7 C 134/2012

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holzbauera a soudců JUDr. Petra Ševčíka, LL.M. a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 16 500 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve obec ze dne 22. 9. 2020, č. j. 7 C 134/2012-375, ve znění opravného usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 16. 2. 2021, č. j. 7 C 134/2012-410,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 7 913 Kč k rukám právní zástupkyně žalobce, ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Výše uvedeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, soud I. stupně rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 16 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z jednotlivých dlužných částek ode dne prodlení s jejich úhradou do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení částku 63 524 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] (výrok II.) a žalovaný je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu ve Vyškově na nákladech řízení státu částku 98 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně ke skutkovému závěru, že smlouvou o členství [číslo] uzavřenou mezi účastníky dne [datum], vznikl mezi žalobcem jako poskytovatelem služeb a žalovaným jako členem, závazkový právní vztah, jehož předmětem bylo členství [příjmení], typ Aktivní členství, platící pro zařízení [ulice] [část obce] [část obce], umožňující žalovanému neomezeně využívat dané zařízení žalobce během jeho provozní doby (návštěva fitness, kardiozóny, studií na spinning, aerobní aktivity a relaxační zóny) za zápisné 0 Kč a členský příspěvek ve výši 1 500 Kč měsíčně. Jednalo se o smlouvu novou, nikoliv o kumulativní novaci předchozí smlouvy o členství ze dne [datum]. Předmětná smlouva o členství byla uzavřena na dobu [datum] do [datum], a její nedílnou součástí se staly všeobecné podmínky členství, uvedené na zadní straně smlouvy, které žalovaný, stejně jako smlouvu, vlastnoručně podepsal. S všeobecnými podmínkami členství se žalovaný měl možnost seznámit, a pokud tak ze své vlastní vůle neučinil, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži žalobce. V čl. I. odst. 4 všeobecných podmínek členství byla sjednána automatická prolongace doby trvání smlouvy o dalších 12 měsíců, pokud některá ze smluvních stran neoznámí písemně druhé straně, že na dalším trvání smlouvy nemá zájem (nejpozději poslední den 11. celého měsíce trvání členství). Žalovaný však takové oznámení řádně a včas neučinil, první měsíc prolongovaného období, tj. prosinec 2009, žalobci uhradil, v důsledku čehož se doba trvání smlouvy automaticky prodloužila na období od [datum] do [datum]. Z hlediska právního posouzení věci dospěl soud I. stupně k závěru, že účastníci uzavřeli ve smyslu ustanovení § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) inominátní smlouvu. Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena mezi žalobcem jakožto dodavatelem, jednajícím v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, a žalovaným jakožto fyzickou osobou, nejednající v rámci své obchodní či jiné podnikatelské činnosti, jedná se o smlouvu spotřebitelskou ve smyslu ustanovení § 52 obč. zák. a je na ni nutno aplikovat i ustanovení § 55 a 56 obč. zák. V rámci testu přiměřenosti soud I. stupně zdůraznil, že automatická prolongace byla sjednána platně, neboť žádný z atributů zakázaného ujednání uvedeného v ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku nebyl naplněn. Automatická prolongace nezaložila značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran k újmě žalovaného jako spotřebitele, neboť byla pro obě smluvní strany nastavena ve všeobecných podmínkách členství, které se staly součástí smlouvy, obě strany měly stejné možnosti a omezení ukončit smlouvu, obě strany mohly dát podnět k vyloučení automatické prolongace kdykoliv v průběhu prvních 11 měsíců (z 12 měsíců celkového trvání smlouvy). Smlouva neobsahuje žádné ujednání o smluvních sankcích, které by mohly být po spotřebiteli vymáhány v případě, že by k automatické prolongaci došlo a spotřebitel by neuhradil členský příspěvek řádně a včas a žalovaný měl po celou dobu trvání smlouvy možnost využívat zařízení a služeb žalobce. Z těchto důvodů soud I. stupně shledal nárok žalobce na zaplacení dlužných členských poplatků za období leden až listopad 2010 v celkové výši 16 500 Kč důvodným, a to včetně zákonných úroků z prodlení. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil zásadou úspěchu ve věci a neúspěšného žalovaného zavázal k povinnosti nahradit žalobci jeho účelně vynaložené náklady soudního řízení.

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal blanketní odvolání žalovaný. V jeho následném doplnění uvedl, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., zejména nesprávném právním posouzení ujednání smlouvy o členství dle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. z hlediska nerovnováhy v právech a povinnostech smluvních stran k újmě žalovaného jako spotřebitele. Žalovaný zdůraznil, že soud I. stupně věc neposoudil podle platného práva, vůle zákonodárce a soudní judikatury, ale podle„ přirozené spravedlnosti“. Obě smluvní strany sice měly stejné možnosti a omezení, jak ukončit smlouvu o členství, avšak toto ustanovení vytvářelo nerovnováhu v právech a povinnostech k tíži spotřebitele jako slabší strany smluvního vztahu a ve prospěch žalobce jako podnikatele, když žalobce –podnikatel měl nárok na úhradu členských poplatků a žalovaný – spotřebitel byl povinen tyto poplatky hradit s tím, že žalovaný – spotřebitel ale neměl absolutně žádnou možnost smlouvu o členství ukončit. Spotřebitel nebyl oprávněn předmětnou smlouvu o členství z žádného důvodu vypovědět, a to dokonce ani v mimořádných případech jako např. vážná nemoc, těhotenství nebo operace. Dle čl. 5 všeobecných podmínek členství měl spotřebitel v těchto případech pouze možnost členství převést na jinou osobu, a to s písemným souhlasem klubu (žalobce), přičemž za převod členství na jinou osobu musel spotřebitel ještě uhradit poplatek dle aktuálního sazebníku. Ohledně doby trvání smlouvy je ve smlouvě na první straně formuláře jasně uvedeno:„ Členství platí: do [datum]“ bez jakékoli poznámky či upozornění na automatickou prolongaci, která byla žalobcem nenápadně vložena do všeobecných podmínek členství na druhé straně formuláře a nebyla nijak zvýrazněna. Žalovaný tedy oprávněně předpokládal, že u nově uzavřené smlouvy o členství budou podmínky ukončení smlouvy stejné jako u smlouvy předchozí tedy, že smlouva skončí uplynutím doby v den uvedený ve smlouvě a po skončení smlouvy proběhne jednání s klubem (žalobcem) o uzavření případné další smlouvy. S odkazem na judikaturní závěry vyslovené Ústavním soudem a Nejvyšším soudem k problematice spotřebitelských smluv je ustanovení smlouvy o členství ze dne [datum] neplatné podle § 56 odst. 1 obč. zák. a rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítne a žalobce zaváže k povinnosti nahradit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Právní zástupkyně žalobce v písemném vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že odvolání žalovaného nepřináší zhola nic nového oproti jeho argumentaci před soudem I. stupně, žalobce se s rozsudkem soudu I. stupně plně ztotožňuje a odvolání žalovaného považuje za zcela nedůvodné. Skutkový stav věci zjistil soud I. stupně naprosto precizně a správně, rozsudek soudu I. stupně je ve všech ohledech podrobně odůvodněný, přezkoumatelný a předvídatelný. Odvolání žalovaného je postaveno výlučně na polemice s právním posouzením věci, kdy žalovaný uplatňuje oponentní názor a je zcela účelovou snahou, jak se vyhnout platební povinnosti. Žalovaný na soudním jednání dne [datum] sám nabízel úhradu jistiny, ale bez nákladů právního zastoupení, což by jistě nečinil, pokud by neměl nárok žalobce po právu a pouze účelově se nesnažil snížit pro něj nepříznivé náklady řízení. Odvolání žalovaného je absolutním nepochopením podstaty ochrany spotřebitele ve vztahu k prolongační doložce. Obě smluvní strany mohly dát podnět k vyloučení automatické prolongace kdykoliv v průběhu prvních 11 měsíců, jak vyplývá z čl. I. odst. 4 všeobecných podmínek členství (z 12 měsíců celkového trvání smlouvy), což dávalo oběma stranám dostatek času na řádné oznámení druhé straně, že si další automatickou prolongaci nepřejí. Nic nebránilo spotřebiteli ukončit smlouvu kdykoli za 11 měsíců, tedy nemusel oznamovat ukončení smlouvy s nepřiměřeným předstihem, či nemusel vyčkávat a hlídat pomyslné„ časové okno“, ve kterém mohl smlouvu ukončit. Z prolongační doložky tak nevyplývá žádná převaha podnikatele, kterou by musel soud korigovat. Smlouva včetně všeobecných podmínek členství neobsahuje ani žádné ujednání o smluvní pokutě či smluvním úroku, který by mohl být po spotřebiteli vymáhán v případě, že by došlo k automatické prolongaci a spotřebitel by neuhradil členský poplatek řádně a včas, tj. absentuje jakékoli obohacení se na spotřebiteli. Žalovaný se jako průměrný spotřebitel musí chovat obezřetně a opatrně při uzavírání smlouvy. Pokud žalovaný smlouvu nečetl, ačkoli podmínky pro to měl vytvořeny, a přečíst ji mohl, podepsal ji a všeobecné podmínky členství též (jak bylo v řízení prokázáno), jde to jednoznačně k jeho tíži. S odkazem na ustálenou soudní judikaturu právní zástupkyně žalobce závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil a žalovaného zavázal k náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno včas, oprávněným subjektem, proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dovodil, že odvolání žalovaného důvodné není.

5. Podle ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

6. Podle ustanovení § 51 obč. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.

7. Podle ustanovení § 51a obč. zák. tato hlava zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a upravuje ochranu spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách a některé povinnosti při uzavírání spotřebitelských smluv.

8. Podle ustanovení § 52 odst. 1 obč. zák. spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.

9. Podle ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák. dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.

10. Podle ustanovení § 52 odst. 3 obč. zák. spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

11. Podle ustanovení § 55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.

12. Podle ustanovení § 55 odst. 3 obč. zák. v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

13. Podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

14. Podle ustanovení § 56 odst. 3 písm. g) obč. zák. nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy.

15. V prvé řadě odvolací soud zdůrazňuje, že soud I. stupně v této věci rozhodoval již v pořadí čtvrtým rozsudkem, ve věci provedl obsáhlé dokazování, řádně zjistil skutkový stav věci a věc správně právně posoudil v souladu se zákonem i ustálenou soudní judikaturou, vztahující se k problematice ujednání o automatické prolongaci ve spotřebitelských smlouvách.

16. Ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. obsahuje generální klauzuli, která obecně vymezuje nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Zákon zakazuje ve spotřebitelských ujednání, která„ v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“. Preambule směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách stanoví, že při hodnocení kritéria„ dobré víry“, resp.„ přiměřenosti“, je nutno vzít v úvahu sílu vyjednávacích pozic stran, zda měl spotřebitel nějakou pohnutku k tomu, aby souhlasil s podmínkou, a zda zboží bylo dodáno nebo služby poskytnuty na zvláštní objednávku spotřebitele; že požadavek přiměřenosti může být uspokojen dodavatelem, jestliže jedná poctivě a přiměřeně s druhou stranou, jejíž oprávněné zájmy musí vzít v úvahu. Tím je dán jasný návod pro výklad ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák.; požadavek dobré víry, který se objevuje v tomto ustanovení, je třeba zkoumat jako požadavek přiměřenosti s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu. V praxi to znamená, že v první řadě je třeba posoudit rovnováhu práv a povinností smluvních stran. Pokud půjde o značnou nerovnováhu, je nutné dále zkoumat k újmě jaké strany. Jestliže bude sjednána značná nerovnováha k újmě spotřebitele, musí být dále zjištěno s ohledem na okolnosti konkrétního případu, zda jde o nerovnováhu přiměřenou či nepřiměřenou. Srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, 494 s .

17. Podle ustálené soudní judikatury ujednání o automatické prolongaci v rámci spotřebitelských smluv je třeba posuzovat individuálně, neboť dodavatel je ve spotřebitelském právu ve fakticky výhodnějším postavení; má odbornou převahu nad spotřebitelem, kterému své služby poskytuje. Stěžejní zásadou soukromého práva je autonomie vůle, která vychází z předpokladu, že subjekty soukromého práva mohou vstupovat svobodně ze své vůle do soukromoprávních vztahů a sjednat si většinu práv a povinností, nejsou-li v konkrétním případě omezeny zákonem. Princip autonomie vůle a princip rovnosti je dále doplňován a korigován principem ekvity či spravedlnosti.

18. Nejvyšší soud v rámci testu přiměřenosti podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. dovodil, že je rozhodující, zda se strany v konkrétním ujednání odchýlily od dispozitivního ustanovení zákona, kterým by se jejich smluvní vztah jinak řídil, a to výrazně v neprospěch spotřebitele, a zda poskytovatel služby mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, dostupné na www.nsoud.cz.

19. Z vlastního obsahu smlouvy se podává, že byť se jedná o tzv. formulářovou smlouvu, jejíž nedílnou součástí se staly všeobecné podmínky členství, žalovaný měl možnost (a také tak učinil) s žalobcem vyjednávat (viz zejména volba zařízení, aktivní členství a předpis plateb člena – zápisné: 0 Kč a měsíční příspěvky: 1 500 Kč), vlastní text je dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný a žalovaný vlastnoručně podepsal nejen smlouvu o členství, ale též všeobecné podmínky členství (viz č. l. 11 spisu). Ujednání v čl. I. bodu 4 všeobecných podmínek členství o automatické prolongaci si byl žalovaný nepochybně vědom, neboť svou původní obranu proti žalobě vystavěl právě na tvrzení, že„ dne [datum] zaslal elektronicky žalobci oznámení, že ukončuje své členství, jež vzniklo na základě smlouvy o členství ze dne [datum]“ – viz č. l. 27 spisu. O nerovnováze v právech a povinnostech stran uvažovat rozhodně nelze, neboť žalobce se zavázal poskytovat za sjednaný měsíční příspěvek žalovanému práva spojená s členstvím v klubu a bylo jen na žalovaném, jakým způsobem a jak často svá členská práva realizoval při sjednané úrovni členství a sjednaném předpisu plateb. O výrazné nerovnováze práv a povinností, natož o výrazné nerovnováze práv a povinností v neprospěch žalovaného coby spotřebitele skutečně nelze reálně uvažovat. Ujednání o automatické prolongaci není zákonem zakázáno, předmětná smlouva o členství není smlouvou pojmenovanou, a tudíž nebylo od čeho se odchýlit. Po celou dobu trvání smlouvy byl žalobce připraven poskytovat žalovanému sjednané služby a šlo jen k tíži žalovaného, že řádně nedbal svých práv (práva náležejí bdělým) při podpisu smlouvy a poté k důvodnému nároku žalobce přistoupil účelově a více než nezodpovědně.

20. S přihlédnutím k výše uvedené argumentaci odvolací soud uzavírá, že ujednání o automatické prolongaci bylo mezi účastníky sjednáno platně a nezaložilo značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran k újmě žalovaného jako spotřebitele. Za použití ustanovení § 219 o. s. ř. odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

21. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci úspěšnému žalobci byly přiznány účelně vynaložené náklady odvolacího řízení v plné výši.

22. Účelně vynaložené náklady odvolacího řízení žalobce sestávají z mimosmluvní odměny právní zástupkyně žalobce ve výši 1 780 Kč, neboť tarifní hodnota věci činí částku 16 500 Kč v souladu s ustanovením 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif – dále jen„ advokátní tarif“). Právní zástupkyni žalobce byla za odvolací řízení přiznána odměna ve výši 1 780 Kč za tyto úkony právní služby: 1. písemné vyjádření k odvolání žalobce ze dne [datum], 2. souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání ze dne [datum] ve výši ½, 3. účast na jednání odvolacího soudu dne [datum] a 4. účast při vyhlášení rozhodnutí dne [datum] ve výši ½ v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. g), k) a odst. 2 písm. c) a f) advokátního tarifu, tj. 3 x 1 780 Kč, dále 4 náhrady hotových výdajů po 300 Kč v souladu s ustanovením § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu, a 21% DPH z částky 6 540 Kč, tj. částka 1 373 Kč v souladu s ustanovením § 137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř., přičemž celkem se jedná o částku ve výši 7 913 Kč. Výrokem II. tohoto rozsudku byl žalovaný zavázán k povinnosti nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 7 913 Kč k rukám právní zástupkyně žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku (viz ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.).