8 C 38/2020

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Ditou Coufalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa žalobkyně zastoupená obecnou zmocněnkyní příjmení jméno příjmení příjmení , narozenou dne datum bytem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného a žalobkyně zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa o výživné rozvedené manželky

I. Soud řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala výživného rozvedené manželky od 29. 4. 2020 do 31. 8. 2021 ve výši 200 Kč měsíčně a od 1. 9. 2021 do budoucna ve výši 1.000 Kč měsíčně, zastavu je.

II. Žalovaný je povinen platit žalobkyni výživné rozvedené manželky ve výši 700 Kč měsíčně od 29. 4. 2020 do 31. 10. 2020 a od 1. 2. 2021 do 31. 8. 2021 s tím, že dlužné výživné za toto období ve výši 9.147 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

III. V části, v níž se žalobkyně domáhala výživného rozvedené manželky ve výši 1.000 Kč měsíčně od 1. 11. 2020 do 31. 1. 2021 a ve výši 300 Kč měsíčně od 29. 4. 2020 do 31. 10. 2020 a od 1. 2. 2021 do 31. 8. 2021, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Vyškově soudní poplatek za řízení ve výši 500 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Na návrh žalobkyně ze dne 29. 4. 2020 bylo u Okresního soudu ve Vyškově zahájeno řízení o stanovení výživného rozvedené manželce. Žalobkyně nejprve navrhla, aby soud uložil žalovanému povinnost přispívat na její výživu částkou 1.200 Kč měsíčně, a to s účinností ode dne podání žaloby. Návrh odůvodnila tím, že jejich manželství s žalovaným bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. 11. 2019, č.j. 8 C 105/2018-31, který nabyl právní moci dne 3. 1. 2020. Z manželství se narodily dvě děti – nezl. [jméno] [celé jméno žalovaného], [datum narození] a nezl. [jméno] [celé jméno žalovaného], [datum narození]. Rozsudky Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 9. 2018, č.j. 0 Nc 2107/2018-41 a ze dne 21. 2. 2019, č.j. 0P 270/2018-74 byli oba nezletilí svěřeni do péče matky a otci byla pro dobu po rozvodu uložena povinnost přispívat na výživu syna [jméno] částkou 3.000 Kč měsíčně a na výživu syna [jméno] částkou 2.500 Kč měsíčně. Stanovené výživné žalovaný řádně platí. Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 11. 2019, č.j. 6 C 140/2019-62 byl schválen soudní smír, v němž se žalovaný zavázal počínaje dnem 26. 6. 2019 přispívat žalobkyni z titulu výživného manželky částkou 1.200 Kč měsíčně. Žalobkyně je na rodičovské dovolené s mladším synem [jméno], pobírá rodičovský příspěvek ve výši 7.500 Kč měsíčně, jiný příjem nemá. S dětmi žije sama, sama tak hradí veškeré náklady spojené s chodem domácnosti – zejména nájemné za užívání bytu na adrese [adresa žalobkyně], výdaje na stravu ve výši 2.500 Kč měsíčně, drogerii ve výši cca 800 Kč měsíčně, léky cca 800 Kč měsíčně, provoz osobního automobilu ve výši 2.800 Kč měsíčně a další. Žalobkyně není schopna se sama živit z důvodu celodenní péče o nezletilého syna útlého věku. Rozvrat manželství, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku o rozvodu, byl zapříčiněn žalovaným. Proto žalobkyně požaduje stanovení výživného ve stejné výši jako za trvání manželství.

2. Žalovaný nárok uplatněný v žalobě neuznával a navrhl zamítnutí žaloby. Poukázal na to, že to byla žalobkyně, kdo se v srpnu 2018 odstěhoval ze společné domácnosti účastníků. Od té doby se nijak nepodílela na úhradě nákladů souvisejících s nemovitostí ve společném jmění manželů, žalovaný hradil sám měsíční splátky hypotéky ve výši 11.346 Kč i veškeré zálohy na služby spojené s provozem nemovitosti, sám však nemovitost s ohledem na chování žalobkyně rovněž nemohl užívat a byl nucen si pronajmout byt ve [obec], za jehož užívání hradí nájemné ve výši 12.910 Kč měsíčně. Po rozvodu se tak ocitl ve finanční tísni, kdy se mu nedostávalo finančních prostředků na zajištění vlastní obživy a byl nucen požádat o finanční pomoc své rodiče I přes výše uvedené žalobkyně při prodeji nemovitosti v září 2020 obdržela polovinu kupní ceny (po odečtu splacení hypotečního úvěru), kdy žalovaný v rámci vypořádání společného jmění manželů nepožadoval po žalobkyni z titulu úhrady společných závazků, které fakticky hradil sám, žádné plnění. Žalobkyni dále přenechal k užívání společný automobil. Žalobkyně dále navázala nový vztah a se svým (pravděpodobně již bývalým) partnerem vedla společnou domácnost. Z uvedených důvodů má žalovaný za to, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby byl adresátem vyživovací povinnosti ke své již rozvedené manželce.

3. U jednání dne [datum] vzala žalobkyně žalobu částečně zpět pro období od 1. 9. 2021 do budoucna a v období od 29. 4. 2020 do 31. 8. 2021 pro částku 200 Kč měsíčně. Nově tedy požaduje stanovení výživného toliko pro období od 29. 4. 2020 (podání žaloby) do 31. 8. 2021 ve výši 1.000 Kč měsíčně, neboť od 1. 9. 2021 obnovila samostatně výdělečnou činnost a je tedy schopna se živit sama.

4. Dle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Dle § 96 odst. 3 o.s.ř., jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné.

5. Žalobkyně využila svého dispozičního oprávnění a žalobu vzala zčásti zpět. Jelikož žalovaný s částečným zpětvzetím žaloby souhlasil, postupoval soud dle § 96 odst. 1, 2, 3 o. s. ř. a řízení v navrhovaném rozsahu zastavil (výrok I.).

6. Z rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. 11. 2019, č.j. 8 C 105/2018-31 soud zjistil, že citovaným rozsudkem bylo manželství účastníků, uzavřené dne [datum], rozvedeno. Příčiny rozvratu manželství soud shledal zejména v mimomanželském vztahu manžela, který vedl paralelně v době, kdy se manželé po vzájemné dohodě snažili o početí druhého dítěte a z toho pramenící ztrátě vzájemné důvěry mezi manžely. Rozsudek nabyl právní moci dne. 3. 1. 2020.

7. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 9. 2018, č.j. 0 Nc 2107/2018-41, který nabyl právní moci dne 25. 10. 2018, byl nezletilý [jméno] [celé jméno žalovaného], [datum narození] pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů svěřen do péče matky a otci byla počínaje dnem 1. 7. 2018 a pro dobu po rozvodu uložena povinnost přispívat na jeho výživu částkou 3.000 Kč měsíčně. Citovaným rozsudkem byl současně upraven styk otce s nezletilým [jméno].

8. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. 2. 2019, č.j. 0 P 270/2018-74 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2019, č.j. 16 Co 166/2019-119 byl nezletilý [jméno] [celé jméno žalovaného], [datum narození] pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů svěřen do péče matky a otci byla počínaje dnem 1. 11. 2018 a pro dobu po rozvodu uložena povinnost přispívat na jeho výživu částkou 2.500 Kč měsíčně. Oba rozsudky nabyly právní moci dne 22. 8. 2019.

9. Z připojeného spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 6 C 140/2019 soud zjistil, že žalobou ze dne [datum] se žalobkyně po žalovaném domáhala stanovení výživného manželky. Usnesením ze dne 20. 11. 2019 schválil soud smír účastníků, v němž se žalovaný zavázal přispívat žalobkyni z titulu výživného manželky částkou 1.200 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 5. dne v měsíci předem, počínaje dnem 26. 6. 2019. Z titulu dlužného výživného se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 6.200 Kč do 15. 12. 2019. Usnesení o schválení smíru nabylo právní moci dne 20. 11. 2019.

10. Z účastnické výpovědi žalobkyně soud zejména zjistil, že v době podání žaloby byla žalobkyně na rodičovské dovolené, žila sama se dvěma malými dětmi, její příjem tvořily pouze dávky státní sociální podpory. Měla přítele, s tímto ale vedla společnou domácnost pouze krátce až od konce listopadu 2020 do začátku roku 2021, kdy se rozešli. Do listopadu 2020 s přítelem [jméno] [příjmení] nežili, vídali se jen o víkendech. [příjmení] [příjmení] v té době pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná v oblasti finančního poradenství, jeho příjmy žalobkyně neznala. Do listopadu 2020 bydlela žalobkyně s dětmi v pronajatém bytě ve [obec], následně se přestěhovala do bytu v [obec], kde bydlí dodnes. Koupi bytu v [obec] plánovali s [jméno] [příjmení] společně, s ohledem na finanční situaci žalobkyně se však dohodli, že jej zaplatí přítel žalobkyně (proto je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána dcera [jméno] [příjmení]) a žalobkyně mu polovinu zaplatí později. Přibližně po třech měsících se však žalobkyně s přítelem rozešla, dohodli se, že byt bude nadále užívat žalobkyně s dětmi a po vyřízení hypotéky byt odkoupí. Nyní hradí náklady spojené s užíváním bytu ve výši cca 5.300 Kč měsíčně, nájemné neplatí. Dům v [obec], který měli s žalovaným v SJM, se prodal, splatila se hypotéka a zbytek peněz si s žalovaným rozdělili, každý získal 1.050.000 Kč. Výživné na děti žalovaný řádně hradí, žalobkyni hradil výživné ve výši 1.200 Kč měsíčně do rozvodu. Na rodičovské dovolené byla žalobkyně do srpna 2021, v září začala pracovat jako osoba samostatně výdělečně činná v oboru pojišťovnictví, proto požaduje výživné rozvedené manželky toliko do srpna 2021.

11. Ze sdělení Úřadu práce České republiky – kontaktní pracoviště Vyškov bylo zjištěno, že žalobkyni jsou od ledna 2020 dosud vypláceny následující dávky státní sociální podpory - rodičovský příspěvek ve výši 7.500 Kč měsíčně a přídavky na dvě děti ve výši 2 x 800 Kč měsíčně v období od ledna 2020 do února 2021, dále ve prospěch nezletilého [jméno] od března do června 2021 ve výši 910 Kč měsíčně a od července do prosince 2021 ve výši 1.270 Kč měsíčně a ve prospěch nezletilého [jméno] od července do prosince 2021 ve výši 1.130 Kč měsíčně.

12. Z výpisu z živnostenského rejstříku Městského úřadu ve Slavkově u Brna bylo zjištěno, že od [datum] má žalobkyně živnostenské oprávnění pro obor činnosti zprostředkování obchodu a služeb, nákup, prodej, správa a údržba nemovitostí a poskytování služeb pro rodinu a domácnost.

13. K prokázání svých výdajů na bydlení žalobkyně soudu předložila nájemní smlouvu uzavřenou dne [datum] mezi žalobkyní jako nájemkyní a Ing. [jméno] [příjmení], bytem [obec], [ulice a číslo] jako pronajímatelem, jejímž předmětem je pronájem bytové jednotky o výměře 45,60 m2 v rodinném domě, v budově [adresa] na pozemku parc. č. 2010 na ulici [ulice] ve [obec] za dohodnuté nájemné ve výši 6.000 Kč měsíčně. Úhrada za plnění poskytovaná s užíváním bytu se stanoví ve formě měsíčních záloh ve výši 2.000 Kč. Nájem byl sjednán na dobu určitou od [datum] do [datum] s možností prodloužení po vzájemné dohodě. Placení nájemného ve výši 8.000 Kč měsíčně v období od listopadu 2019 do března 2020 žalobkyně doložila potvrzením plateb z transakční historie v internetovém bankovnictví [právnická osoba]

14. Z rezervační smlouvy uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní jako kupující a paní [jméno] [příjmení], označenou rodným číslem, jako prodávající vyplývá závazek prodávající rezervovat a následně uzavřít kupní smlouvu s kupujícím mj. na bytovou jednotku [číslo] v domě [obec a číslo] včetně podílu na společných částech domu a pozemku parc. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] pro [název obce] za dohodnutou kupní cenu ve výši 3.300.000 Kč Kupní smlouva bude sepsána po dohodě smluvních stran na vyzvání kupujícího, nejpozději však do [datum]. Z dodatku [číslo] k rezervační smlouvě ze dne [datum] soud zjistil, že po zaplacení rezervační zálohy ve výši 1.000.000 Kč může kupující užívat bytovou jednotku k bydlení po dobu platnosti rezervační smlouvy. Kupující bude hradit náklady spojené s užíváním bytu dle aktuálního vyúčtování. Dle žalobkyní předloženého výpisu z jejího bankovního účtu činí náklady spojené s užíváním bytu 5.301 Kč měsíčně. Na stejný bankovní účet, na nějž jsou zasílána platby za náklady spojené s užíváním bytu, je dále čtvrtletně zasílána částka 1.001 Kč, která nebyla žalobkyní blíže specifikována.

15. K prokázání svých výdajů žalobkyně soudu dále předložila svazek pokladních dokladů prokazující nákupy zboží denní spotřeby – potraviny, drogerie, léky, pohonné hmoty – v částkách odpovídajících zboží daného druhu.

16. Žalovaný ve své účastnické výpovědi zejména uvedl, že s žalobou nesouhlasí proto, že v rozhodné době měl nižší příjmy než žalobkyně. Když ze svého příjmu odečetl výživné na děti, společnou hypotéku, kterou splácel sám až do října 2020 a náklady na bydlení ve výši 12.900 Kč měsíčně v pronajatém bytě, ve kterém bydlí, byl měsíčně v minusu 10.000 Kč, peníze si musel půjčovat od rodičů. V pronajatém bytě ve [obec] bydlí žalovaný s přítelkyní [jméno] [příjmení] od ledna 2019, v domě v [obec] nemohl zůstat kvůli chování žalobkyně, která do domu i po svém odstěhování příležitostně jezdila pro různé věci a dělala problémy, když tam potkala novou partnerku žalovaného. Dům v [obec] v rámci vypořádání SJM prodali až v říjnu 2020, do té doby žalobkyně prodej blokovala, po splacení hypotéky inkasovali každý 1.250.000 Kč, nikoliv 1.050.000 Kč, jak tvrdila žalobkyně. Od ledna 2019 do října 2020 byl dům neobydlený. Vyživovací povinnost má žalovaný jen k synům [jméno] a [jméno]. Partnerka žalovaného [jméno] [příjmení] pracuje jako dělnice s příjmem cca 13.000 Kč měsíčně. Po rozvodu žalobkyně po žalovaném žádné výživné na svoji osobu nepožadovala, nezaslala mu ani předžalobní výzvu.

17. Ze zprávy zaměstnavatele žalovaného – [právnická osoba], a.s., sídlem v [obec] soud zjistil, že v roce 2020 dosahoval žalovaný ze zaměstnání průměrného čistého měsíčního příjmu ve výši 27.569 Kč, v roce 2021 průměrný měsíční příjem žalovaného vzrostl na 31.946 Kč.

18. K prokázání příjmů partnerky [jméno] [příjmení] žalovaný na výzvu soudu předložil přehled mezd zaměstnavatele [právnická osoba] dle něhož byla [jméno] [příjmení] v měsících červenec a srpen 2020 vyplacena mzda ve výši cca 13.700 Kč měsíčně, v září 2020 mzda ve výši 38.123 Kč, dále výplatní lístky vystavené zaměstnavatelem [právnická osoba] prokazující vyplacenou mzdu v měsíci leden 2021 ve výši 11.088 Kč a v únoru 2021 ve výši 3.040 Kč a potvrzení banky o příchozích platbách na bankovní účet [jméno] [příjmení] vedený u Fio banky, z nichž soud zjistil, že v měsících duben až červen 2021 byly družce žalovaného vypláceny nemocenské dávky ve výši cca 11.000 Kč měsíčně. V období od října do prosince 2020 byla [jméno] [příjmení] dle sdělení žalovaného nezaměstnaná, od června 2021 pracovala v [příjmení] [jméno] ve [obec] (zaměstnavatel [jméno] [příjmení]), potvrzení o výši příjmů žalovaný nedoložil.

19. K prokázání svých výdajů na bydlení žalovaný soudu předložil nájemní smlouvu uzavřenou dne [datum] mezi žalovaným jako nájemcem a společností [právnická osoba], sídlem [obec], [ulice a číslo] jako pronajímatelem, jejímž předmětem je pronájem bytu o velikosti 2+kk o výměře 62 m2 na adrese [adresa]. Úhrada za plnění poskytovaná s užíváním bytu se stanoví ve formě měsíčních záloh ve výši 2.000 Kč. Nájem byl sjednán od [datum] na dobu určitou jednoho roku s automatickou prolongací vždy o další jeden rok v případě řádného hrazení nájemného a záloh na služby. Z dodatku k nájemní smlouvě ze dne [datum] vyplývá, že s účinností od [datum] se nájemné zvyšuje na 9.766 Kč měsíčně, dle dodatku ze dne [datum] se s účinností od [datum] nájemné zvyšuje na částku 10.078 Kč měsíčně. Dne [datum] žalovaný uzavřel na pronájem téhož bytu novou nájemní smlouvu stejného obsahu s pronajímatelem [právnická osoba], sídlem [adresa].

20. Placení hypotéčních splátek ve výši 11.346 Kč měsíčně v období od července 2018 do září 2020 žalovaný doložil výpisem ze svého bankovního účtu vedeného u [právnická osoba]

21. Pěti daňovými doklady vystavenými pronajímatelem dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] byly žalovanému přefakturovány platby za vodné, stočné – za období 1 – 7/ 2020 ve výši 4.410 Kč, za období 8 – 12/ 2020 ve výši 5.250 Kč, za období 1 – 3/ 2021 ve výši 3.014 Kč a za období od [datum] do [datum] ve výši 5.129 Kč a vyúčtování spotřeby elektrické energie za období od [datum] do [datum] v částce 1.943 Kč.

22. Z předložených návrhů majetkového vyrovnání mezi žalobkyní a žalovaným soud nic podstatného pro rozhodnutí v projednávané věci nezjistil.

23. Takto provedené dokazování považuje soud za dostatečné a úplné k zjištění skutkového stavu věci, proto zamítl návrh žalovaného na doplnění dokazování výslechem rodičů žalovaného, kteří se měli vyjadřovat k půjčkám, které žalovanému poskytli, když o příjmech a výdajích žalovaného a tím i jeho celkovém hospodaření má soud dostatek informací z provedených důkazů popsaných v odst. 17 až 21 tohoto rozsudku a bývalého partnera žalobkyně [jméno] [příjmení], když hospodaření žalobkyně považuje soud rovněž za dostatečně prokázané provedenými důkazy.

24. Podle § 760 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě rozvedených manželů.

25. Podle § 760 odst. 2 o.z. při rozhodování o výživném nebo o jeho výši vezme soud zřetel, jak dlouho rozvedené manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i zda a) si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v tom nebránila závažná překážka, b) si rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním majetkem, c) se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou domácnost, d) se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy trestného činu, nebo e) je dán jiný obdobně závažný důvod.

26. Podle § 760 odst. 3 o.z. pro vyživovací povinnost rozvedených manželů platí obdobně obecná ustanovení o výživném.

27. Podle § 761 odst. 2 o.z. nedojde-li k dohodě rozvedených manželů o výživném, může potřebný bývalý manžel navrhnout, aby o vyživovací povinnosti druhého manžela rozhodl soud.

28. Nedohodnou-li se manželé nebo rozvedení manželé o výživném, může manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem nesouhlasil a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, navrhnout, aby soud stanovil vyživovací povinnost bývalého manžela i v takovém rozsahu, který zajistí, aby rozvedení manželé měli v zásadě stejnou životní úroveň. Právo rozvedeného manžela na výživné lze v tomto případě považovat za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle však po dobu tří let od rozvodu (§ 762 odst. 1 o.z.).

29. Na základě provedených důkazů má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný jsou bývalými manžely. Manželství uzavřeli dne [datum], rozvedeno bylo rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. 11. 2019, č.j. 8 C 105/2018-31, který nabyl právní moci dne 3. 1. 2020 Příčiny rozvratu manželství byly shledány na straně manžela, který navázal mimomanželskou známost. Z manželství se narodily dvě děti – nezletilý [jméno] [celé jméno žalovaného], [datum narození] a nezl. [jméno] [celé jméno žalovaného], [datum narození], jejichž poměry byly rozhodnutím soudu upraveny tak, že oba chlapci byli pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřeni do péče matky (žalobkyně) a otci (žalovanému) byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilého [jméno] částkou 3.000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého [jméno] částkou 2.500 Kč měsíčně. Stanovené výživné žalovaný řádně platí. Žalobkyně se domáhá výživného rozvedené manželky ve výši 1.000 Kč měsíčně pro období od podání žaloby do [datum], kdy byla na rodičovské dovolené a celodenně pečovala o mladšího syna [jméno].

30. Vyživovací povinnost k rozvedenému manželovi je institutem svým způsobem výjimečného charakteru, jehož účelem je alespoň částečně upravit nestejné ekonomické příležitosti rozvedeného manžela, má-li původ v manželství. Rozvodem manželství zanikají všechna osobní a majetková práva a povinnosti mezi manžely. V materiální oblasti to předpokládá, že každý z manželů je povinen se postarat sám o sebe. Zákon však v zájmu zmírnění některých majetkových dopadů upravuje výjimky. Vznik povinnosti přispívat rozvedenému manželovi na přiměřenou výživu je dán nejdříve právní mocí rozhodnutí soudu o rozvodu manželství. Základní podmínkou pro plnění vyživovací povinnosti po rozvodu je, že rozvedený manžel, který požaduje výživné, není schopen sám se živit. Kumulativně k tomu musí být splněna i druhá podmínka spočívající v tom, že neschopnost manžela sám se živit má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním. Výživné rozvedeného manžela je z morálního hlediska projevem odpovědnosti ekonomicky silnějšího manžela za to, co se bude dít s druhým manželem po rozvodu, ovšem výlučně za situace, že důvody neschopnosti manžela sám se po rozvodu živit mají souvislost s manželstvím, které bylo rozvedeno. Mezi takovou okolnost, která má původ v manželství, je celodenní péče o nezletilé dítě, v důsledku které není rodič, kterému bylo dítě svěřeno do péče, schopen souběžně vykonávat výdělečnou činnost.

31. Tato základní podmínka pro přiznání nároku na výživné rozvedeného manžela byla v projednávané věci splněna v období od 29. 4. 2020, od kdy žalobkyně požadovala stanovení výživného, do 31. 8. 2021 (s výjimkou období od 1. 11. 2020 do 31. 1. 2021, kdy žila ve společné domácnosti s druhem [jméno] [příjmení]), neboť v uvedeném období byla na rodičovské dovolené s mladším synem účastníků a její příjem tvořily pouze dávky státní sociální podpory. Na straně žalovaného je současně splněna ta podmínka, že na něm lze výživné spravedlivě požadovat, a to s ohledem na skutečnost, že rozvod manželství zavinil navázáním mimomanželského vztahu a současně má pravidelný příjem ze zaměstnání, z něhož může výživné hradit. Namítal-li žalovaný v tomto směru svoji špatnou ekonomickou situaci, danou plněním několika závazků, z nichž navíc některé byly společnými závazky manželů (splácení hypotéky), jsou tyto námitky pro stanovení výživného irelevantní, neboť vypořádání společných závazků bývalých manželů mělo být předmětem vypořádání společného jmění manželů a s institutem výživného nijak nesouvisí. Obdobně pokud žalovaný argumentoval vysokými náklady na bydlení v pronajatém bytě a současně nutností platit náklady za služby spojené s užíváním společného domu účastníků, který však v uvedeném období neužíval (pozn. neužívala jej ani žalobkyně), je třeba konstatovat, že žalovanému po odchodu žalobkyně ze společné domácnosti objektivně nic nebránilo v dalším užívání společného domu, popř. v pronájmu nemovitosti za tržní nájemné, čímž by mohl kompenzovat jak výdaje spojené s užíváním domu, tak výdaje na pronájem další nemovitosti, přistoupil-li by soud na jeho argumentaci, že dům nemohl užívat z osobních důvodů spočívajících v obtěžujícím chování žalobkyně. Na druhou stranu však soud neshledal, že by na straně žalobkyně byly splněny podmínky pro přiznání výživného dle § 762 o.z. v rozsahu zabezpečujícím stejnou životní úroveň rozvedených manželů, když žalobkyně neprokázala, že by jí rozvodem byla způsobena závažná újma, tzn. újma, podstatně většího rozsahu než je obvyklé u rozvádějících se manželů, kdy zpravidla vždy jeden z manželů pociťuje v souvislosti s rozvodem větší újmu než druhý manžel.

32. Rozsah výživného rozvedeného manžela je v § 760 o.z. definováno jako přiměřená výživa. Rozvedený manžel tak nemá právo na zásadně stejnou hmotně kulturní úroveň, jako měl za trvání manželství. Jedná se tedy o plnění rozsahově omezenější, než je obvyklé plnění, kterého by se mohl domáhat manžel za trvání manželství. V projednávané věci se žalobkyně již v době trvání manželství domáhala stanovení výživného manželky, které jí bylo formou soudem schváleného smíru přiznáno ve výši 1.200 Kč měsíčně. Při stanovení konkrétní výše výživného proto soud vycházel jak z výše výživného stanovené za trvání manželství, tak ze zjištěných poměrů na straně žalobkyně i žalovaného, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že oba mají dvě vyživovací povinnosti ke společným nezaopatřeným dětem, na jejichž výživu žalovaný přispívá celkovou částkou 5.500 Kč měsíčně, žalobkyně byla po celé rozhodné období na rodičovské dovolené a její příjem tvořily pouze dávky státní sociální podpory, žalovaný byl zaměstnán s příjmem cca 27.500 Kč měsíčně v roce 2020 a s příjmem cca 32.000 Kč měsíčně v roce 2021. Takto zjištěným poměrům na straně žalobkyně i žalovaného odpovídá výživné rozvedené manželky ve výši 700 Kč měsíčně, a to pro období od 29. 4. 2020 (datum podání žaloby) do 31. 10. 2020 a od 1. 2. 2021 do 31. 8. 2021. Od listopadu 2020 do ledna 2021 žalobkyně sdílela společnou domácnost s novým partnerem, který se, bylo-li potřeba, mohl podílet i na uspokojování materiálních potřeb žalobkyně, proto pro uvedené období nepovažuje soud požadavek žalobkyně na stanovení výživného rozvedené manželky za důvodný. Od září 2021 byla žalobkyně již schopna se živit sama, když začala pracovat jako osoba samostatně výdělečně činná v oboru pojišťovnictví. Z uvedených důvodů soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na výživném za období od 29. 4. 2020 do 31. 10. 2020 a od 1. 2. 2021 do 31. 8. 2021 částku 9.147 Kč (13 měsíců x 700 Kč = 9.100 Kč + 2 dny v měsíci duben 2020 = 47 Kč, celkem 9.147 Kč), neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný dosud na výživném rozvedené manželce neuhradil ničeho.

33. V části přesahující přiznané výživné ve výši 700 Kč měsíčně a v části, v níž se žalobkyně domáhala výživného za období od 1. 11. 2020 do 31. 1. 2021 soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok III.)

34. Výrok o nákladech řízení (výrok IV.) je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Převážně úspěšnou byla v řízení žalobkyně, které by tak dle citovaného zákonného ustanovení příslušela poměrná část účelně vynaložených nákladů řízení (od úspěchu se odečítá neúspěch), žalobkyně však v řízení neprokázala odeslání předžalobní výzvy k plnění dle § 142a odst. 1 o.s.ř., náhradu nákladů řízení navíc nepožadovala, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.

35. Jelikož žalobkyně je dle § 11 odst. 2 písm. f) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích osvobozena od placení poplatků a soud jejímu návrhu částečně vyhověl, přechází poplatková povinnost v souladu s § 2 odst. 3 citovaného zákona na žalovaného. Soudní poplatek činí dle § 6 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. a položky 7 písm. a) Sazebníku soudních poplatků, přílohy zákona č. 549/1991 Sb. 500 Kč, proto soud uložil žalovanému povinnost uhradit na účet Okresního soudu ve Vyškově částku 500 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).