7 C 158/2021

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Ilonou Láníkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno . sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem trvale ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 17.272 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení 10 % ročně z částky 5.000 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do šesti měsíců od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 12.272 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 9.797,19 Kč od [datum] do [datum] a zákonný úrok z prodlení z částky 4.797,19 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se návrhem ze dne [datum] domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 17.272 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO] uzavřel dne [datum] se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byla žalované poskytnuta finanční hotovost ve výši 15.000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit ve 14 měsíčních splátkách. Celkem se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni 27.272 Kč Poslední splátka a zároveň splatnost celého závazku připadla na [datum]. Žalovaná neplnila řádně a včas. Smlouvou ze dne [datum] došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Postoupení bylo žalované oznámeno přípisem. Žalobkyně zaslala žalované výzvu před podáním žaloby dne [datum]. Před uzavřením smlouvy posoudila žalobkyně úvěruschopnost žalované na základě údajů uvedených žalovanou v dotazníku a dále na základě doložených dokumentů.

2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila.

3. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ve věci provedl dokazování listinami – žádostí o úvěr ze dne [datum], formulářem pro standartní informace ze dne [datum], smlouvou o úvěru [číslo] uzavřenou mezi [právnická osoba] a žalovanou dne [datum], pracovní smlouvou ze dne [datum], písemným pokynem, informacemi pro spotřebitele, ujednáním o zpracování osobních údajů, kopií občanského průkazu, předžalobní výzvou ze dne [datum] včetně dokladu o odeslání žalovanému dne [datum], smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi [právnická osoba] a žalobkyní, z nichž zjistil následující skutkový stav:

5. Dne [datum] byla mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované úvěr ve výši 15.000 Kč. Žalovaná se smlouvou zavázala zaplatit věřiteli úrok 1.444 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru 6.750 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěru 1.378 Kč, inkasní poplatek 2.700 Kč, úrok z úvěru 3,44 Kč denně. Celkem se žalovaná smlouvou zavázala zaplatit částku 27.272 Kč ve 14 splátkách po 1.948 Kč, s tím, že první splátka je splatná do měsíce od podpisu této smlouvy a každá další splátka až do úplného splacení celkové dlužné částky je splatná do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Částku ve výši 15.000 Kč převzala žalovaná v hotovosti, v den podpisu smlouvy v místě svého bydliště, což stvrdila podpisem na smlouvě. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla řádně postoupena na žalobkyni. Žalované byla zaslána výzva před podáním žaloby.

6. Na základě výslovného ujednání stran obsaženého ve smlouvě o úvěru se předmětný smluvní vztah řídí zákonem číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákonem číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.

7. Podle ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. V tomto případě se jedná o nařízení vlády číslo 351/2013 Sb.

9. Dle ustanovení § 76 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

10. Dle ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Dle ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení 17.272 Kč. Tato částka se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 9.797,19 Kč, úroků ve výši 614,56 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 4.273,84 Kč, poplatku za vyhodnocení úvěru 876,88 Kč, inkasního poplatku 1.709,53 Kč. Žalovaná na svůj dluh zaplatila celkem 10.000 Kč.

13. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. března 2020, vydaném ve věci C -679/18, uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě (v tamních poměrech úpravě obsažené v ustanoveních § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru), podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 14. S ohledem na aktuální judikaturu (srovnej Nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021) je soud povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost.

15. Jak uvedl Ústavní soud v Nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18: Poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

16. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná v postavení spotřebitele (dlužníka) uzavřeli smlouvu o úvěru jako spotřebitelskou smlouvu. Jednalo o komerčně nazývaný„ rychlý“ spotřebitelský úvěr nabízený mimo jiné osobám v postavení spotřebitele, poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr nebo zápůjčku od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s jejich osobou. Povinností žalobkyně bylo posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle platné zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Věřitel měl poskytnout úvěr jen tehdy, pokud bude spotřebitel schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Věřitel tak byl před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen vyžádat si od žalovaného sdělení o jeho veškerých příjmech, které měl prokázat a zejména si vyžádat přehled jeho výdajů (výdaje na bydlení, energie, běžné potřeby, splátky jiných závazků apod.) a tyto příjmy a výdaje porovnat takovým způsobem, aby zjistil, zda je žalovaný fakticky schopen dlužnou částku uhradit. Ustanovení § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti.

17. Soud se zabýval otázkou, zda žalobkyně dostála své povinnosti prověřit úvěruschopnost žalované či nikoliv. Soud vycházel z provedených důkazů, ze kterých zjistil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudila úvěruschopnost žalované na základě informací poskytnutých žalovanou a uvedených v žádosti o úvěr, ze kterých vyplývá, že žadatelka byla v době před uzavřením smlouvy svobodná a bezdětná a byla zaměstnaná v pracovním poměru na dobu určitou. Příjmy žalovaného tvořila mzda ve výši 15.968 Kč. Výdaje žalované tvořily náklady na bydlení u rodičů 2.000 Kč, osobní náklady + doprava + jídlo 3.410 Kč, měsíční splátky / výživné 4.735 Kč. Uvedené údaje byly ověřeny z výplatní pásky a pracovní smlouvy. Z předložených důkazů není zřejmé, jak žalobkyně ověřila náklady na bydlení ve výši 2.000 Kč, pokud však žalovaná bydlela společně s rodiči, považuje soud tyto náklady za odpovídající a přiměřené. Ničím nepodložené jsou dále výdaje na osobní potřebu, dopravu a jídlo. Jak vyplývá z pracovní smlouvy, bylo místem pracoviště žalované [jméno]. Soud má za to, že osobní výdaje žalované ve výši 3.410 Kč, které by měly zahrnovat nejen náklady na denní dojíždění do zaměstnání, jídlo a osobní potřeby žalované, jsou zcela neodpovídající. Právní předchůdce k doložení těchto výdajů ničeho nepožadoval. Stejně tak nepožadoval doložení a objasnění, co představuje a z čeho se skládala částka 4.735 Kč uváděná jako měsíční splátky/výživné.

18. Soud z úřední činnosti zjistil, že proti žalované byla do roku 2018 zahájena 4 exekuční řízení, přičemž jedno z nich (25 EXE 2202/2015) je vedeno pro dlužnou částku 76.267 Kč s příslušenstvím, z titulu dluhu z úvěru u nebankovního poskytovatele dle smlouvy z roku 2014.

19. Vzhledem ke zjištěným závazkům žalované čerpaným před uzavřením smlouvy, pak soud postrádá ověření informace o dluhovém zatížení žalované, například výpisem lustrace rejstříku SOLUS, NRKI/BRKI, centrální evidence exekucí apod. Právní předchůdce žalobkyně se zcela zjevně spokojil pouze s doložením příjmů žalované a výdaje nijak nezkoumal.

20. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že finanční situace žalované v době sjednávání spotřebitelského úvěru nebyla žalobkyní zjišťována dostatečně, zejména pak poskytovatel úvěru zcela rezignoval na ověření informací poskytnutých žalovanou, tedy řádně si neověřil povinným subjektem tvrzené skutečnosti, ohledně výdajů na bydlení (nájemné a SIPO), osobních výdajů, zejména však nebylo nijak ověřeno předchozí dluhové zatížení žalované. Samotná skutečnost, že má žalovaná stabilní příjem, není postačující pro prokázání jeho úvěruschopnosti, pokud je výrazně nad výši tohoto příjmu zadlužena (a toto riziko v případě osob, které vyhledávají nebankovní poskytovatele úvěru, zásadně existuje). Za této situace by obezřetný a rozumný úvěrující vyžadoval po osobě žadatele bližší informace k její majetkové situaci. Z údajů zjištěných žalobkyní k posouzení úvěruschopnosti žalované nelze v žádném případě vyhodnotit, zda se u žadatele jedná o osobu solventní či nikoli. Na základě informací, které žalobkyně měla (resp. s ohledem na zcela absentující informace o výdajích resp. dluhovém zatížení), si nemohla učinit odůvodněný závěr, že žalované lze úvěr poskytnout, a to ani v poměrně nízké výši 15.000 Kč. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žadatelem skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků.

21. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. Na tomto podkladě dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] uzavřená dne [datum] je absolutně neplatná.

22. Důsledkem toho je v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru nárok žalobkyně vůči žalovanému omezen na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Na základě neplatné úvěrové smlouvy bylo žalované poskytnuto plnění 15.000 Kč. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně zaplatila celkem 10.000 Kč, a je tak povinna s ohledem na již uvedené zaplatit žalobkyni 5.000 Kč. Soud proto žalovanou k zaplacení této částky žalobkyni zavázal a ve zbytku žalobu zamítl. Ve vztahu k požadovanému zákonnému úroku z prodlení z částky 5.000 Kč, přiznal soud žalobkyni tento úrok od [datum] s ohledem na dobu k plnění, kterou žalobkyně stanovila v předžalobní výzvě ze dne [datum], do zaplacení. Ve zbytku nároku soud žalobu zamítl.

23. V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 občanského soudního řádu a s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které stanovuje limity pro vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v případě neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka, v době přiměřené možnostem“ spotřebitele, stanovil soud splatnost dlužné částky v době přiměřené možnostem žalované. Vzhledem k nečinnosti žalované v řízení, soud neshledal možnost splácení dlužné částky jako účelnou a stanovil proto splatnost přiznaného dluhu včetně zákonného úroku z prodlení v přiměřené době šesti měsíců od právní moci rozsudku, tak aby žalované poskytl možnost dobrovolného uhrazení a zároveň ji nepřiměřeně nezvýhodnil na úkor žalobkyně.

24. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala zaplacení částky 17.282 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 5.000 Kč. V dané věci tedy byla úspěšná žalovaná v rozsahu 42,10% (čistý úspěch). Žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

25. Lhůta k placení byla stanovena dle ustanovení § 160 odstavec 1 občanského soudního řádu.