6 C 69/2026

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Vrchou, MBA, ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalované: Jméno žalované., IČO: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno se sídlem Adresa žalované o neplatnost smlouvy,

I. Žaloba o určení, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovanou dne 13. 4. 2016 je neplatná, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 089,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou, podanou dne 16. 3. 2026 u podepsaného soudu (dále již „soud“) a dále doplněnou podáním ze dne 11. 5. 2026, jež bylo doručeno na podatelnu soudu dne 12. 5. 2026, domáhal proti žalované určení, že mezi nimi dne 13. 4. 2016 uzavřená smlouva o úvěru je neplatná. Naléhavý právní zájem na tomto určení žalobce spatřoval v tom, že bez určení předmětné úvěrové smlouvy by se žalobcovo právní postavení stalo nejistým, respektive žalobce by byl nucen hradit (již ve fázi exekuce) úroky přirostlé k jistině, případně z nich plynoucí alikvotní část exekučních nákladů.

2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě odmítla uplatněnou žalobní argumentaci. Uvedla, že ve věci není pasivně věcně legitimována, neboť pohledávka z cit. smlouvy byla postoupena na jiný subjekt. Navíc dle judikatury nelze žalovat na neplatnost smlouvy, nýbrž pouze na existenci či neexistenci právního vztahu jako důsledku neplatnosti. Kromě toho nárok ze smlouvy byl pravomocně přiznám, když je vedena exekuce pro pohledávku vzešlou z předmětného nalézacího řízení, přičemž určovací žaloba nemůže suplovat opravné prostředky exekučního řízení.

3. Soud dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy ve smyslu § 80 o. s. ř., když otázku žalovanou namítaného nedostatku její pasivní věcné legitimace by bylo možné posuzovat až po kladném vyřešení otázky zmíněného naléhavého právního zájmu.

4. Z pravomocného rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 8 C 10/2019-87, plyne, že v uvedeném (nalézacím) řízení byla řešena otázka peněžitého nároku žalobkyně právnická osoba, IČO IČO, se sídlem adresa, proti žalovanému (který je nyní v procesním postavení žalobce v této věci), a to právě z cit. smlouvy o úvěru dle ad 1, kdy pohledávku z ní plynoucí postoupila (nyní žalovaná) Jméno žalované. shora uvedené společnosti. Uvedeným rozsudkem byla žalovanému uložena povinnost zaplatit cit. žalující společnosti částku ve výši 252 342,07 se specifikovaným úrokem z prodlení, jakož i specifikované přisouzené náklady řízení (zjištěno z cit. rozsudku na č. l. 32-34).

5. Z obsahu spisu dále plyne, že dle rozsudku ad 4 (podkladového rozhodnutí) byla nařízena exekuce na majetek povinného (nyní žalobce), jejímž vedením byl pověřen soudní exekutor tituly před jménem jméno FO, Exekutorský úřad adresa (zjištěno z cit. pověření soudního exekutora na č. l. 35).

6. Procesní spis obsahuje rovněž podání žalobce, které učinil v uvedeném exekučním řízení v procesním postavení povinného, a jež dle jeho obsahu představoval návrh na zastavení exekuce, v němž (nyní) žalobce (tehdy povinný) namítal neplatnost předmětné úvěrové smlouvy (zjištěno z cit. podání žalobce na č. l. 36).

7. O návrhu ad 6 posléze rozhodl zdejší exekuční soud usnesením ze dne 1. 4. 2025, č. j. 25 EXE 1504/2024-63, jímž návrh žalobce (tehdy povinného) na zastavení předmětné exekuce na jeho majetek zamítl.

8. I když se lze domáhat i určení neplatnosti smlouvy, pakliže žalobci na takovém určení svědčí naléhavý právní zájem (k tomu srov. nálezovou judikaturu, jíž jsou soudy dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázány, např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/16), v posuzovaném případě žalobci na takovém určení nesvědčí dle § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem, neboť žalobce v předmětném nalézacím řízení důvod, že nedošlo k řádnému posouzení jeho úvěruschopnosti do jisté míry uplatnil [viz jeho argumentace v uvedeném řízení, že „Jméno žalované. špatně spočítala (jeho) platební morálku“, přičemž soud dospěl (oproti názoru nyní žalobce) k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je platným právním jednáním, tedy není stižena neplatností.] Kromě toho se k návrhu nyní žalobce (v exekučním řízení vystupujícího v procesním postavení povinného) otázkou platnosti úvěrové smlouvy znovu zabýval exekuční soud, přičemž vycházel z toho, že z nalézacího řízení vzešlé podkladové rozhodnutí je vykonatelné, a tedy neshledal důvod pro zastavení této exekuce.

9. Je přitom součástí ustálené rozhodovací praxe, že v případě, že se povinný ve vykonávacím (exekučním) řízení brání mj. námitkou, že v nalézacím řízení, z nějž vzešlo (bylo vydáno) předmětné (podkladové) rozhodnutí, nebyla posuzována jeho úvěruschopnost a byl mu např. poskytnut spotřebitelský úvěr, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky, je povinností vykonávacího (exekučního) soudu např. v rámci návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) tyto právně významné okolnosti posuzovat (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2024, sp. zn. 20 Cdo 1953/2024). I z toho tedy plyne, že v uvedené skutkové konstelaci vedení dalšího řízení nyní o určení neplatnosti úvěrové smlouvy, jejíž platnost byla posuzována v onom nalézacím řízení a dále v exekučním řízení (v rámci návrhu žalobce coby tehdy povinného na zastavení exekuce), nedává smysl a zcela jistě za těchto okolností není dán naléhavý právní zájem žalobce na jím požadovaném určení neplatnosti smlouvy ad 1.

10. Soud uzavírá, že za popsané situace žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy dle § 80 o. s. ř., a proto již z tohoto důvodu byla žaloba zamítnuta.

11. Argument žalované, že v této věci není pasivně věcně legitimována, neboť pohledávku z předmětné smlouvy postoupila na jinou právnickou osobu, lze považovat za předčasně uplatněný právě s ohledem na uvedenou absenci naléhavého právního zájmu, a tedy na nemožnost zabývat se v řízení otázkou platnosti předmětné úvěrové smlouvy, která pokud by byla neplatná, by mohla zakládat i neplatnost předmětného postoupení, pročež by za takové konstelace námitka nedostatku pasivní věcné legitimace nemusela být ani důvodná.

12. Jakkoliv tedy v situaci, kdy soud určovací žalobu zamítá pro absenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, nelze se současně žalobou zabývat z věcné stránky, nutno současně zdůraznit, že předmětná práva a povinnosti plynoucí z předmětné úvěrové smlouvy byly soudem do jisté míry v předchozím nalézacím řízení posuzovány i z hlediska platnosti takového právního jednání, a to se závěrem, že tato smlouva platná je. Pokud jde o exekuční řízení, jak se podává z odůvodnění již shora cit. usnesení exekučního soudu, kterým byl návrh žalobce (tehdy povinného) na zastavení exekuce zamítnut, exekuční soud se především zabýval otázkou promlčením práva, nikoliv otázkou úvěruschopnosti žalobce, respektive povinného.

13. Exekuční soud dle nálezové judikatury je povinen se zabývat zásadními vadami jakéhokoliv exekučního titulu (tedy i soudního rozhodnutí), přičemž pokud je v rámci takového přezkumu exekučního titulu shledána řízení nějakým způsobem bránil, či zůstal pasivní. O zcela jinou situaci půjde, pakliže se nějaká zásadní vada (zjevná nespravedlnost či rozpor s principy právního státu), má povinnost exekuci zastavit. Není přitom podle názoru Ústavního soudu relevantní, zda se povinný v nalézacím soud již v nalézacím řízení (např. na základě uplatněných námitek žalované strany) zabýval mj. také úvěruschopností, neboť v takovém případě nelze opětovně se zabývat stejnými námitkami, které byly již nalézacím soudem, případně odvolacím soudem zohledněny, ledaže by bylo prokázáno, že nebyl respektován právní názor plynoucí ze závazné nálezové judikatury, pročež by bylo povinností exekučního soudu se takovou námitkou (uplatněnou např. v rámci návrhu na zastavení exekuce) zabývat. Taková verifikace v exekučním řízení ovšem musí vycházet z náležité argumentace povinného a s předložením či označením důkazů, které taková tvrzení povinnost mohou prokázat, a zcela jistě nestojí na pouhém tvrzení povinného, že je toho názoru, že v době před poskytnutím úvěru mu úvěrující subjekt neposuzoval jeho úvěruschopnost, ač povinný (jako tehdy žadatel o poskytnutí úvěru) byl de facto insolventní, respektive při řádné verifikaci jeho poměrů by muselo být úvěrujícím subjektem zjištěno, že povinný není schopen předmětný úvěr splácet. V exekučním řízení podle nálezové judikatury lze tedy uplatnit argumentaci zpochybňující exekuční titul jen výjimečně, a to v situaci, kdy exekuční titul či jeho vydání je, respektive by mělo být spojeno s nějakou zásadní vadou (např. zjevnou nespravedlností či být v rozporu s principy právního státu).

14. Žalobci za popsané situace tudíž nesvědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy, a proto byla jeho žaloba zamítnuta.

15. Žalovaná měla v řízení plný procesní úspěch, a proto jí náleží dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu (jí v tomto řízení účelně vynaložených) nákladů řízení, které činí celkem částku ve výši 2 089,30 Kč a sestávají se z následujících položek:

16. Náhrada nákladů řízení za dva úkony po 450 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále již „vyhl.“), tj. celkem ve výši 900 Kč, a to za vyjádření k žalobě dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhl., a dále za účast pověřené zaměstnankyně žalované na jednání konaném před soudem dne 1. 7. 2026 dle § 1 odst. 3 písm. c) vyhl.

17. Soud zdůrazňuje, že ohledně výše 450 Kč za jeden úkon ad 16 respektuje judikaturu Nejvyššího soudu, která primárně vychází z usnesení dovolacího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, v němž byl vyložen následující právní závěr: 18. „Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř.

19. Ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonný předpis je proto neaplikovatelné pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem.“ 20. Cestovné spočívající v použití osobního automobilu [zn. Anonymizováno Anonymizováno-Anonymizováno, RZ SPZ, při prům. spotřebě 7,31 l nafty/100 km] pověřenou zaměstnankyní žalované k soudnímu jednání ad 16, při celkovém počtu ujetých kilometrů (adresa a zpět) 130 km činí podle výpočtové aplikace Justtarif částku ve výši 1 189,30 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím, zdejšího soudu. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).