11 C 110/2021

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kolumberem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí příjmení jméno sídlem adresa žalovaného o zaplacení 27 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 27 000 Kč, se zamítá.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.</b> 1. Žalobkyně se žalobou, podanou u soudu [datum], domáhala po žalovaném zaplacení částky 27 000 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně s žalovaným uzavřela [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalovanému poskytla částku 27 000 Kč. Vzhledem k tomu, že rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 7. 2013, č. j. [spisová značka], byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům, dovodila žalobkyně neplatnost smlouvy a domáhá se proto nároku z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně se pak nemůže domáhat nároku vůči [jméno] [příjmení], s nímž nebyla v právním [anonymizováno], a případný nárok za jmenovaným si má uplatnit eventuálně sám žalovaný, jenž je povinen plnit žalobkyni na základě neplatné smlouvy.

2. Žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka navrhl zamítnutí žaloby s poukazem na skutečnost, že peníze byly vylákány trestnou činností [jméno] [příjmení], přičemž účet, na který byla částka poskytnuta, byl zřízen bez vědomí opatrovníka žalovaného.

3. Z provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu, že pravomocným trestním příkazem byl [jméno] [příjmení], shledán mj. vinným, že za účelem získání finančních prostředků po předchozí dohodě požádal [celé jméno žalovaného] mj. o finanční výpomoc ve formě uzavření půjček a úvěrů s nebankovními institucemi, následně [celé jméno žalovaného] smlouvy s vědomím, že peněžní plnění z půjček a úvěrů nebude pro jeho osobu, ale pro [jméno] [příjmení], že nebude hradit splátky, na které neměl ani dostatek finančních prostředků, kdy [celé jméno žalovaného] z každé půjčky, kterou uzavřel, obdržel od [jméno] [příjmení] částku ve výši [částka], popř. [částka], zbytek peněz si [jméno] [příjmení] ponechal pro svou potřebu, ústně se vzájemně dohodli, že poplatky a všechny splátky bude hradit [jméno] [příjmení], což nečinil, přičemž zneužil důvěřivosti a slaboduchosti [celé jméno žalovaného], o kterém věděl, že má na základě rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 7. 2013, č. j. [spisová značka], [spisová značka] omezenou způsobilost k právním úkonům tak, že je způsobilý činit pouze právní úkony, jejichž předmětem je majetek nebo finanční hodnota nepřevyšující částku [částka], ačkoli [celé jméno žalovaného] neměl dostatek finančních prostředků, vědom si své nemohoucnosti splácet poplatky, úvěry a nemožnosti tyto uzavírat, při posouzení bonity [celé jméno žalovaného] úmyslně uváděl nepravdivé údaje o svých dosavadních výdajích a závazcích, takto sjednal pro [jméno] [příjmení] dne [datum] v [obec], okres [okres], Zlínský kraj, s žalobkyní smlouvu o úvěr [číslo] na základě které obdržel částku 27 000 Kč, která byla vyplacena na jeho účet č. [bankovní účet], kdy se smluvně zavázal v pravidelných 60 měsíčních splátkách hradit částku ve výši [částka], následně i přes urgence neuhradil ani jednu splátku, přičemž v žádosti, aby dosáhl na úvěr, záměrně podhodnotil své měsíční výdaje částkou [částka], přičemž ve skutečnosti měl výdaje cca [částka] a dále zcela zamlčel ostatní splátky půjček a úvěrů, čímž žalobkyni způsobili škodu ve výši 27 000 Kč, čímž se [jméno] [příjmení] dopustil pokračujícího přečinu úvěrového podvodu (viz trestní příkaz Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 2. 2019, č. j. [číslo jednací], s doložkou právní moci). Žalovaný pak byl pravomocně obžaloby za tento skutek zproštěn, neboť v obžalobě označený skutek nebyl trestným činem pro absenci subjektivní stránky. Žalovaný byl na základě znaleckého zkoumání označen za snadno ovlivnitelnou a velmi důvěřivou osobu, bylo připomenuto, že právě on učinil oznámení, které bylo podkladem pro trestní řízení, a soud dovodil, že žalovaný nebyl ani srozuměn s tím, že někomu způsobí škodu, že bude muset půjčky splácet, přičemž pokud obdržel za uzavření smluv odměnu, nebyla tato odměna motivací, pro kterou smlouvy uzavíral (viz pravomocný rozsudek Krajského soudu v [obec], pobočka ve [obec], ze dne 16. 6. 2020, č. j. [číslo jednací], s doložkou právní moci). Žalobkyně se po příslušných procesních poučeních nepřipojila s nárokem na náhradu škody v trestním řízení, nebylo s ní proto jednáno jako s poškozenou (viz odůvodnění adhezních výroků v citovaném pravomocném trestním příkazu a rozsudku, shodně poučení pod [číslo jednací] a doručenky k rozhodnutím). Žalovaný byl na základě podnětu z [datum] rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 7. 2013, č. j. [spisová značka], omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že mohl činit pouze právní úkony, jejichž předmětem je majetek nebo finanční hodnota nepřevyšující částku [částka] (viz rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 7. 2013, č. j. [spisová značka]), rozsudkem tamějšího soudu ze dne 18. 7. 2017, č. j. [spisová značka], pak byl omezen ve svéprávnosti mj. tak, že není způsobilý činit právní jednání, jejichž předmětem je majetek nebo finanční hodnota nepřevyšující částku [částka] (viz rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 7. 2017, č. j. [spisová značka]). [příjmení] 27 000 Kč byl žalobkyní zaplacena na účet č. [bankovní účet] (viz shodně pravomocný trestní příkaz a potvrzení o platbě), jenž měl žalovaný zřídit [datum] (viz rámcová smlouva založená v trestním spise).

4. Soud provedl dokazování návrhem na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru, kartou klienta, rámcovou smlouva o poskytování platebních služeb, listinou o ustanovení opatrovníka z [datum], výzvou k plnění závazku včetně dodejky, listinou o jmenování opatrovníka z [datum] vč. pověření, obžaloba Okresního státního zastupitelství v [obec], [číslo jednací], usnesením Okresního soudu ve [obec], č. j. P 159/2020-322, listinou o jmenování opatrovníka z [datum], smlouvou o poskytování sociální služby [číslo] vč. přílohy [číslo] rozhodnutím Úřadu práce ČR – Krajské pobočky ve [obec], [číslo jednací], lékařskou zprávou, protokolem o hlavním líčení sp. zn. [spisová značka], zpráva z 25. 7. 2019 vč. doručenky z DS, protokolem o výslechu obviněného a vyjádřením bývalého opatrovníka, ale nečiní z nich žádná relevantní skutková zjištění. <i>5. Podle § 135 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.</i> <i>6. Podle § 2993 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.</i> <i>7. Podle § 2995 o. z. vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby, vydá je ochuzenému, jen pokud byl ochuzený k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti nebo pokud nebyl svéprávný.</i> 8. Soud je podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Z této formulace je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že pokud již existuje pravomocné rozhodnutí trestního soudu, byť i v podobě trestního příkazu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 956/2012), soud si v civilním řízení nesmí tyto otázky posuzovat samostatně. Vázaností civilního soudu rozhodnutím trestního soudu o spáchání trestného činu a o osobě jeho pachatele se rozumí především vázanost skutkovými zjištěními trestního soudu, které vyústily v odsuzující rozsudek. Soud je v občanském soudním řízení vázán vždy rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, ale musí vycházet též z jiných rozhodnutí vydaných v trestním řízení a dbát o to, aby se s nimi nedostal do rozporu. V souvislosti s otázkou vázanosti odsuzujícím rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. jde zejména o to, které okolnosti rozhodné pro vyřešení sporu o náhradu škody, musí soud převzít z trestního rozsudku, aniž by je musel a mohl v občanském soudním znovu zjišťovat (srov. stanovisko NS ČSR z 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 22/79, jež nebylo v otázce odsuzujícího rozhodnutí překonáno – srov. a contrario rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8/1999).

9. V civilním řízení tedy již nelze provádět dokazování k těm skutkovým okolnostem, z nichž učinil trestní soud v pravomocném odsuzujícím rozsudku závěr o spáchání trestného činu a osobě jeho pachatele. Tento závěr má oporu v systematickém zařazení § 135 o. s. ř. mezi ustanovení o dokazování. Z výroku pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Uherském Hradišti plyne, že [jméno] [příjmení] způsobil žalobkyni úvěrovým podvodem škodu ve výši žalované částky (tj. 27 000 Kč). Z obsahu trestního spisu je pak zřejmé, že žalobkyně nárok v trestním řízení neuplatnila řádně, a proto s ní nebylo jako s poškozenou v trestním řízení jednáno a o náhradě škody nebylo rozhodnuto adhézním výrokem. Z uvedeného je tedy zřejmé, že, ačkoliv žalobkyně opravu nebyla ve smluvní poměru se [jméno] [příjmení] (jak správně podotkla), vznikl zde vůči jmenovanému mimosmluvní závazkový [anonymizováno], na jehož základě se mohla nároku domáhat nejen v původním trestním řízení (uplatnila-li by svůj nárok řádně), ale i v rámci řízení ve věcech občanskoprávních.

10. Nárok na náhradu škody plynoucí z trestného činu nevylučuje souběh s eventuálním bezdůvodným obohacením, přičemž platí, že žalobkyni se může dostat pouze té částky, o kterou přišla (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013).

11. Aplikačním kritériem i v případě skutkové podstaty obsažené v § 2993 o. z. nepochybně je, zda právě na podkladě neplatné či zrušené smlouvy (objektivně) došlo k získání majetkového prospěchu té které strany (neplatné či zrušené) smlouvy. O bezdůvodné obohacení se totiž (s přihlédnutím k § 2991 o. z.) nemůže jednat v situaci, pokud v majetkové sféře osoby (žalovaného), po které se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení, a která byla účastníkem neplatné či zrušené smlouvy, (objektivně) nedošlo k obohacení, tedy k rozmnožení její majetkové hodnoty anebo naopak pokud nedošlo ke zmenšení této majetkové hodnoty, ačkoliv by k tomu správně dojít mělo, kdyby obohacený po právu plnil svoje povinnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009). Tento právní závěr reflektuje skutečnost, že ust. § 2993 o. z. nezakládá presumpci vzniku a existence bezdůvodného obohacení (dané ustanovení není samostatnou skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení), ale představuje pouze způsob vypořádání bezdůvodného obohacení, k němuž mezi účastníky neplatné či zrušené smlouvy skutečně došlo, když nadále platí základní obligatorní předpoklad obohacení se bez spravedlivého důvodu (§ 2991 o. z.), nedochází-li tedy ke změně majetkové sféry, nelze hovořit o vzniku bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získaný majetkový prospěch, který se musí vydat, není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4100/2011, nebo ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3658/2012). Reflexí toho je pak ustanovení § 2995 o. z., které je na místě v projednávané věci aplikovat, když na základě absolutně neplatné smlouvy s žalovaným žalobkyně sice plnila, ale došlo k obohacení třetí osoby, a to [jméno] [příjmení] (srov. pravomocný trestní příkaz), přičemž se jednalo o plnění vylákané od žalobkyně lstí spočívající ve spáchání úvěrového podvodu, k němuž [anonymizováno]. [příjmení] zneužil žalovaného a jeho ovlivnitelnost a důvěřivost. Za takové situace je k vydání bezdůvodného obohacení dle § 2995 o. z. opět povinen [jméno] [příjmení]. V případě žalovaného by bylo možné dovodit obohacení v rozsahu částky, kterou mu [jméno] [příjmení] ponechával podle pravomocného trestního příkazu. V tomto směru obdržela žalobkyně procesní poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., na které ovšem adekvátně nereagovala, když se omezila na tezi, že plnila žalovanému, který jí má celou částku uhradit. Žalobkyně tedy neunesla procesní břemeno o tom, že by se sám žalovaný na její úkor fakticky obohatil. Plněním na bankovní účet žalovaného se tak stát nemohlo. Jestliže zákonodárce míní chránit osoby omezené ve svéprávnosti celou řadou opatření (srov. § 581 o. z., § 2995 o. z. aj.), pak nedává smysl, aby tato ochrana byla prolomena faktem, že taková osoba byla zneužita k uzavření smlouvy a na základě této smlouvy měla obdržet plnění, když se z těchto plnění obohatila od ní odlišná osoba. Z pravomocných trestních rozhodnutí je zřejmé, že hlavním beneficientem plnění byl [anonymizováno]. [příjmení], a proto by založení povinnosti žalovaného uhradit celou částku, která navíc žalobkyni nebyla přiznána v trestním řízení jen v důsledku toho, že se svým odborným aparátem (§ 5 odst. 1 o. z.) nedokázala nárok řádně po procesním poučení uplatnit, s poukazem na existenci smluvního [anonymizováno] a navazujících plnění pak bylo rozporné s § 1 a § 3 o. s. ř., podle nichž má být soudní řízení zárukou spravedlnosti. Zavázání žalovaného v poměrech této projednávané věci by zjevně nespravedlivé bylo, když by zcela popíralo ochranu zájmů (tj. prospěch) nesvéprávných (srov. LAVICKÝ, P. et al. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014 s. 2092 – 2095).

12. Soud neprovedl důkaz dotazem na [příjmení] [příjmení], neboť již v řízení bylo prokázáno, že se jednalo o účet vedený na jméno žalované, a na něj také bylo plněno. Soud má ovšem za to, že ani plnění na tento účet pasivní legitimaci žalovaného v kontextu celé žalované částky nezakládá. Tento účet totiž byl pouze platebním místem, na který bylo plněno v důsledku úvěrového podvodu [anonymizováno]. [příjmení], pročež plnění v podstatě nabyla osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 179/2014), jež se na úkor žalobkyně obohatila. Nelze ani přehlížet, že příslušná smlouva s bankou z [datum] neobsahuje žádný údaj o tom, že žalovaný byl omezen ve svéprávnosti a není ani zastoupen veřejným opatrovníkem, jehož tehdy měl. Byla-li smlouva o zřízení účtu uzavřena samotným žalovaným, je neplatná podle § 581 o. z., neboť existence účtu bez vědomí opatrovníka je způsobilá ohrozit práva a oprávněné zájmy osoby, jejíž svéprávnost byla omezena, a proto k ochraně této osoby je třeba dovodit neplatnost smlouvy, kterou byl takový účet zřízen.

13. Je pak třeba také doplnit, že soud nemohl žalovaného zavázat ani co do částky [částka] (navzdory formulaci„ obdržel od [jméno] [příjmení] částku ve výši [částka], popř. [částka]“), neboť civilní soud není v rozsahu škody vázán pravomocným trestním rozhodnutím, nýbrž škoda musí být v civilním řízení náležitě tvrzena a prokázána (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1954, sp. zn. Cz 491, vydané pod č. č. 47/1954 Sbírky rozhodnutí čs. soudů a rozhodnutí pléna Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 25. 11. 1976, sp. zn. Pls 2/76, vydané pod č. 27/1977 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto soud trval na tom, aby konkrétní nárok vůči žalovanému tvrdila a prokázala žalobkyně, která ovšem na toto procesní poučení dostatečně nezareagovala.

14. S ohledem na shora uvedené má proto soud za to, že primárně měla žalobkyně své nároky směřovat vůči [jméno] [příjmení] a v případě žalovaného sice byla nejvýše až do částky [částka] dána s ohledem na pravomocný trestní příkaz pasivní legitimace i samotného žalovaného, avšak v tomto směru žalobkyně neunesla procení břemena, a proto nebylo možné žalovaného zavázat ani v této dílčí části (do částky [částka]), v níž se mohl žalovaný objektivně na úkor žalobkyně obohatit. Byla-li žaloba zamítnuta do jistiny, muselo dojít také k zamítnutí žalovaného příslušenství, jež sdílí osud věci hlavní (§ 510 odst. 2 o. z.). Soud proto žalobu zamítl (výrok I.).

15. Zamítnutí žaloby představuje procesní úspěch žalovaného, jemuž proto vzniklo podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady řízení ve výši [částka] tvořené paušální náhradou (4× [částka] dle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, v účinném znění (dále jen „vyhl. č. 254/2015 Sb.“), za následující úkony: 2× podání ve věci samé dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 254/2015 Sb., 1× příprava účasti dle § 1 odst. 3 písm. b) vyhl. č. 254/2015 Sb., 1× účast při jednání dle § 1 odst. 3 písm. c) vyhl. č. 254/2015 Sb.). Náhradu nákladů řízení je žalobkyně povinna zaplatit k rukám opatrovníka (zástupce) žalovaného.

16. Stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.