6 C 97/2016

Plný text

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Homolovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastupování státu ve věcech majetkových, IČO sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení příjmení sídlem adresa o určení vlastnictví

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučným vlastníkem pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [kraj], [stát. instituce], pro k. ú. a [územní celek] na [list vlastnictví], se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 3. 6. 2016 domáhala vůči žalovanému určení vlastnictví k pozemkům parc. [číslo] nacházejících se v [katastrální uzemí]. Žalobkyně v žalobě uvedla, že pozemek parc. [číslo] vznikl z původního pozemku PK [číslo] a pozemek parc. [číslo] vznikl z původního pozemku PK [číslo]. Předmětné pozemky parc. [číslo] jsou zastavěny pomocným silničním pozemkem k silniční komunikaci III/34311. Žalobkyně dále uvedla, že v případě předmětných pozemků se jednalo o veřejné statky, které se podle zákona č. 150/1948 Sb. staly národním majetkem, a prokazatelně existovaly k datu 1. 7. 1984, od něhož byl k jejich správě příslušný Okresní národní výbor ve [obec]. Ten byl k jejich správě příslušný i k datu 24. 5. 1991. Podle článku CXVII., bodu 14. zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů je žalobkyně příslušná hospodařit s předmětnými pozemky. Ze skutečnosti, že na předmětných pozemcích se nacházely silnice II. a III. třídy, podle žalobkyně vyplývá, že žalovaný s nimi k datu 24. 5. 1991 věcně nehospodařil. Žalobkyně se proto obrátila na žalovaného s návrhem souhlasného prohlášení, jímž by byl chybný stav evidovaný v katastru nemovitostí uveden do souladu se zákonem. Žalovaný, aniž splňuje podmínky stanovené zákonem č. 172/1991 Sb., však odmítl uznat vlastnické právo žalobkyně k předmětným pozemkům. Z tohoto důvodu má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť bez tohoto určení je její postavení nejisté, když pouze na podkladě rozhodnutí soudu může být její vlastnické právo zapsáno do katastru nemovitostí.

2. Žalovaný nárok uplatněný v žalobě neuznal. Svoje stanovisko založil na tvrzení, že splnil všechny požadavky zákona a na základě toho byly předmětné pozemky zapsány do katastru nemovitostí jako jeho vlastnictví. Žalovaný tvrdil, že jeho vlastnické právo je založeno na výkonu práva hospodaření a na běhu vydržecí doby s tím, že město je subjektem soukromoprávních vztahů jako každý jiný, takže může nabýt vlastnictví vydržením. Pokud se žalobkyně dovolává svého vlastnického práva s tvrzením, že provádí kontrolu pozemků, která je velmi časově náročná, pak to jde k její tíži, neboť běh vydržecí doby je pro všechny subjekty práva shodný a stát nelze preferovat v tom smyslu, že by pro něj zákonné lhůty neplatily.

3. U jednání dne 13. 7. 2018 žalovaný doplnil svoje tvrzení tak, že předmětné pozemky považuje za historický majetek města, který mu byl takto dle zákona č. 172/1991 Sb. vydán. S ohledem na značný časový odstup a s ohledem na skutečnost, že tvrdí nabytí vlastnického práva vydržením, žalovaný nehodlá prokazovat okolnosti faktického hospodaření ke dni 24. 5. 1991. Pokud jde o uchopení držby, žalovaný uvedl, že faktickou držbu mělo město od počátku obnovení územní samosprávy a právní držbu od zápisu předmětných pozemků do katastru nemovitostí.

4. Žalobkyně se k doplnění tvrzení žalovaným vyjádřila tak, že se nemůže jednat o historický majetek žalovaného, neboť předmětné pozemky nebyly zapsány v pozemkových knihách jako majetek žalovaného. Žalobkyně dále zpochybňuje tvrzení žalovaného, že žalovaný s pozemky fakticky hospodařil k datu 24. 5. 1991. K tomu, aby žalovaný nabyl vlastnické právo vydržením, dle přesvědčení žalobkyně neuplynula potřebná vydržecí doba s ohledem na skutečnost, že v roce 1996 byl vydán nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 185/96, který definoval pojem fakticity hospodaření. Žalovaný tak nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem předmětných pozemků.

5. Žalovaný k výzvě soudu doplnil skutková tvrzení k fakticitě držby tak, že město s předmětnými pozemky nakládalo jako s vlastním majetkem a investovalo do nich. Dále žalovaný doplnil, že se mohl zcela oprávněně domnívat, že je vlastníkem předmětných pozemků a že je nabyl jako historický majetek, neboť mu byly takto vydány a byly zapsány do katastru nemovitostí. [obec] víra žalovaného se odvíjela od stavu zápisu v katastru nemovitostí jakožto evidence, která u všech osob zakládá dobrou víru ve vlastnictví. Žalovaný se domnívá, že s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96 nelze spojovat konec dobré víry žalovaného, neboť tento nález se jej vůbec netýkal, a pokud na daný nález měl někdo reagovat, takto byla žalobkyně. Žalobkyně naopak svou pasivitou utvrzovala žalovaného ve správnosti jak vydání majetku, tak i jeho vlastnictví, a to po dobu více jak 10 let, kdy byl tento majetek evidován ve vlastnictví žalovaného. Po celou tuto dobu byl žalovaný v dobré víře, že je vlastníkem předmětných pozemků.

6. Ve vyjádření ze dne 30. 8. 2018 pak žalobkyně doplnila, že vzhledem k výjimečnému způsobu nabytí vlastnictví (restitucí) musí být výklad vzniklého právního stavu zúžující a že v daném případě vydržení vlastnického práva žalovaným nelze dovodit, přičemž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu 28 Cdo 4369/2007 ze dne 22. 10. 2008.

7. V podání ze dne 6. 3. 2019 žalobkyně na výzvu soudu doplnila, že na žalovaného se obrátila s výzvou k podpisu souhlasného prohlášení poprvé dopisem ze dne 10. 7. 2015, který mu byl doručen dne 13. 7. 2015. Žalobkyně v tomto podání rovněž poukázala na to, že závadný stav spočívající v zápisu předmětných pozemků na list vlastnictví žalovaného způsobil sám žalovaný, který žádost o zápis vlastnického práva podal. Šetřením, které žalovaný provedl ve spolupráci s Dr. [příjmení], dospěl k chybným závěrům, neboť předmětné pozemky nikdy nebyly historickým majetkem obce. Navíc předmětné pozemky byly k rozhodnému datu 24. 5. 1991 zastavěny tělesy silnic II. a III. třídy, k jejichž správě byl příslušný okresní národní výbor, nikoliv Městský národní výbor ve [obec]. Žalobkyně tak má za to, že nebyla prokázána dobrá víra žalovaného a že žalovaný se dovolává vlastní nepoctivosti, neboť si musel být vědom, že na předmětných pozemcích jsou situovány silnice ve vlastnictví státu.

8. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 4. 2019, č. j. 6 C 97/2016-123, ve spojení s částečným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 31. 10. 2019, č. j. 72 Co 280/2019 – 150, bylo rozhodnuto o určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. [číslo] nacházejících se v [katastrální uzemí]. V uvedeném rozsahu je tak tato věc již pravomocně skončena ke dni 13. 11. 2019. Následně Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2020, č. j. 22 Cdo 962/2020-199, rozhodl tak, že dovolání žalovaného odmítl. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 6. 2020. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně pozemků parc. [číslo] nacházejících se v [katastrální uzemí], v nákladovém výroku a výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost k zaplacení soudního poplatku, byl rozsudek soudu prvního stupně usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 8. 1. 2020, č. j. 72 Co 280/2019-170, zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně z toho důvodu, že nemohl přihlédnout k tvrzením žalobkyně o tom, že na pozemcích parc. [číslo] parc. [číslo] jsou umístěny součásti silnice a že pozemky tvoří se stavbou silnice jeden funkční celek, jež žalobkyně doplnila po poučení a výzvě odvolacího soudu a o nichž měla být poučena již soudem prvního stupně. Následně po vrácení věci soud prvního stupně nejprve poučil účastníky o jejich povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní dle závazného pokynu odvolacího soudu.

9. Ve vyjádření ze dne 14. 11. 2019 a dne 31. 12. 2020 doplnila žalobkyně svoje tvrzení následujícím způsobem. Uvedla, že podle jejího názoru na její straně neleží břemeno tvrzení a břemeno důkazní k prokázání konkrétně toho, kdo byl vlastníkem předmětných pozemků k datu 31. 12. 1949. Z případné existence vlastnického práva obce k datu 31. 12. 1949 vyvozuje pro sebe příznivé důsledky žalovaný. Naproti tomu žalobkyně pro sebe příznivé právní důsledky vyvozuje z toho, že se v minulosti stala vlastníkem předmětných pozemků a že do současného okamžiku toto vlastnické právo nepozbyla. Jako nabývací titul k předmětným pozemkům žalobkyně v žalobě i v následných podáních označila ústavní zákon č. 150/1948 Sb., který nabyl účinnosti dne 9. 6. 1948. Z předkládané mapy pozemkového katastru je podle žalobkyně zřejmé, že na pozemky parc. [číslo] navazují pozemky parc. [číslo] které jsou rovněž veřejnou cestou, a že v celku daných pozemků šlo o veřejnou cestu ve směru mezi obcí [obec] a obcí [obec]. Z toho žalobkyně dovozuje, že sloužily k využití všemi obyvateli státu, a proto byly k 31. 12. 1949 celostátního významu a tudíž ve vlastnictví státu.

10. Dále žalobkyně uvedla, že předmětné pozemky i v období od 24. 5. 1991 až dosud představují silniční pozemky. Podle žalobkyně jde zčásti o silniční pomocné pozemky a zčásti jsou na nich umístěny součásti silnice III/34311. Konečně žalobkyně poukázala na to, že v případě pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] je dána funkční souvislost se stavbou silnice včetně jejích součástí, takže ve smyslu ust. § 2 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. je třeba považovat tyto pozemky za zastavěné, což vylučuje jejich zákonný přechod z vlastnictví státu do vlastnictví žalovaného.

11. Ve vyjádření ze dne 31. 12. 2020 na str. 5 (dole) žalobkyně uvedla, že od okamžiku vybudování silnice III/34311 (před rokem 1949) až dosud pozemek parc. [číslo] představuje silniční pozemek zastavěný zčásti tělesem silnice III/34311 a zčásti představuje pomocný silniční pozemek k dané silnici. K otázce, komu náleželo právo hospodaření s předmětnými pozemky ke dni 23. 11. 1990, pak žalobkyně ve vyjádření ze dne 31. 12. 2020 doplnila, že pokud předmětné pozemky historicky souvisely a dosud souvisí s pozemní komunikací (silnicí), pak tyto pozemky byly užívány vlastníkem stavby silnice. Přitom vlastníkem staveb silnic a i pozemků, na nichž byly silnice postaveny, byl až do 31. 12. 2000 stát. K rozšíření silničních pomocných pozemků i na pozemky parc. [číslo] nedošlo, dané pozemky mají ve vztahu k dotčené pozemní komunikaci (vybudované před rokem 1949) stále stejný charakter. I z vyjádření Ředitelství silnic a dálnic ČR ze dne 3. 11. 2020, zn. 23873/2020-1282, vyplývá, že stanovení rozsahu silničního pozemku, případně navazujícího pomocného silničního pozemku, je v kompetenci majetkového správce silnice, který na základě místní znalosti spravovaného majetku určí jeho nezbytný rozsah. S předmětnými pozemky v období od 1. 1. 1991 do 30. 9. 2001 fakticky hospodařila (o pozemky pečovala, zajišťovala jejich údržbu – mimo jiné sečení travních porostů, prořezávky zeleně, údržbu odvodňovacích zařízení apod.) státní příspěvková organizace – Správa a údržba silnic [obec], následně v dané činnosti pokračovala Správa a údržba silnic [obec], příspěvková organizace kraje [obec], a poté až dosud Krajská správa a údržba silnic [obec], příspěvková organizace.

12. Podle § 147 ústavního zákona č. 150/1948 Sb. národním majetkem jsou zejména také hospodářské hodnoty znárodněné podle ustanovení zvláštních zákonů (§ 153), rovněž jakýkoli veřejný statek, který slouží obecnému prospěchu.

13. Podle § 149 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb. národní majetek je zásadně v rukou státu (státní vlastnictví).

14. Podle § 149 odst. 2 ústavního zákona č. 150/1948 Sb. části národního majetku, které nejsou celostátního významu a slouží veskrze nebo převážně obyvatelstvu některého správního celku (obce, okresu, kraje), mohou být v rukou svazků lidové správy (komunální vlastnictví).

15. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen„ zákon č. 172/1991 Sb.“) do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě [obec] též na městské části, pokud obce a v hlavním městě [obec] též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

16. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí dále věci z vlastnictví České republiky, s nimiž začaly obce a v hlavním městě [obec] též městské části hospodařit po 23. listopadu 1990 způsobem obdobným právu hospodaření, jestliže s nimi takto hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona.

17. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1.

18. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. pro účely tohoto zákona se za zastavěné pozemky považují též a) pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek, b) pozemky, na nichž bylo na základě pravomocného stavebního povolení započato se stavbou.

19. Podle § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“) držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

20. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

21. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

22. Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v pl. znění (dále jen„ o. z.“) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

23. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že pokud se týká pozemků parc. [číslo] nacházejících se v [katastrální uzemí], není podaná žaloba důvodná.

24. Předně se soud zabýval posouzením, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle ustálené soudní praxe naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí ve smyslu ust. § 80 o. s. ř. je dán, jestliže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsán. Právě o takovou situaci se jedná ve zde projednávaném případě, kdy předmětné nemovité věci, ve vztahu k nimž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva, jsou v katastru nemovitostí zapsány ve prospěch žalovaného, který současně vlastnické právo žalobkyně k nim zpochybňuje. Rozsudek, jehož vydání se žalobkyně domáhá, tak může být podkladem k provedení změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, kterého žalobkyně současně nemůže dosáhnout jinak.

25. Vzhledem k tomu, co bylo důvodem zrušení předcházejícího rozhodnutí odvolacím soudem, tedy k otázce rozložení důkazního břemene, soud na úvod právního posouzení uvádí, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, na který odkazovala ve svém vyjádření ze dne 31. 12. 2020 také žalobkyně, má každý účastník důkazní povinnost k vlastním tvrzením. Žalobkyně v tomto řízení tvrdila (již v podané žalobě), že v případě předmětných pozemků se jednalo o veřejné statky, které se podle zákona č. 150/1948 Sb. staly národním majetkem. Ve vyjádření ze dne 14. 11. 2019 pak žalobkyně uvedla, že v této věci vyvozuje pro sebe pro sebe příznivé právní důsledky z toho, že se v minulosti stala vlastníkem předmětných pozemků a že do současného okamžiku toto vlastnické právo nepozbyla.

26. Jak vyplývá z kopie výpisu z pozemkové knihy (na č. l. 19), byly do roku 1949 předmětné pozemky parc. [číslo] zapsány jako veřejná cesta. Podle vyjádření Ředitelství silnic a dálnic ČR ze dne 3. 11. 2020 (na č. l. 229) silnice III/34311 je ve vyznačena ve stávající trase již v mapě silniční sítě z roku 1947. Z Ústředního archivu zeměměřictví a katastru ČÚZK – archivu leteckých snímků – lze snímkem z roku 1949 již s přímou trasou předmětné komunikace doložit, že pokud historicky došlo ke směrové úpravě této komunikace (zřejmě původně vedené po pozemcích parc. [číslo] v k. ú. [obec]), tak byla provedena před tímto rokem. Dále se zde uvádí, že k předmětnému úseku silnice III/34311 se také nevztahuje žádné archivované rozhodnutí příslušného správního úřadu podle § 40 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, resp. podle předpisů předcházejících tomuto zákonu, kterým by došlo ke změně kategorie nebo průběhu této silnice.

27. Z vyjádření Krajské správy a údržby silnic [obec], příspěvkové organizace, ze dne 8. 12. 2020 a dne 17. 12. 2020 (na č. l. 227) potom plyne, že pozemek parc. [číslo] je pouze pomocným silničním pozemkem, který není zastavěn tělesem silnice. Pokud se týká pozemku parc. [číslo] je zde uvedeno, že je zčásti zastavěn přímo tělesem silnice a zčásti tvoří pomocný silniční pozemek s tím, že na přiloženém„ orientačním zákresu pozemku“ je těleso silnice vyšrafováno. Na základě porovnání příčného řezu silniční komunikace III/34311 (č. l. 227v) s ortofotomapou (č. l. 228) má však soud za prokázané, že ani pozemek [číslo] není zastavěný tělesem silnice, ale je zarostlý lesem. Pouze pro dokreslení lze uvést, že shodně ve vyjádření žalovaného ze dne 29. 10. 2020 se uvádí:„ Ač jsou v katastru vedeny jako ostatní plocha/silnice, ve skutečnosti silnicí vůbec nejsou, ale jsou zarostlé lesem“.

28. Obsah vyjádření Krajské správy a údržby silnic [obec], příspěvkové organizace, ze dne 8. 12. 2020 a dne 17. 12. 2020 je podle soudu v rozporu s jinou listinou předloženou v tomto řízení rovněž žalobkyní, a to vyjádřením [stát. instituce], odboru dopravy, ze dne 18. 3. 2015, č. j. OD/338/15, a ze dne 21. 9. 2015, č. j. OD/338/15. Zatímco ve vyjádření Krajské správy a údržby silnic [obec], příspěvkové organizace, ze dne 8. 12. 2020 a dne 17. 12. 2020 se uvádí, že pozemek parc. [číslo] tvoří pomocný silniční pozemek pouze zčásti a zčásti je zastavěn přímo tělesem silnice, tak podle (dřívějšího) vyjádření [stát. instituce], odboru dopravy, č. j. OD/338/15, ze dne 18. 3. 2015 je tento pozemek„ zastavěn pomocným silničním pozemkem“. Přestože ve vyjádření Ředitelství silnic a dálnic ČR ze dne 3. 11. 2020 byla žalobkyně odkázána se svou žádostí ohledně stanovení rozsahu silničního pozemku, případně navazujícího pomocného silničního pozemku, na majetkového správce silnice, který podal výše uvedené rozdílné stanovisko, má soud přesto za prokázané, že pozemek parc. [číslo] není zastavěný, a to rovněž na základě celkového kontextu vyjádření Ředitelství silnic a dálnic ČR ze dne 3. 11. 2020, neboť na jiném místě tohoto vyjádření se ohledně silnice III/34311 zmiňuje jako o komunikaci„ zřejmě původně vedené po pozemcích parc. [číslo] v k. ú. [obec].

29. Ostatně sama žalobkyně ve vyjádření ze dne 31. 12. 2020 připustila, že od okamžiku vybudování silnice III/34311 (před rokem 1949) až dosud mají dané pozemky ve vztahu k dotčené pozemní komunikaci (vybudované před rokem 1949) stále stejný charakter. V tomto ohledu se proto soud přiklonil ke stanovisku žalovaného, podle něhož ani v současné době se na pozemcích parc. [číslo] silnice nenachází.

30. Z uvedeného je zřejmé, že stav evidovaný ve veřejném seznamu (pozemkové knize) neodpovídal skutečnému stavu, neboť ke dni 31. 12. 1949 se na pozemcích parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [obec] veřejná cesta nenacházela, a nenachází se zde ani v současné době. Na základě výše uvedeného lze rovněž dospět k závěru, že předmětné pozemky sloužily převážně obyvatelstvu [územní celek] (žalovaného).

31. Vzhledem k tomu, že výše uvedenými listinnými důkazy byl podle soudu skutkový stav zjištěn v dostatečném rozsahu, shledal soud nadbytečnými důkazy navrhované žalobkyní, a to výslech Ing. [jméno] [příjmení], zaměstnance Krajské správy a údržby silnic [obec], příspěvkové organizace, provedení místního šetření či zaměření silničních a pomocných silničních pozemků geodetem, který byl navrhován pro případ, že soud neshledá dostatečným zakreslení silničních a pomocných silničních pozemků ze strany Krajské správy a údržby silnic [obec].

32. Lze tedy shrnout, že žalobkyni se ve vztahu k pozemkům parc. [číslo] nacházejícím se v [katastrální uzemí], nepodařilo její tvrzení prokázat. Jak již uvedl odvolací soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2019, č. j. 72 Co 280/2019-150, samotná skutečnost, že tyto pozemky byly v pozemkové knize zapsány jako veřejný statek se způsobem užívání jako veřejná cesta, nevypovídala nic o tom, kdo byl jejich vlastníkem. Pokud tímto vlastníkem byla v minulosti obec, pak ty části národního majetku, které nebyly celostátního významu a sloužily veskrze či převážně obyvatelstvu některého správního celku (zde žalovaného), mohly být k 31. 12. 1949 v komunálním vlastnictví, tzn. nepřešly na stát podle § 147 ústavního zákona č. 150/1948 Sb. Nad rámec uvedeného ještě soud doplňuje (vzhledem k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu, obsaženému ve zrušovacím usnesení ze dne 8. 1. 2020, č. j. 72 Co 280/2019-170), že tedy žalobkyně zejména neprokázala, že pozemky vlastnil ke dni 31. 12. 1949 někdo jiný než [územní celek]. Současně bylo v tomto řízení zjištěno, že se jedná o pozemky nezastavěné. Z tohoto důvodu byla proto žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva státu, ve zbývajícím rozsahu výrokem I. tohoto rozsudku zamítnuta. Vzhledem k tomu, že soud shledal, že byly naplněny podmínky přechodu vlastnictví pozemků uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku na žalovaného podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., považoval za nadbytečné zabývat se tvrzeními žalovaného ohledně vydržení předmětných pozemků.

33. Výrokem II. tohoto rozsudku pak bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na poměr procesního úspěchu a neúspěchu obou účastníků tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.