10 C 3/2024

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Pastorovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátkou Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno trvale bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 24 664,08 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 730 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 9 934,08 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 717 Kč za dobu od 18. 8. 2021 do zaplacení, úroku ve výši 64,64 % ročně z částky 16 835,14 Kč za dobu od 18. 8. 2021 do 10. 9. 2021 a úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 16 835,14 Kč za dobu od 11. 9. 2021 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 20 717 Kč představující podle žaloby jistinu ve výši 19 541 Kč, smluvní pokutu do zesplatnění ve výši 498 Kč, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč a úhradu za pojištění ve výši 278 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 717 Kč za dobu od 18. 8. 2021 do zaplacení, dále částky ve výši 3 947,08 Kč představující smluvní pokutu po zesplatnění, úroku ve výši 64,64 % ročně z částky 16 835,14 Kč za dobu od 18. 8. 2021 do 10. 9. 2021 a úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 16 835,14 Kč za dobu od 11. 9. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok za dobu od 18. 8. 2021 dosáhne částky 57 369 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru číslo , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému na účet uvedený ve smlouvě poskytnut úvěr ve výši 17 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 64,64 % p.a. splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 1 135 Kč splatných vždy k 12. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem duben 2021. Žalovaný uhradil pouze částku ve výši 2 270 Kč, proto došlo ke dni 16. 8. 2021 k zesplatnění úvěru.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 17. 3. 2021 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně předložila kopii občanského průkazu žalovaného, kopii řidičského průkazu žalovaného, potvrzení o odeslání částky 1 Kč ze dne 17. 3. 2021 s VS , var. symbol, a poznámkou „Pojistena pujcka , Anonymizováno, . Podpisovy kod a identifikace klienta pro poskytnuti spotřebitelského uveru. , právnická osoba, . IC: , Anonymizováno, “ na bankovní účet žalovaného. Dne 17. 3. 2021 byla žalovanému na telefonní číslo, tel. číslo, zaslána SMS „PojistenaPujcka: Vazeny kliente, na , jméno FO, jsme odeslali platbu ve vysi 1 Kc. VS této platby použijte jako podpisovy kod pro odpovedni SMS na tuto zpravu ve tvaru: Souhlasim Jmeno Prijmeni PodpisovyKod“. Dne 17. 3. 2021 byla doručena potvrzovací SMS pro vyplacení úvěru ve tvaru: „, Jméno zainteresované osoby 0/0, , Anonymizováno, “ z telefonního čísla, tel. číslo, . Jedinečným kódem , Anonymizováno, byla poté smlouva o úvěru dne 17. 3. 2021 ve 12:28 hod. podepsána. Na základě uvedeného soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že uzavřela s žalovaným písemnou smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, a to v souladu s § 562 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen o. z.). Žalovaný prokázal svou totožnost občanským průkazem, řidičským průkazem, předložil částečný výpis ze svého účtu a zasláním SMS kódu projevil svou vůli být vázán úvěrovou smlouvou [smlouva o úvěru, vybrané pohyby na účtu, výpis z běžného účtu žalovaného, kopie občanského průkazu, kopie řidičského průkazu, potvrzení o odeslání 1 Kč, potvrzení o zaslané SMS a potvrzení o přijaté SMS].

4. Na účet žalovaného byla dne 18. 3. 2021 připsána částka 17 000 Kč [sdělení , právnická osoba, . včetně výpisu z účtu žalovaného], na kterou žalovaný uhradil částku 2 270 Kč [karta klienta].

5. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registru SOLUS a v nebankovním registru klientských informací (NRKI). Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací činilo skóre žalovaného 387 bodů odpovídající kategorii II. (316 - 415), znamenající vyšší body do interní Score Card a „menší riziko“. Z výpisu z registru SOLUS bylo zjištěno, že žalovaný nebyl v době uzavření úvěrové smlouvy s žádnou částkou po splatnosti. Žalovaný před uzavřením úvěrové smlouvy podepsal žalobkyní předpřipravené formulářové prohlášení klienta, v němž mimo jiné uvedl, že si je vědom sjednaných úroků a považuje je za přiměřené, že nemá žádné dluhy, že není v úpadku apod., a že veškeré poskytnuté údaje jsou „pravdivé a úplné.“ Vedle toho žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích klienta. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené formulářové listině nazvané HODNOCENÍ KLIENTA vyplněno, že pravidelný čistý měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání činil 19 457 Kč, přičemž z vybraných pohybů na účtu žalovaného předložených žalobkyní vyplývá, že žalovaný obdržel dne 7. 12. 2020 mzdu ve výši 19 000 Kč, dne 8. 1. 2021 mzdu ve výši 16 124 Kč, dne 5. 2. 2021 mzdu ve výši 22 433 Kč a dne 5. 3. 2021 obdržel mzdu ve výši 19 814 Kč. V kolonce výdaje žalovaného je v hodnotícím formuláři uvedena částka 3 860 Kč s poznámkou „životní minimum,“ u druhé osoby v domácnosti je uvedena nula, u počtu a výdajů na děti v domácnosti je uvedena rovněž nula, stejně jako u spoření, splátek, splátek , Jméno zainteresované společnosti 0/0, a ostatních výdajů (doprava, kurzy, záliby, apod.). Žalovaný mezi svými výdaji uvedl náklady na bydlení ve výši 2 603 Kč, což obvyklým výdajům samostatně žijící osoby za bydlení neodpovídá, proto měly být tyto výdaje zdůvodněny a doloženy. Žádné relevantní důkazy, z nichž by vyplývalo, že se žalobkyně blíže zabývala výdaji žalovaného však ani na výzvu soudu předloženy nebyly.

6. Žalobkyně soudu předložila výpis z běžného účtu žalovaného za období od 11. 6. 2020 do 2. 7. 2020, ze kterého vyplývá, že počáteční zůstatek na účtu činil - 2 705,11 Kč a konečný zůstatek na účtu činil - 308,42 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za období čtyř měsíců před poskytnutím úvěru vyžádaného soudem vyplývá, že žalovaný v období od 4. 11. 2020 do 18. 3. 2021 (uzavření úvěrové smlouvy č. , hodnota, ) čerpal a splácel další úvěry, v období měsíců listopad 2020 až leden 2021 vykazoval jeho účet záporný zůstatek. V období od 8. 1. 2021 až 5. 2. 2021 vykazoval jeho účet sice kladný zůstatek 14 636,06 Kč, ale jen díky dvěma příchozím mzdám, a to ze dne 8. 1. 2021 ve výši 16 124 Kč a ze dne 5. 2. 2021 ve výši 22 433 Kč a jednomu poskytnutému úvěru ve výši 3 000 Kč ze dne 21. 1. 2021. Ke dni 5. 3. 2021 sice opět účet žalovaného vykazoval kladný zůstatek 14 734,13 Kč, ovšem především díky čerpanému úvěru ze dne 8. 2. 2021 ve výši 100 000 Kč. Ke dni uzavření úvěrové smlouvy č. , hodnota, už vykazoval účet žalovaného opět záporný zůstatek - 1 688,88 Kč [výpis z účtu žalovaného za období od 4. 11. 2020 do 18. 3. 2021].

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá i výsledek.

13. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

14. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

17. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

18. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé uvedení údajů do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. S ohledem na uvedené, soud považuje v daném případě za neopodstatněnou argumentaci žalobkyně rozhodnutím Nejvyššího soudu v Brně ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, týkající se otázky přiměřenosti a obezřetnosti při posuzování schopnosti dlužníka úvěr splácet ve vztahu k výši poskytnutého úvěru, neboť poskytovatel úvěru by měl přesvědčivě zkoumat, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz bod 16 odůvodnění tohoto rozsudku).

19. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalovaného, byť současně prohlásil, že jsou „pravdivé a úplné.“ U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, nicméně tvrzený výdaj na bydlení ve výši 2 603 Kč neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, přesto nebyl nijak prověřován. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), lze doložit poměrně snadno. Při odborném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se není možné spokojit s tvrzením o výdajích ve výši 0 Kč na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky, dopravu atd. Na základě neúplných a neověřených zjištění ohledně výdajů žalovaného dospěla žalobkyně k závěru, že žalovaný má disponibilní prostředky na splácení úvěru, což však vyvrací výpis z jeho účtu za období čtyř měsíců před poskytnutím úvěru, z něhož vyplývá, že žalovaný se zadlužoval a jen díky několika úvěrům vykazoval jeho účet v období od 5. 2. 2021 do 5. 3. 2021 kladný zůstatek. Ke dni 17. 3. 2021 (uzavření úvěrové smlouvy) vykazoval účet žalovaného opět záporný zůstatek. Žalovaný, který si půjčoval a splácel, fakticky neměl disponibilní finanční prostředky na splácení poskytnutého úvěru, což by žalobkyně zjistila, pokud by zkoumala jeho skutečné výdaje a míru jeho zadlužení a nezaložila své rozhodnutí úvěr žalovanému poskytnout jen na skutečnosti, že má příjmy okolo 19 400 Kč čistého měsíčně. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, přestože jeho výdaje převyšovaly jeho příjmy, což zakládá pochybnost o jeho schopnosti úvěr splácet, a úvěrová smlouva je neplatná.

20. Soud si je vědom toho, že zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro naplnění ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

21. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru ve výši 17 000 Kč poníženou o provedenou úhradu ve výši 2 270 Kč. Soud tak žalovaného zavázal k zaplacení částky 14 730 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

22. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

23. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 14 730 Kč coby poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

24. Předmětem sporu byla částka 33 149,88 Kč [24 664,08 + 4 395,10 (8,5% p.a. úrok z prodlení z 20 717 Kč od 18. 8. 2021 do 15. 2. 2024 (vyhlášení rozhodnutí) + 4 090,70 Kč (64,64% p.a. úrok z 16 835,14 Kč od 18. 8. 2021 do 10. 9. 2021 a 8,25% p.a. úrok z 16 835,14 Kč od 11. 9. 2021 do 15. 2. 2024 (vyhlášení rozhodnutí)], přičemž úspěšná byla ohledně částky 14 730 Kč, tedy ze 44 %. Ve věci měl převažující úspěch žalovaný, kterému by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.