7 C 329/2021

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Ilonou Láníkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného o zaplacení 16.432 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8.464 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 9.606,26 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 8.464 Kč od [datum] do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Návrh, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 7.968 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 8.030,78 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 7.968 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se návrhem ze dne [datum] domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 16.432 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], identifikační [číslo] uzavřela dne [datum] se žalovaným smlouvu o půjčce [číslo] na základě které byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 12.000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí půjčky zaplatit poplatek ve výši 7.968 Kč. Celkovou částku 19.968 Kč měl žalovaný splatit v 52 týdenních splátkách po 384 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně. Na svůj dluh zaplatil celkem 3.536 Kč Smlouva zanikla uplynutím lhůta pro úhradu poslední splátky tj. dne [datum] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva k plnění, na kterou však nereagoval.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný.

3. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ve věci provedl dokazování listinami – smlouvou půjčce [číslo] ze dne [datum], smluvními podmínkami smlouvy o půjčce, smlouvou o postoupení pohledávky mezi [právnická osoba] a žalobkyní ze dne [datum], přílohou smlouvy o postoupení pohledávek – seznam postoupených pohledávek strana 68 ze 109, oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně dokladu o odeslání žalované dne [datum], výzvou před podáním žaloby ze dne [datum] včetně poštovního podacího archu ze dne [datum], výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně k [datum].

5. Soud důkazy hodnotil podle § 132 občanského soudního řádu, tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

6. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a shodnému závěru o skutkovém stavu: Mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 12.000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal vrátit poskytnutou částku s poplatkem 7.968 Kč tj. celkem 19.968 Kč v 50 týdenních splátkách po 384 Kč. Žalovaný převzal půjčku v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný uhradila na svůj dluh celkem 3.536 Kč. Pohledávka za žalovaným byla platně postoupena na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva k plnění.

7. Dle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Na základě citovaného ustanovení a výslovného ujednání smluvních stran, se právní vztah vzniklý mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 24. 8. 2006 řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, a zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně některých zákonů. Právní vztah postoupení pohledávky mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

8. Dle § 657, § 658 zákona č. 40/1964 Sb., smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

9. Dle § 51a zákona č. 40/1964 Sb., upravuje hlava pátá tohoto zákona ochranu spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách a některé povinnosti při uzavírání spotřebitelských smluv. Dle § 52 téhož zákona spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Dle § 55 odst. 1 až 3 téhož zákona smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Dle § 56 spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odst. 1). Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění (odst. 2).

10. Dle § 2 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.

11. Dle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

12. Dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. V § 40a jsou vymezeny důvody neplatnosti, kterých se musí dotčená osoba dovolat (tzv. relativní neplatnost). V ostatním se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží i bez návrhu. Tou je mimo jiné také neplatnost dle § 55, resp. § 56 zákona č. 40/1964 Sb.

13. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

14. Soud má s ohledem na shora uvedené za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně, jako dodavatel (věřitel) a žalovaný, v postavení spotřebitele (dlužníka), uzavřeli dne 24. 8. 2006 smlouvu o půjčce. Na základě uvedené smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 12.000 Kč. Žalovaný se zavázal, že tuto částku společně s poplatkem za půjčku ve výši 7.968 Kč vrátí v 52 hotovostních týdenních splátkách ve výši 384 Kč. První splátka byla splatná 7. den od data uzavření smlouvy. Splatnost druhé a dalších týdenních splátek není smlouvou výslovně upravena. Žalovaný převzal půjčku v hotovosti při podpisu smlouvy, to je dne [datum] Poslední splátka byla splatná při řádném a včasném splácení dne [datum]. Žalovaný zaplatil celkem 3.536 Kč, tuto částku žalobkyně započetla na poplatek. Splatnost dlužné částky (jistiny i poplatku) nastala marným uplynutím lhůty pro úhradu poslední splátky, tedy dne [datum]. Pohledávka za žalovaným byla platně postoupena na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno.

15. Vzhledem k tomu, že žalovaný, který je fyzickou osobou, vystupoval při uzavírání a plnění smlouvy o půjčce s dodavatelem mimo rámec své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti i mimo rámec samostatného výkonu svého povolání, tj. jako spotřebitel, a právní předchůdce žalobkyně v rámci tohoto smluvního vztahu vystupoval v rámci své podnikatelské činnosti, kdy se mimo jiné zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelského úvěru, tj. jako dodavatel, je nutné aplikovat ustanovení právního řádu sloužící k ochraně spotřebitele, který v daném smluvním vztahu vystupuje jako slabší strana. Jelikož je předmětná smlouva o půjčce smlouvou spotřebitelskou (tedy smlouvou uzavřenou mezi spotřebitelem a dodavatelem), musí soud z moci úřední posoudit, zda jednotlivá ujednání spotřebitelské smlouvy nejsou nepřípustná, a to bez dalšího (§ 56 odst. 3 občanského zákoníku) či zda jsou nepřípustná pro jejich rozpor s požadavkem dobré víry znamenající k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran – jedná se tak o obsahovou kontrolu těchto ujednání (§ 56 odst. 1 občanského zákoníku). Cílem však není stanovit absolutní rovnost práv a povinností účastníků daného závazkového právního vztahu – úkolem soudu je odstranit významnou nerovnováhu práv a povinností účastníků.

16. Soud tedy při posuzování daného smluvního vztahu a jeho konkrétních ujednání postupoval v souladu s ustanovením § 56 odst. 3 občanského zákoníku, přičemž neshledal žádné ujednání, které by bylo bez dalšího nepřípustné. Dále tedy postupoval v souladu s ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku, kdy aplikoval test nepřiměřenosti ujednání předmětné smlouvy – posuzoval tedy, zda se jedná o smluvní ujednání, které zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran, zdali jde o nerovnováhu v neprospěch spotřebitele a zdali je tato nerovnováha v rozporu s požadavkem přiměřenosti. Preambule směrnice Rady 93/13 EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, která byla provedena zákonnými ustanoveními § 55 a 56 občanského zákoníku, stanoví, že při hodnocení kritéria„ dobré víry“, resp.„ přiměřenosti“, je nutno vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran, zda měl spotřebitel nějakou pohnutku k tomu, aby souhlasil s podmínkou, a zda zboží bylo dodáno, nebo služby poskytnuty, na zvláštní objednávku spotřebitele. Ustanovení § 56 odst. 2 občanského zákoníku však z přezkumu vylučuje ujednání o předmětu plnění a ceně. Z přezkumu tak nejsou vyloučeny ujednání o sankcích, ať už jde o úroky z prodlení, nebo smluvní pokuty, např. ve formě různých sankčních poplatků (srov. Smith v . Mortgage Express, unreported, 2. 2. 2007).

17. Pokud se jedná o ujednání o výši poskytnuté půjčky a ceně za toto poskytnutí (tedy poplatku za poskytnutí půjčky) ve výši 7.968 Kč, toto není možné posuzovat pomocí testu nepřiměřenosti ujednání, když se týkají předmětu plnění a ceny. Tato výjimka týkající se předmětu plnění a ceny vychází z čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 EHS, který byl promítnut do § 56 odst. 2 občanského zákoníku, neboť rozhodnutí žalovaného ve vztahu k předmětu plnění (půjčce) a ceně za takové plnění (poplatku za poskytnutí půjčky) jsou základními prvky autonomie vůle, do nichž není stát, potažmo soud, oprávněn zasahovat, pokud jsou vyjádřeny jasným a srozumitelným způsobem. Test nepřiměřenosti by neměl vést k odstraňování následků špatného (nevýhodného) rozhodnutí spotřebitele (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ [číslo]). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 1335 s. – kdy tento je možné použít i na právní úpravu dle zákona č. 40/1964 Sb., neboť podává výklad směrnice 93/13 EHS a nedošlo tak k zásadní změně právní úpravy).

18. Přestože není možné na ustanovení o předmětu plnění a ceně použít test nepřiměřenosti, nic nebrání použití jiných zákonných ustanovení.

19. Podle ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku lze ujednat úroky z půjčky, které představují úplatu za užívání půjčené jistiny. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla sjednána jako úplata (odměna) za užívání půjčené částky částka 7.968 Kč, což při přepočtu na smluvní úroky z půjčky představuje 66,4 % ročně. Jedná se o úplatu, kterou měl právní předchůdce žalobkyně obdržet celkem, v souvislosti s poskytnutím půjčky, a to bez ohledu na řádné a včasné plnění dlužníka či jeho prodlení.

20. Soudu je známo, že v případě poskytování peněžních prostředků nebankovními subjekty, je vyžadováno pouze minimální zajištění (pokud vůbec) ve srovnání s bankami a požadavky klientů jsou vyřizovány mnohem pružněji, než tomu bývá u tradičně konzervativnějších bank, což je ale vzhledem k jejich zaměření pochopitelné. Poté je logické, že s ohledem na výrazně vyšší podnikatelské riziko jsou případné poplatky, či úroky požadované těmito nebankovními věřiteli též vyšší, než obvyklé bankovní úroky. Jelikož však žalovaný při uzavírání a plnění smlouvy o úvěru vystupoval jako spotřebitel a právní předchůdce žalobkyně jako dodavatel, posuzoval soud přiměřenost jednotlivých smluvních ujednání z hlediska dobrých mravů. [obec] mravy plní funkci krajního korektivu platnosti právních úkonů v případech, kdy právní úkon nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy chrání, popř. pro zjevně nepřiměřené či nespravedlivé následky, které takový právní úkon zakládá.

21. Dle ustálené judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005) se za nepřiměřený úrok považuje zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček. Nepřiměřený nemusí být však úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů, nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.

22. K datu 8/2006 se úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR pohybovaly ve výši 12,78 % ročně pro domácnosti a NISD na spotřebu – fixace sazby do jednoho roku včetně (údaje čerpány z www.cnb.cz). Byla-li půjčka žalovanému poskytnuta s úrokem dle shora uvedeného přepočtu ve výši 66,4 % ročně, více než pětinásobně převyšuje úrokovou sazbu úvěrů poskytovanou bankami ve shodném období. Soud má za to, že i přes vyšší míru rizikovosti plynoucí z tohoto rychlého úvěru byl úrok (poplatek) sjednán v rozporu s dobrými mravy a smluvní ujednání o něm je tak absolutně neplatné.

23. Žalovanému byla poskytnuta částka 12.000 Kč dne 24. 8. 2006. Žalovaný z poskytnuté půjčky uhradil částku 3.536 Kč, kterou žalobkyně započetla na neplatně sjednané plnění, tedy na neexistující dluh žalovaného. Jiný výklad by na straně žalobkyně zakládal bezdůvodné obohacení, které by vedlo k množení sporů, což je zcela neúčelné a absurdní, lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany žalovaného. K úhradě tak zůstává částka 8.464 Kč, soud tuto částku žalobkyni přiznal. Ve zbývající části byla žaloba, jako nedůvodná zamítnuta.

24. Soud rovněž přiznal žalobkyni požadovaný zákonný úrok z prodlení z přiznané částky, který je odůvodněn ustanovením § 517 odstavec 2 občanského zákoníku (ve znění platném v době vzniku prodlení), dle kterého jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení. Žalovaný se dostal do prodlení dnem [datum], kdy marně uplynula sedmidenní lhůta pro úhradu poslední splátky. Soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení z přiznané částky 8.464 Kč dle jejího návrhu od [datum] do zaplacení. Přičemž za období od [datum] do [datum] zákonný úrok z prodlení kapitalizoval částkou 9.606,26 Kč.

25. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08). Žalobkyně požadovala zaplacení částky 16.432 Kč a kapitalizované příslušenství 17.637,04 Kč tj. 34.069,04 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 8.464 Kč s kapitalizovaným příslušenstvím 9.606,26 Kč, tj. 18.070,26 Kč. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 6,08 %. Vzhledem tomu, že žalobkyně měla úspěch pouze v nepatrné části, soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

26. Lhůta k placení byla stanovena dle ustanovení § 160 odstavec 1 občanského soudního řádu.