10 C 5/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Pastorovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa původní účastnice a žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 223 243,60 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 223 243,60 Kč za dobu od 22. 6. 2022 do 1. 2. 2023 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 223 243,60 Kč za dobu od 17. 4. 2022 do 10. 11. 2022.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 440 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 191 803,60 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 223 243,60 Kč za dobu od 2. 2. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 223 243,60 Kč za dobu od 11. 11. 2022 do zaplacení.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení úvěrové pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi [právnická osoba] (dále jen„ banka) a žalovaným dne [datum], na základě které banka poskytla žalovanému úvěr ve výši 300 000 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, uhradil pouze 171 267 Kč. Banka proto úvěr ke dni 3. 10. 2020 zesplatnila. Po datu zesplatnění žalovaný uhradil celkem 74 128 Kč. Pohledávka byla následně postoupena žalobkyni. Žalovaná úvěrová pohledávka představuje dlužnou jistinu. Ode dne 22. 6. 2022 do zaplacení žalobkyně dále požadovala smluvní úrok ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny, a dále z jistiny 223 243,60 Kč požadovala od 17. 4. 2022 do zaplacení 8,25% p.a. úrok z prodlení.

2. Podáním ze dne [datum] (ve znění jeho opravy ze dne [datum]) vzala žalobkyně žalobu zpět ohledně úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 223 243,60 Kč za dobu od 22. 6. 2022 do 20. 9. 2022 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 223 243,60 Kč za dobu od 17. 4. 2022 do 20. 9. 2022 s odůvodněním, že žalovaný po podání žaloby uhradil celkem 13 899 Kč, které byly žalobkyní započteny na smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu zpět ohledně úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 223 243,60 Kč za dobu od 21. 9. 2022 do 1. 2. 2023 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 223 243,60 Kč za dobu od 21. 9. 2022 do 10. 11. 2022 s odůvodněním, že žalovaný po podání žaloby a po podání částečného zpětvzetí ze dne [datum] uhradil celkem 9 266 Kč, které byly žalobkyní započteny na smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení. Soud na základě návrhu žalobkyně podle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. řízení v tomto rozsahu částečně zastavil (výrok I.). Přitom soud podle § 96 odst. 4 o.s.ř. nezkoumal stanovisko žalovaného, neboť k částečnému zpětvzetí žaloby došlo před zahájením jednání ve věci.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi bankou a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 300 000 Kč (smlouva o úvěru), na který žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil celkem částku 268 560 Kč (171 267+74 128+13 899+9 266). [právnická osoba] pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznam pohledávek, potvrzení o zaplacení kupní ceny, oznámení o postoupení pohledávky).

5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru a rovněž z pohybů na bankovním účtu žalovaného vedeného u [právnická osoba] Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, jeho průměrný měsíční příjem činí 15 000 Kč. Výdaje uvedeny nebyly, u splátek úvěrů u [právnická osoba], splátek u jiných bank včetně soukromého leasingu, splátek nebankovních produktů a ostatních splátek (např. výživné, srážky ze mzdy, léky, nájem) byla uvedena nula. Banka stanovila životní výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu na částku 5 900 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že banka prověřila žalovaného v databázi dlužníků, v insolvenčním rejstříku, v interních systémech a informacích z CCB. V tomto směru předložila informace z registru CCB, ze kterých vyplynulo, že žalovaný má 1 existující osobní úvěr ve výši 180 000 Kč se splátkou ve výši 2 286 Kč (informace z CCB). Žalobkyní předložený výstup z insolvenčního rejstříku je ze dne 3. 10. 2022. Žalobkyně vyhodnotila, že splácení úvěru ve výši 300 000 Kč při pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 413 Kč je zcela v možnostech žalovaného, neboť žalovanému po odečtení nového splátkové zatížení ve výši 6 699 Kč (2 286 Kč + 4 413 Kč) zbývala volná částka ve výši 8 301 Kč k pokrytí životních nákladů žalovaného.

6. Žalobkyně měla k dispozici výpis z účtu žalovaného za období od 1. 11. 2016 do 30. 4. 2017, z něhož zjistila, že žalovanému byla na účet připisována mzda v průměrné výši 19 414 Kč měsíčně za posuzované období. Z účtu žalovaného byla každý měsíc v uvedeném období hrazena splátka úvěru ve výši 114 Kč a splátka úvěru ve výši 2 286 Kč. Průměrné výdaje žalovaného činily za posuzované období 19 445 Kč měsíčně. Žalovaný neměl podle výpisu z účtu v období 1. 11. 2016 až 30. 4. 2017 disponibilní finanční prostředky na splácení úvěru. Z výpisu z účtu žalovaného za období 1. 5. 2017 až 31. 5. 2017 vyžádaného soudem vyplývá, že dne 2. 5. 2017 (měsíc předcházející poskytnutí úvěru) nebylo provedeno inkaso z důvodu nedostatečného disponibilního zůstatku na účtu. <i>7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 11. Povinností poskytovatele úvěru je řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni) před uzavřením smlouvy, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele.

12. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

13. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z., v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti, je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

16. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

17. V dané věci, jak z výše uvedeného vyplývá (bod 5 a bod 6 rozsudku), právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného nevyhodnotila s odbornou péčí ve smyslu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, byť k tomu měla dostatečné podklady. Měla k dispozici výpis z účtu žalovaného za dobu šesti měsíců před poskytnutím úvěru, přičemž na tento účet byla pravidelně poukazována mzda (v průměru 19 414 Kč za posuzované období) a žalovaný z účtu hradil nejen úvěrové splátky, ale své další běžné i mimořádné výdaje, které však po celé období (vyjma měsíce únor 2017), za které byl výpis z účtu k dispozici, převyšovaly jeho příjem. Průměrná výše výdajů žalovaného za posuzované období činila 19 445 Kč, což vedlo k jeho zadlužení. Ke dni 2. 5. 2017 vykazoval jeho výpis z účtu záporný zůstatek, v důsledku čehož nebylo provedeno inkaso. Je tedy evidentní, že výdaje žalovaného převyšovaly jeho příjmy a žalovaný tak fakticky neměl disponibilní finanční prostředky na splácení úvěru.

18. K argumentaci žalobkyně, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z modelu výdajů ve výši 5 900 Kč, soud uvádí, že není možné zjistit měsíční výdaje v průměrné výši kolem 19 445 Kč a vycházet z namodelovaných výdajů ve výši 5 900 Kč měsíčně. Výdaje žalovaného byly mnohem vyšší než namodelované výdaje, z nichž právní předchůdkyně žalobkyně vycházela.

19. Smyslem posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr, je nejen nezbytné podklady shromáždit, ale i je pečlivě vyhodnotit, což se v případě žalovaného nestalo, neboť úvěr mu byl poskytnut, přestože neměl příjmy, které by postačovaly na úhradu jeho výdajů.

20. Dodatečná lhůta k doplnění tvrzení a označení důkazů k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyni poskytnuta nebyla, neboť byla vyzvána k doplnění těchto skutečností již písemně před jednáním a k poskytnutí další dodatečné lhůty tak nebyl důvod.

21. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalovaného a jeho reálné možnosti úvěr splácet. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Proto soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 31 440 Kč (300 000 – 268 560) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

22. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

23. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 31 440 Kč coby poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

24. Ve věci měl převažující úspěch žalovaný, kterému by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.