7 C 214/2013

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Ilonou Láníkovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení , anonymizována dvě slova . sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa žalované o zaplacení částky 858.410 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na zadostiučinění za průtahy, vedené v řízení o přiznání příspěvku na živobytí od [datum] částku 119.185 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni další částku 739.225 Kč na zadostiučinění za průtahy, vedené v řízení o přiznání příspěvku na živobytí od [datum], se zamítá.</b> <b>III. Žalované se náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.</b> 1. Návrhem, podaným u Okresního soudu ve Vyškově dne 4. 7. 2013, domáhala se žalobkyně zaplacení částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím dle ustanovení § 31a) odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Svůj návrh odůvodnila tím, že jí vznikla nemajetková újma, která byla způsobena průtahy v řízení o dávkách sociální péče a příspěvky na živobytí. Řízení trvá od roku 2006 a v jeho průběhu byla žalobkyně opakovaně vystavena stresu, nejistotě a psychickému vypětí, které vedly k rapidnímu zhoršení jejího již tak značně nepříznivého zdravotního stavu.

2. Žalobkyni bylo doporučeným přípisem ze dne [datum] sděleno, že se jí přiznává náhrada nemajetkové újmy pouze ve výši 81.675 Kč, s čímž ovšem žalovaná výslovně nesouhlasila.

3. Žalovaná namítla promlčení nároku žalobkyně s odůvodněním, že žalobkyně uplatnila dávku sociální péče poskytovanou podle zákona o sociální potřebnosti dne [datum]. Dávka byla pro doplnění všech rozhodných skutečností přiznána a její výše byla průběžné měněna tak, jak docházelo v jednotlivých měsících zejména ke změně výše předložených nákladů na domácnost a také rozhodného příjmu rodiny.

4. Soud ve věci rozhodl rozsudkem č.j. 7C 214/2013-149 ze dne 25. 5. 2017, který byl s ohledem na vznesenou námitku promlčení v plném rozsahu zamítnut.

5. Rozsudek soudu I. stupně však byl usnesením KS v Brně, č.j. 178 Co 285/2017-172 ze dne 30. 7. 2018 zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Z usnesení Krajského soudu, kterým je zdejší soud vázán, vyplývá, že je nutné odlišovat od sebe tři řízení a to A) přiznání nároku na opakující se peněžitou dávku sociální péče v období červen až prosinec 2006, B) řízení o přiznání nároku na opakující se peněžitou dávku sociální péče za období od 1. 1. 2007 a dále C) řízení o přiznání příspěvku na živobytí.

6. Na základě požadavku Krajského soudu, žalobkyně specifikovala požadovaný nárok.

7. V řízení o přiznání nároku na opakující se peněžitou dávku sociální péče v období červen až prosinec 2006 již bylo pravomocně rozhodnuto (o částce 141.590 Kč).

8. Soud důkazy hodnotil podle § 132 občanského soudního řádu, tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

9. Na základě provedeného rozsáhlého dokazování, dospěl soud ke skutkovým zjištěním a právním závěrům:

10. V řízení o přiznání nároku na opakující se peněžitou dávku sociální péče za období od 1. 1. 2007 ad B) -) [stát. instituce] rozhodnutím ze dne 10. 4. 2008, číslo jednací MV [číslo] 2008, žalobkyni ve smyslu § 82 zákona č. 111/2006 Sb. odňal od [datum] opakovanou dávku sociální péče. Poté, co bylo toto rozhodnutí potvrzeno Krajským úřadem Jihomoravského kraje (dne [datum] rozhodnutím číslo jednací JMK [číslo] [rok]), se žalobkyně obrátila opět na Krajský soud v Brně, který rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, č. j. [spisová značka] [stát. instituce] opětovně ve věci rozhodl dne 11. 2. 2010 pod č.j. 4414/2010/VYS, kdy znovu odejmul dávku sociální péče a nepřiznal příspěvek na živobytí (od tohoto rozhodnutí je již shodné řízení ve věci dávky sociální péče od [datum] a příspěvku na živobytí). Krajský úřad Jihomoravského kraje svým rozhodnutím ze dne 9. 4. 2010, [číslo jednací] odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Krajský soud v Brně však svým rozsudkem ze dne 14. 10. 2010, č.j. [číslo jednací] rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje [číslo jednací] a rozhodnutí [stát. instituce] [číslo jednací] zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 15. 9. 2011 č.j. [číslo jednací], byla zamítnuta kasační stížnost. Jak sama žalobkyně v žalobě uvádí, teprve na základě oznámení ze dne 18. 5. 2012, [číslo jednací], byly žalobkyni doplaceny dávky za období leden 2007 až únor 2008.

11. V daném případě sama žalobkyně v žalobě uvedla, že nárok byl uspokojen až na základě rozhodnutí ze dne 18. 5. 2012. Dávka byla doplacena až dne 14. 8. 2012.

12. V řízení o přiznání příspěvku na živobytí – ad C) -) [stát. instituce] rozhodnutím ze dne 30. 7. 2007, [číslo jednací], žalobkyni nepřiznal příspěvek na živobytí podle § 21 zákona č. 111/2006 Sb. Na podkladě odvolání žalobkyně Krajský úřad Jihomoravského kraje toto rozhodnutí dne 21. 9. 2007 rozhodnutím [číslo jednací], potvrdil a odvolání žalobkyně zamítl. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně se žalobkyně domáhala zrušení naposledy zmíněného rozhodnutí, což také tento soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, číslo jednací [číslo jednací], pro vady řízení učinil. Na jeho základě potom Krajský úřad Jihomoravského kraje rozhodnutím ze dne 3. 3. 2009, [číslo jednací], původní rozhodnutí [stát. instituce] zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. -) [stát. instituce] rozhodnutím ze dne 11. 2. 2010, [číslo jednací], odňal žalobkyni podle § 81 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb. dávku sociální péče poskytovanou podle § 4 zákona č. 482/1991 Sb. Současně jí podle § 21 a § 81 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb. nepřiznal příspěvek na živobytí. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně bránila odvoláním ke Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, který svým rozhodnutím ze dne 9. 4. 2010, [číslo jednací], odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí [stát. instituce] potvrdil. Na základě podané žaloby Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 10. 2010, č. j. [číslo jednací], obě citovaná rozhodnutí zrušil pro vady řízení (§ 78 odst. 1 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ s. ř. s.“) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Kasační stížnost podanou Krajským úřadem Jihomoravského kraje proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, číslo jednací [číslo jednací], zamítl. Oznámením o zahájení ve věci příspěvku na živobytí od [datum], byl žalobkyni následně tento příspěvek přiznán a poslední rozhodnutí ve věci zpětného přiznání tohoto příspěvku je ze 14. 11. 2012.

13. Po obsáhlém dokazování dospěl soud k závěru, že od data 1. 1. 2007 se jedná o příspěvek na živobytí, neboť došlo ke změně právní úpravy, kdy od 1. 1. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 111/2006 Sb. Nelze tak oddělit tuto dávku za období roku 2007 do února 2008, jak to oddělila žalobkyně v žalobě, ale je nutné pohlížet na tuto dávku jednotně za celé období. Takto byly i dávky, počínaje lednem 2007 žalobkyni přiznány (viz Oznámení Úřadu práce ČR – krajská pobočka v [obec], kontaktní pracoviště [obec] ze dne 18. 5. 2012 [číslo jednací], [číslo jednací], [číslo jednací], [číslo jednací]). Těmito oznámeními byly žalobkyni přiznány příspěvky na živobytí za období od ledna 2007 do konce února 2008. Rozhodnutím stejného orgánu ze dne [datum] byla dávka příspěvku na živobytí žalobkyni od [datum] odejmuta. Oznámením Úřadu práce ČR – krajská pobočka v [obec], kontaktní pracoviště [obec] ze dne 10. 8. 2012 [číslo jednací], [číslo jednací], [číslo jednací] a [číslo jednací] byla žalobkyni přiznána dávka příspěvku na živobytí od dubna 2008. Rozhodnutím Úřadu práce ČR – krajská pobočka v [obec], kontaktní pracoviště [obec] ze dne 13. 11. 2012 [číslo jednací] byla žalobkyni dávka příspěvku na živobytí počínaje dnem [datum] snížena. Oznámením Úřadu práce ČR – krajská pobočka v [obec], kontaktní pracoviště [obec] ze dne 13. 11. 2012 [číslo jednací] byla žalobkyni dávka příspěvku na živobytí počínaje dnem [datum] zvýšena, Rozhodnutím Úřadu práce ČR – krajská pobočka v [obec], kontaktní pracoviště [obec] ze dne 13. 11. 2012 [číslo jednací] byla žalobkyni dávka příspěvku na živobytí počínaje dnem [datum] snížena a Oznámeními Úřadu práce ČR – krajská pobočka v [obec], kontaktní pracoviště [obec] ze dne 13. 11. 2012 [číslo jednací], [číslo jednací] a [číslo jednací] byla žalobkyni dávka příspěvku na živobytí počínaje dnem [datum] zase zvýšena.

14. Od [datum] se stále jedná o dávku příspěvku na živobytí a tuto skutečnost nemůže změnit ani jednoměsíční odejmutí dávky a to v březnu 2008. Stále se jedná o tutéž dávku v časovém horizontu od 1. 1. 2007 až do roku 2012, kdy byla vyplacena první část neprávem odňaté dávky a to v srpnu 2012 (dávka za období od 1. 1. 2007 do února 2008).

15. Je nutné si uvědomit, že došlo ke změně právní úpravy a to k datu 1. 1. 2007. Před tímto datem dopadal na danou problematiku zákon ČNR o sociální potřebnosti č. 482/1991 Sb., a po tomto datu Zákon o pomoci v hmotné nouzi č. 111/ 2006 Sb.

16. Dle § 81 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, řízení o žádostech o dávky sociální péče podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "dávky sociální péče") uplatněných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, o nichž nebylo příslušným správním orgánem prvního stupně ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona rozhodnuto, dokončí orgán pomoci v hmotné nouzi, na nějž působnost podle tohoto zákona přešla. Při rozhodování o nároku a výši dávky sociální péče v řízení zahájeném a pravomocně neskončeném ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona se od podání žádosti do 31. prosince 2006 postupuje podle dosavadních právních předpisů a od 1. ledna 2007 se postupuje podle tohoto zákona. Lhůty pro vydání správních rozhodnutí se v těchto případech prodlužují o 30 dnů.

17. Doplatek na bydlení žalobkyně v žalobě nezmiňuje a tento rovněž není uplatněn u Ministerstva práce a sociálních věcí v žádosti o nemajetkovou újmu, kde žalobkyně pouze uvádí opakovanou dávku sociální péče od [datum] do [datum] (v této části již bylo pravomocně rozhodnuto) a dále dávku příspěvku na živobytí, i když za období od [datum] do února 2008 nazvala tuto dávku ještě v souladu se starou právní úpravou opakovanou dávkou sociální péče, jednalo se však dle aktuální právní úpravy o dávku příspěvku na živobytí.

18. První žádost o poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. adresovala žalobkyně žalované již podáním ze dne 29. 4. 2010. V této žádosti požádala žalobkyně o výplatu částky 258.943 Kč představující součet všech protizákonně zadržovaných dávek sociální péče za období od června 2006 do prosince 2006, a dále o částku 300.000 Kč jakožto náhradu nemajetkové újmy s ohledem na doživotní následky na zdravotním stavu. K této žádosti však žalovaná přípisem ze dne 18. 11. 2010 žalobkyni sdělila, že podmínkou poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. je existence nezákonného rozhodnutí, které takto bylo označeno výrokem rozsudku správního soudu. Krajský soud v Brně však rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje (případně i [stát. instituce]) zrušil pro vady řízení, nikoli pro nezákonnost. K výzvě soudu již žalobkyně odškodnění za nezákonnost neuváděla.

19. Možnost žádat odškodnění nehmotné – nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem byla do českého právního řádu zakotvena zákonem č. 160/2006 Sb., který novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

20. Danou novelou byl do § 1 vložen nový odst. 3 stanovící, že stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu. Do § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, byla pak přidána věta potvrzující dřívější judikaturou dovozovaný závěr ve vztahu k náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem, že se za nesprávný úřední postup považuje rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

21. Podle § 31a) zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k : a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

22. Nově vložená věta v § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, rovněž obsahuje poznámkou 8a) odkaz na čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. Z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb. přitom vyplývá, že účel tohoto odkazu je dvojí: jednak poukázat na to, že se hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování řídí kritérii, která ve své judikatuře dovodil mezinárodní soud Úmluvu aplikující, jednak upozornit na to, že v souladu s touto judikaturou na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy je rozhodující především celková délka řízení. Návrh směřuje k poskytování náhrady za nepřiměřené celkové délky řízení, nikoli primárně k odškodňování za jednotlivé průtahy v řízení.

23. Z uvedeného je patrno, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., je nutno postupovat nejen dle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. To platí zejména pak k výkladu pojmu přiměřenosti délky řízení. Evropský soud přitom vychází ze„ silné ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii, ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01).

24. Evropský soud pro lidská práva opakovaně rozhodl, že přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele, postup vnitrostátních orgánů a rovněž podle toho, co je pro stěžovatele v řízení v sázce (rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02).

25. Žalobkyně požaduje poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu též z důvodu vydání nezákonných rozhodnutí.

26. Za nezákonné ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb., nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Uvedený rozsudek by nebyl aplikovatelný pouze v případě, že řízení bylo pravomocně skončeno bez možnosti mimořádného opravného prostředku. Okolnost, že v průběhu řízení probíhajícího v několika stupních bylo zrušeno rozhodnutí, sama o sobě nesprávný úřední postup nezakládá. Opačný názor by vedl k nepřijatelnému důsledku, že nárok na náhradu škody by vznikl účastníkům jakéhokoli řízení vždy, když by instančně vyšší orgán dospěl k odlišnému právnímu názoru od instančně nižšího orgánu (viz. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3437/2011).

27. V souladu s ustanovením § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

28. Základním předpokladem promlčení je okolnost, že poškozený své právo nevykonal, to znamená - neuplatnil je ve stanovené lhůtě žalobou podanou proti odpovědnému subjektu u soudu. Uplatnění námitky promlčení ze strany státu či územního celku lze posuzovat z hlediska souladu takového právního úkonu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, jimiž rozumí ustálená soudní judikatura souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů a nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem (srovnej komentář k ustanovení § 32 zákona č. 82/1998 Sb.).

29. Uplatní-li odpovědný subjekt v občanském soudním řízení důvodně námitku promlčení, velí zásada hospodárnosti řízení, aby soud žalobu na náhradu škody zamítl, aniž bude najisto postavena otázka splnění podmínek odpovědnosti za škodu, či prokázána výše škody. Nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí době. Rozlišuje se přitom nárok založený v řízení (§ 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 22 odst. 1 věty druhé a třetí) od nároků ostatních, ve všech případech však jde o kombinaci na sobě nezávislé subjektivní a objektivní promlčecí doby. Počátek běhu šestiměsíční subjektivní doby se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky, nikoliv od vědomosti o samotné okolnosti tento důsledek vyvolávající. Pro případy průtahů v řízení je běh obou lhůt (subjektivní i objektivní), modifikován konstrukcí nemožnosti uplynutí lhůty, pro niž je rozhodující konec řízení, v němž k průtahům došlo; promlčení nemůže nastat dříve, než uplyne doba šesti měsíců od skončení tohoto řízení. Podle důvodové zprávy k ustanovení ů 32 zákona č. 82/1998 Sb., se tím podtrhuje význam pohledu na řízení jako na jeden celek, neboť náhradu nemajetkové újmy lze požadovat do šesti měsíců od skončení řízení i tehdy, nastaly-li průtahy jen v některé z dřívějších fází řízení.

30. V daném řízení, dle závazného názoru Krajského soudu, byla vedena tři řízení. Jednak opakovaná peněžitá dávka sociální péče června 2006 do prosince 2006. V daném případě poslední rozhodnutí bylo ze dne [datum], toto rozhodnutí žalobkyně osobně převzala a vzdala se proti němu práva odvolání. Na základě tohoto rozhodnutí také byla žalobkyni vyplacena částka, uvedená v rozhodnutí. V tomto případě uplynula šestiměsíční zákonná lhůta dnem 22. 5. 2012, avšak žaloba byla podána až dne 3. 7. 2013. Žalovaná se tak úspěšně dovolala promlčení nároku. O tomto nároku již bylo pravomocně rozhodnuto.

31. Dále bylo vedeno řízení o opakovanou peněžitou dávku za období od 1. 1. 2007 a posledním nárokem, za který žalobkyně, dle žaloby, požaduje nemajetkovou újmu za průtahy v řízení, je příspěvek na živobytí. Jak je shora již podrobně rozvedeno, je nutné na tyto dvě dávky pohlížet pouze jako na jednu dávku. Příspěvek za živobytí, byl přiznáván žalobkyni jednotlivými rozhodnutími, poslední rozhodnutí ze dne 14. 11. 2012. Žalobkyně však uplatnila náhradu za nemajetkovou lhůtu u žalované, dne 13. 11. 2012, kdy tak došlo ke stavění lhůty. Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodlo dne 3. 4. 2013 a žaloba byla podána dne 27. 6. 2013, tedy v zákonné lhůtě. K promlčení u tohoto nároku nedošlo.

32. Sama žalovaná dospěla k závěru, že řízení bylo nepřiměřené dlouhé a přiznala žalobkyni částku 81.675 Kč, která však doposud nebyla vyplacena. V odůvodnění žalovaná uvádí, že základní částka, při níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, činí 1.250 Kč až 1.667 Kč za jeden měsíc řízení. Dle stanoviska Nejvyššího soudu ČR je však nezbytné zohlednit to, že jakékoliv řízení nějakou dobu trvá. Proto dle právního názoru Nejvyššího soudu ČR se první 2 roky trvání řízení odškodňují částkou 7.500 Kč až 10.000 Kč za jeden rok. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění se vycházelo ze sazby 1.350 Kč, kdy za první dva roky byla sazba snížena na polovinu, tedy celkem na částku 16.200 Kč. Za zbývajících 43 měsíců byla přiznána sazba 1.350 Kč za měsíc, tedy celkem 58.050 Kč. Celková částka 74.250 Kč byla snížena o 20 %, protože šlo o značně procesně složité řízení a dále navýšena o 30 %, neboť šlo o řízení, které mělo pro žalobkyni velký význam. Žalovaná pak připočetla 10 % k základní částce 74.250 Kč a dospěla k částce 81.675 Kč.

33. Příspěvek na živobytí za období od ledna 2007 do února 2008 byl žalobkyni vyplacen až dne 14. 8. 2012 na základě oznámení ze dne 18. 5. 2012 zde soud spatřuje, shodně jako žalovaná nepřiměřenost délky řízení, které trvalo celkem 67 měsíců. Řízení bylo zahájeno žádostí ze dne 22. 1. 2007 a dávky doplacena až dne 14. 8. 2012. Dále se pak jednalo o opakující se dávku za další období a poslední rozhodnutí, týkající se doplatku za období od března 2008, bylo vydáno dne 14. 11. 2012.

34. Soud při rozhodování vycházel ze skutečností, uvedených jednak v žádosti o odškodnění, kterou žalobkyně uplatnila u žalované a také z podané žaloby. V žalobě žalobkyně rozlišila dávku sociální péče (dle právní úpravy do 31. 12. 2006) a dále dávky příspěvku na živobytí od 1. 1. 2007. Pouze rozdělila tuto dávku za období od 1. 1. 2007 do února 2008 a dále od března 2008 dále.

35. Příspěvek na živobytí nelze rozdělit na období od ledna 2007 do února 2008 a dále od března 2008, neboť se stále jedná u tutéž opakující se dávku. Pokud by tak soud učinil, musel by dospět k závěru, že nárok na částku 625.715 Kč, jak jej oddělila žalobkyně, je promlčen, neboť poslední rozhodnutí, které žalobkyně sama převzala a do kterého se vzdala práva odvolání, je datováno dne 18. 5. 2012. Do doby uplatnění nároku u žalované (dne 13. 11. 2012) uplynulo 5 měsíců a 25 dnů. Žalovaná rozhodla dne 3. 4. 2013 (stavění lhůty), ale žaloba byla podána až dne 27. 6. 2013, tedy po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty. Pokud se týká příspěvku na živobytí od března 2008, pak do konečného rozhodnutí dne 14. 11. 2012, uplynula kratší lhůta, než za kterou soud žalobkyni odškodnění přiznal. Soud i s ohledem na tuto skutečnost se přiklonil k variantě, příznivější pro žalobkyni.

36. Soud po velmi obsáhlém provedeném dokazování dospěl k závěru, že věc pro žalobkyni měla velký význam. Žalobkyně byla na dávky odkázána, jejich nevyplacení pro ni znamenalo újmu, kdy se dostala do tíživé situace, kterou byla nucena řešit. Na tomto faktu nic nemění ani skutečnost, že následně byly žalobkyni finanční prostředky – příspěvek na živobytí, vyplaceny. K výplatě však došlo až po značné prodlevě. Soud s ohledem na tuto skutečnost dospěl k závěru, že žalobkyni přísluší částka nejvyšší dle stanoviska Nejvyššího soudu, tj. částka 1.667 Kč za měsíc, s tím, že za první dva roky se částka snižuje na polovinu. Za první dva roky tak žalobkyni přísluší celkem částka 20.000 Kč a dále za 43 měsíců částka 1.667 Kč/měsíc, celkem tedy 71.681 Kč, dohromady 91.681 Kč. Soud dospěl, shodně jako žalovaná, k závěru, že jsou dány důvody pro navýšení o 30 %, neboť šlo o řízení, které mělo pro žalobkyni, vzhledem k její momentální situaci, velký význam. Soud tak dospěl k částce 119.185 Kč, kterou žalobkyni přiznal, protože jí doposud žádná částka vyplacena nebyla. Při rozhodnutí o výši nemajetkové újmy, soud zcela vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR.

37. Další provedené důkazy soud nehodnotil, neboť z provedených důkazů, shora podrobně rozvedených, bylo zcela jasně prokázáno, že žalobkyni odškodnění za průtahy – tedy nemajetková újma, náleží, což přiznala i žalovaná.

38. Další navržené důkazy soud neprováděl, neboť z již provedených důkazů dospěl soud k jednoznačnému závěru, že žalobkyni přiznaná částka náleží, při stanovení výše se soud zcela řídil stanoviskem Nejvyššího soudu ČR.

39. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 150 občanského soudního řádu, zejména s ohledem na předmět sporu.