7 C 202/2021

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Ilonou Láníkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem trvale ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 14.936 Kč s příslušenstvím <b>I. Návrh, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 10.272 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 7.169,14 Kč, zákonný úrok z prodlení 7,75 % ročně z částky 10.272 Kč od [datum] do zaplacení, částku 4.664 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 7,75 % ročně ve výši 3.255,15 Kč a zákonný úrok z prodlení 7,75 % ročně z částky 4.664 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Návrhem ze dne [datum] domáhala se žalobkyně, aby soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit jí částku celkem 14.936 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svůj návrh odůvodnila tím, že dne [datum] došlo mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], k uzavření Smlouvy o půjčce [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému půjčku ve výši 6.000 Kč (tuto částku žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy). Žalovaný se zavázal vrátit částku 6.000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 5.016 Kč, celkem tedy 11.016 Kč, v 60 pravidelných týdenních splátkách po 186 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Poslední splátka byla uhrazena dne [datum]. Žalovaný měl uhradit všechny splátky nejpozději do [datum]. Dále uvedla, že dne [datum] došlo mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], k uzavření Smlouvy o půjčce [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému půjčku ve výši 6.000 Kč (tuto částku žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy). Žalovaný se zavázal vrátit částku 6.000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 5.016 Kč, celkem tedy 11.016 Kč, v 60 pravidelných týdenních splátkách po 186 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Poslední splátka byla uhrazena dne [datum]. Žalovaný měl uhradit všechny splátky nejpozději do [datum]. Dne [datum] postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávky za žalovaným ze smlouvy o půjčce [číslo] ze smlouvy o půjčce [číslo] na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalovanému oznámena písemně. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva k plnění.

2. Soud vyzval žalobkyni výzvou ze dne [datum] k předložení navrženého důkazu Smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum]. Žalobkyně na výzvu nereagovala.

3. Žalovaný se ve věci k výzvě soudu nevyjádřil, v řízení zůstal zcela nečinný.

4. Protože v této věci lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a občanského soudního řádu, soud usnesením ze dne 19. 7. 2021, č. j. 7 C 202/2021-30, žalovaného vyzval, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud účastníky poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí. Žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání již v žalobě, žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud tedy rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odstavec 4 občanského soudního řádu, bez nařízení jednání.

5. Soud ve věci provedl dokazování listinami – smlouvou o půjčce ze dne [datum], smlouvou o postoupení pohledávek včetně přílohy – seznamu postoupených pohledávek (číslo řádku [číslo]), oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně dokladu o odeslání žalovanému, výzvou k plnění ze dne [datum] včetně dokladu o odeslání žalovanému.

6. Na základě předložených listinných důkazů dospěl soud k těmto skutkovým zjištěním a stejnému závěru o skutkovém stavu:

7. Dne [datum] uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], smlouvu o půjčce [číslo] ve výši 6.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni částku 6.000 Kč se souhrnným poplatkem ve výši 5.016 Kč v 60 týdenních splátkách po 186 Kč, když první splátku byla povinna zaplatit 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku až po předposlední vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního (sedmidenního) období. Poslední splátka ve výši 42 Kč byla splatná nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního (sedmidenního) období. Pohledávka za žalovaným ze smlouvy o půjčce [číslo] byla postoupena na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalovanému oznámena písemně. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva, na kterou nereagoval.

8. Žalobkyně dále tvrdila, že dne [datum] na základě smlouvy o půjčce [číslo] poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému půjčku ve výši 6.000 Kč a tuto částku žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy). Žalobkyně navrhla k prokázání tohoto tvrzení jako důkaz smlouvu o půjčce [číslo]. Tento důkaz však soudu ani v dodatečné lhůtě stanovené výzvou nepředložila.

9. Dle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

10. Na základě citovaného ustanovení a výslovného ujednání smluvních stran, se právní vztahy vzniklé mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou ze smlouvy o půjčce [číslo] ze smlouvy o půjčce [číslo] řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, a zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně některých zákonů.

11. Dle § 657 a § 658 občanského zákoníku, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

12. Soud dodává, že smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsenzuální) povahu. Vznik půjčky předpokládá dohodu stran a odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Jakmile je smlouva na základě nabídky a jejího přijetí uzavřena, vzniká mezi stranami závazkový právní vztah, jehož obsahem jsou sjednaná práva a povinnosti. Odevzdáním věci dlužníkovi se tento vztah stává právním vztahem z půjčky.

13. Dle § 51a občanského zákoníku, upravuje hlava pátá tohoto zákona ochranu spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách a některé povinnosti při uzavírání spotřebitelských smluv. Dle § 52 téhož zákona spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Dle § 55 odst. 1 až 3 téhož zákona smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Dle § 56 spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odst. 1). Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění (odst. 2).

14. Dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku, účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.

15. Dle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

16. Dle § 39 občanského zákoníku, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. V § 40a jsou vymezeny důvody neplatnosti, kterých se musí dotčená osoba dovolat (tzv. relativní neplatnost). V ostatním se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží i bez návrhu. Tou je mimo jiné také neplatnost dle § 55, resp. § 56 občanského zákoníku.

17. Vzhledem k tomu, že žalovaný, který je fyzickou osobou, vystupoval při uzavírání a plnění smlouvy o půjčce s dodavatelem mimo rámec své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti i mimo rámec samostatného výkonu svého povolání, tj. jako spotřebitel, a právní předchůdce žalobkyně v rámci tohoto smluvního vztahu vystupovala v rámci své podnikatelské činnosti, kdy se mimo jiné zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelského úvěru, tj. jako dodavatel, je nutné aplikovat ustanovení právního řádu sloužící k ochraně spotřebitele, který v daném smluvním vztahu vystupuje jako slabší strana. Jelikož jsou předmětné smlouvy o půjčce smlouvami spotřebitelskými (tedy smlouvami uzavřenými mezi spotřebitelem a dodavatelem), musí soud z moci úřední posoudit, zda jednotlivá ujednání spotřebitelské smlouvy nejsou nepřípustná, a to bez dalšího (§ 56 odst. 3 občanského zákoníku) či zda jsou nepřípustná pro jejich rozpor s požadavkem dobré víry znamenající k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran – jedná se tak o obsahovou kontrolu těchto ujednání (§ 56 odst. 1 občanského zákoníku). Cílem však není stanovit absolutní rovnost práv a povinností účastníků daného závazkového právního vztahu – úkolem soudu je odstranit významnou nerovnováhu práv a povinností účastníků.

18. Soud tedy při posuzování smluvního vztahu a jeho konkrétních ujednání postupoval v souladu s ustanovením § 56 odst. 3 občanského zákoníku, přičemž neshledal žádné ujednání, které by bylo bez dalšího nepřípustné. Dále tedy postupoval v souladu s ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku, kdy aplikoval test nepřiměřenosti ujednání předmětných smluv – posuzoval tedy, zda se jedná o smluvní ujednání, které zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran, zdali jde o nerovnováhu v neprospěch spotřebitele a zdali je tato nerovnováha v rozporu s požadavkem přiměřenosti. Preambule směrnice Rady 93/13/, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, která byla provedena zákonnými ustanoveními § 55 a 56 občanského zákoníku, stanoví, že při hodnocení kritéria„ dobré víry“, resp.„ přiměřenosti“, je nutno vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran, zda měl spotřebitel nějakou pohnutku k tomu, aby souhlasil s podmínkou, a zda zboží bylo dodáno, nebo služby poskytnuty, na zvláštní objednávku spotřebitele. Ustanovení § 56 odst. 2 občanského zákoníku však z přezkumu vylučuje ujednání o předmětu plnění a ceně. Z přezkumu tak nejsou vyloučeny ujednání o sankcích, ať už jde o úroky z prodlení, nebo smluvní pokuty, např. ve formě různých sankčních poplatků (srov. Smith v . Mortgage Express, unreported, 2. 2. 2007).

19. Pokud se jedná o ujednání o výši poskytnuté půjčky a ceně za toto poskytnutí (tedy poplatku za poskytnutí půjčky), toto není možné posuzovat pomocí testu nepřiměřenosti ujednání, když se týkají předmětu plnění a ceny. Tato výjimka týkající se předmětu plnění a ceny vychází z čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13/, který byl promítnut do § 56 odst. 2 občanského zákoníku, neboť rozhodnutí žalovaného ve vztahu k předmětu plnění (půjčce) a ceně za takové plnění (poplatku za poskytnutí půjčky) jsou základními prvky autonomie vůle, do nichž není stát, potažmo soud, oprávněn zasahovat, pokud jsou vyjádřeny jasným a srozumitelným způsobem. Test nepřiměřenosti by neměl vést k odstraňování následků špatného (nevýhodného) rozhodnutí spotřebitele (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 1335 s. – kdy tento je možné použít i na právní úpravu dle zákona č. 40/1964 Sb., neboť podává výklad směrnice 93/13/ a nedošlo tak k zásadní změně právní úpravy).

20. Přestože není možné na ustanovení o předmětu plnění a ceně použít test nepřiměřenosti, nic nebrání použití jiných zákonných ustanovení.

21. Podle ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku lze ujednat úroky z půjčky, které představují úplatu za užívání půjčené jistiny.

22. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla v případě půjčky ve výši 6.000 Kč dle smlouvy [číslo] sjednána jako úplata (odměna) za užívání půjčené částky 5.016 Kč, což při přepočtu na smluvní úroky z půjčky představuje 72,45 % ročně (neboť půjčka byla poskytnuta na 60 týdnů). Jedná se o úplatu, kterou měl právní předchůdce žalobkyně obdržet celkem, v souvislosti s poskytnutím půjčky, a to bez ohledu na řádné a včasné plnění dlužníka či jeho prodlení.

23. Soudu je známo, že v případě poskytování peněžních prostředků nebankovními subjekty, je vyžadováno pouze minimální zajištění (pokud vůbec) ve srovnání s bankami a požadavky klientů jsou vyřizovány mnohem pružněji, než tomu bývá u tradičně konzervativnějších bank, což je ale vzhledem k jejich zaměření pochopitelné. Poté je logické, že s ohledem na výrazně vyšší podnikatelské riziko jsou případné poplatky, či úroky požadované těmito nebankovními věřiteli též vyšší, než obvyklé bankovní úroky. Jelikož však žalovaný při uzavírání a plnění smlouvy o úvěru vystupoval jako spotřebitel a právní předchůdce žalobkyně jako dodavatel, posuzoval soud přiměřenost jednotlivých smluvních ujednání z hlediska dobrých mravů. [obec] mravy plní funkci krajního korektivu platnosti právních úkonů v případech, kdy právní úkon nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy chrání, popř. pro zjevně nepřiměřené či nespravedlivé následky, které takový právní úkon zakládá.

24. Dle ustálené judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005) se za nepřiměřený úrok považuje zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček. Nepřiměřený nemusí být však úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů, nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.

25. K datu 7/2010 se úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR pohybovaly ve výši 13,57 % ročně pro domácnosti a NISD na spotřebu – fixace sazby nad 1 rok do 5 let včetně (údaje čerpány z www.cnb.cz). Byla-li půjčka žalovanému poskytnuta s úrokem dle shora uvedeného přepočtu ve výši 72,45 % ročně, více než pětinásobně převyšuje úrokovou sazbu úvěrů poskytovanou bankami ve shodném období. Soud má za to, že i přes vyšší míru rizikovosti plynoucí z tohoto rychlého úvěru byl úrok (poplatek) sjednán v rozporu s dobrými mravy a smluvní ujednání o něm je tak absolutně neplatné.

26. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran tvrzení o uzavření smlouvy o půjčce [číslo] dne [datum], navržený listinný důkaz„ smlouvu o půjčce [číslo]“ k výzvě soudu nepředložila a nenavrhla ani další důkaz k prokázání svých tvrzení ohledně předání hotovosti 6.000 Kč žalovanému a vzniku půjčky jako reálného kontraktu. Neprokázala tedy vznik nároku na zaplacení dluhu z půjčky ani dluhu z titulu bezdůvodného obohacení. Soud proto její nároky z tvrzené smlouvy [číslo] shledal jako nedůvodné v celém rozsahu.

27. Na základě neplatné smlouvy získal žalovaný majetkový prospěch ve výši 6.000 Kč bez platného právního důvodu a je povinen toto bezdůvodné obohacení žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, dle ustanovení § 2991 občanského zákoníku, vrátit. Žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobkyně celkem 7.096 Kč, které žalobkyně započetla na neplatně sjednané plnění a na neexistující dluhy žalovaného. Jiný výklad by na straně žalobkyně zakládal bezdůvodné obohacení, které by vedlo k množení sporů, což je zcela neúčelné a absurdní, lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany žalovaného. S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o půjčce [číslo] byl zcela uhrazen a žaloba není důvodná. Soud proto žalobu zamítl.

28. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého má úspěšný účastník právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému účastníkovi. Zde byla úspěšný žalovaný, kterému však v řízení žádné náklady nevznikly.