8 C 33/2020

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Ditou Coufalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 30 976 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 800 Kč spolu se zákonným 10% úrokem z prodlení ročně z částky 11 800 Kč od 20. 9. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Soud žalobu pro částku 12 685,43 Kč, dále pro částku 998 Kč (smluvní pokuta), pro částku 400 Kč (náklady vzniklé v souvislosti s prodlením), pro částku 5 093,92 Kč (smluvní pokuta), pro 95,95 % úrok ročně z částky 19 760,30 Kč od 20. 9. 2019 do zaplacení a pro zákonný 10% úrok z prodlení ročně z částky 14 083 Kč od 20. 9. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení shora částky 30.976 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Učinila tak s odůvodněním, že mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako klientem byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému následující den poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč s úrokovou sazbou 151,7 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v 48 měsíčních splátkách po 1 640 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci počínaje únorem 2019. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, ocitl se v prodlení, když uhradil pouze 4 splátky, a to 3 280 Kč ([datum]), 1 640 Kč ([datum]), 1 640 Kč ([datum]) a 1 640 Kč ([datum]), tj. celkem částku 8 200 Kč. Žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut ve výši 998 Kč (pokuta 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení delším než 30 dnů, což je v tomto případě splátka [číslo]) a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč (200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení delším než 15 dnů, což je v tomto případě splátka [číslo]). Dále bylo ujednáno, že ocitne-li se žalovaný v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, dochází k tomuto dni k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se dostal do takového prodlení s úhradou splátky [číslo] splatné dne [datum], ke dni [datum] došlo k zesplatnění celého úvěru. [příjmení] jistina úvěru činí 24 485,43 Kč (dosud nesplacená jistina + dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění), žalovaný měl tuto uhradit nejpozději v den zesplatnění. Žalobkyni vzniklo dále právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou, tj. ode dne [datum] do zaplacení dlužné jistiny. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení částky 24 485,43 Kč (původní dlužná jistina 19 760,30 Kč + dlužný úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění úvěru 4 725,13 Kč), smluvních pokut ve výši 998 Kč s příslušenstvím, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny 24 485,43 Kč od 20. 9. 2019 k datu podání žaloby v kapitalizované výši 5 093,92 Kč, úroku ve výši 95,95 % ročně z původní dlužné jistiny 19 760,30 Kč od 20. 9. 2019 do zaplacení (úrok za poskytnutí úvěru) a zákonného 10% úroku z prodlení ročně z částky 25 883 Kč (24 485 Kč + 998 Kč + 400 Kč) od 20. 9. 2019 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka.

2. Žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. K jednání dne [datum] se žalovaný nedostavil, ač byl řádně a včas obeslán, když předvolání k jednání osobně převzal v místě svého bydliště. Z účasti u jednání se žalovaný neomluvil, o odročení jednání nepožádal, proto soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal v nepřítomnosti žalovaného, jakož i žalobkyně, která se z účasti u jednání omluvila. Při rozhodnutí soud vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že tato byla uzavřena dne [datum] mezi žalobkyní jako poskytovatelem úvěru a žalovaným jako klientem. Předmětem smlouvy byl úvěr ve výši 20 000 Kč na dobu trvání 48 měsíců. Žalovaný se zavázal zaplatit celkovou částku 78 720 Kč ve 48 splátkách po 1 640 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci počínaje únorem 2019. Zápůjční úroková sazba i RPSN činí 151,7 % ročně. Ve smlouvě bylo ujednáno, že ocitne-li se klient v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů. Takové smluvní pokuty jsou splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku povinnosti k zaplacení dané smluvní pokuty. Poskytovatel má dále právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením. Výše nákladů činí u každé splátky, u které se klient ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, částku 200 Kč a je splatná taktéž do 10 dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení. Jestliže se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru, tj. celé jistiny úvěru, veškerých úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, veškerých smluvních pokut a náhrad nákladů. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru, kterou je klient povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění. Jestliže klient po zesplatnění nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou ode dne následujícího po dni zesplatnění až do jejího úplného zaplacení. Dopisem ze dne [datum] bylo žalovanému oznámeno schválení úvěru ke shora uvedené smlouvě a bylo mu oznámeno číslo účtu, na které má posílat splátky úvěru. Součástí oznámení je i splátkový kalendář.

4. Z dokladu o vyplacení úvěru (otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu) soud zjistil, že dne [datum] byla z účtu žalobkyně odeslána částka 20 000 Kč na účet žalovaného [číslo] [bankovní účet].

5. Z Karty klienta vyplývá, že žalovaný na předmětný úvěr uhradil celkem 5 splátek po 1 640 Kč, a to ve dnech [datum] (2 splátky), [datum], [datum] a [datum]. Dále žalovaný neuhradil ničeho a ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum] mu byly zaslány upomínky.

6. Co se týče prověřování úvěruschopnosti žalovaného, ta byla dle tvrzení žalobkyně v žalobě prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňující posouzení úvěruschopnosti (SOLUS, NRKI), dokladů o příjmech a prohlášení žalovaného. Následně byl proveden tzv. scoring žalovaného (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka). Bylo zjištěno, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající s žalovaným doporučil úvěr ke schválení. V Prohlášení klientů ze dne [datum] žalovaný prohlásil a potvrdil, že nemá žádné splatné dluhy vůči třetí osobě a státu, nebyla proti němu podána jakákoli žaloba a ani si není vědom důvodů, pro které by se tak mohlo stát, není vůči němu vydán exekuční titul na peněžité plnění, není proti němu vedeno exekuční řízení či řízení o výkon rozhodnutí a není účastníkem dohod či ujednání, jejich plnění by bylo v rozporu s plněním závazků dle smlouvy o úvěru. Žalovaný dále prohlásil, že není v úpadku nebo ve stavu hrozícího úpadku, nebyl proti jeho osobě podán insolvenční návrh, ani v posledních třech letech nebyl zamítnut insolvenční návrh proti jeho osobě pro nedostatek majetku. Veškeré údaje i informace, které poskytl, jsou pravdivé a úplné. Žalobkyně dále dokládá potvrzení zaměstnavatele žalovaného, ze kterého je zřejmý průměrný čistý měsíční příjem žalovaného za období září až listopad 2018 ve výši 10 779 Kč. Dokládá taktéž výplatní pásku žalovaného za listopad 2018 s výší čisté mzdy 14 868 Kč. Co se týče měsíčních výdajů žalovaného, tak z listiny Hodnocení klienta ze dne [datum] vyplývá, že tyto byly zjištěny ve výši 3 410 Kč měsíčně (životní minimum), 2 000 Kč (1 dítě v domácnosti), 1 500 Kč (bydlení – nájemné, inkaso), 200 Kč (ostatní – doprava, kurzy, záliby apod.) a rezerva 1 000 Kč. Žalovaný byl dne [datum] prověřen v databázi [příjmení], kdy žalovanému bylo přiřazeno skóre 274, což podle vysvětlivek znamená, že úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán.

7. Dopisem ze dne [datum] byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné splátky [číslo] (splatné dne [datum]) a 7 (splatné dne [datum]) a upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru v důsledku prodlení. Opakovaně byl vyzván dopisem ze dne [datum] týkající se dlužných splátek 6, 7, a 8 (splatná dne [datum]). Zesplatnění bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum], zároveň byl vyzván k okamžité úhradě částky 25 883 Kč (původní dlužná jistina 19 760,30 Kč + úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění 4 725,13 Kč + neuhrazené smluvní pokuty 998 Kč + náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlení 400 Kč).

8. Předžalobní výzvou ze dne [datum], předanou k poštovní přepravě dne [datum], byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a upozorněn na možné soudní vymáhání. Výzva byla zaslána na adresu žalovaného [část obce a číslo], [PSČ] [obec].

9. Závazkový vztah vzniklý dne [datum] mezi žalobkyní a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), dále zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016.

10. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

11. Dle § 1751 odst. 1 o. z., část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.

12. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

13. Dle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2397 o. z., úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá. Dle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne ji úvěrující bez zbytečného odkladu. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Dle § 1725 o. z., smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.

15. Dle § 84 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli. Spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

16. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobce splnil povinnost zkoumat schopnost žalované splácet, tedy její solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

17. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Vztah mezi žalobkyní a žalovaným je vztahem, kdy na jedné straně vystupuje právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Žalobkyně ani k výzvě soudu konkrétně nedotvrdila a nedoložila, že bylo vyhověno zákonným požadavkům dle zákona č. 267/2016 Sb. týkající se prověřování úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele. Povinností žalobkyně bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Existuje několik informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele, které jsou poskytovateli nebankovních úvěrů využívány k prověření úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8, čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Žalobkyně v žalobě uvedla pouze obecné tvrzení, jakým způsobem plnila svoji zákonnou povinnost a odkázala na informace uvedené v „ hodnocení klienta“ a na smluvní ustanovení, ve kterých se žalovaný zavázal poskytnout úplné, přesné a pravdivé informace. Co se týče příjmů žalovaného, byl tento zjištěn dle žalobkyně ve výši 10 779 Kč měsíčně, jak je uvedeno v,,hodnocení klienta“. Tato částka je příjmem ze zaměstnání, který byl ověřen z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance (žalovaného) a z výplatní pásky žalovaného za měsíc listopad 2018. Co se týče měsíčních výdajů žalovaného, je zde uvedena částka 3 410 Kč označena jako životní minimum, dále částka 1 500 Kč představující náklady na bydlení a částka 2 000 Kč na dítě v domácnosti. K výši těchto výdajů však není uvedeno, jaké dokumenty či doklady žalobkyně požadovala po žalovaném předložit, aby si výši výdajů ověřila, a není tudíž jasné, jak dospěla ke shora uvedeným částkám. Částka 3 410 Kč rovnající se životnímu minimum údajně představující měsíční náklady na osobu žalovaného bude sotva schopná pokrýt všechny jeho měsíční výdaje na jídlo, ošacení, hygienu ad. Pouze okrajově soud dodává, že mu je z úřední činnosti známo, že tato částka je navíc uváděna u všech klientů téhož věřitele, což nasvědčuje tomu, že se jedná o mechanicky uváděnou výši výdajů u každého klienta, nikoli skutečné měsíční výdaje žalovaného. Co se týče výdajů na bydlení, žalobkyně uvedla, že tyto činí částku 1 500 Kč měsíčně. Není však uvedeno, zda žalovaný bydlí ve vlastním nemovitosti či zda je nájemníkem, zda se na nákladech podílí další osoba či nikoli a co přesně tato částka představuje. Není reálné touto částkou pokrýt veškeré měsíční náklady na bydlení, a to ani v situaci, kdy by žalovaný neplatil nájem, ale pouze zálohy energií, proto má soud za to, že tato částka neodpovídá reálným měsíčním nákladům na bydlení žalovaného. Soud uzavírá, že vše nasvědčuje tomu, že měsíční výdaje žalovaného, resp. jejich výše byla upravena tak, aby žalovaný dosáhl na úvěr požadované výše (20 000 Kč), na který by jinak nedosáhl. S ohledem na shora uvedené soud tudíž dospěl k závěru, že příjmy a výdaje nebyly žalobkyní dostatečně zjištěny a ověřeny. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace jako poskytovatel úvěru po žalovaném vyžadovala a jakých se jí dostalo, čím a jak si je ověřila, jaké konkrétní informace byly žalovaným sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěla k tomu, že žalovaný je dostatečně solventní. Žalobkyni muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v zákoně č. 267/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Pokud žalobkyně není v tomto ohledu schopna splnit svoji povinnost uvést pro rozhodnutí významné skutečnosti (§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), ani plnit důkazní povinnost (§ 101 odst. 1 písm. b), § 120 o. s. ř.), neunesla v tomto procesní břemeno tvrzení ani důkazní. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. Tím však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit z této částky úroky z prodlení (§ 1970 o. z.), neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 o. z.).

20. Poskytnutá jistina (tzn. výše poskytnutých peněžitých prostředků, které je žalovaný povinen vrátit) činila 20 000 Kč a žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil na dlužnou částku celkem 8 200 Kč. Žalovanému tedy vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 11 800 Kč (20 000 Kč – 8 200 Kč), které je povinen žalobkyni vrátit. Soud tedy žalobě vyhověl co do částky 11 800 Kč (představující bezdůvodné obohacení žalovaného) a pro zákonný 10% úrok z prodlení ročně z částky 11 800 Kč od 20. 9. 2019 do zaplacení (od tohoto dne je zákonný úrok z prodlení nárokován samotnou žalobkyní), jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

21. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobu zamítl pro částku 12 685,43 Kč na dlužné jistině a dlužném úroku za poskytnutí úvěru přirostlém ke dni zesplatnění úvěru (24 485,43 – 11 800), dále pro částku 998 Kč (smluvní pokuta), částku 400 Kč (náklady vzniklé v souvislosti s prodlením), částku 5 093,92 Kč (smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 24 485,43 Kč od [datum] k datu podání žaloby v kapitalizované výši), pro úrok ve výši 95,95 % ročně z částky 19 760,30 Kč od 20. 9. 2019 do zaplacení a pro zákonný 10% úrok z prodlení ročně z částky 14 083 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II.).

22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2, odst. 3 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 38 %, v rozsahu 62 % úspěšná nebyla, převážně úspěšným tak byl žalovaný. V tomto případě by tedy nárok na náhradu nákladů řízení měl žalovaný, jelikož mu však v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.