19 C 171/2021

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl soudcem Mgr. Milanem Polehlou ve věci žalobců: a) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobkyně a žalobce b) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobkyně a žalobce proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená opatrovníkem územní celek sídlem adresa o výživné zletilého dítěte <b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zrušení vyživovací povinnosti, stanovené jí vůči žalované rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 8. 2018, č. j. [číslo jednací], částkou 200 Kč měsíčně, a to k datu 1. 7. 2021, se zamítá.</b> <b>II. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zrušení vyživovací povinnosti, stanovené mu vůči žalované rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 8. 2018, č. j. [číslo jednací], částkou 300 Kč měsíčně, a to k datu 1. 7. 2021, se zamítá</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobci se domáhali vydání rozhodnutí, kterým by byla k datu 1. 7. 2021 zrušena jejich vyživovací povinnost k žalované s tím, že o výživném na tehdy nezletilou žalovanou bylo naposledy rozhodováno rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 8. 2018, č. j. [číslo jednací], kterým byla nařízena ústavní výchova nezletilé a současně bylo rozhodnuto o tom, že žalobce je povinen přispívat na výživu nezletilé s účinností od 1. 9. 2018 částkou 300 Kč měsíčně a žalobkyně částkou 200 Kč měsíčně. V současné době je již žalovaná zletilá a zdržuje se v Dětském domově ve [obec], kde studuje praktickou školu a kde má být do června 2021. Od 1. 7. 2021 by měla být umístěna do zařízení pro osoby s postižením [anonymizována tři slova] v [obec], kde bude pobírat mj. příspěvek pro osoby se zdravotním postižením. Současně je jí vyřizován i invalidní důchod. Vzhledem k tomu, že žalovaná je již zletilá, od 1. 7. 2021 bude umístěna v zařízení pro osoby s postižením a bude mít nárok invalidní důchod a příspěvek na péči, měla by být nejpozději k tomuto datu jejich vyživovací povinnost k žalované zrušena.

2. Opatrovník žalované se zrušením vyživovací povinnosti nesouhlasil s tím, že žalovaná trpí závažnou duševní poruchou, a to středně těžkou mentální retardací s poruchami chování. Onemocnění je vrozené a dostupnými medicínskými prostředky nevyléčitelné. Příznačné pro ně je, že její mentální věk se opožďuje s věkem biologickým, kdy je na úrovni předškolního věku. Vzhledem k nepříznivému zdravotnímu stavu nebude žalovaná nikdy schopna si zvyšovat svůj příjem vlastním přičiněním, takže vyživovací povinnost žalobců k ní bude trvat celý život. Kromě toho žalovaná hodlá pokračovat ve studiu na Střední škole [anonymizována tři slova] [obec], na obor [část obce] [anonymizováno].

3. Ještě před prvním jednáním, které se konalo dne 31. 3. 2022, byli oba dva žalobci soudem písemně vyzváni k tomu, aby doplnili skutková tvrzení k žalobě ohledně toho, jaké měli od 1. 7. 2021 doposud příjmy – mzdu, podporu v nezaměstnanosti, sociální dávky, zda měli nějaké jiné vyživovací povinnosti, jaké měli měsíční náklady spojené s bydlením (nájem a inkaso), jaké měli event. náklady se zdravotním stavem či jiné neběžné výdaje (exekuce, splátky půjček, úvěrů apod.) a současně byli soudem vyzváni k tomu, aby tato doplněná tvrzení doložili i příslušnými listinami. Žalobci na to nijak nereagovali, nic nedotvrdili a nic nedoložili. K nařízenému jednání se pak, ač k němu byli řádně obesláni, nedostavili. Půlhodiny před zahájením jednání telefonicky sdělil pan [celé jméno žalobce], že se oba žalobci nestihnou dostavit k jednání, protože měli autonehodu a stojí u [obec] O odročení jednání nepožádal. Ani samotnou omluvu nepovažoval soud za důvodnou, mj. proto, že soudní jednání bylo nařízeno tak, aby žalobci, kteří žijí v [obec], měli dost času na to, aby se k jednání do Zlína mohli dostavit. Bylo přitom na nich, jak si cestu k soudu zorganizují a v zásadě nebyl žádný důvod k tomu, aby k jednání z [obec] do Zlína jeli přes [obec], které leží úplně mimo trasu obou měst. Soud tedy jednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

4. Z provedených důkazů zjistil soud následující skutkový stav: o výživném žalobců vůči žalované bylo naposledy rozhodováno rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 8. 2018, č. j. [číslo jednací], kterým byla nařízena ústavní výchova nezletilé a současně bylo rozhodnuto o tom, že žalobce je povinen přispívat na výživu nezletilé od 1. 9. 2018 částkou 300 Kč měsíčně a žalobkyně částkou 200 Kč měsíčně. Poměry účastníků tehdy byly takové, že oba žalobci byli nejprve nezaměstnaní, žalobce si pak příležitostně přivydělával brigádami, v období od 14. 9. 2017 do 26. 9. 2017 byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání ÚP v [obec], kde byl sankčně vyřazen, od prosince 2017 do května 2018 byl zaměstnán u [ulice] [územní celek] [anonymizováno] s průměrným čistým měsíčním příjmem 14 681 Kč a od 25. 6. 2018 byl znovu veden v evidenci uchazečů ÚP v [obec]. Žalobkyně byla v období od 27. 11. 2017 do 6. 2. 2018 vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání ÚP v [obec], ze které byla 6. 2. 2018 sankčně vyřazena. Žádné dávky v hmotné nouzi žalobci nepobírali. Nezletilá [jméno] byla umístěna v dětském domově, žalobci se o ni žádným způsobem nezajímali. Výživné, které bylo žalobcům stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 1. 2004, č. j. [číslo jednací], částkou 300 Kč měsíčně, resp. částkou 200 Kč měsíčně, hradili nepravidelně. Žalobci žili v podnájmu s dalšími dvěma nezletilými dětmi. Nezletilá [jméno] trpěla středně těžkou mentální retardací a její vzdělávání probíhalo dle individuálního vzdělávacího plánu (viz citovaný rozsudek).

5. K poměrům žalobců v předmětném období soud zjistil, že žalobce je v evidenci ÚP v [obec] od 3. 9. 2021 doposud. Žádné dávky SSP nepobíral. Žalobkyně v evidenci ÚP v [obec] není. Od měsíce 7/ 2021 pobírala příspěvek na bydlení ve výši 11 986 Kč měsíčně, resp. od měsíce 2/ 2022 ve výši 13 123 Kč měsíčně; dále pobírala přídavky na dítě na [jméno] [celé jméno žalobkyně] a [jméno] [celé jméno žalobkyně] od měsíce 7/ 2021 ve výši 600 Kč měsíčně na každou z nich a od měsíce 2/ 2022 ve výši 770 Kč měsíčně na každou z nich a od měsíce 7/ 2021 do měsíce 2/ 2022 pobírala příspěvek na živobytí ve výši 3 500 Kč až 4 000 Kč měsíčně (viz zpráva ÚP ČR - krajská [pobočka]). Poživateli důchodu od ČSSZ žalobce ani žalobkyně nejsou (viz zpráva ČSSZ [obec]).

6. K poměrům žalované v předmětném období soud zjistil, že žalovaná byla až srpna 2021 umístěna v Dětském domově, [anonymizována čtyři slova] a [anonymizována dvě slova] [obec], [příjmení], kde studovala jednoletou praktickou školu. Nyní žije v domově pro osoby se zdravotním postižením Centra [ulice] v [obec], a to na základě Smlouvy o poskytnutí služby sociální péče v Centru [ulice]. Služba v DOZP [ulice] je jí poskytována 24 hodin denně. Pobírá invalidní důchod III. stupně ve výši 14 160 Kč a příspěvek na péči 12 800 Kč, který ale celý náleží poskytovateli péče. Za pobyt v Centru [ulice] platí celkem 22 100 Kč měsíčně. Žalobci s ní v kontaktu nejsou a zájem o ni nejeví (viz zpráva DD, [anonymizována dvě slova] a PrŠ [obec], [příjmení] a Centra [ulice]). Od ledna 2021 byl žalované vyplácen invalidní důchod III. stupně ve výši 13 382 Kč měsíčně, resp. od ledna 2022 ve výši 14 160 Kč měsíčně (viz zpráva ČSSZ [obec], Centra [ulice] a ČSSZ [obec]). Žalovaná trpí závažnou duševní poruchou, která velmi nepříznivě ovlivňuje její schopnosti rozpoznávací i ovládací, není schopna právně jednat, není schopna vyřizovat žádné administrativní záležitosti apod. Její onemocnění je vrozené a dostupnými medicinskými prostředky nevyléčitelné. Žalovaná ani není schopná pracovat (viz znalecký posudek znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ve spisu zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka]).

7. Jiné důkazy soud neprováděl, když ze strany žalobců ani opatrovníka žalované žádné další důkazy navrhovány nebyly, resp. návrh opatrovníka na to, aby soud vyčkal, zda žalovaná bude přijata ke studiu na Střední školu [anonymizována tři slova] v [obec], soud neakceptoval, neboť při svém rozhodování soud vychází ze stavu, jaký je ke dni rozhodování soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). <i>8. Podle § 910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném a účinném znění (dále jen„ o. z.“) předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti.</i> <i>9. Podle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.</i> <i>10. Podle § 163 věty první o. s. ř. rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách je možno na návrh změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek.</i> 11. Právní hodnocení: ústavněprávní základ ochrany rodiny a rodičovství je obsažen v článku 32 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně článek 32 odst. 4 Listiny garantuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči. Tento ústavně zaručený princip ochrany práv zahrnuje ze strany rodičů zajištění podmínek materiální i nemateriální povahy toho, aby dítě mohlo dostatečně rozvíjet své možnosti a schopnosti vedoucí k jeho uplatnění ve společnosti. Pokud jde o materiální podmínky, ty se realizují prostřednictvím povinnosti rodičů podílet se na vyživovací povinnosti ke svým dětem podle kritérií uvedených v § § 910 a 911 o. z.

12. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je tedy dána přímo ze zákona a trvá do té doby, dokud děti nejsou schopny se samy živit. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné dítěte je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu), resp. jak praví zákon„ neschopnost sám se živit“. Jak přitom plyne z důvodové zprávy k ustanovení § 911 občanského zákoníku„ zásadní podmínkou přiznání výživného je potřeba dítěte, jeho schopnost sám se o sebe – pokud jde o výživu - postarat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14).

13. Schopnost samostatně se živit znamená, že oprávněný je schopen samostatně uspokojovat všechny své potřeby, a to jak hmotné, kulturní a další včetně potřeby bytové. Jinými slovy to znamená, že oprávněný má určitý trvalý příjem finančních prostředků, z něhož své potřeby hradí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 3113/10).

14. Z výše citovaného vyplývá, že trvání vyživovací povinnosti není vázáno na věk dítěte, ale trvá po celou dobu, po kterou dítě není schopno se živit. Věková hranice 18 let, resp. dosažení zletilosti dítěte, není pro trvání vyživovací povinnosti důležitá, jak se mylně domnívají žalobci.

15. Rovněž tak skutečnost, že žalovaná se v daném případě odstěhovala z dětského domova do zařízení pro osoby s postižením, nemá na trvání vyživovací povinnosti žalobců vůči žalované žádný vliv, protože to, kde dítě žije, není kritériem pro trvání vyživovací povinnosti.

16. Stejně tak přiznání invalidního důchodu či příspěvku na péči osoby s postižením není samo o sobě důvodem pro zánik vyživovací povinnosti. Jak je dovozováno v odborné literatuře i v judikatuře, v některých případech může vyživovací povinnost rodičů k dítěti trvat po celý jeho život. To se týká zletilých nesvéprávných osob, které kvůli dlouhodobému nepříznivému zdravotnímu stavu nejsou a eventuálně ani nikdy nebudou schopny se samy živit. K tomu se vyjádřil Ústavní soud ČR v nálezu I. ÚS 2306/12 z 13. 3. 2013, kdy konstatoval, že:„ objektivní nemožnosti dítěte živit se samostatně z důvodu těžkého zdravotního postižení nemůže být přičítána k tíži tohoto dítěte v tom smyslu, že by po přiznání sociálních dávek, již nemělo mít právo podílet se na životní úrovni svých rodičů a nemělo mít právo na výživné ze strany rodiče. Takto znevýhodněné dítě si své postižení nezpůsobilo a naopak potřebuje pomoc po všech stránkách, aby jeho život byl co nejvíce snesitelný v rámci již tak omezených možností. Důsledky (i majetkové, tj. vyživovací povinnost) takového postižení dítěte proto musí jít k tíži toho, kdo dítě na svět – dobrovolně a při vědomí všech možných důsledků – přivedl, tedy rodiče, pokud to samozřejmě jeho majetkové možnosti objektivně umožňují“. Ve shodě s tím rovněž nález I. ÚS 1996/12 ze dne 24. 7. 2013 zdůrazňuje, že:„ přiznáním invalidního důchodu a příspěvku na péči (resp. dalších dávek), nezaniká automaticky vyživovací povinnost k dítěti, které není schopno se samo živit“.

17. Nejvyšší soud pak v rozhodnutí sp. zn. 30 C 58/2014 ze dne 6. 9. 2016 konstatoval, že vyživovaná osoba nemá nárok jen na uspokojení těch nejzákladnějších potřeb, jako je jídlo, ošacení, bydlení, lékařská péče apod., ale musí mít prostředky i na jiné zájmy a aktivity jako je např. kulturní vyžití, lázně apod., což nemusí být zajištěno jen z invalidního důchodu nebo sociálních dávek. A to je i případ žalované, která sice pobírá invalidní důchod III. stupně ve výši 14 160 Kč a dále pobírá příspěvek na péči III. stupně ve výši 12 800 Kč, současně ale platí, že příspěvek na péči v plné výši náleží Centru [ulice] a je využíván k úhradě za poskytované služby sociální péče a z invalidního důchodu III. stupně si žalovaná musí doplácet další platby do celkové částky 22 100 Kč, které v tomto Centru měsíčně platí.

18. Za situace, kdy žalovaná vzhledem ke svému postižení není schopna se sama živit, není schopna pracovat a je dosud zcela odkázána na invalidní důchod a sociální dávky, nejsou ve smyslu ust. § 911 odst. 1 o. z. podmínky pro zrušení vyživovací povinnosti žalobců vůči ní v daném případě splněny.

19. Kromě toho výživné ve výši 300 Kč měsíčně u žalobce, resp. 200 Kč měsíčně u žalobkyně, bylo stanoveno již rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě, č. j. [číslo jednací] ze dne 6. 11. 2004. To znamená, že za dobu 18 let se výše výživného žalobců nijak nezměnila, přestože cenová hladina se za tuto dobu změnila velmi výrazně. V tomto směru lze v současnosti výživné ve výši 300 Kč měsíčně, resp. 200 Kč měsíčně, považovat spíše jen za výživné symbolické. Vzhledem k tomu, že takto nízké výživné platí žalobci žalované celou tuto dobu, na její výchově a péči se nijak nepodílí a ani se o ni nezajímají, nelze ani konstatovat, že by další trvání této vyživovací povinnosti v uvedené výši bylo v rozporu s dobrými mravy nebo zneužitím práva (k tomu též již jednou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 C 58/2014 ze dne 6. 9. 2016).

20. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že podmínky pro zrušení vyživovací povinnosti v daném případě nejsou splněny, vyvstávala otázka, zda zde není prostor alespoň pro snížení výživného. Nicméně to, že vyživovací povinnost vůči žalované by měla být alespoň snížena, měli tvrdit a prokazovat sami žalobci. Oni nic takového ani netvrdili a nic neprokazovali a dokonce ani nereagovali na výzvu soudu, kde byli k ozřejmění svých aktuálních poměrů vyzváni. Z toho, co si zjistil o poměrech žalobců sám soud, přitom nelze učinit závěr o tom, že by vyživovací povinnost obou žalobců k žalované měla být alespoň snížena. K poměrům žalobce soud zjistil, že tento nikde nepracuje a nepobírá ani žádné sociální dávky, ale není zřejmé, proč tomu tak je. Žalobkyně rovněž nikde nepracuje a její příjem tvoří příspěvek na bydlení a příspěvek na živobytí. Jiné příjmy nemá a ani u ní není zřejmé, proč tomu tak je. Jejich aktuální situace zhruba odpovídá situaci, ve které se žalobci nacházeli v době posledního rozhodování soudu o výživném, to je v srpnu 2018. Rovněž poměry žalované se od té doby fakticky příliš nezměnily, neboť i nadále není schopna se sama živit a je zcela odkázána na invalidní důchod III. stupně a sociální dávky.

21. Soud proto návrhy žalobců na zrušení vyživovací povinnosti k žalované jako nedůvodné zamítl (výroky I. a II. rozsudku).

22. Náklady řízení: o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalobci ve věci úspěšní nebyli a právo na náhradu nákladů řízení tudíž nemají a žalovaná, resp. opatrovník žalované, se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal (výrok III. rozsudku).