11 C 151/2023

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kolumberem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 62 602,29 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 33 361 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 42 076,95 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 57 913,45 Kč za dobu od 20. 6. 2023 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 62 602,29 Kč za dobu od 20. 6. 2023 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 62 602,29 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným dne 23. 6. 2021 uzavřela smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytla revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši 27,88 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,16 % z úvěrového rámce. Žalovaný uhradil pouze 5 372 Kč a následně se dostal s úhradou splátek do prodlení. Žalobkyně proto prohlásila úvěr ke dni 15. 3. 2023 za splatný. Ke dni sepsání žaloby žalovanému ze smlouvy zůstal dluh v celkové výši 12 385,21 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 9 426,37 Kč, poplatků za pojištění ve výši 196,84 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 1 314 Kč a smluvních pokut ve výši 1 448 Kč. Žalobkyně dále požadovala úrok kapitalizovaný za dobu od 16. 3. 2023 do 19. 6. 2023 ve výši 3 523,23 Kč a úrok z prodlení kapitalizovaný za dobu od 30. 3. 2023 do 19. 6. 2023 ve výši 417,37 Kč. Za navazující období jdoucí od 20. 6. 2023 do zaplacení požadovala úrok ve výši 15 % ročně z částky 9 426,37 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 385,21 Kč (nárok č. 1).

2. Žalobkyně dále s žalovaným uzavřela dne 4. 7. 2020 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytla revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši 26,28 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaný celkem načerpal 114 798 Kč a uhradil 86 065 Kč. Jelikož se dostal s úhradou splátek do prodlení, žalobkyně prohlásila úvěr ke dni 15. 3. 2023 za splatný. Ke dni sepsání žaloby žalovanému ze smlouvy zůstal dluh v celkové výši 50 217,08 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 48 487,08 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 730 Kč a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně dále požadovala úrok kapitalizovaný za dobu od 16. 3. 2023 do 19. 6. 2023 ve výši 7 213,01 Kč a úrok z prodlení kapitalizovaný za dobu od 30. 3. 2023 do 19. 6. 2023 ve výši 1 682 Kč. Za navazující období jdoucí od 20. 6. 2023 do zaplacení požadovala úrok ve výši 15 % ročně z částky 48 487,08 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50 217,08 Kč (nárok č. 2).

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Provedeným dokazováním soud ve vztahu k nároku č. 1 zjistil, že mezi účastníky byla dne 23. 6. 2021 uzavřena smlouva s názvem [anonymizováno] půjčka – revolvingový úvěr [číslo] (žalovaný návrh smlouvy akceptoval tím, že na poskytnutý úvěr uhradil celkem 5 372 Kč), na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši 27,88 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,16 % z úvěrového rámce (viz cit. smlouva).

5. Na účet žalovaného byla dne 23. 6. 2021 připsána částka 10 000 Kč. Žalovaný uhradil celkem částku 5 372 Kč (viz opis výpisu proplacení smlouvy, výpis čerpání, splátek a úhrad k úvěru [číslo]).

6. Ve vztahu k nároku č. 2 bylo zjištěno, že dne 4. 7. 2020 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o kreditní kartě [číslo] na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši 26,28 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. (viz cit. smlouva).

7. Na účet žalovaného byly postupně připsány částky v celkové výši 114 798 Kč. Žalovaný uhradil celkem částku 86 065 Kč (viz výpis čerpání, splátek a úhrad k úvěru [číslo]).

8. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně ve vztahu k oběma smlouvám uvedla, že před uzavřením každé ze smluv byla úvěruschopnost žalovaného prověřena prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky, která může být žadateli o úvěr schválena, aniž by došlo k jeho předlužení. V podrobnostech žalobkyně odkázala na přiložené listiny, z nichž je patrné, že žalobkyně vycházela při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného z informací poskytnutých jí žalovaným, aniž by však tyto ověřovala. Žalovaný v případě nároku č. 1 žalobkyni uvedl, že bydlí u rodičů, nemá děti, jeho výše příjmu činí 21 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 50 000 Kč a měsíční výdaje 500 Kč. V případě nároku č. 2 žalovaný uvedl, že je bezdětný, bydlí u rodičů, výše jeho příjmu činí 20 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 20 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti 1 500 Kč. Žalobkyně dále měla ověřovat bonitu klienta v externích registrech dlužníků. Žalobkyně však ke svým tvrzením nepředložila žádné relevantní důkazy (např. pracovní smlouvu, výpisy z účtu, potvrzení o provedení lustrace v externích registrech apod.). <i>9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>10. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>11. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>13. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 14. Povinností poskytovatele úvěru je řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni) před uzavřením smlouvy, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele.

15. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

16. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

17. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

18. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

19. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

20. V dané věci, jak z výše uvedeného vyplývá (odst. 8 odůvodnění), žalobkyně úvěruschopnost žalovaného nevyhodnotila s odbornou péčí ve smyslu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně v řízení netvrdila a neprokázala, že by si informace poskytnuté jí žalovaným ověřila, a to např. tak, že by si od žalovaného vyžádala listiny prokazující výši příjmu, výši výdajů na bydlení. Žalobkyně sice tvrdila, že si ověřila bonitu žalovaného nahlédnutím do externích databází dlužníků, důkazy prokazující toto tvrzení však soudu rovněž nenabídla.

21. V otázce řádného přezkoumání úvěruschopnosti žalobkyně neunesla procesní břemena, přičemž o příslušná procesní poučení se připravila svou omluvenou neúčastí u jednání soudu.

22. Neboť nebylo prokázáno, že by žalobkyně splnila své zákonné povinnosti stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je třeba uzavřít, že důsledkem je absolutní neplatnost dotčených úvěrových smluv. Z absolutně neplatných smluv nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovaný obdržel od žalobkyně v prvním případě částku 10 000 Kč a dosud jí zaplatil 5 372 Kč, ve druhém případě postupně načerpal částku 114 798 Kč a žalobkyni na svůj dluh zaplatil 86 065 Kč, pročež jí tak stále dluží celkově 33 361 Kč (4 628 Kč + 28 733 Kč). Soud jej proto zavázal k zaplacení této částky a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

23. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků, poplatků a smluvních pokut, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

24. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 33 361 Kč coby poskytnuté jistiny po započtení úhrad žalovaného. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

25. Z hlediska nákladového výroku soud podotýká, že ve věci byl úspěšnější žalovaný, když úspěch žalobkyně je dán poměrem přiznané částky 33 361 Kč a částky odpovídající celému předmětu řízení 81 378,13 Kč (jistina ve výši 62 602,29 Kč + příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 18 775,84 Kč), vyjádřeným v procentuální výši 41 %. Úspěch žalovaného tak představuje 59 %, jemuž by tak svědčilo právo na náhradu 18 % (59 % - 41 %) nákladů řízení. Soud nicméně z obsahu spisu žádné náklady procesně nečinného žalovaného nezjistil, a proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal (ust. § 142 odst. 2 o. s. ř.).

26. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. jsou povinnosti v rozsudku uložené splatné do tří dnů od právní moci rozsudku.