19 C 191/2023

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Polehlou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného a žalované 2. celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalovaného a žalované o zaplacení 209 750,45 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný 1) a žalovaná 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 7 411,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 411,20 Kč za dobu od 22. 12. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení částky 202 339,25 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 144,55 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 284,18 Kč, úroku ve výši 21,2 % ročně z částky 209 750,45 Kč za dobu od 27. 3. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 209 750,45 Kč za dobu od 27. 3. 2018 do 21. 12. 2022 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 202 339,25 Kč za dobu od 22. 12. 2022 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení úvěrové pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi jejím právním předchůdce [právnická osoba] (dále jen„ banka“) a žalovanými dne 23. 6. 2014, na základě které banka poskytla žalovaným úvěr ve výši 279 000 Kč. Žalovaní úvěr řádně nespláceli, uhradili pouze 258 406,60 Kč, proto banka úvěr ke dni 26. 3. 2018 zesplatnila. Pohledávka byla následně postoupena žalobkyni. Žalovaní následně uhradili 13 182,20 Kč. Žalovaná úvěrová pohledávka představuje jistinu ve výši 209 750,45 Kč, úroky kapitalizované za dobu od 15. 9. 2017 do 25. 3. 2018 ve výši 4 144,55 Kč a úroky z prodlení kapitalizované ke dni 26. 3. 2018 na částku 284,18 Kč. Od navazujícího období, tj. ode dne 27. 3. 2018 do zaplacení žalobkyně požadovala smluvní úrok ve výši 21,2 % ročně z dlužné jistiny a dále úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny.

2. Žalovaní se ve věci nevyjádřili.

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi bankou a žalovanými byla dne 23. 6. 2014 uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – konsolidace půjček, na jejímž základě byl žalovaným dne 23. 6. 2014 poskytnut úvěr ve výši 279 000 Kč, z něhož byla částka 242 824,75 Kč použita na úhradu dosavadních závazků žalovaného 1) a zbylá částka 36 175,25 Kč byla převedena ve prospěch běžného účtu žalovaného 1) (smlouva o úvěru, výpis z úvěrového účtu ze dne 30. 6. 2014). Žalovaní na úvěr uhradili dle tvrzení žalobkyně celkem částku 258 406,60 Kč. V důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek banka prohlásila úvěr za splatný ke dni 26. 3. 2018 (oznámení o prohlášení úvěru za splatný). [právnická osoba] pohledávku za žalovanými na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 6. 2019 s účinností ke dni 21. 6. 2019 postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18. 6. 2019, seznam postoupených pohledávek, dohoda o úplatě, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku).

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaných splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že banka vycházela z údajů poskytnutých žalovanými v žádosti o úvěr – konsolidace půjček ze dne 19. 6. 2014, přičemž tuto žádost soudu nepředložila. Předložila pouze vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti, v rámci něhož byly údaje ze žádosti o úvěr zhodnoceny. V žádosti o úvěr měl žalovaný 1) jakožto žadatel vyplnit, že jeho příjem činí 18 724 Kč, což si měla banka ověřit z jí vedeného běžného účtu. Dále zde byl vyplněn příjem spolužadatele ve výši 9 172 Kč, typ povolání – invalidní důchodce. Příjem spolužadatele ověřován nebyl a celkový čistý měsíční příjem domácnosti byl uveden ve výši 30 000 Kč. U počtu zdrojů příjmu bylo uvedeno 1. U ostatních nezbytných měsíčních nákladů byla uvedena nula, u počtu vyživovaných osob bylo uvedeno 1. U výčtu současných závazků žalovaného byly uvedeny interní splátky ve výši 754,73 Kč a externí splátky 7 189 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že banka kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR a další. V tomto směru však nepředložila žádné důkazy. Žalobkyně dále tvrdila, že při hodnocení úvěruschopnosti žalovaných banka porovnávala příjmy žalovaných a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima, částkou normativních nákladů na bydlení a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Žalobkyně však nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení, a to ani ve vztahu k příjmům žalovaných. <i>5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> <i>6. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 7. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 6. 2019 ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), postoupila banka coby postupitel žalobkyni coby postupníkovi pohledávky uvedené v příloze č. 1 této smlouvy, v níž byla specifikována pohledávka za žalovanými ze smlouvy o úvěru, došlo k zaplacení úplaty za postupované pohledávky, přičemž žalovaným byla změna v osobě věřitele oznámena bankou dopisem ze dne 3. 7. 2019, čímž i vůči nim nabylo postoupení pohledávky účinnosti. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

8. Banka coby úvěrující a žalovaní coby úvěrovaní uzavřeli dne 23. 6. 2014 smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na jejímž základě se banka zavázala poskytnout žalovaným jistinu úvěru ve výši 279 000 Kč a žalovaní se zavázali poskytnutý úvěr splácet společně s úrokem ve výši 21,20 % ročně v 96 pravidelných měsíčních anuitních splátkách po 6 056,41 Kč a spolu s poplatkem za pojištění ve výši 267 Kč, splatných vždy 20. dne v měsíci, počínaje dnem 20. 7. 2014.

9. Ačkoliv na předložené smlouvě o úvěru je podpis obou smluvních stran, soud nicméně shledal, že smlouva je neplatným právním jednáním podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., neboť s ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně (banky) s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek, byť žalovaní svůj dluh z počátku spláceli.

10. Žalobkyně v žalobních tvrzeních uvedla, že banka vycházela z informací získaných od žalovaných v žádosti o úvěr ze dne 19. 6. 2014, kdy na základě těchto informací provedla výpočet disponibilní částky, a to tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima, částkou normativních nákladů na bydlení a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Dále tvrdila, že banka kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR a další. Žalobkyně však soudu nepředložila žádné důkazy, a to ani předmětnou žádost o úvěr.

11. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně (banka) s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních a majetkových poměrech, resp. o poměrech žalované 2) jakožto spolužadatele, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

12. Jednání konaného dne 12. 9. 2023 se sice žalobkyně zúčastnila, ve vztahu k prokázání náležitého zkoumání úvěruschopnosti žalovaných bankou jakožto poskytovatelem úvěru však ani po poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodné skutečnosti nedoplnila a neoznačila k prokázání svých tvrzení důkazy. Soud tedy uzavřel, že v daném případě nebylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaných ověřoval s odbornou péčí tak, jak je vyžadováno zákonem o spotřebitelském úvěru.

13. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

14. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti), je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

17. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

18. Vzhledem k tomu, že se v řízení nepodařilo prokázat, že právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaných úvěr splácet zkoumal s odbornou péčí tak, jak vyžaduje zákon, je nutno v tomto směru učinit závěr o absolutní neplatnosti dotčené smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy však nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti, a obě strany si tak byly povinny vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnily (§ 2993 o. z.). Žalovaní obdrželi od právního předchůdce žalobkyně částku 279 000 Kč, právnímu předchůdci žalobkyně uhradili do zesplatnění částku 258 406,60 Kč, po zesplatnění 13 182,20 Kč, po postoupení pohledávky na žalobkyni již žalovaní nezaplatili ničeho. Žalovaným tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, částku ve výši 7 411,20 Kč (279 000 Kč – 258 406,60 Kč – 13 182,20 Kč), k jejíž zaplacení soud žalované zavázal.

19. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 7 411,20 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti a splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, je nezbytné v daném případě vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., tedy za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalovaní byli k úhradě dlužné částky nejpozději do 21. 12. 2022 vyzváni výzvami k plnění ze dne 6. 12. 2022, která byly předány k poštovní přepravě téhož dne. Žalovaní na výzvu nijak nereagovali, ode dne následujícího se tedy ocitli v prodlení a žalobkyni vzniká od 22. 12. 2022 nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (tj. 15 %). Žalobkyně se domáhala zaplacení úroku z prodlení pouze ve výši 8,5 % ročně, soud proto (vázán jejím návrhem) zavázal žalované k zaplacení úroku z prodlení v žalobkyní požadované nižší výši, avšak až od 22. 12. 2022 a pouze z částky 7 411,20 Kč, na kterou jí podle výsledku dokazování vzniklo právo.

20. Soud tedy zavázal žalované k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 7 411,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 411,20 Kč za dobu od 22. 12. 2022 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

21. Ve věci měli převažující úspěch žalovaní, kterým by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaným v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

22. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. jsou povinnosti v rozsudku uložené splatné do tří dnů od právní moci rozsudku.