10 C 22/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Pastorovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 402 938,93 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 397 780,71 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 158,22 Kč, úroku v kapitalizované výši 8 265,86 Kč a dále úroku ve výši 5,9 % ročně z částky 402 688,93 Kč za dobu od 1. 10. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 402 938,93 Kč za dobu od 1. 10. 2021 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 37 629 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení úvěrové pohledávky ze smlouvy o hotovostním úvěru„ [anonymizována dvě slova]“ č. [anonymizováno] uzavřené mezi [anonymizována dvě slova] (dále jen„ banka) a žalovaným dne [datum] distančním způsobem prostřednictvím elektronické komunikace. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, proto jej žalobkyně ke dni 30. 9. 2021 zesplatnila. Žalovaná úvěrová pohledávka ve výši 402 938,93 Kč představuje neuhrazenou jistinu úvěru ve výši 402 688,93 Kč a poplatky za odeslání upomínek ve výši 250 Kč. Dále žalobkyně požadovala zaplacení smluvního úroku z poskytnutého úvěru dle harmonogramu splátek z neuhrazených splátek splatných ke dni odstoupení od smlouvy ve výši 8 265,86 Kč, smluvního úroku ve výši 5,9 % ročně z dlužné jistiny ode dne 1. 10. 2021 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 402 938,93 Kč ode dne 1. 10. 2021 do zaplacení. Pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] prostřednictvím sítě elektronických komunikací uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 409 400 Kč (žádost o zřízení účtu ze dne [datum], smlouva o vedení účtu u [anonymizováno] ze dne [datum], potvrzení přijetí žádosti o půjčku ze dne [datum], elektronická akceptace smlouvy ze dne [datum], smlouva o hotovostním úvěru„ [anonymizována dvě slova]“ č. [anonymizováno] [bankovní účet], logy z interního systému žalobkyně, transakční historie účtu, historie úvěru), na který žalovaný do dnešního dne uhradil 11 619,29 (historie úvěru, transakční historie účtu). Společnost [anonymizována dvě slova] pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení kupní ceny).

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že banka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru a rovněž z transakčních pohybů na účtu žalovaného vedeného u [anonymizována dvě slova]. Žalobkyně porovnávala pravidelné měsíční příjmy žalovaného s jeho měsíčními náklady na živobytí a výši splátkového zatížení žalovaného. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že má čistý měsíční příjem 24 000 Kč a osobní měsíční náklady na bydlení ve výši 2 000 Kč. Je svobodný a vyživuje 1 dítě (žádost o poskytnutí hotovostního úvěru [anonymizována dvě slova]). Banka stanovila životní výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu na 5 970 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že banka prověřila insolvenční rejstřík, vlastní systémy a informace z CCB/CBCB. V tomto směru předložila pouze výpis z registru CBCB, ze kterého vyplynulo, že CBCB skóre žalovaného činilo 509 bodů (informace z CBCB). Banka zjistila, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti úvěr se splátkovým zatížením ve výši 4 564 Kč. Po zohlednění všech výše uvedených okolností banka vyhodnotila, že splácení úvěru ve výši 409 400 Kč při pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 360,19 Kč je zcela v možnostech žalovaného, neboť příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí nového splátkové zatížení ve výši 9 924 Kč (4 564 Kč + 5 360 Kč) i životních nákladů žalovaného.

5. Žalobkyně měla k dispozici výpis z účtu žalovaného za období od 10. 2. 2017 do 22. 3. 2022, z něhož vyplývá, že žalovanému byla na účet připisována mzda v průměrné výši za poslední čtyři měsíce před poskytnutím úvěru 16 055 Kč. Z účtu žalovaného byl každý měsíc hrazen trvalým příkazem nájem ve výši 11 331 Kč a splátka úvěru ve výši 4 414,33 Kč. Výdaje měl žalovaný v období listopad 2020 až únor 2021 nejnižší v únoru 2021, kdy činily 17 811,63 Kč. V ostatních měsících zkoumaného období byly vždy ještě vyšší. Průměrně činily za posuzované období 38 237 Kč. Žalovaný neměl podle výpisu z účtu disponibilní finanční prostředky na splácení úvěru. <i>6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 10. Povinností poskytovatele úvěru je řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni) před uzavřením smlouvy, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele.

11. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

12. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z., v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti, je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

16. V dané věci, jak z výše uvedeného vyplývá (bod 4 a 5 rozsudku), právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného nevyhodnotila s odbornou péčí ve smyslu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, byť k tomu měla dostatečné podklady. Měla k dispozici výpis z účtu žalovaného za dobu čtyř let před poskytnutím úvěru, přičemž na tento účet byla pravidelně poukazována mzda (v průměru 16 055 Kč za období čtyř měsíců před poskytnutím úvěru) a žalovaný z účtu hradil nejen úvěrové splátky, ale své další běžné i mimořádné výdaje, které však po celé období čtyř měsíců před poskytnutím úvěru, převyšovaly jeho příjem. Výdaje žalovaného byly nejnižší v únoru 2021, kdy činily 17 811,63 Kč. Průměrná výše výdajů žalovaného za posuzované období činila 38 237 Kč, což vedlo k jeho zadlužení. Je tedy evidentní, že výdaje žalovaného převyšovaly jeho příjmy a žalovaný tak fakticky neměl disponibilní finanční prostředky na splácení úvěru.

17. K argumentaci žalobkyně, že právní předchůdce žalobkyně vycházel z modelu výdajů ve výši 5 970 Kč, soud uvádí, že není možné zjistit měsíční výdaje v průměrné výši kolem 38 000 Kč a vycházet z namodelovaných výdajů ve výši 5 970 Kč měsíčně. Obezřetnost a důslednost právního předchůdce žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalovaného, byť současně prohlásil, že jsou„ pravdivé a úplné.“ Tvrzený výdaj na bydlení ve výši 2 000 Kč neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, přesto nebyl nijak prověřován. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), lze doložit poměrně snadno. Žádné další výdaje žalovaný neuvedl. Při odborném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se není možné spokojit s tvrzením o výdajích ve výši 0 Kč na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky, dopravu atd. Žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, navíc u osoby bez prokázaného zůstatku na účtu.

18. Smyslem posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr, je nejen nezbytné podklady shromáždit, ale i je pečlivě vyhodnotit, což se v případě žalovaného nestalo, neboť úvěr mu byl poskytnut, přestože neměl příjmy, které by postačovaly na úhradu jeho výdajů.

19. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalovaného a jeho reálné možnosti úvěr splácet. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Proto soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 397 780,71 Kč (409 400 – 11 619,29) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

20. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

21. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 397 780,71 Kč coby poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

22. Předmětem sporu byly nároky v souhrnné výši 486 854,09 Kč (jistina 402 688,93 Kč + poplatky 250 Kč + kapitalizovaný úrok ve výši 8 265,86 Kč + úrok vyčíslený dle žaloby do dne 19. 1. 2023 ve výši 30 983,80 Kč + úrok z prodlení vyčíslený dle žaloby do dne 19. 1. 2023 ve výši 44 665,50 Kč). Žalobkyně uspěla s částkou 397 780,71 Kč, tj. z 81 %. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. jí příslušelo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 62 % (81 % - 19 %). V řízení žalobkyně účelně vynaložila náklady ve výši 60 691 Kč, což představuje žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 16 118 Kč, odměnu za zastupování žalobkyně advokátem ve výši 34 790 Kč (3,5× 9 940 Kč dle § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. za následující úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., sepis jednoduché předžalobní výzvy k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) vyhl. č. 177/1996 Sb., sepis žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. a účast zástupce u jednání soudu dne [datum]), náhradu hotových výdajů ve výši 1 200 Kč (tj. 4× 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. příslušející ke čtyřem shora uvedeným úkonům právní služby), náhradu za promeškaný čas ve výši 300 Kč dle § 14 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 3 započaté půlhodiny strávené na cestě k jednání z [obec] do [obec] a zpět, náhradu jízdních výdajů ve výši 547 Kč za cestu k jednání z [obec] do [obec] a zpět (74 km) vozidlem [anonymizováno], [registrační značka] s kombinovanou spotřebou 5,3 l /100 km při ceně benzínu 41,20 Kč (§ 4 písm. c) vyhl. č. 467/2022 Sb. a sazbě základní náhrady 5,20 Kč/km (§ 1 písm. b) vyhl. č. 467/2022 Sb.) a 21% DPH ve výši 7 736 Kč z přiznané odměny a náhrad (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Soud tak zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení ve výši 37 629 Kč (62 % z 60 691 Kč). Náhradu nákladů řízení je žalovaný v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. povinen zaplatit k rukám zástupce žalobkyně.

23. Soud z důvodu neúčelného vynaložení nepřiznal žalobkyni náklady řízení v souvislosti s podáním ze dne [datum], jímž došlo k doplnění žaloby, neboť skutečnosti a důkazní návrhy tam uvedené mohly a měly být obsaženy již v žalobě.