8 C 75/2019

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr Ditou Coufalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec zastoupená advokátem titul . jméno jméno sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení částky 5.632,80 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4.000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Soud žalobu pro částku 1.632,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.632,80 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 625 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [titul]. [jméno] [jméno].

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum], ve znění jejího doplnění ze dne [datum], se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 5.632,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 5.632,80 Kč od [datum] do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Učinila tak s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne [datum] prostřednictvím sítě internet smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 4.000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne [datum]. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 4.000 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1.632,80 Kč. Pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi původním věřitelem a žalobkyní. Žalované byla zaslána předžalobní upomínka dne [datum].

2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila, v řízení zůstala zcela nečinná.

3. Vzhledem k tomu, že v této věci lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o.s.ř., soud usnesením účastníky vyzval, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a to s poučením, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude se ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Jelikož se žalobkyně ani žalovaná ve stanovené lhůtě nevyjádřily, rozhodl soud ve věci v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o.s.ř. bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů – formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a smlouvy o úvěru č. B0001685413055863 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 4.000 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet] a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1.632,80 Kč Smlouva byla uzavřena prostřednictvím sítě internet a potvrzena zasláním verifikační SMS dne [datum]. Sjednány byly následující parametry úvěru - roční zápůjční úroková sazba ve výši 40 % p. a., doba trvání úvěru 29 dnů, počet splátek 1 se splatností [datum], výše splátky úvěru 5.759,92 Kč (po slevě).

5. Z potvrzení o provedení platby soud zjistil, že na bankovní účet č. [bankovní účet] byly dne [datum] zaslány peněžní prostředky ve výši 4.000 Kč.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu pohledávek soud zjistil, že tato smlouva byla uzavřena mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní a na jejím základě na žalobkyni přešla i pohledávka za žalovanou uplatněná v tomto řízení. Dopisem ze dne [datum] bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni.

7. Předžalobní upomínkou ze dne [datum], podanou k poštovní přepravě téhož dne, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky, přičemž byla upozorněna na její možné soudní vymáhání.

8. K výzvě soudu, jak konkrétně byla posouzena úvěruschopnost žalované, žalobkyně sdělila, že úvěruschopnost žalované původní věřitel ověřoval výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90% rozdílu mezi výdaji a příjmy. Žalovaná byla lustrována z veřejně přístupných databází ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalované a žádosti o úvěr bylo vyhověno. K prokázání svých tvrzení žalobkyně doložila toliko souhlas žalované se zpracováním osobních údajů, podepsaný elektronicky dne [datum]. Tento neobsahuje žádné konkrétní informace o zjištěných příjmech a výdajích žalované.

9. Československá obchodní banka k dotazu soudu sdělila, že majitelem účtu č. [bankovní účet] byla v období od [datum] do [datum] žalovaná. Dne [datum] byla na účet připsána příchozí platba ve výši 4.000 Kč z protiúčtu [anonymizována dvě slova] označená jako zápůjčka [anonymizováno].

10. Závazkový vztah vzniklý dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovanou, se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) a smluvními ujednáními. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

11. Podle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ 1841 a následující o.z. Smlouva o úvěru je tedy konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

12. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalované splácet, tedy její solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 14. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020.

15. Pokud by soud posuzoval ostatní ujednání dle smlouvy, zejména ujednání o sjednaném úroku z úvěru, smluvní pokutě a dalších nákladech souvisejících s prodlením žalovaného, byla by rozhodná právní úprava § 1 odst. 2, § 588, § 2048, § 2049 o. z., § 122 zákona č. 257/2016 Sb.

16. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

19. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila platně pohledávku za žalovanou společně s dalšími pohledávkami na žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.), přičemž postoupení bylo žalované řádně oznámeno. Ve vztahu k žalované pohledávce má soud dále s ohledem na shora uvedené za to, že žalovaná zažádala právního předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] o úvěr ve výši 4.000 Kč, a to online. Dne [datum] byla částka 4.000 Kč zaslána na účet č. [bankovní účet], což je dle údajů vyplněních žalovanou ve smlouvě o úvěru její účet a uvedené bylo ověřeno také u [právnická osoba], která soudu zaslala platební historii za období od ledna 2017, kdy byl účet zřízen, do března 2017. V této věci se nepochybně jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaná v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 a násl. o. z., o komerčně nazývaný„ rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro riziko spojené s osobou dlužníka (úvěrovaného). V souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právní předchůdkyně žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdkyně žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Existuje několik informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele, které jsou poskytovateli nebankovních úvěrů využívány k prověření úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Ustanovení § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru dlužníku i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Žalobkyně k výzvě soudu s poučením o následcích neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, žalobu řádně nedoplnila, když se omezila pouze na obecná konstatování ohledně posuzování úvěruschopnosti klientů. Žalobkyně nejenže nedoložila, ale ani neuvedla žádné konkrétní údaje. Jakékoli porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů zcela chybí. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalované vyžadoval a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřil, jaké konkrétní informace byly žalovanou sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaná je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovanou v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaná kterou konkrétní databází prošla, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaná dostatečně solventní. Právní předchůdkyni žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých úvěrů (jsou to převážně klienti, kteří úvěr od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudní dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020). Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy, zejména ujednáním o sjednaném úroku z úvěru, smluvní pokutě a dalších nákladech souvisejících s prodlením žalované, či tím, zda byla smlouva s ohledem na online způsob sjednání sjednána platně. K její neplatnosti totiž soud dospěl na základě jiného důvodu. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., však není dotčena povinnost žalované vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit z této částky úroky z prodlení, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení úvěrované. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení včetně zákonného úroku z prodlení. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I., kdy žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 4.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 4.000 Kč od [datum] do zaplacení. Ve zbytku je žaloba nedůvodná, proto soud žalobu zamítl pro částku 1.632,80 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 1.632,80 Kč od [datum] do zaplacení.

20. Dle § 151 odst. 1 první věta o. s. ř., o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Výrok o náhradě nákladů řízení je dále odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 71 %, v rozsahu 29 % úspěšná nebyla. Úspěch žalobkyně pak spočívá ve 42 % (od úspěchu se odečítá neúspěch). Náklady žalobkyně účelně vynaložené k uplatňování práva spočívají v zaplaceném soudním poplatku v částce 400 Kč dle položky 2 bod 1. písm. a) sazebníku soudních poplatků, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a nákladech právního zastoupení. Při výpočtu nákladů právního zastoupení soud vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), konkrétně z § 14b, dle kterého činí sazba za každý úkon právní služby z tarifní hodnoty do 10.000 Kč 200 Kč (neboť se jedná o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč). Náklady právního zastoupení jsou tvořeny odměnou za celkem 3 úkony právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, návrh ve věci samé a výzvu k plnění) ve výši 600 Kč, dále režijním paušálem za 3 úkony právní služby po 100 Kč ve výši 300 Kč a DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad, které je advokát, který je plátcem DPH, povinen odvést dle zvláštního zákona (zákona o DPH), tj. z částky 900 Kč, ve výši 189 Kč, celkem 1.489 Kč. Účelně vynaložené nejsou náklady související s doplněním žaloby, neboť žaloba měla obsahovat všechna podstatná skutková tvrzení včetně doložení důkazy již v okamžiku jejího podání, žalobkyně je od zahájení řízení zastoupena právním zástupcem. Proto soud žalobkyni přiznal na nákladech řízení částku 625 Kč (42 % z 1.489 Kč).

21. Lhůta k placení byla stanovena dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.