8 C 185/2019

Plný text

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozhodl soudkyní Mgr. Tamarou Karáskovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený obecnou zmocněnkyní příjmení jméno příjmení proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená anonymizováno údaje o zástupci pro: vyloučení věci z exekuce

I. Z exekuce vedené proti [celé jméno svědkyně], narozené [datum], ve prospěch oprávněného [právnická osoba], [část názvu právnické osoby], [IČO], pod sp.zn. 006 EX 3491/16 je vyloučena movitá věc: motorové vozidlo [registrační značka], tovární značka: [příjmení] [příjmení] [jméno], vin.: [anonymizováno], barva bílá.

II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 872 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho obecné zmocněnkyně.

1. Žalobce podal u zdejšího soudu dne [datum] žalobu o vyloučení shora popsaného vozidla z exekuce. Uvedl, že na základě návrhu žalovaného bylo zdejším soudem rozhodnuto o pověření soudního exekutora, který vede exekuci proti povinné [celé jméno svědkyně]. Exekutor provedl [datum] soupis movitých věcí – motorového vozidla sp.zn. [anonymizována dvě slova] [číslo], tovární značka [příjmení] [příjmení] [jméno]. Žalobce byl exekutorem vyzván k vydání vozidla, následně předložil exekutorovi kupní smlouvu a následně navrhl vyškrtnutí vozidla ze soupisu. Soudní exekutor návrhu nevyhověl.

2. V dalších podání pak žalobce uvedl, že nemá za prokázané, že předchozí majitelce vozidla byla doručena výzva soudního exekutora, poukázal na dvojí soupis vozidla, a to dne [datum] a [datum]. Dále uvedl, že paní, která mu vozidlo prodala, sdělila, že originální technický průkaz ztratila, a proto nechala vystavit nový. Žalobce se prostřednictví své zástupkyně dodatečně obrátil s dotazem na registr vozidel, aby zjistil, zda je vozidlo zatíženo exekucí, předchozí vlastníky a důvod vydání duplikátu. Z informací, které se mu dostalo, neměl možnost zjistit, že je vozidlo v exekuci. Žalobce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 22 Cdo 240/2019.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, uvedla, že povinná [celé jméno svědkyně] neměla nakládat s vozidlem, takové jednání je neplatné, vlastnická práva k vozidlu na jiného legitimně přejít nemohla. Převod povinné z exekuce na [celé jméno svědkyně] a následný převod na žalobce je neplatný podle ust. § 44a odst. 1 exekučního řádu. Po žalobci je nutné žádat při nejmenším nutnou míru opatrnosti. Pokud okolnosti prodeje vozidla podcení, takové jednání jde na jeho vrub. Jednání [celé jméno svědkyně] i povinné [celé jméno svědkyně] pokládá žalovaná za jednání povahy úmyslného trestného činu, kterým bylo znemožněno žalovanému jako oprávněnému v rámci probíhající exekuce dojít k uspokojení jeho pohledávky. Žalovaná poukázala na rozsudek Okresního soud v Karlových Varech č.j. 10 C 195/2019-47.

4. Soud provedl důkaz listinami, z nichž zjistil následující skutečnosti: Z kupní smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi žalobcem, jako kupujícím a [celé jméno svědkyně], jako prodávajícím, soud zjistil, že uvedeného dne byla uzavřena kupní smlouva na motorové vozidlo [příjmení] [příjmení], sp. zn. [anonymizována dvě slova] [číslo] rok výroby 2011, [příjmení]: [anonymizováno], za kupní cenu 105 000 Kč, splatnou hotově při převzetí. Prodávající prohlásila, že je oprávněna z předmětem koupi nakládat.

5. Z exekučního příkazu ze dne [datum] soud zjistil, že je vedena exekuce u soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení], pro pohledávku oprávněného (v tomto řízení žalovaného) proti povinné [celé jméno svědkyně] ve výši 4 294 Kč s příslušenstvím.

6. Z protokolů o soupisu movitých věcí soud zjistil, že dne [datum] a dne [datum] bylo přistoupeno k soupisu movitých věcí povinné, sepsáno bylo mimo jiné shora citované vozidlo.

7. Z návrhu žalobce na vyškrtnutí věci ze soupisu a usnesení soudního exekutora ze dne [datum] soud zjistil, že návrhu žalobce na vyškrtnutí předmětného vozidla nebylo vyhověno.

8. Ze zprávy Městského úřadu Tišnov ze dne [datum] soud zjistil, že vozidlo bylo na osobu povinné [celé jméno svědkyně] evidováno v období od [datum] do [datum].

9. Z opisu velkého technického průkazu soud zjistil, že datum první registrace vozidla bylo [datum], jako přechozí vlastník byla uvedena [celé jméno svědkyně], tento technický průkaz byl vystaven dne [datum] za ztracený technický průkaz číslo: [anonymizováno].

10. Z žádosti exekutora a doručenek soud zjistil, že [celé jméno svědkyně] byla požádána o vydání vozidla, žádostí exekutora ze dne [datum], listina jí byla vložena do domovní schránky na adrese [adresa svědkyně]. Žalobce byl požádán o vydání vozidla žádostí ze dne [datum].

11. Ze zprávy Městského úřadu Šumperk ze dne [datum] soud zjistil, že povinná [celé jméno svědkyně] byla evidována jako vlastník vozidla od [datum] do [datum], [celé jméno svědkyně] od [datum] do [datum].

12. Ze zprávy Magistrátu hlavního města Prahy soud zjistil, že k dotazu zástupkyně žalobce sdělil, že údaj o zatížení vozidla exekucí není předmětem evidovaných údajů v registru silničních vozidel, předchozí majitele nelze sdělit.

13. Ze sdělení Exekutorské komory CŘ soud zjistil, že sdělit, zda motorové vozidlo, o jehož koupi je jednáno, je zatíženo exekucí nelze, neboť [příjmení] požadovanými informacemi nedisponuje.

14. Z výpisu z centrální evidence exekucí soud zjistil, že k hledání zástupkyně žalobce nebyly nalezeny žádné záznamy.

15. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že je otcem žalobce, předmětné vozidlo užívá on, vlastníkem vozidla je syn, protože auto platil. [příjmení] sháněl po inzerátech auto, na různé inzeráty volal a toto ho zaujalo. Jel se na ně potom podívat se synem, který měl peníze v hotovosti, auto vyzkoušeli, domluvili se na slevě, neboť je sice čtyřkolka, ale ve skutečnosti mělo náhon jen na zadní kola a nebylo tam tažné zařízení. Již před tím si na internetu vyhledal vzory kupních smluv. Ty dal paní [celé jméno svědkyně], které do nich vepsala potřebné údaje. [příjmení] zajišťoval přepis vozidla na dopravním inspektorátu. Zřejmě k tomu měl plnou moc.

16. Z výslechu svědkyně [celé jméno svědkyně] soud zjistil, že její manžel našel vozidlo na internetu, líbilo se jim, jeli si pro něj asi na Jižní Moravu, nejprve telefonicky komunikovali s nějaký pánem, ten se jich ujal, nějaká paní pak přišla podepsat papíry. Auto nemělo náhon na všechny čtyři kola, ale přesto jej koupili, nějakou chvíli si ho nechali, nebylo úplně vhodné na hory. I ona auto následně prodala přes nabídku na internetu, nepamatuje si, že se vystavoval duplikát technického průkazu, ona v [obec] nebydlí, ale má tam farmu a denně tam dojíždí. Poštu si bere jednou za čas. Po prodeji auta jí volal syn, že přišel dopis s modrým pruhem, což byla žádost exekutora, ona exekutorovi hned volala, řekla, že už auto nemá a tam jí sdělili, že se jí spojí s novým majitelem. Byla překvapená, že je auto v exekuci, když nebyl problém ho evidenčně převést. Jinak kupuje vozidla nová, zkušenosti s prodejem ojetého vozidla nemá, neví, zda kontrolovala technický průkaz, či občanský průkaz prodávající. Z auta byli nadšení. O existenci centrální evidenci exekucí ví, nikdy ji nepotřebovala. Pracuje se stejnými lidmi, neprověřuje si je. <i>17. Podle ust. § 44a odst. 1 zák.č. 120/2001 exekučního řádu nerozhodl-li exekutor podle § 44 odst. 4 jinak, nesmí povinný po doručení vyrozumění nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní jednání, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatné. Právní jednání se však považuje za platné, pokud námitku neplatnosti nevznese exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky vznesení námitky neplatnosti nastávají od účinnosti právního jednání, dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního jednání, k němuž exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel vznesl námitku neplatnosti.</i> <i>Podle ust. § 1111 zák.č. občanského zákoníku získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § [číslo] nebo [číslo], stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.</i> <i>Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 22 Cdo 240/2019 mimo jiné vyplývá, že ustanovení § 1111 o. z. představuje obecnou skutkovou podstatu nabytí movité věci od neoprávněného. Předpokladem takového nabytí vlastnického práva je jednak existence platného právního titulu, a dále existence dobré víry v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. [jméno] víru je tak v uvedeném případě povinen prokázat nabyvatel, čímž dochází k odchylce od zásady stanovené v ustanovení § 7 o. z., podle kterého se dobrá víra presumuje. Ochrana dobré víry je obecným právním principem. Při posuzování dobré víry bude v této situaci hrát především roli to, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že převádějící subjekt není oprávněn vlastnické právo převést. Podle toho, jakou míru zavinění je třeba nabyvateli přičíst, by měl i on sám vyvinout jistou přezkumnou aktivitu ke zjištění toho, zda je převodce vlastníkem nebo jinak oprávněným k převodu věci. Chce-li být nabyvatel považován za poctivého nabyvatele, je to přímo jeho povinností (investigativní povinnost). Nabytí od neoprávněného je totiž zřejmě vyloučeno již v případě lehké nedbalosti (culpa levis – tj. průměrná péče starostlivého hospodáře), a proto je nutné nabyvateli jisté investigativní povinnosti uložit. Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu, že přemíra takových povinností by mohla vést právě k tomu, čemu má institut nabytí od neoprávněného zabránit, a to ochromení soukromoprávního (zejména pak obchodního) styku. Investigativní povinnost nabyvatele by však neměla být vnímána jako obecná povinnost, spíše by se měla uplatnit v případech, kde je zvýšená pravděpodobnost, že převodce nemusí být vlastníkem (typicky při prodeji ojetých vozů a při prodeji věcí, u kterých se obvykle sjednává výhrada vlastnického práva). Obecně je také třeba při stanovování investigativní povinnosti nabyvatele přihlédnout ke způsobu nabytí.</i> <i>V posuzované věci vyšel odvolací soud při posuzování dobré víry žalobkyně při nabytí osobního automobilu ze zjištění, že uzavřela platnou kupní smlouvu na prodej vozidla s kupujícím, který byl v technickém průkazu vozidla veden jako jeho vlastník. V řízení přitom nebyla zjištěna existence okolností, které by byly objektivně s to vyvolat v žalobkyni pochybnost o správnosti údaje obsaženého v technickém průkazu vozidla s tím, že za tyto okolnosti nelze považovat skutečnost, že byl B. P. vlastníkem věci relativně krátkou dobu, ani že byl k vozidlu vystaven nový technický průkaz. Jestliže odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nemohla mít objektivně vědomí o tom, že B. P. nabyl věc od někoho, kdo tak nemohl učinit, a proto nebylo důvodu, aby vynakládala jakoukoli oddělenou investigativní činnost, nelze považovat jeho úvahu za zjevně nepřiměřenou.</i> <i>Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně souhlasil s tím, že převodu vlastnického práva k vozidlu bránila M. B. překážka speciálního (ale i generálního podle § 44 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád)) inhibitora, jež zatížila právní jednání M. B. neplatností. Při úvaze o nabytí vlastnického práva k vozidlu žalobkyní od B. P. proto bylo namístě aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku vztahující se k nabytí od neoprávněného, v tomto případě ustanovení § 1111 o. z., jelikož privilegované nabytí ve smyslu § 1109 o. z., ani 1110 o. z. aplikovat nelze. Jiný právní názor však zastával odvolací soud v otázce dobré víry žalobkyně v oprávnění převodce vlastnické právo k vozidlu převést. Uvedl, že je nutno posoudit, zda žalobkyně nabyla vozidlo na základě řádného právního titulu, a dále zda byla v dobré víře, že B. P. je oprávněn vlastnické právo k vozidlu převést. Kupní smlouvu uzavřenou mezi B. P. a žalobkyní dne [datum] považoval za řádný nabývací titul, jehož pravost žalovaná nerozporovala a jednu podmínku nabytí vlastnického práva žalobkyně tím považoval za splněnou. Při vlastním posuzování dobré víry žalobkyně poukázal na to, že opírala dobrou víru o údaje obsažené v technickém průkazu vozidla. Z nich mimo jiné vyplynulo, že B. P. v něm byl od [datum], tedy relativně krátkou dobu před prodejem vozidla, zapsán jako jeho vlastník, a dále, že byl téhož dne k vozidlu vystaven nový technický průkaz za technický průkaz již popsaný. Konstatoval přitom, že tyto skutečnosti nemusely nutně u žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy vyvolat pochybnosti o původu vozidla, respektive o tom, zda převodce je oprávněn vozidlo převést. Při posuzování objektivně vyžadovatelné míry vlastní investigativní činnosti žalobkyně přihlédl k tomu, že žalobkyně koupila vozidlo staršího data výroby, jehož cena byla obecně vzato relativně méně významná a s tím, že jinou míru opatrnosti lze očekávat při koupi vozidla v hodnotě stovek tisíc, jinou míru pak při koupi vozidla v hodnotě jednotek tisíc. Učinil tak dílčí závěr, že v řízení nebyla zjištěna existence okolností, které by byly objektivně s to vyvolat v žalobkyni pochybnost o správnosti údaje obsaženého v technickém průkazu vozidla o vlastnictví B. P., tudíž žalobkyně mohla tento údaj považovat za pravdivý. Lze přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že jelikož zákon neukládá povinnost evidovat probíhající exekuci v registru silničních vozidel, pak by žalobkyně ani v případě, že by pátrala po kompletních údajích o vozidlu v tomto registru, vědomost o exekučním postihu nenabyla. Vědomost o exekuci vedenou na M. B. by přitom nezískala ani v případě nahlédnutí do Centrální evidence exekucí, neboť osobní automobil nekupovala od něj, ale od B. P. Po žalobkyni přitom nelze spravedlivě požadovat, aby vlastní investigativní činností zjišťovala, zda není vedena exekuce i na dřívější majitele osobního automobilu. Veřejnost navíc nemá do této databáze exekucí volný přístup, je totiž zpoplatněn. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu ve světle stávající judikatury i co do jeho úvah obstojí.</i> 18. Pokud jde o žalovaným předložené rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech, pak situace v něm popsaná byla odlišná tím, že převodce na žalobce tak učinil až poté, co se snažil neúspěšně automobil z exekuce vyloučit. Nicméně závěry obsažené v tomto rozhodnutí nejsou podle názoru soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR.

19. Svědectví otce žalobce pokládá soud za věrohodné, přestože jde o osobu žalobci blízkou, vyplývá z něj, že sháněl vozidlo na převoz sena a slámy pro koně, syn (žalobce) mu měl finančně pomoci s pořízením vozidla a proto je vlastníkem vozidla žalobce. Paní [celé jméno svědkyně] při prodeji předložila technický průkaz.

20. Svědectví [celé jméno svědkyně] soud pokládá rovněž za věrohodné, neztotožňuje se se stanoviskem žalovaného, že se prezentuje jako podnikatelka a v tomto případě si nic neprověřila. Z jejího tvrzení vyplývá, že je zvyklá kupovat auta nová, pokud jedná v rámci obchodu s dalšími subjekty, není zvyklá si je prověřovat, neboť jedná stále ze stejnými lidmi. Auto chtěla, nebylo za velkou finanční částku, to, že si nepamatuje, jak kontrolovala údaje, soudu nepřijde zásadně podivné, neboť pokud měla při koupi za to, že vše souhlasí, zřejmě jí nic zásadního neutkvělo. Při výslechu bylo patrno, že svědkyni samotnou trápí, že koupila vozidlo, které bylo sepsáno v rámci exekuci a že zpětně pokládá své chování za naivní.

21. Soud pokládá za prokázané, že proti [celé jméno svědkyně] byla vedena dlouhodobě, od roku 2009 exekuce, dne [datum] a dne [datum] vozidlo, [příjmení] [příjmení] [jméno]. Toto vozidlo převedla povinná [celé jméno svědkyně] na [celé jméno svědkyně], kteréžto jednání lze považovat za neplatné. Nicméně paní [celé jméno svědkyně] i žalobce, na kterého bylo vozidlo převedeno později, byli v dobré víře v oprávnění vždy daného převodce vlastnické právo k vozidlu převést. Paní [celé jméno svědkyně] sice projevila určitou naivitu, vše však pokládala za řádné zejména poté, co jí bylo vozidlo přepsáno na úřadě v evidenci vozidel. Pokud jde o žalobce, v souladu se shora citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR byla jeho investigativní činnost postačující, byl mu předložen technický průkaz, pochybnosti pak nezakládá ani skutečnost nově vystaveného technického průkazu. Žalobce nemohl zjistit více, což doložil, byť následnými dotazy na exekutorskou komoru, registr vozidel a hledáním v centrální evidenci exekucí. Soud tedy pokládá dobrou víru žalobce v oprávnění [celé jméno svědkyně] převést na něj vlastnictví k vozidlu za prokázanou.

22. Žaloba je, zejména ve světle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, žalobu, oprávněná, soud jí vyhověl. Žalobce byl při koupi vozidla v dobré víře, že prodávající [celé jméno svědkyně] je oprávněna na něj vlastnictví vozidla převést. Duplikát technického průkazu sám o sobě nemusel způsobit pochybnosti na straně kupujícího. Investigativní činnost žalobce byla v souvislosti s cenou vozidla dostatečná. Vozidla zahrnutá do soupisu movitých věcí nelze zjistit z žádného veřejného seznamu či rejstříku. Soud má tedy tvrzení žalobce za prokázaná.

23. Úspěšnému žalobci pak přiznal náklady řízení (§ 142 o.s.ř.) ve výši soudního poplatku 2 000 Kč a účelně vynaložené náklady obecné zmocněnkyně spočívající v cestě autobusem z [obec] do [obec] a zpět a to dne [datum] (cesta k jednání 245 Kč, cesta zpět 209 Kč) a dne [datum] (cesta k jednání 189 Kč, cesta zpět 229 Kč). Náklady celkem činí 2 872 a soud je uložil uhradit žalované do 3 dnů od právní moci rozsudku.