 267 Kč. Z výpisu záznamů z registru SOLUS (na č. l. 32 spisu) vyplývá, že tento byl žalobkyní předložen zcela prázdný bez jakékoliv informace o úvěruschopnosti žalované. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI, na č. l. 33 spisu) soud zjistil, že žalované bylo přiděleno skóre 511, což znamená její zařazení do kategorie III., která představuje nízké riziko. Žalobkyně k žalobě doložila kopii občanského průkazu žalované (na č. l. 34 a 35 spisu), který měla k dispozici k ověření totožnosti žalované.

21. Z karty klienta (na č. l. 39 spisu) soud zjistil, že žalovaná na pohledávku uhradila dne 15. 12. 2021 částku 3 737 Kč, dne 14. 1. 2022 částku 3 737 Kč, dne 15. 2. 2022 částku 3 737 Kč, dne 15. 3. 2022 částku 3 737 Kč, dne 22. 4. 2022 částku 3 737 Kč, dne 27. 5. 2022 částku 3 737 Kč a dne 10. 8. 2022 celkem částku 7 474 Kč Celkem tedy žalovaná uhradila částku 29 896 Kč.

22. Z výzvy k zaplacení ze dne 18. 7. 2022 (na č. l. 40 spisu) soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovanou, že nedošlo k úhradě 7. a 8. splátky, vyzvala ji k úhradě těchto splátek, smluvní pokuty ve výši 499 Kč a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč a upozornila ji na možnost zesplatnění úvěru.

23. Z výzev k zaplacení ze dne 15. 9. 2022 a ze dne 17. 10. 2022 (na č. l. 41 a 42 spisu) soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovanou, že nedošlo k úhradě 9. a 10. splátky, následně i 11. splátky úvěru, vyzvala ji k úhradě těchto splátek, smluvních pokut ve výši 1 497 Kč a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 800 Kč a upozornila ji na možnost zesplatnění úvěru.

24. Z oznámení ze dne 19. 10. 2022 (na č. l. 43 spisu) soud zjistil, že žalobkyně sdělila žalované, že s ohledem na její prodlení s úhradou splátky úvěru o délce 65 dnů došlo k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru. Žalovaná byla žalobkyní vyzvána k okamžité úhradě částky 64 296 Kč (tj. jistina ve výši 53 437,01 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 8 562,70 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč a náklady související s prodlením ve výši 800 Kč).

25. Z předžalobní výzvy ze dne 11. 1. 2023 (na č. l. 44 spisu), včetně podacího archu dokládajícího její odeslání (na č. l. 45 spisu) vyplývá, že žalovaná byla žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky a byla upozorněna na možnost jejího soudního vymáhání.

26. Na základě výše uvedených skutečností dospěl soud ke skutkovému závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou bylo uzavřeno ujednání, ve kterém se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 56 000 Kč, žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 64,59 % ročně, tedy celkem částku 157 392 Kč (bez pojištění), a to v pravidelných 48 měsíčních splátkách ve výši 3 737 Kč (splátka v sobě zahrnuje i úhradu za pojištění). Částka 56 000 Kč byla žalované vyplacena dne 19. 11. 2021. Žalovaná uhradila celkem částku 29 896 Kč, následně ničeho neuhradila, a proto ke dni 19. 10. 2022 došlo k zesplatnění úvěru, po tomto zesplatnění již žalovaná ničeho neuhradila.

27. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalované splácet, tedy její solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 28. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C- 679/18.

29. Soud má s ohledem na shora uvedené za to, že žalovaná uzavřela dne 19. 11. 2021 s žalobkyní prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, na základě které jí byla poskytnuta částka 56 000 Kč. Jedná se o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 občanského zákoníku), a na straně druhé žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku). Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 an. občanského zákoníku, § 1810 an. občanského zákoníku, komerčně nazývaný„ rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s jejich osobou. Povinností žalobkyně bylo posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované, a bylo-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru představuje pro spotřebitele záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8, čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jak již bylo uvedeno shora. Nesplnění povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

30. Žalobkyně k plnění své zákonné povinnosti uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalované atd.). Úvěrová historie žalované byla ověřována v databázích SOLUS a NRKI. Žalobkyně doložila potvrzení o příchozích úhradách na účet žalované ve 4 měsících před uzavřením smlouvy o úvěru ve výši 29 267 Kč (dne 5. 11. 2021), ve výši 26 531 Kč (dne 7. 10. 2021), ve výši 25 302 Kč (dne 7. 9. 2021) a ve výši 26 710 Kč (dne 6. 8. 2021), přičemž tyto platby byly zasílány vždy se stejného účtu, nicméně z potvrzení není patrné, kdo tyto platby zasílal či zda se jednalo o příjem ze zaměstnání. Potvrzení o zaměstnání, pracovní smlouvu či výplatní pásky žalobkyně po žalované nepožadovala. Žalobkyni muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí finančních produktů u nebankovních společností (tedy klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu uvedenou shora se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že v tomto případě žalobkyně nedostála zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytla spotřebitelský úvěr, ačkoli bylo pochybné, zda je žalovaná schopna sjednaný závazek splácet. Byť měla žalovaná před sjednáním úvěru stálý příjem ve výši cca 26 952 Kč, samotná výše příjmu není dostačující pro odůvodnění poskytnutí úvěru a nemůže být pouze výší příjmů odůvodněna solventnost žalované, a to s ohledem na skutečnost, že žalovaná může mít řadu jiných závazků u jiných věřitelů (takové riziko v případě osob, které vyhledávají nebankovní poskytovatele úvěru, nepochybně existuje). Přestože byla v databázi NRKI žalovaná zařazena do kategorie s nízkým rizikem, měla se žalobkyně zabývat výdaji žalované a nespoléhat se pouze na její tvrzení ohledně svých výdajů a splátek jiných úvěrů či zápůjček, kdy žalovaná uvedla výdaje ve výši 3 860 Kč coby životní minimum, 2 603 Kč na bydlení a 3 514 Kč splátky žalobkyni. Žalobkyně uvádí, že finanční rezerva žalované byla 16 056 Kč měsíčně, tedy dostatečná finanční rezerva, přitom pokud by žalovaná skutečně takovou finanční rezervu měsíčně měla, velmi pravděpodobně by si opakovaně nepůjčovala peníze od nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kdy jen u žalobkyně již měla žalovaná závazek ze smlouvy o úvěru ze dne 19. 7. 2021 (Soudu je rovněž z úřední činnosti známo, že žalovaná měla ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru závazky i u jiných nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.) V této situaci by obezřetný úvěrující vyžadoval po osobě žalované další informace k její majetkové situaci (například úplný výpis z bankovního účtu za období předcházející uzavření smlouvy o úvěru). Žalobkyně se spokojila s tvrzením žalované, že její měsíční výdaje jsou 9 977 Kč (z toho 3 514 Kč splátky žalobkyni) a výši těchto neobvykle nízkých měsíčních výdajů žalobkyně nikterak neověřila. Tyto skutečnosti vzbuzují dojem, že úvěruschopnost žalované byla ověřována toliko pro formu. Soud je toho názoru, že žalobkyně si měla ověřit a požadovat doložení žalovanou tvrzených skutečností. Po žalované mělo být požadováno větší množství informací, které by mohly vést k ověření toho, zda se jedná o solventní osobu. Na základě informací, které žalobkyně měla k dispozici, nemohla učinit odůvodněný závěr, že žalovaná je dostatečně solventní osobou a může jí být úvěr poskytnut, přesto však žalované peněžní prostředky poskytla.

31. Ohledně povinnosti zabývat se výdaji žalované a nespokojit se pouze s jejich tvrzenou výší odkazuje soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, který je možné použít i na současnou právní úpravu a podle kterého věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. (…) V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. (…) Nemůže se prosadit právní závěr odvolacího soudu, že předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tím, že měla„ dostupné informace z interních a externích databází“, zejména bankovního a nebankovního registru, za situace, kdy se spokojila pouze s informacemi od žalovaného, jež neověřovala a ani nezjišťovala údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti – jeho právní posouzení je v této části nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Dovolací soud uzavírá, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí, která předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. V nyní posuzovaném případě porušení povinnosti žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného je dáno již tím, že si údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti od žalovaného neobstarala a spoléhala pouze na statistické údaje, aniž zohlednila konkrétní poměry žadatele o úvěr.

32. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (i kdyby byly žalovanou takto tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, jelikož ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu se shora uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. Tímto však není dotčena povinnost žalované vrátit poskytnuté peněžní prostředky, jelikož jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalované. Žalované byla dne 19. 11. 2021 na bankovní účet připsána částka 56 000 Kč, a tím jí vzniklo bezdůvodné obohacení v částce 56 000 Kč, které měla žalovaná vrátit v době přiměřené jejím možnostem. Jelikož žalovaná uhradila celkem částku 29 896 Kč, je nutné tuto částku započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení. Žaloba je tedy důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I., kdy žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 26 104 Kč. Ve zbytku je žaloba nedůvodná a soud ji zamítl. Žalobkyni nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z částky 26 104 Kč, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.

33. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo Soud při rozhodování o nákladech řízení zohlednil i požadované (kapitalizované) příslušenství, v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08. Žalobkyně celkem požadovala zaplacení částky 84 111,06 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 26 104 Kč. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 31 %, v rozsahu 69 % úspěšná nebyla. Úspěch žalované pak spočívá v 38 %, vzhledem k tomu, že jí však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku III.