19 C 163/2022

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Polehlou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 16 900 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 100 Kč za dobu od 15. 5. 2020 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení</b> <b>a) částky 7 400 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 522,71 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 556,09 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 9 626,51 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 626,51 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do 14. 5. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 526,51 Kč za dobu od 15. 5. 2020 do zaplacení,</b> <b>b) částky 4 400 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 907,36 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 320,76 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 3 388,70 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 388,70 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (dále též„ společnost“) a žalovaným byla dne 11. 4. 2014 uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na jejímž základě společnost žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutí peněžních prostředků úrok ve výši 1 400 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, a to v 58 týdenních splátkách ve výši 300 Kč. Žalovaný zaplatil na svůj dluh pouze 4 900 Kč. Žalobkyně požaduje kromě dlužné jistiny ve výši 9 626,51 Kč a poplatků ve výši 2 873,49 Kč dále úrok ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 23. 5. 2015 do zaplacení, který za dobu do 6. 12. 2019 kapitalizovala částkou 10 522,71 Kč, a dále úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 30. 5. 2015 do zaplacení, který za dobu do 6. 12. 2019 kapitalizovala částkou 3 556,09 Kč (nárok č. 1). Dále byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena dne 10. 1. 2014 smlouva o půjčce [číslo] na jejímž základě společnost žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutí peněžních prostředků úrok ve výši 1 400 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, a to v 58 týdenních splátkách ve výši 300 Kč. Žalovaný zaplatil na svůj dluh pouze 13 000 Kč. Žalobkyně požaduje kromě dlužné jistiny ve výši 3 388,70 Kč a poplatků ve výši 1 011,30 Kč dále úrok ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 21. 2. 2015 do zaplacení, který za dobu do 6. 12. 2019 kapitalizovala částkou 3 907,36 Kč, a dále úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 28. 2. 2015 do zaplacení, který za dobu do 6. 12. 2019 kapitalizovala částkou 1 320,76 Kč (nárok č. 2). Pohledávky za žalovaným z obou smluv byly postoupeny na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019. Žalovaný po postoupení pohledávek na žalobkyni již neuhradil ničeho.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Provedeným dokazováním soud ve vazbě k nároku č. 1 zjistil, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba] byla dne 11. 4. 2014 uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na jejímž základě společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 1 400 Kč, s poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a s poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč (celkem tedy částku 17 400 Kč) splatit v 58 týdenních splátkách ve výši 300 Kč, přičemž první splátku byl žalovaný povinen zaplatit nejpozději 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku až po poslední vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že od věřitele převzal v hotovosti peněžní prostředky (smlouva o půjčce [číslo]). Žalovaný zaplatil podle tvrzení žalobkyně celkem částku ve výši 4 900 Kč.

4. Ve vazbě k nároku č. 2 soud zjistil, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba] byla dne 10. 1. 2014 uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na jejímž základě společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 1 400 Kč, s poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a s poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč (celkem tedy částku 17 400 Kč) splatit v 58 týdenních splátkách ve výši 300 Kč, přičemž první splátku byl žalovaný povinen zaplatit nejpozději 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku až po poslední vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že od věřitele převzal v hotovosti peněžní prostředky (smlouva o půjčce [číslo]). Žalovaný zaplatil podle tvrzení žalobkyně celkem částku ve výši 13 000 Kč.

5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, právní předchůdce žalobkyně provedl hodnocení žalovaného dle údajů o jeho příjmech a výdajích. V tomto směru bylo ve vazbě k nároku č. 1 v žalobkyní předložené formulářové listině nazvané karta zákazníka vyplněno, že žalovaný žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, je zaměstnán jako číšník, jeho zaměstnavatelem je [právnická osoba] Jeho měsíční příjmy představuje mzda ve výši 16 500 Kč, měsíční výdaje činí 11 000 Kč (3 000 Kč nájem/inkaso, 3 500 Kč výdaje domácnosti, 4 000 Kč splátky/půjčky/alimenty, 500 Kč výdaje na telefon). Půjčky od jiných poskytovatelů nemá. V části nazvané dokumenty k ověření jsou uvedeny výplatní pásky, pracovní smlouva/ŽL, nájemní smlouva a SIPO (karta zákazníka ze dne 11. 4. 2014). Ve vazbě k nároku č. 2 bylo v žalobkyní předložené listině nazvané karta zákazníka vyplněno, že žalovaný žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, je zaměstnán jako číšník, jeho zaměstnavatelem je [příjmení] [příjmení] [jméno]. Jeho měsíční příjmy představuje mzda ve výši 12 600 Kč, měsíční výdaje činí 6 700 Kč (2 000 Kč nájem/inkaso, 2 000 Kč výdaje domácnosti, 2 400 Kč splátky/půjčky/alimenty, 300 Kč výdaje na telefon). Půjčky od jiných poskytovatelů nemá. V části nazvané dokumenty k ověření jsou uvedeny výplatní pásky, pracovní smlouva/ŽL a nájemní smlouva (karta zákazníka ze dne 10. 1. 2014).

6. Žalobkyně v žalobních tvrzeních uvedla, že poskytnuté údaje od žalovaného její právní předchůdce ověřil doklady vyžádanými od žalovaného, mezi které patří výplatní pásky, pracovní smlouva a nájemní smlouva. Žádné relevantní listiny (vyjma karet zákazníka) však žalobkyní označeny a předloženy nebyly. 7. [právnická osoba] pohledávky za žalovaným z obou smluv o půjčce postoupila na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku). <i>8. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> <i>9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 10. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Pohledávky za žalovaným ze smluv o půjčce [číslo] [číslo] postoupila společnost [právnická osoba] žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 uzavřené mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ve smyslu § 1879 a násl. o. z. Postoupení bylo soudu doloženo smlouvou o postoupení pohledávek, přičemž žalovanému byla změna v osobě věřitele oznámena společností [právnická osoba] dopisem ze dne 6. 12. 2019. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

11. Ačkoliv na předložených smlouvách o půjčce je podpis obou smluvních stran, soud nicméně shledal, že smlouvy jsou neplatným právním jednáním podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., neboť s ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek, byť žalovaný svůj dluh z počátku splácel.

12. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z informací získaných od žalovaného v kartě zákazníka ze dne 11. 4. 2014 a v kartě zákazníka ze dne 10. 1. 2014, a tyto informace ověřil oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Mezi takové doklady pak patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva a nájemní smlouva (tvrzení žalobkyně). Žalobkyně však nevylíčila rozhodné skutečnosti, když nepopsala, jaká konkrétní zjištění vypovídající o úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdce učinil, na základě jakých důkazů (potvrzení, prohlášení, výpisů) a jak je vyhodnotil. Žalobkyně pouze tvrdila, že její právní předchůdce údaje zjištěné od žalovaného ověřil doklady předloženými žalovaným, které jsou zaznamenány v listinách nazvaných karta zákazníka, neuvedla však, kterými konkrétními listinami její právní předchůdce prověřil tu kterou konkrétní položku příjmů či výdajů uvedenou v kartách zákazníka. Právní předchůdce žalobkyně si rovněž neověřil, zda žalovaný prochází registry dlužníků (např. NRKI, registr SOLUS apod.), kdy se pouze spokojil s tvrzením žalovaného, že nemá žádné půjčky či úvěry u jiných poskytovatelů. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženými prohlášeními žalovaného o jeho osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

14. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti), je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

17. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z., jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

18. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčených smluv o půjčce.

19. Jestliže jsou tedy obě smlouvy o půjčce neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala z půjček založených těmito smlouvami. Žalobkyni proto nebylo možné přiznat ani v jednom případě žalovanou jistinu a dlužnou část poplatku, jakož ani požadované příslušenství (smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení).

20. Při závěru o neplatnosti obou smluv je nicméně s ohledem na zásadu iura novit curia třeba právní poměr mezi právním předchůdcem žalobkyně, resp. po postoupení pohledávek žalobkyní, a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 2991 odst. 1 o. z., spočívající v tom, že žalovaný obdržel od právního předchůdce žalobkyně v obou případech částku 10 000 Kč náležející právnímu předchůdci žalobkyně, aniž by pro takové platby existoval (platný) právní důvod. Došlo tak k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení spočívajícího v získání majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu (srov. § 2992 odst. 2 o. z.). Z dokazování vyplynulo, že žalovaný poskytl právnímu předchůdci žalobkyně v prvním případě (nárok č. 1) celkově částku 4 900 Kč, která měla sloužit jako platba splátek; jelikož je však smlouva neplatná, je nezbytné tuto částku použít na snížení bezdůvodného obohacení, které tak aktuálně činí 5 100 Kč. Ve druhém případě (nárok č. 2) žalovaný poskytl právnímu předchůdci žalobkyně celkově částku 13 000 Kč, která měla taktéž sloužit jako platba splátek; jelikož je však i tato smlouva neplatná, je nezbytné rovněž tuto částku použít na snížení bezdůvodného obohacení, které tak těmito platbami žalovaný již celé splatil. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni, na kterou pohledávky z obou smluv o půjčce přešly, částku ve výši 5 100 Kč, k jejíž zaplacení soud žalovaného zavázal.

21. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 5 100 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti a splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, je nezbytné v daném případě vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., tedy za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě.

22. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván výzvou k plnění ze dne 7. 5. 2020, která byla předána k poštovní přepravě dne 10. 5. 2020 a podle § 573 o. z., byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 13. 5. 2020. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do 14. 5. 2020. Žalovaný na výzvu nijak nereagoval, ode dne následujícího se tedy ocitl v prodlení a žalobkyni vzniká od 15. 5. 2020 nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (tj. 10 %). Žalobkyně se domáhala zaplacení úroku z prodlení pouze ve výši 8,05 % ročně, soud proto (vázán jejím návrhem) zavázal žalovaného k zaplacení úroku z prodlení v žalobkyní požadované nižší výši, avšak až od 15. 5. 2020 a pouze z částky 5 100 Kč, na kterou žalobkyni podle výsledku dokazování vzniklo právo.

23. Soud tedy zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 5 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 100 Kč za dobu od 15. 5. 2020 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ke dni vyhlášení rozsudku (7. 6. 2022) v řízení úspěšná co do přiznání částky 5 100 Kč s úroky z prodlení kapitalizovanými ke dni vyhlášení rozsudku, přičemž v žalobě požadovala ke dni rozhodnutí částku 16 900 Kč s příslušenstvím. Je tak zcela evidentní, že převážně úspěšný v řízení je žalovaný. Tento však žádné soudně uznatelné náklady řízení nedoložil, a vzhledem k tomu, že tyto se nepodávají ani z obsahu soudního spisu, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

25. Stanovené platební povinnosti soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.